Za oponou, 18. kapitola

• fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
• 18. kapitola z plánovaných 20
• vztah: Racek & Tereza, Jindřich/Tereza
• rok 1412
• Vyslanec

„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“

Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)

-----

„Rychtář v Přibyslavicích!“ Dřevěná mísa snad přespříliš prudce položená na stůl. „Mistr lovčí na Talmberku!“ Vařečka pohozená do kouta. „Ptáčkova osobní stráž!“ Kus pstruha přistál na zemi. Bobeš, malý flekatý pes, se jej okamžitě zmocnil. „Hlavní vyšetřovatel,“ pokračoval tyátr za jeho zády. Psík neměl tušení, co se dělo, ale věděl, že to nebude nic dobrého. Ale měl rybu, takže to nemohlo být tak zlé.

Tereza byla vzteky bez sebe. Měla svatou trpělivost, měla, ale i ta musela mít své meze. A ona čím byla starší, tím častěji si dovolovala jí popouštět uzdu. Přesně tohohle se bála. Že si toho chlapa vezme a pak bude sedět doma a nervózně vyhlížet z okna, dokud nezapomene, jak její muž vlastně vypadá.

Nebylo to poprvé, co se Jindřich vrátil potlučený od hlavy až k patám. Vždy se o něj v takových případech postarala jako vzorná manželka, ošetřila rány, dala mu jídlo, zůstala mu nablízku. Ale bylo to poprvé, co jí muže přinesli v bezvědomí a ona byla tak rozčilená ze všech starostí, že se od rána neposadila a místo toho házela věcmi po světnici. Ani si nevšimla, že někdo třikrát zaklepal na dveře a potichu vstoupil dovnitř. Dřevěný tác přistál pod nohama lenního pána a ona se okamžitě zarazila.

Rozmýšlela se, jestli se má omluvit a uklonit, nebo se do něj pustit. Racek se váhavě podíval na muže v rohu místnosti, který tiše ležel na lavici, a sebevíc nemožné se to mohlo zdát, spal jako zabitý. Po děcku ani stopy. 

Ne, rozhodla se Tereza. Teď k nim nepřišel na návštěvu jejich pán, ale její tchán. A ať skončí v pekle, jestli tomu neučiní přítrž.

„No?“ houkla. Skoro se rozesmála, když spatřila, jak sebou muž u dveří polekaně trhl. 

„Slyšel jsem, že se něco stalo… nikdo mi neřekl víc, doufám, že tě neruším, Terezo,“ omlouval se spěšně. Málem celá roztála, ale stačil jeden pohled do kouta místnosti, kde se povalovaly zmuchlané mokré hadry, a vztek se jí zmocnil nanovo.

„Chápu, když se takhle,“ zabodla prst do vzduchu směrem k nicnetušícímu manželovi, „vrátí z boje, nebo z vyšetřování, z přepadení a potyčky a nehody a všeho možného – ale čeho je moc, toho je příliš! A co ho takhle zřídilo? Kumáni? Banditi? Ne.“ A znovu mrskla menším kusem ryby o zem, k radosti jejich vždy hladového psa. „Spadl z koně přímo do strouhy, protože omdlel. Kdyby nebyl poblíž uhlířů, byl by se utopil. Prospal půldruhého dne, mizí mi před očima!“

Do srdce se jí zabodla vzpomínka synových slz, když spatřil svého tátu, neporazitelného hrdinu, v horečkách, roztřeseného a promočeného na kost. „Od útoku na Skalici se nezastavil,“ pokračovala o něco klidněji, sledujíc přitom štěně, jak se nemotorně potýká s kusem masa. Ryb měli víc než dost, nebyla to žádná škoda. Místní rybář tak platil za mouku a Pešek mu to pořád trpěl. Na stará kolena vyměkl. „Když jsem ho ještě v horečkách vyháněla z postele, aby splatil strýčkovi dluh, myslela jsem si, že bude nosit pytle s moukou a rozvážet je po okolí, ne že se ze dne na den ztratí a nebude mít chvíli času. Mlynáři,“ zvolala a mávla rukou, jelikož věděla, že před Rackem je její strýc v bezpečí. Nikdo se o tom nikdy ani slovem nezmínil, ale Pešek měl cosi jako protekci; přece jen se mu nakonec vyplatilo, že se o toho kluka postaral. „Hned po něm chtěl práce, nad kterými zůstává rozum stát.“ 

Nebyla hloupá; moc dobře věděla, co Jindra dělal. Že si ho Pešek vyzkoušel tím, že ho poslal pro prsten nebožtíka. Že ho po pár povedených krádežích doporučil svým známým mlynářům, a že na něj dokonce poslal i mlátičky, když se opozdil s platbou dluhu. To Jindřicha ještě pořádně neznal. Čekal, že se kluk vyděsí, ne že se mlátičky vrátí s prázdnou a se slovy „narazili jsme na jinýho Jindřicha, úplně stejnýho, jakýho jste nám popsal. Prej to není poprvé, co si ho lidi spletli!“

Kdykoli si Tereza vzpomněla na Peškův výraz, mohla se potrhat smíchy. 

Teď jí do smíchu nebylo. Beze strachu se dívala Rackovi přímo do očí. Poznala, kdy mluví s pánem, a kdy s otcem svého muže. Poznala, kdy si může dovolit přitvrdit, a kdy musí couvnout. „A tam to teprve začalo. Pak jsem ho začala vídat v brnění, tvář měl samou modřinu, a v očích se mu během té doby usazovala jakási bezcitnost, krvelačnost… nevím všechno, ale i tak vím dost na to, abych mohla s jistotou říct, že toho na něj zkrátka bylo moc. A teď je to ještě horší.”

Racek jen tiše poslouchal. Tereza ztišila hlas. „On sám nepřestane. Neumí to. Ty to přece vidíš, pane. Má doma syna a ženu, kteří ho vidí jen zřídkakdy. A ještě ti zatracení vyžírkové!“ zařvala najednou, až sebou štěně na podlaze polekaně škublo. Přijalo veškerou vinu na svá bedra a smutně svěsilo chundelatou hlavu. Bože na nebesích, když si vzpomněla, jak se těch dvou mizerů vždycky zastávala, jak jim odpouštěla. Jenže co jim odpouštěla v osmnácti, už horko těžko snášela v osmadvaceti. A oni nepůsobili, že by měli v plánu se změnit k lepšímu. „Jistě si je pamatuješ, Matouše a Fricka ze Skalice? Už odmala zneužívají jeho dobroty, a ten pitomec,“ znovu ukázala na svého drahého, „jim to toleruje!“ Sama s tím mívala problémy, ale ona už se z nich vyléčila. Jindřich jim to pořád trpěl kvůli starým dobrým časům. 

„Máš pravdu,“ odvětil Racek, rozený diplomat, který věděl, kdy, s kým a o čem nemá cenu se hádat. „Měl by některé věci přenechat jiným. Vlastně jsem o tom s vámi chtěl mluvit už dřív, ale nějak na to nedošlo…“ Pomalu přešel k synovi, který dál hluboce oddechoval. Přelétl pohledem jeho strhanou tvář, předčasné vrásky a pár vybledlých jizev ze začátků jeho vojenského výcviku. „Jistě víš, že jsem dostal svolení postavit vlastní hrad ve Veselí… práce jsou v plném proudu a byl bych rád, kdybyste zvážili mou nabídku – jet se mnou. Tohle všechno,“ rozhlédl se okolo, „byste mohli nechat za sebou. Zbytek Skalických půjde se mnou. Doufal jsem, že by si Jindřich našel v Sázavě nějakou… klidnější práci. Přestává ten divoký život zvládat,“ usmál se. „Padat z koně do vody, zvlášť když neumí plavat, to je nové dno,“ dodal a zakroutil hlavou. 

„Takže–“ skoro se zalkla samým vzrušením. Rataje byly krásné, ale ona se vždycky chtěla podívat někam jinam. Potkala by se s Johankou, poznala by něco nového. Možná by se jí tam líbilo. „Václav je zase na koni? Nechystá se na výlet do dalšího zajetí?“ Schválně mluvila jako buran, jelikož si už dávno všimla, že to jejich pána baví víc, než by si dovedl přiznat. Vždycky se mu zablesklo v očích a koutky úst mu zacukaly potlačovaným úsměvem. „Myslím, že Jindřicha nebudu muset přemlouvat. Bude rád, že vypadne. I když dobrodružného života se asi jen tak nevzdá.“

Doufala, že ho to časem přejde. Ale oběma jim táhlo na třicet a Jindřich stále nechápal, že některé práce bylo lepší přenechávat novým, jiným. Navzdory všemu, co jí do hlavy vtloukal otec (nehádej se, poslouchej, dělej, co máš, neodmlouvej), odmítala sledovat, jak se Jindřich upracuje k smrti. Nebyla tady jen pro okrasu, nebyla tady jen proto, aby mlčky přihlížela. Navíc nemohli myslet jenom sami na sebe. Odmítala toho malého lotra vychovávat sama. 

„Upřímně doufám, že se malý Martin umoudří dřív, když má napůl tvoji krev,“ pronesl Racek, a Tereza si uvědomila, že je najednou úplně klidná. Zmocnily se jí výčitky.

„Byla jsem na něj ráno zlá,“ přiznala se tiše, „měla bych se po něm jít podívat, než se setmí.“

Racek ji zastavil zvednutím ruky. „Netřeba,“ zazubil se na ni. „Utekl do hradu. Jsem tady z jeho oficiálního pověření.“

-----

předchozí - pokračování

Share: