Velvyslanec, 40. kapitola

Thorovi (zase) rupnou nervy, Avengers se (konečně) pohnou, připojí se Válečníci (protože nechci být jako Taika Waititi), a Gunnlod využije času a poklábosí se svým kdysi drahým. Fiasko od začátku do konce, jinými slovy. 

-----

„No. Dobře. Dobře. Takže. Jak se tam propašujeme?“ Clint se hecoval, zatímco jeho kolegové se bezradně rozhlíželi. Steve nepřestával po očku pátrat po zelené a červenozlaté šmouze v dálce.

„Jako bych mluvil do větru,“ povzdychl si Heimdall. „Prostě využijete toho, že je celé město přeplněné cizinci. Budete jen jedni z mnoha.“ Barton, který užuž v duchu kopal tunely a dramaticky se halil do hábitů a černých plášťů, celý povadl.

„Aha. To zní dobře,“ řekl nenadšeně. „A co pak?“

„Za předpokladu, že nepadne jediná kapka krve a nezačne válka, která nám stále visí nad hlavami? Musíme se dostat ke Gunnlod. Nejspíš bude chráněná, ale řekl bych, že Bragi nečekal, že od ní bude odtržen. Dokud budeme moct jít v klidu, využijeme toho. Jakmile k někomu dojde informace, že Bragi zmizel, nejspíš se strhne boj. Ale jsem si jistý, že tady není nikdo, kdo by tím mohl být zaskočen.“ Prohlédl si jejich výzbroje s významně zdviženým obočím.

„Thore,“ ozval se Steve po dalším ohlédnutí přes rameno, „pořád nejsme všichni.“

„Nejsme, a nejspíš nebudeme. Tvoje výčitky sem nepatří,“ odsekl hromovládce bezcitně. „Jistě by byli skvělá pomoc, ale stalo se, co se stalo. Bojíš se, že poslední slova, která jsi Starkovi řekl, byla slova pohrdání a zrady? Mám po krk toho, jak se tady všechno drží jenom za stébla,“ pokračoval vztekle, „ztrácíme tady čas, protože kapitán nechce zradit dalšího člena svého týmu. Skvělé. A jste na této planetě jen proto, abyste odčinili zradu toho prvního. Ještě lepší. Nemám tušení, o co jde mému bratrovi, ale podle všeho si vzal na starost Bragiho a my tady zahálíme, zatímco on nejspíš spoléhá na to, že se postaráme o Gunnlod. Je tady vůbec něco, na co se můžu spolehnout já?!“

Nad hlavami se jim zablýsklo a oni jen ohromeně pozorovali, jak Thor rozzuřeně kráčí k branám města a oblaka se nesou za ním. Lokiho útěk a kapitánova neochota se posunout dál se spojily v jednu velkou blížící se bouři. Měl toho dost.

„Cože jste to říkali, že zapadneme mezi ostatní?“ neodpustil si Clint poznámku.

„Heimdalle. Vezměte nás do paláce jinou cestou. Thor určitě přiláká pozornost. A pokud se my dokážeme nenápadně dostat ke Gunnlod…“ Natasha nemusela mluvit dál. Strážce Asgardu jenom přikývl a rozhodl se, že bude lepší pracovat s někým, kdo je o něco stabilnější než oba jeho princové dohromady.

***

Gunnlod si poněkud nervózně promnula obě zápěstí, pohlédla na stále zavřené dveře, které už se měly dávno otevírat. Už se nemohla dočkat, až Bragiho zase uvidí; naposledy byl docela protivný, ale stejně jí na rozloučenou políbil ruce a slíbil, že brzy bude po všem. Stále měla na paměti, že pokud by se Bragimu mělo cokoli stát, pokud by se cokoli zkomplikovalo, má okamžitě na plný výkon aktivovat to jeho zázračné LNT. Sice by Odina ráda donutila svíjet se v bolestech na zemi, ale zároveň bylo děsivé mít takovou moc.

Tohle všechno nejspíš skutečně brzy skončí, takže si hodlá vylít zlost, dokud má tu příležitost.

„Chceš vědět, proč tohle všechno dělám?“ zeptala se tiše, přehodila si nohu přes nohu a naklonila se na trůnu, aby na svého kdysi milého roztomile zamrkala.

Odin se na ni podíval unaveně a znechuceně.

„Nezajímá mě ani v nejmenším…“

 „Mohl ses tomu vyhnout. Všichni jsme mohli. Nemstím se za sebe, drahý. Hladověla bych klidně další tisíce let, kdyby naše dítě dostalo to, co bylo právem jeho.“ Teď už ji moc v jejích rukách neděsila ani v nejmenším. Vlastně skoro až doufala, že ji bude muset použít. „Místo své vlastní krve jsi do rodiny přijal monstrum, ledového obra, syna svého nemesis, a vychovával jsi ho jako vlastního – chtěl jsi mi snad projevit nesouhlas s osudem Fárbauti?! Mohl jsi Bragiho vzít k sobě, mohl jsi ho vychovávat, mohl jsi… bohové vědí, že bych vám ho dala, kdybyste mu zajistili život, pro který se narodil!“ Její vztek se stupňoval. Odin se od ní odvrátil. Gunnlod vyskočila na nohy a přešla přímo před něj, aby ho donutila se na ni znovu podívat.

„Nechala bych ho i jí, tvojí ženě! Nechala bych vám ho a neznala se k němu! A místo toho jsem léta umírala hlady a nemohla se nikde ukázat! Nemohla jsem se vdát, nemohla jsem vůbec NIC! A děcko, které se narodí jednomu králi, se dostane do péče druhému?! Dal jsi přednost jotunskému mrzákovi před svým vlastním synem! Ta malá stvůrka si nic než smrt nezasloužila. Stejně vypadala, že nepřežije noc,“ prskala vztekle a chodila po sále, zcela lhostejná k tomu, jak jí dosud pečlivě udržovaný neutrální tón skáče od pláče k hysterii a zase zpět. „Mohli tu být klidně všichni tři. Bragimu je nějaký trůn ukradený,“ zasyčela Odinovi do tváře, když k němu zase přidupala. „Nezasloužil si to. Nezasloužil si tvé odmítnutí, tvou potupu, tu bídu. Jako by sis mohl dovolit kýmkoli opovrhovat. Ty!“

Divoce se rozchechtala.

„Jsi pokrytec, lhář, bezcitný a odporný had. Manipulátor, krvežíznivá bestie, bez kouska slitování a laskavosti. Je mi z tebe špatně,“ plivla mu přímo pod nohy. „Snad je i dobře, že jsi ho nevychovával,“ uvědomila si najednou, jen maličko se uklidnila, jak si srovnávala myšlenky. „Kdo ví, co bys mu provedl? Snad by byl stejně nečestný a ulhaný jako ten Jotun, snad by byl arogantní a namyšlený jako Thor. Ne, pravda, tvou výchovu si nezasloužil. Ale pohodlí a budoucnost, to bylo příliš? Snad ani znát by ses k němu nemusel. Jenže… paláci ze zlata by pár kousků chleba asi chybělo. Nejspíš by tady všichni pomřeli, kdyby museli živit jeden jediný krk navíc. Krk, který ty jsi stvořil!“

Na moment bylo ticho. Odin mlčel.

„Samozřejmě,“ uchechtla se Gunnlod hořce. „Teď mlčíš. Víš, že mám pravdu. Víš, že by ses mohl zachovat jinak a lépe. Možná uznáváš, že bys mě mohl zabezpečit a poslat na jinou planetu, nebo snad lituješ, že jsi nás oba dva nenechal na místě popravit? Tolik ses bál toho, co si pomyslí tvá žena, co si pomyslí lid. Tak zvyklý na falešnou dokonalost, tak zaslepený krvavými úspěchy."

Na chvilku mlčela, srdce jí zase tlouklo klidně. „Friggu jsem neměla ráda,“ dodala skoro až truchlivě. „Ale nakonec je jí třeba litovat. Že ti musela stát po boku i s vědomím, co jsi skutečně zač. Že jsi ji donutil starat se o ledového obra.“

„Na to, že jsi sama jednou z nich, jimi až příliš opovrhuješ,“ namítl Odin suše. „Za své rozhodnutí se nemusím stydět. Neměl bych problém přijmout do rodiny vlastního syna. Ale vzít si do domu dítě člověka, který chladnokrevně zavraždil rodící ženu,“ naoko se zamyslel, „která byla shodou okolností milovaná královna a respektovaná bojovnice, by nepůsobilo zrovna dobře, vzhledem k tomu, že těsně po válce byla dohodnuta mírová smlouva s Jotuny. Jak by asi vypadalo, kdybych přijal do svého dvora vražedkyni jejich královny?“

Kdyby byl přítomen někdo jiný, někdo, kdo jako Gunnlod neviděl rudě a kdo jako Odin neignoroval své vlastní chyby, byl by ho za to pokrytectví na místě uškrtil. V duchu děkoval za to, že jsou sami, že se nemusí držet zpátky. Žena naproti němu jenom bezmocně lapala po dechu. Odin pokračoval:

„Tolik ses vžila do své role oběti, že zcela přehlížíš své vlastní zločiny. Z Jotunheimu tě vyhnali, protože ses nedokázala rozhodnout, s kým chceš být.“ A bylo to vlastně skoro k smíchu, že všechen tenhle zmatek nebyl nějakého vznešeného původu, že i důvody bohů byly stejně přízemní a podlé jako důvody jakéhokoli jiného národu.

„Kdybys mě před válkou neposlala pryč, byl bych tě požádal, aby ses stala mou královnou. Jenže pořád byla možnost, že bys mohla zůstat doma, v Jotunheimu, s Laufeyem. Vybrala sis nešťastně, to byl důvod tvého vyhnání,“ pokrčil rameny a povzdychl si, jako by mluvil s obzvlášť natvrdlým dítětem. Tehdejší mladická uraženost, mužská ješitnost, to všechno se k němu vracelo. „Asgard tě odmítl, protože jsi nepřišla s žádostí o kompenzaci, ale s hysterickými výkřiky o pomstě. Zabila jsi Lokiho matku těsně po porodu, vyhrožovala jsi mé ženě a synovi, a čekala jsi přivítání? Všechny světy, a to včetně Jotunheimu, tehdy měly s Asgardem mír – tudíž považovaly za důkaz dobré vůle, že nepřítele Asgardu prohlásí i za svého nepřítele. My vyjádřili soustrast Laufeyovi, a ostatní světy nám chtěly dokázat svou účast. Byly to tvé činy, které mohou za tvé neštěstí. A budou to i tyto neuvážené činy, které tě přivedou do dalšího neštěstí. Bragi vyhlásil válku oběma mým synům,“ pohlédl jí pevně do očí, aby zdůraznil, že se nepřeřekl, „a tím si podepsal rozsudek smrti. Nemohl udělat nic horšího, než si proti sobě poštvat oba dva. Snad se vám podaří ublížit Asgarďanům, snad se vám povede nechat shořet i Asgard, ale můžeš si být jistá, že vy dva odsud neodejdete spokojení se svou pomstou. Thor udělá cokoli, aby svůj lid ochránil. A pokud selže,“ odmlčel se, rty mu zkřivil jakýsi podivný úsměv. „Je tady vždycky jeho bratr.“

Gunnlod se vztekle rozchechtala, krev se jí znovu vařila. Nevěděla by, kde začít, kdyby se s ním měla hádat. Už dávno neměla zábrany k použití LNT. Modlila se, aby byla nucena ho použít. „Ten tě nenávidí. Bragi mi o něm leccos pověděl. Nedivila bych se, kdyby byl už dávno na naší straně.“

Odin přikývl, neuražen, nepřekvapen. „Taky bych si to pomyslel. Ale navzdory nenávisti ke mně stále miluje tuto zemi, a svého bratra. Možná se nepřetrhne, aby nás všechny zachránil, ale ujišťuji tě, že se pomstí. Ať už to tady dopadne jakkoli, nevyhraješ. Postará se, abys odešla poražená i s Asgardem srovnaným se zemí a mou mrtvolou u tvých nohou.“

Vstal z trůnu, ztěžka a s námahou, ale s hlavou vzhůru. Opřel se o Gungnir. Mohl by Gunnlod zabít jediným pohybem, ale nevěděl, co by z toho mohlo vzniknout. Nechtěl to riskovat. Jeho lid byl podle všeho obklíčen a on možná nebyl světec, nebyl dobrý člověk, dobrý manžel nebo otec, ale pořád měl nějakou zodpovědnost ke své zemi. Pravda, byl by to poetický konec. Země, která vznikla z krve nepřátel, zanikne v krvi nevinných.

„Vypadáš nervózně,“ podotkl. „Těšil jsem se, až svého nejstaršího syna potkám,“ dodal.

Umění přilévání oleje do ohně měli v rodině.

„Hraní o čas ti nepomůže,“ odsekla Gunnlod vztekle a o pár kroků ucouvla. Z brašny schované pod závojem vytáhla duhovou krychličku. Odin ji sice viděl poprvé, ale dech se mu zadrhl. Artefakt poznal na míle daleko. „Sice by mě mrzelo, kdybych to musela použít dřív, než sem dorazí tvé drahé děti, ale jestli se přiblížíš ještě o krok, udělám to. Jen a jen pro tebe.“

***

Thor měl zásadně víc štěstí jak rozumu. Blížící se bouře pro cizince ve městě neznačila vůbec nic neobvyklého. Jen Asgarďané si dovolili pár škodolibých úšklebků, jen čtyři válečníci skutečně zpozorněli.

„Sif,“ naklonil se Hogun k válečnici, které hrozilo, že si zlomí všechny prsty, jak pevně svírala stůl v krčmě. „Jestli jsou všichni ti cizinci hrozba, bude lepší, když se nám podaří dostat Asgardské civilisty do domů. Měla bys je začít obcházet a nějak je nenápadně uklidit, protože jestli pod těmi mračny kráčí Thor, blíží se pohroma. A ne každý voják tady dokáže rozeznat Asgarďany od Vánů. Jestli dojde na boj,“ pohlédl ven z okna a povzdychl si, „a ono dojde… tak bude lepší, když budeme vědět, kdo je s námi, a kdo proti nám.“

„Proč já?“ zasyčela na něj Sif a sevřela jílec meče. Měla chuť prorážet lebky. Přimhouřila oči a čekala. Volstagg za jejími zády zběsile posunkoval a kroutil hlavou. Neříkej to! Hogun ho ignoroval.

„Protože jsi žena, a když se převlékneš, nikdo z nich se po tobě neohlédne s podezřením.“

„Misogynistická prasata, všichni tady,“ zavrčela. Svého kolegu nepraštila, jen protože věděla, že má pravdu, a tohle byl nejnenápadnější způsob, jak to přiznat beze slov.

„Ano,“ přikývl Hogun nevzrušeně. „Uděláš to? Nemůžeme vyvolat poplach, ale můžeme zmenšit pravděpodobnost, že někdo z nás omylem zabije civilistu.“

Sif si otráveně povzdychla a odložila všechny zbraně na stůl. Pak sebrala zástěru hospodskému, rozpustila si vlasy, vzala proutěný koš, mrskla do nich dvě syrové ryby a vykročila do ulic.

„Proč si vzala ty ryby?“ zašeptal Fandral zmateně. Oba zbylí muži jen pokrčili rameny.

„Krytí,“ odtušil Hogun.

„Zbraň,“ přikývl Volstagg. „Co podnikneme my? Počkáme, až bouřka přijde k nám, nebo jí půjdeme naproti a dáme vědět, že jestli se spustí liják, mohlo by to stát nevinné životy?“

„Nemůžeme jít všichni tři. Rozdělíme se,“ přikývl Hogun. „Půjdu první.“

Zbylí válečníci počkali pár minut, pak se oba zvedli, Volstagg do sebe kopl zbytek medoviny a dramaticky se zapotácel.

„Dobrý, ne?“ uchechtl se a svalil se Fandralovi na ramena. Tomu se podlomily nohy. Společnými silami se vypotáceli z hospody a s občasným škytnutím se coby dva neškodní opilci vydali směrem k mračnům.

Pár Asgardských se na ně nesouhlasně mračilo, houfky cizinců se jen uchechtávaly. Tohle byla ta jejich slavná válečnická společnost? Strážní se zmateně ohlíželi jeden po druhém a profesionální žoldáci se opíjeli do němoty za bílého dne? Nečekali, že by skutečně došlo na boj. Nebyli všichni stoprocentními následovníky nějakého hnutí, sebevíc se tak snažili působit. Bragiho znalo osobně jenom pár z nich; byli to vesměs zahořklí utečenci, bez rodiny nebo přátel, někteří zběhlí gladiátoři, kteří viděli více zábavy v okupaci nejsilnější říše než v placeném vraždění slabých protivníků pro potěšení pominutého vládce Sakaaru. Nenásledovali Bragiho pro jeho dramatické proslovy o rovnosti a svobodě, bylo jim to jedno. Neměli krále, kterému by se měli zodpovídat, neměli co ztratit, a jestli jim z téhle frašky kápne něco malého – tak jedině dobře. Asgard byl bohatý, měl krásné ženy a spoustu zlata, starého krále, křehké vztahy s ostatními národy a oslabenou obranu.

Fandral měl příliš moc práce s tím, aby udržel Volstagga na nohou. Užuž na něj chtěl syknout, aby hrál o něco méně přesvědčivě, když větší muž zničehonic ztuhl a z Fandrala zmizela veškerá váha. To nemohlo být dobré znamení. Okamžitě zdvihl hlavu a hledal nepřátele v davu. Nikde nikdo, kdo by jim věnoval více pozornosti, než si dva ochlastové zaslouží.

„Co je?“ popostrčil Volstagga, který teď připomínal ohaře. Ani se nehnul, oči měl přimhouřené, zíral kamsi do dálky.

„Právě tam prošla skupinka lidí jak z jiného světa. Spořádaná, s jasným cílem. Míří k paláci. Co když jdou po králi?“ zavrčel.

„Skupinka lidí jak z jiného světa,“ odfrkl si Fandral nevěřícně a rozmáchl se rukama. „Jak’s je vůbec rozeznal od všech těch ostatních skupinek z jiného světa?“

„Ty ostatní se poflakují a čumí po ženských, tihle šli rychle. Měli bychom jít za nimi.“

„Ale Thor-…“

„Hogun ho zklidní.“

„Nemáme žádný plán, nevíme, kde je potom hledat! Jak se potom potkáme, jak něco budeme plánovat, když se nebudeme moct najít?“

„Nebude co plánovat, když se jim povede sejmout krále!“ Volstagg začínal být příliš slyšet. Lákali pozornost. Fandral si odkašlal a poplácal kamaráda po rameni.

„Fajn, fajn. Půjdeme do paláce. Hlavně přestaň být tak střízlivý, začínají se po nás ohlížet.“ Pak mu na ramenou přistála známá nadváha, on hekl, oba dva se otočili a vydali se na opačnou stranu – k paláci.

***

„Máme společnost,“ oznámila Natasha. Clint pochmurně pokýval hlavou.

„Taky jsem viděl. Ale dostali jsme se dál, než jsem počítal, to je úspěch.“ Zatahal Heimdalla za plášť. Ten šel pořád stejně rychle. Zjevně byl na tohle umíněné tahání někoho, kdo mu nestačil, dávno zvyklý. Clint se usmál na představu dvou mladých princátek, jak za strážcem klušou a snaží se předstírat, že jim tempo nedělá nejmenší problémy. Vážně by se měl někdy poptat Thora, jak to vlastně vypadalo, když byl malý. Čím více Asgardu viděl, tím víc ho to zajímalo. Bylo osvěžující potkávat lidi, kteří Thora viděli jinak než pozemšťané. Někteří lidé tady ho viděli vyrůstat a klopýtat, viděli ho bojovat v době, kdy toho ještě tolik neuměl, kdy měl pomalejší reflexy a méně zkušeností. 

Clint by si nepřipadal tak méněcenně, kdyby si pár takových příběhů mohl poslechnout. Pokud tohle všechno přežijí a Thor je nebude chtít zabít za jejich lži, mohl by tenhle svůj pobyt mimo Zemi využít. Heimdall mezitím ještě zrychlil krok.

„Nezastavujte se, tohle není vhodné místo na konflikt. Dokud neztropí povyk oni, nemáme důvod ho tropit ani my. Kapitáne, vaše ohlížení je poněkud nápadné. Vím, že máte své důvody, ale pomůže nám, pokud se budete chovat o něco nenápadněji.“ Steve provinile svěsil hlavu. Všechno se mu rozpadalo pod rukama. Celá akce, celý tým.

„Nevíte aspoň, jestli jsou vůbec…“ odmlčel se. Heimdall se po něm krátce ohlédl, v očích soucit. Měl pochopení, že vůdce týmu se strachoval o chybějící členy, ale zároveň ho ta otravná oddanost přiváděla k šílenství. Nemohl si dovolit povolit v pozornosti a hledat nějaké pozemšťany, když je co chvíli mohl někdo napadnout.

„Nedokážu se dost dobře soustředit, kapitáne. A lhát vám nechci.“

„Rozumím,“ odvětil Steve. Nevzpomínal si, kdy naposledy mu bylo tak úzko. Každým dalším krokem se vzdalovali od Tonyho a Bruce, a Thor měl tu drzost ho obvinit… nebyla to tak docela nepravda, ale…

„Ta společnost se hodně rychle blíží. Měli bychom udělat menší odbočku a potichu se jich zbavit,“ navrhla Natasha, která šla poslední. Ona jediná byla zabalená do jakési staré potrhané hadry, jelikož hned za branami města narazili na pár farmářů, ke kterým se žádné novinky ještě nedonesly. Starší ženy si neodpustily poznámky o létech, kdy ženy takhle oděné nechodily, ty mladší se jen potutelně usmívaly a jedna z nich na Natashu dokonce mrkla. („Na to, že tady lítají vesmírné lodě, je to dost středověká společnost,“ bručela si agentka pod nos. Clint se čílil, že on se svým stejně těsným oblekem žádnou milou pozornost nepřilákal. Pak si posteskl, že to nejspíš bude výstřihem, a zkroušeně pokračoval dál.)

Heimdall se poprvé ohlédl na déle než vteřinu. Pak se v jeho zlatých očích cosi mihlo, příliš rychle na to, aby si mohl kdokoli z Avengers troufnout to dešifrovat, ale nakonec jenom mlčky přikývl a zahnul do příští uličky, která je zavedla na cosi jako dvorek, soukromé náměstíčko pro pár domků okolo, uprostřed strom a dvě opuštěné lavičky.

Dva pronásledovatelé na sebe nenechali dlouho čekat.

„Vidíš,“ prskl ten menší z nich. „Jsem ti říkal, že to byla past. Teď se předveď, je jich docela dost.“

Volstagg si ze zad sundal sekeru. Pak si ji dal zpátky na záda.

„Heimdalle,“ pozdravil opatrně. Fandral do něj dloubl loktem. Byl by si pomyslel, že za prožité dětství s měňavcem by si dal Volstagg konečně říct a dával větší pozor.

„Neoslovuj ho jménem, může to být kdokoli.“

„Stejnou větu si pomyslelo minimálně osmdesát žen v této zemi, a pouhých pět na Midgardu,“ odvětil Heimdall suše. Zavládlo ticho.

„Je to on,“ odkašlal si Fandral a schoval meč. „Mysleli jsme, že jdete zabít krále,“ šel na to rychle, aby se nikdo neptal, co měla Heimdallova poznámka znamenat. Clint se pousmál. Tyhle dva si pamatoval.

„Jdeme ho pokud možno zachránit. Je v bezprostředním nebezpečí,“ opravil ho strážce Asgardu. „Není čas to všechno podrobně vysvětlovat – přišli sem dva lidé z královy minulosti; jeho prvorozený syn Bragi, kterého se zřekl, a Gunnlod, Bragiho matka, která měla být Asgardu královnou. Jsou ukřivdění a svá léta ve vyhnanství trávili sestavováním artefaktu, který dokáže oslabit Asgarďany. Nevíme to jistě, ale nejspíš by to některé dovedlo i zabít. Všichni tito cizinci jsou na jejich straně, ale neorganizovaní. Nejsou tady, aby bojovali s naší armádou, ale aby popravovali civilisty.“

„To jsme si mysleli,“ přikývl Volstagg, zatímco Fandral zavíral pusu, která mu do té doby visela dokořán. „Poslali jsme Sif, aby zahnala co nejvíc lidí do domovů. Spousta cizinců vypadá jako my, někteří jsou Vánové. Kronany a elfy poznáme snadno, ale nechceme, abychom omylem sejmuli některého z našich.“

„Skvěle,“ usmál se Heimdall spokojeně. „Loki šel po Bragim, takže nám zbývá se dostat ke Gunnlod. Artefakt má ona. Stráže netuší, že je město obklíčeno, ale pokud bychom vyvolali poplach, upozorníme Gunnlod, ta zaktivuje artefakt, přizabije všechny Asgarďany a zalarmuje své lidi, aby zaútočili na ty naše. Chceme se k ní dostat potichu a co nejnápadněji. Nesmíme ji vyděsit.“

„Přísahal bych, že jsem slyšel jméno, které bych slyšet neměl,“ zavrčel Volstagg. Nebyl překvapený, jelikož všichni válečníci viděli, že jejich pravý král, skutečný Odin, byl po svém probuzení zmatený a nevěděl, co kdy řekl a udělal, tudíž se šli samozřejmě poradit s Heimdallem, který jim pod tlakem vyzradil pravdu o tom, že byli posledních dvacet let pod vládou Lokiho. Sif se od té doby neuvolnila a toužila Lokiho zabít. Volstagg byl sice pobouřen, že se králi několikrát uklonil a nic nepoznal, ale zároveň ho překvapovalo, že země spíše vzkvétala, než aby zapadala prachem, jak by od Lokiho čekal. Oba zbylí válečníci, Fandral s Hogunem, tuto novinku přijali skoro klidně. Fandral vyjádřil překvapení nad Lokiho vytrvalostí a Hogun se podivil, že udržel nejen bezchybnou iluzi, ale osvojil si i královy zvyky, názory, způsob vyjadřování. Kolem a kolem to muži přijali relativně dobře, zatímco Sif si připadala podvedená. Chtěla krvavou pomstu.

„Loki je na naší straně. Zkuste to nějak vysvětlit Sif, až se potkáte, nerad bych, aby ho zabila dřív, než nám pomůže tohle celé ukončit.“ Steve se na Heimdalla podezíravě zamračil.

„To znělo, jako že až bude po všem…“ začal, ale nedokončil. Natasha do něj strčila. Tohle už nebyl jejich problém. Sif sice neznala, ale už teď měla její sympatie.

„Jak se k nim dostaneme nepozorovaně?“ skočil do toho Fandral. „Hogun je na cestě za Thorem, chce ho zklidnit, dokud ještě nikdo z cizích netuší, co ta bouřková mračna znamenají. Ale my vzbudíme pozornost.“

„Uznávám, že tuhle část plánu jsem chtěl původně svěřit Lokimu,“ povzdychl si Heimdall znaveně. „Mohl by vás dva přeměnit, abyste vypadali jako princové, na které Gunnlod čeká. Oni by se mezitím postarali o Bragiho. Ale Loki je momentálně…“ zapátral. Na moment ztuhl, pak se zamračil, potřásl hlavou. „Velice zaneprázdněn. Poradíme si.“ Podíval se na Natashu. Ta si založila ruce na prsou.

„Proč já?“ zeptala se. Heimdall se pousmál a Volstagg začal divoce gestikulovat a kroutit hlavou.

-----

předchozí - pokračování

Share: