Velvyslanec, 41. kapitola

-----

Zapadli do nejbližšího domu a k smrti vyděsili matku čtyř dětí. Neobtěžovali se s vysvětlováním celé situace, přítomnost Heimdalla jí stačila; poslechla si, co chtějí, vzala Natashu za ruku a zavedla ji do ložnice, zatímco muži v kuchyni rozpačitě šoupali nohama a trpěli vyčítavé pohledy všech dětí. Když se po pár minutách otevřely dveře, Clint se uchechtl.

„Co ti to provedla?“ zeptal se škodolibě, ale ve skutečnosti to nemyslel zle. Naopak, byl by si raději se svou partnerkou vyměnil místa. Ne že by toužil po dlouhých bílých šatech, vínové zástěře a úzkém koženém pásku, ale taky by chtěl o něco větší zábavu než se jenom ohlížet po Stevovi a doufat, že Stark s Bannerem někde v divočině nezařvali. Když už trčel na cizí planetě, bojoval cizí válku a byla vysoká pravděpodobnost, že buď zemře on nebo někdo, kdo má prostředky a schopnosti ho dostat zpátky na Zemi, tak by z toho taky rád něco měl, s dovolením.

„Boty ne,“ pleskla agentka ženu přes prsty. „Mám v nich spoustu důležitých věcí,“ dodala temně.

„Jistě,“ odvětila Asgarďanka trpělivě. „Ale vlasy si nechte rozpuštěné, prosím. A taky… se možná tvařte trošičku… přívětivěji? Nebo alespoň ne tak vražedně, ano? Mohli by mít podezření jen na základě toho.“

„Já se přece…“ bránila se Natasha dotčeně. Pohlédla na Clinta, jak se spokojeně uculuje. „Fajn. Dám si na to pozor.“

„Dovedu vás ke kuchyním, dál to budete muset zvládnout sama. Čím více zlata, tím jste blíž ke korunovační síni.“

Znělo to až sprostě jednoduše. Natasha byla z misí, které šly jako po másle, poněkud nervózní. Následovala ženu, napodobila její chůzi pro případ, že by to hrálo nějakou roli, a sice se nutila k co nejlaskavějšímu pohledu, stejně cítila, jak jí koutky úst tíhnou pod starostmi a velice – velice nepříjemným pocitem.

S ženou se rozloučila pouhým kývnutím hlavy. Od nejbližšího sluhy popadla džbán a suverénně zamířila přímo k hlavní síni. Usmála se, když si uvědomila, že skutečně stačilo jen pozorovat stopu zlata.

Obrovské dveře, nepřekvapivě zlaté, se vylouply zpoza dalšího pozlaceného rohu, a společně s nimi i hříva černých vlasů a dvě syrové ryby.

Kdyby nebyla jedna z nejlepších, byly by ji obě trefily přímo do tváře. V setině vteřiny, kterou využila k prohnutí v zádech a hozeným džbánem na útočníka, si dovolila menší uznání, jak pro sebe, tak pro majitele ryb. Sif nebyla tolik zvyklá uhýbat, proto neměla pocit selhání, když se jí džbán rozbil o hlavu. Jenom vztekle zavrčela, její obavy potvrzeny.

Černé kožené boty, které vyloženě jako by do světa vytrubovaly, že v sobě mají i nebezpečnější věci než pouhé prsty, byly pro Sif jako facka do tváře. Všimla si okamžitě, protože sama takové vyhledávala. Potom, co si dovolila spokojené pokývnutí hlavy a maličko závistivý povzdech, si uvědomila, že to nebude v pořádku. Netušila, kdo ta ženská je, ale nemohl to být civilista.

Jakmile bylo jasné, že míří k hlavní síni, kde bezpochyby pobýval král, bylo to jisté. Patřila k těm zvířatům, co obklíčili jejich nádherné město. Nebo ještě hůř, ale na to nechtěla ani myslet.

Tohle je Gunnlod? Mihlo se agentce hlavou, když uhnula střepu džbánu, který po ní ta neobyčejně vzteklá žena mrštila. Zrovna když si chtěla sáhnout pro nůž do boty, pocítila ostrou bolest v hrudi, a hned nato si jen matně uvědomila, že letí dozadu. Dobře mířený kop, bezmála sparťanský. Vyhekla a odvalila se z dosahu, aby měla více času nůž nahmatat a po protivnici ji hodit. Byla by si pomyslela, že matka dospělého muže bude vypadat o něco… hůř, ale nemohla si být jistá. Thor měl koneckonců přes tisíc let a vypadal jako třicátník, netušila, jak vypadal Odin, ale jestli jen o trošičku starší než Thor… no, pořád ta žena vypadala příliš mladě, snad Thorova generace? To nedávalo smysl, musela to být dospělá žena v době, kdy se Thor teprve narodil a tahle--

Nemířila na krk, protože chtěla odpovědi. Sif jenom bolestně zasykla, když se jí ostří zabodlo do stehna, a dřív, než po ní Natasha stihla skočit, si ho jediným pohybem bez milosti vyrvala z těla a odhodila daleko za hlavu. Viděla, že poblíž její soupeřky to byla mocná zbraň, a doufala, že jich v těch botách nemá tucet.

Dýka ve stehně Sif tak rozlítila, že celá zrudla. Kdykoli viděla vrhací nůž, vzpomněla si na Lokiho, což teď nebyla tvář, která by v ní vyvolávala klid a mír.

„Zmije hnusná!“ odplivla si. „Chodit po špičkách s nevinným ksichtíkem a dýkou v botě, to se ti podobá!“

Natasha by se byla bránila, kdyby to bylo lživé nařknutí. Ale neměla na svou obranu vůbec nic.

„Měl jsi mě zabít, když jsi měl šanci, teď už ji nedostaneš. Proměň se a postav se mi jako chlap!“

To už bylo vyloženě urážlivé. Natasha se narovnala, pohled jí sklouzl k zakrvácenému noži daleko od nich. Měla ještě jeden, ale když viděla, jak pramalý účinek jedna nesmrtící rána způsobila, chtěla si ho šetřit.

„Nejsem Loki,“ povzdychla si. Nebylo těžké si do mezer dosadit jména a vztahy. „Jsem tady kvůli Gunnlod." Věděla Sif vůbec, kdo je Gunnlod? Vypadala dokonale zmateně. „Chci obhlédnout situaci, než tam vpadnou i ostatní. Heimdall. Volstagg. Fandral. Avengers z Midgardu. Poslali mě napřed.“ Měla tušení, kdo ta žena před ní je, vzhledem k té zjevně vytrvalé nenávisti, kterou k Lokimu pravděpodobně chovala už pár set let, ale nechtěla to dát najevo. Kdyby použila její jméno, Sif by jí nevěřila, že skutečně není Loki. „Navíc jsem slyšela, že Loki se posledních dvacet let docela činil,“ rýpla si ještě. „Nemyslím si, že by na sebe vzal podobu ženské a po špičkách se vydal zavraždit krále, kterého mohl sejmout kdykoli předtím.“ Alespoň doufala, že Sif chrání krále a ne Gunnlod. To by bylo jejímu plížení konec a dýka nedýka, měla by co dělat, aby před Asgardskou bojovnicí utekla.

„Nějak moc se ho zastáváš,“ odfrkla si válečnice znechuceně. Ve vlasech měla úlomky rozbitého džbánu, u nohou se jí válely dvě rozplesklé syrové ryby, stehno jí silně krvácelo. „Navíc jsem neřekla nic o vraždě krále.“ Znovu přimhouřila oči. Její podezření trvalo, ale nebylo už tak silné. Přece jen ta cizinka prošla jejím testem; Loki těžce nesnášel pach syrových ryb. Vždycky začal víc mrkat, aby mu tolik neslzely oči, a krčil nos. Přišlo jí to k popukání už stovky let. Taky kvůli tomu rybařila na jejich společných výpravách. A při výlovu ryby možná příliš silně cukla za prut a možná ta ryba vždycky skončila přímo před mladším princem, ne-li rovnou na něm.

Když se dohodly, že se nepodříznou navzájem, pokusila se Natasha vysvětlit situaci, kterou sama tak docela nechápala. Sif Bragiho ani Gunnlod neznala, Odinovy hříchy nechtěla znát stejně jako Odin sám, ale postupně se chytala. Dávalo to konec konců smysl, tolik, kolik jen v dané situaci mohlo smysl něco dávat.

„Takže ty se jí jdeš zbavit? Proč myslíš, že se jí Odin nezbavil sám?“ zeptala se.

„To samozřejmě nevím, ale předpokládám,“ významně se kolem sebe rozhlédla. „To by to ve městě vypadalo jinak, ne? Odin neví, že Bragi je mimo hru. Zatím. Asi. Možná se bojí pomsty. Ale Bragi je zaneprázdněn.“ Ať už to znamená cokoli. „Takže zbývá jenom Gunnlod. Je tady šance, že se tohle celé povede udržet pod střechou, pokud Loki uspěje a mně se povede oddělat Bragiho matku. Odin pak bude moct aktivně jít proti všem cizincům, co mu obsadili město.“

„Takže boj bude v každém případě.“

„Vypadá to tak. Thor je na cestě sem. Jenže jakmile se přiblíží, tak mu hrozí nebezpečí, že ho působení LNT dostane na kolena a nebude nám nic platný. Potřebuju, aby se do toho nepletl alespoň dost dlouho na to, abych zhodnotila, co je Gunnlod zač, nevím, za kým jdu. Nevím, jak dlouho… a jestli vůbec se mi bude dařit,“ uznala Natasha nakonec, nerada, ale uznala.

Protože to mohla být nějaká obryně, mohla to být čarodějnice, která ji jediným lusknutím prstů mohla rozpůlit vejpůl, co ona věděla? Byla jenom člověk. Proč se propánakrále nezeptala Heimdalla? Proč jí to neřekl sám? Zjevně rád zapomínal, že pozemšťané jsou o něco křehčí než všichni ti polobohové tady. Ona by už padala do mdlob, kdyby tak dlouho silně krvácela. Asgarďanka naproti ní ani nepobledla.

„Nelíbí se mi, že v tvém plánu nemám žádné místo,“ přiznala Sif na okraj, snad aby zdůvodnila, proč Midgarďance stále stojí v cestě. „Chci pomoct.“

„Pokud se ti povede zastavit Thora, pomůžeš mi víc než dost.“

„Můžu to zkusit.“

Natasha ji obešla, zdvihla dýku ze země, znovu si ji upevnila v botě. Pak se otočila zpátky na válečnici a spiklenecky mrkla.

„Jsou na míru. Měla by ses někdy stavit na Zemi. Taky máme pepřový sprej.“

***

Když byla zrzka z dohledu, Sif si se šťavnatým zaklením obvázala ránu na noze a vydala se směrem ven. Nečekala překážky, ale ani bezproblémovou cestu. Každou služku po cestě otočila na patách a poslala ji domů. Když u dveří spatřila jednu vysokou tmavou siluetu, srdce jí poskočilo.

Ne radostí.

Chtěla sáhnout po meči, ale místo povědomě hrubé rukojeti a časem obroušené záštity nahmatala jenom starou zástěru, kterou před chvílí ukradla hostinskému. Kde teď mohl být Thor? A ostatní její přátelé? Možná ho našli, možná se jim povedlo ho nějak zdržet.

„Ty,“ křikla a vztekle na postavu ukázala prstem. Sice jí neviděla do tváře, ale viděla – cítila – věděla, že protáčí oči v sloup.

„Ano, já,“ povzdychl si muž naproti ní, stále opřený o stěnu. Vypadalo to, že se o ni opírá ležérně, jako nějaký floutek, co stojí ve dveřích a nenechá jedinou sukni projít bez nevhodné poznámky. Ale jak se k němu Sif přibližovala, uvědomovala si, že to není tolik ležérní jako naprosto vyčerpané, že se mu nohy třesou a ruce má celé od krve, že stejnou barvu mají i jeho oči. Jakmile došla až k němu, Loki na ni rudé oči přimhouřil, zamrkal a nakrčil nos.

„Smrdíš jako ryba,“ byla první slova, která jí řekl od doby, co ho viděla před jeho poslední domnělou smrtí. Ke svému překvapení shledala, že ho nechce uškrtit na místě. Nechtěla mu vlastně vůbec ublížit. Zvlášť, když viděla, že se o to někdo už evidentně postaral. Dostala vztek sama na sebe. Nebyla o nic lepší než Thor.

„Vidím, že neútočíš. To znamená, že tě někdo obeznámil s mou časově omezenou užitečností,“ pokračoval klidně, a vážně si snad myslel, že vypadá, jako by o tu stěnu opřený být chtěl. „To je dobře, protože potřebuju další pár nohou. Buď tak laskavá,“ popadl ji za rameno a přitáhl si ji blíž, ignoruje přitom její podrážděné vrčení. Nechala to být, jen protože si uvědomovala, že jí tak dává najevo, že je skutečně tady. „Běž dolů do vězení a propusť všechny lesní elfy. Hlavně toho nejufňukanějšího, to je jejich král. Bude stát na naší straně.“

Vytrhla se mu.

„Co je naše strana?“ odsekla. „Nepustím nikoho, kdo je na tvé.“

„Má strana má v plánu pouze blaho Asgardu a co nejmenší počet obětí,“ přitiskl si dlaň na srdce a sladce se usmál. Moc dobře věděl, že kdyby se tvářil vážně, tak Sif spíš přesvědčí o své poctivosti, ale on to v sobě zkrátka neměl. Chvíli na sebe zírali.

„Zabiju tě, jestli…“ začala, ale přerušil ji jeho smích.

„Pořád je tady ta řada, ale pokud mi pomůžeš, nechám tě pár políček přeskočit,“ slíbil jí dobromyslně. „Trpělivost je ctnost, která by měla být odměněna.“

„Jenom ty bys mohl mít spojence v žaláři,“ odplivla si, aby na něj mohla být alespoň trochu jedovatá.

„Jsem prostě okouzlující,“ odvětil s rádoby skromným zamrkáním. „Je to břemeno, které musím nést.“

„Co s těmi elfy?“ odsekla.

„Sděl jim situaci. Gunnlod, LNT, působení na Asgarďany, hlavně čistokrevné. Taky nezapomeň zmínit, že by se nám hodila jejich pomoc. Což by pro ně mohlo mít skvělé následky, vzhledem k tomu, že jsou v žaláři…“

„Nebo ještě skvělejší, když jim dojde, že se můžou semknout s těmi druhými,“ namítla Sif suše. Pokud Loki předpokládal, že už o všem ví a může tím pádem něco elfům vysvětlovat, musel vědět i o té pozemské agentce? Takže snad opravdu pracovali spolu a povede se jim tu Gunnlod, o které pořád mluvili, zamést pod koberec. Stylem boje si byli dost podobní, na tichou popravu byli jako stvoření. To nebyl kompliment, aby bylo jasno. Ale užitečnost takových bojovníků si Sif byla nucena uvědomit už mockrát. 

„Proto si musíš promluvit s jejich králem. Nebude to laskavost pro Odina, ale pro mě.“

„Mám při vyjednávání o jejich spolupráci použít tvoje jméno?“ pronesla Sif tak nevěřícně, až by se Loki uraženě načepýřil, kdyby na to měl dostatek síly nebo peří.

„Nejsou to Odinovi spojenci, ale moji. Byli to spojenci Friggy. Naše jména jsou klíčová. Zbylým dvěma se vyhýbej, pro dobro nás všech.“

Elfové nebyli pomstychtiví, a Aeris už vůbec ne, ale Loki věděl, že jemu pomoc neodmítne, kdyby ho snad Odinova milost nelákala dostatečně. V boji nepoužitelný elf se mu teď zdál jako hotový dar z nebes.

„Ty budeš dělat co?“ obrátila se na něj Sif s poslední otázkou. Nevěděla, jestli se v ní probrala nějaká špatným směrem mířená starost, nebo otrávenost z toho, že si tady tak ležel na zdi a vypadal, že se ještě hodně dlouho nezvedne.

„Chytám druhý dech,“ odvětil klidně, dávno smířen se ztrátou důstojnosti. „Jsem na cestě za jednou dámou… netřeba se tak čertit, nemám v plánu zabít Odina, jen ji.“

Věřila mu. U všech devíti světů a všech myslitelných božstev, nemohla si pomoct, ale věřila mu. Protože když jí Odin předával Gungnir a vyjádřil jí svou důvěru, bylo to upřímné a byla to Lokiho slova, a ona ho sice chtěla zabít za to, kolikrát už je všechny obelhal, ale…

Agentka z Midgardu měla nejspíš pravdu a Loki na ni navázal, a byla do toho všeho zapletená zbytečně velká hromada lidí, která odporovala jejímu podezření z nějakého nenápadného převratu. Vůbec netušila, co se děje, jinými slovy.

Přikývla a vydala se do vězení. Na Thora i Natashu zapomněla jako na smrt.

-----

předchozí - pokračování

Share: