Omnia Vincit Amor 1/4

Pre-Thor, minisérie (4 kapitoly), žádný slash. 

Měla to být jednorázovka, začala jsem ji psát 5. prosince 2017.

Po celý rok 2018 zůstalo napsaných asi 4 tisíce slov. Přesně 5. prosince 2018 jich přibylo 8 tisíc. Dneska jich je 15 tisíc, a doufám, že i po konečných úpravách se vlezu pod 20.

Ráda bych upozornila, že je to neuvěřitelná pytlovina. Neměla být, původně opravdu ne. Rozhodla jsem se na chvíli vrátit ke svému nekritickému já a u psaní se po dlouhé době maniakálně chechtat.

Až na nějaké kosmetické úpravy a asi tak stránku či dvě je hotovo, přidávat budu podle toho, jaké bude přijetí. 

Co se Velvyslance týče, jsem teď v takové blbé situaci, ve které si nemůžu vybrat ze dvou/tří/čtyř možností, jak se dostat ze situace fiktivní, tudíž si beru neplacené volno a po téhle minisérii bych se chtěla otočit zpátky k té jednorázovce, která měla vyjít minulý rok na Vánoce.

Tohle se tak... ale TAK vymklo kontrole, že si to nedovedete představit.

-----

„Ty ses musel zbláznit… ty se přece nechceš… nemůžeš… Thore. Popiš mi, co všechno se stalo od včerejší hostiny. Detailně až do této minuty.“

Nic.

„Cos pil? A jedl? Nepocítil jsi v průběhu večera lehkou nevolnost, která neměla pro změnu co dělat s nadmírou alkoholu?“

Ticho.

„Víš, kdo jsem? Víš, kdo jsi ty?“

Trapné ticho.

„Jak se jmenuju! Okamžitě mi to řekni, nepřemýšlej!“ Opět nic.

Teď už s ním třásl, a ještě k tomu řval. Pravda, Loki nebyl příliš rád, když se korunní princ opil na oslavě natolik, že s ním ani ráno poté nebyla řeč, ale když se ráno dozvěděl, že se Thor žení, říct, že byl nemile překvapen, by bylo holým nesmyslem.

Thor dál spokojeně slintal na prošívaný polštář. „Měl jsem to udělat už dávno. Je krásná,“ zabodl ukazováček do vzduchu a zaculil se, „je chytrá,“ vztyčil prostředníček, „je sebevědomá,“ přidal malíček, „a já ji miluju už dlouho,“ zakončil seznam a nechal ruku spadnout.

Loki, který byl stále zmaten z toho, že Thor vztyčil malíček místo palce, na něj jenom zíral.

„Je zlá,“ začal schválně palcem, „vypočítavá,“ přidal ukazováček, „ulhaná,“ zaváhal, „lstivá,“ hlas mu zakolísal, „a škodolibá,“ dodal, jen aby vzápětí zmlkl a povzdychl si. „Je to čarodějnice.“ Ani tohle se nepovedlo. Dobrá tedy. „Thore, nemůžeš se ženit.“

Jeho bratr se posadil, ulpěl na něm zarudlýma očima.

„Ach,“ zhluboka se nadechl a vážně pokýval hlavou. Do očí mu spadl pramínek vlasů a on nakrčil nos. „Chápu, už to dokonale chápu. Mám tě prokouknutého už dávno, bratře. Tvou výzvu přijímám.“

A tak se stalo, že stál Loki v pravé poledne v aréně, kam rozhodně nešel z vlastní vůle, v ruce meč, který si sám nevzal, na sobě brnění, do kterého nevěděl, jak se dostal, a před sebou bratra, který byl připraven ho zabít.

„Tys mě špatně pochopil,“ zavolal na Thora zkusmo, spíš ve snaze potlačit hysterický smích, který se mu dral z hrdla, než aby mu skutečně domluvil. „Nemám nic proti tomu, aby ses ženil… ale nemůžeš se oženit s ní!“

„Pochopil jsem to tedy naprosto správně!“ zaburácel starší princ a zamával mečem. „Protože jsi mé krve, svoluji k užití stejných zbraní! Žádný blesk ti neublíží, stejně tak Mjolnir, pokud ty slíbíš, že se mne nepokusíš očarovat nebo zmást těmi svými-…“ odfrkl si a zamával prsty, „triky,“ vyprskl.

„Na očarování už je stejně pozdě,“ povzdychl si Loki, naprosto znechucen tím, že všem přihlížejícím tohle přijde jako neškodná kratochvíle. Snad trochu neobvyklá, protože se Loki málokdy uvolil k cvičnému souboji s vlastním bratrem, ale i tak to slibovalo zábavu, a nikdo tím pádem nevěnoval nesmyslům, které Thor vykřikoval, pražádnou pozornost. Opravdu nešťastná situace.

„Za lásku!“ zaječel hromovládce dramaticky a vrhl se kupředu.

Lokimu se zastavilo srdce. Z druhého konce arény to byla dobrá půlminuta, než se k němu protivník dostane, ale přesto mu třicet vteřin připadalo jako málo na to, aby dokázal adekvátně zareagovat. Adekvátně v tom smyslu, aby Thora neuřknul a zároveň se neznemožnil, popřípadě se nenechal zabít. Jenže dodržet tolik podmínek v tak krátkém časovém intervalu bylo téměř nemožné.

Zareagoval stejně jako vždycky. Uhnul ráně, uskočil do boku a nechal Thora neškodně dopadnout do písku o pár metrů dál. Thor měl na úhybné manévry svůj vlastní pohled – mnohdy raději schytal ránu a utrpěl zranění, kterému se mohl snadno vyhnout, jen aby nevypadal, že se protivníka zalekl. Loki ten problém neměl. Své kosti měl rád tak, jak byly, a sám sebe si vážil dost na to, aby jeho pýcha dokázala sklapnout podpatky a vzdálit se, když to skutečně potřeboval.

Thor se zlostně zachechtal a vyrazil znovu. „Tak ani za lásku nebojuješ jako chlap! Skoro si začínám myslet, že je tenhle souboj zbytečný!“

Loki naštěstí nebyl tak naivní, aby na to skočil, tudíž se dovedl vyhnout i tomu druhému útoku.

„Já tu ženskou nenávidím!“ zasyčel, nabral plnou hrst písku a hodil ji bratrovi do tváře. Splnilo to svůj účel. Mimo bučení z tribun mu to získalo trochu času. Povalil Thora na záda a obkročmo si na něj sedl, zápěstí mu přišpendlil k zemi. „Chci si jenom promluvit, skončeme tohle-…“ vyhekl, když jeho boky sevřely Thorovy nohy, pevné a silné jako želízka. Thor sebou smýkl do strany a Lokiho ze sebe účinně smetl. Ruce měl zase volné.

„Tak pojďme mluvit!“ zavrčel a skočil po Lokim ještě dřív, než se ten vyškrábal na nohy. Když se Thorova paže sevřela kolem Lokiho krku, měl toho mladší princ tak akorát dost – zakousl se. Nepočítalo se to jako kouzlo, když si maličkým zaklínadlem zpevnil zuby. Ucítil v ústech železnou chuť krve, Thor zařval jako raněná zvěř – i on poznal, že tohle nebylo obyčejné lidské kousnutí – a prudce ucukl.

Lokiho pověst sice nebyla valná, ale aby k sobě byl upřímný, spíš z ní měl užitek než škodu. Protože mu nebylo ani v nejmenším zatěžko vlastního bratra kopnout do míst, kam by se žádný muž kopat neměl, pokud si o to vysloveně neřekl. Z tribun se ozvalo šokované zalapání po dechu, tak sborové a procítěné, až to u Lokiho málem vyvolalo úsměv. Jenže na to nebyl čas; teď se musel dostat pryč, a hodně rychle.

Pozdě, informoval ho mozek hystericky, když byl hned v příští vteřině sražen k zemi. Následovala rána do čelisti, tak silná, až ho na okamžik omráčila. Byl rád, že si zuby nechal zpevněné, jinak už by je dávno vykašlával. Jenže to nestačilo – přilétla druhá rána, třetí, čtvrtá, pátá, všechny hrubé a neuváženě mířené, měly ublížit, měly ublížit až moc. Z arény se při první ráně ozvalo pár nadšených výkřiků, což se dalo pochopit, protože kdo kdy neviděl rád šikovně vykonanou pomstu za nakopnutí do těch nejcitlivějších míst? Druhá rána už takové nadšení nevyvolala. Třetí už vůbec ne. Při čtvrté zavládlo ticho a u páté se z řad ozval dokonce zděšený výkřik.

Loki ke svému vzteku zaznamenal, že mu slzí oči. Až když se začal dusit krví a nedokázal už ani zakňučet bolestí, byla mu věnována milost, avšak ne od toho, od koho přijít měla.

Thor stál najednou na nohou a zmítal sebou v pevném sevření jejich trenéra – jeho trenéra, aby byl Loki upřímný. Lokiho někdo taktéž zvedal na nohy, poněkud prudčeji, než by princ uvítal či zvládal. Až když si uvědomil, že je to jeho otec, pokusil se z posledních sil o jakýsi vznešený postoj, snažil se alespoň trochu narovnat a oprášit se, ale hlava mu třeštěla a jemu se při pokusu o natáhnutí páteře zbortila poslední zábrana, která ho držela od úplného kolapsu. Svalil se přímo na krále.

***

„Ty ses snad úplně zbláznil!“ Celý palác se otřásal v základech. Strážní přede dveřmi rozpačitě šoupali nohama a sluha si hodně rychle rozmyslel, jestli do královniny komnaty vstoupit nebo se dát na útěk. „Chtěl jsi ho snad zabít? Co má tohle chování znamenat? Jak jsi mohl něco tak příšerného udělat, jak jsi mu mohl takhle ublížit, vědomě, před lidmi, ty, kdo ho má chránit jako starší bratr mladšího!“

Odin stál tiše v koutu místnosti a svou běsnící ženu zvědavě sledoval. Při podrobnějším zkoumání Thorova chování vyvodil šokující závěr: bylo mu to jedno. Stál tam jako na přehlídce a bez čehokoli, co by se dalo nazvat emocí, na svou matku zíral, pohled kalný a tupý, ale čelist pevně zaťatou. Snad se mezi nimi něco stalo? Možná se Loki dopustil křivdy na některém ze tří válečníků, nebo zase na Sif? Odin musel tehdy zasáhnout stejně jako dnes, když se Thor dozvěděl, že Loki z hrdé zlatovlasé válečnice udělal černovlásku. On sám tomu váhu nepřikládal, jelikož to byl zkrátka Loki, a bylo všeobecně známé, že se Sif nikdy dobře nevycházel. Konec konců ona svou averzi vůči mladšímu princi také netajila. Jenže Loki se přepočítal, kouzlo nešlo vzít zpět. Bylo to poprvé, co mu Thor vědomě ublížil. Ale i tehdy, v záchvatu spravedlivého hněvu, málem zešílel žalem, když si uvědomil, jak vážná Lokiho zranění byla.

Co se muselo stát tak hrozného, aby z něj málem vymlátil duši? Frigga se třásla, v očích slzy, stále vyděšená k smrti. Viděla krále vcházet do paláce s bezvládným tělem jejich mladšího v náruči, havraní vlasy plné písku a tvář bledou jako sníh. Vypadalo to hůř, než to ve skutečnosti bylo. Loki ztratil vědomí jenom na okamžik, teď už byl zase na nohou. Dokonce tak pevně na nohou, že se vypařil dřív, než si s ním Odin stačil promluvit.

„Vyzval jsem Lokiho na souboj, jelikož se vyjádřil, že stojí o ruku té samé dívky, co já,“ odvětil Thor nakonec. Královna se zalkla a Odin se zamračil. Opět Sif? To vypadá jako nějaký nevhodný vtip, který si vzal jeho starší syn příliš osobně. Loki uměl být dost neomalený, když chtěl, aby jed skrytých slov pronikl i k Thorovi. Stejně to nedávalo smysl, Thor se ještě nemohl ženit. A i kdyby, nebyl si vědom toho, že by snad po něčem takovém toužil.

„Tohle přece…“ vydechla rozrušená královna, zachytila se krbové římsy a zhluboka se nadechla. Odin k nim přišel blíž.

„Jdi,“ řekl přísně a sám přistoupil ke své ženě. Chtěl Thorovi věnovat na odchodu významný pohled, aby mu bylo jasno, že spolu zdaleka neskončili, ale to se bohužel nepovedlo. Thor bez dalšího ohlédnutí opustil místnost, strnulý a bezcitný. Odin vzal Friggu kolem ramen a přitáhl si ji do náruče.

***

Loki zvažoval, že začne plivat oheň. Byl nepříčetný. Zuřil. Měl neskutečný vztek. A bolela ho čelist, vytrvale pulzovala a v hlavě mu z toho hučelo. Nemohl ani zatnout zuby. Nebylo tady jiné možnosti, on prostě půjde a tu ženskou zabije. Vlastnoručně ji popraví na místě.

Byl tak rozpálený, že se ani neodvažoval teleportovat, aby ze samého vzteku neuvízl v časoprostoru, místo toho šel po svých. Celou cestu.

Vrazil do měšťanského domu, stejného jako dalších třiatřicet ve stejné řadě, stejně jako čtyřiatřicet v řadě naproti. Jen si při vstupu matně uvědomil vůni růží, když se najednou zarazil, tedy spíše zakopl sám o sebe; vztek ho přešel tak náhle a nečekaně, až mu to vzalo dech i rovnováhu.

Tady to máš, ozval se nějaký chytrák v jeho hlavě, generál po bitvě, to jeho rádoby moudré a všeznalé já. Byl by mu vrazil facku, kdyby mohl. Ale byla to pravda. Tohle měl za to všechno, čím si kvůli ní prošel. Orodoval za ni, očistil jméno jejího otce, aby mohla ke dvoru a on s ní mohl studovat, umožnit jí přístup ke knihám z královské knihovny. Vzal na sebe roli jejího mistra, společně vytvořili úzký kruh mágů, kteří měli pomoci při ochraně Asgardu a průzkumu okolních planet. Kdyby byl Odin jen o trochu více nakloněn magii, byl by s jeho pomocí založil Akademii, velkou školu, mnohem větší, do které by mohli chodit i učenci z ostatních zemí, byla by pilířem, mostem mezi válečníky a vědci.

Pamatoval, jak se probouzel plný síly a naděje, učil zájemce i s tou nejnepatrnější kapkou kouzla v krvi, učil skupinky dětí a Amora stála po jeho boku, stejně hrdá na to, co dokázali. Tedy si to alespoň myslel, dokud mu nevrazila kudlu do zad. Tedy ne doslova, to by alespoň měl důvod ji nechat popravit, dokonce politický, tedy ten, který by mu nemohl upřít ani Odin.

„Ty máš tu drzost,“ procedil skrz zuby, když se konečně otřepal a vůně růží opadla. „Ty máš tu drzost tenhle ubohý trik, tuhle špinavost, použít na mě?“

„Viděla jsem z okna, jak se vztekáš,“ odvětila Amora klidně, potěšeně. „A nejsi snad o něco klidnější?“

Loki samozřejmě byl, ale už jen ten fakt ho znovu rozzuřil. Naježil se jako kocour. Kolem růžového oparu se obalila obrovská smaragdová pěst a zmáčkla. Vůně růží zmizela docela. Amora našpulila rty.

„Taky mi nic nedopřeješ,“ postěžovala si, „vždyť se jenom bavím. Čekala bych, že zrovna ty pro to budeš mít pochopení.“

„Ale jistě,“ usmál se Loki sladce. Dřív, než se čarodějka stačila rozzářit, ji zpražil pohledem. „Ale zašla jsi daleko. Nevadí mi chaos na předměstí, ale u dvora nemáš co dělat. Zavřela sis k němu dveře.“

„Ty teda umíš držet křivdu,“ povzdychla si blonďatá kráska. Stála na schodech a na prince shlížela skoro až pohrdavě. Učila se od těch nejlepších. „Nedělám nic, co bys někdy nevyzkoušel sám.“

„Zaútočila jsi na korunního prince, ty hloupá huso,“ zasyčel bůh lsti, v očích blesky.

„Zaútočila? Malé neškodné kouzlo! Je jen trochu zamilovaný,“ mávla Amora rukou. „Jsi tak dramatický.“

Najednou zmizelo zábradlí, o které se dosud ležérně opírala, a ona sletěla dolů. Dopadla přímo Lokimu k nohám. Pomalu se zvedla na nohy, nezraněná, ale její šaty byly pomačkané a hrdost pošramocená. Byla menší než on, nedovedla na něj při takových podmínkách shlížet.

„Neškodné kouzlo? Vymylas‘ mu mozek. Jakmile se to dozví Odin, nechá ti utnout hlavu.“

„Ale,“ uchechtla se. „A jsi tady, protože ti vadí, že vytváří zmatky někdo jiný než ty? Nebo protože žárlíš na pozornost, kterou mi teď Thor věnuje? Nebo snad,“ zamyslela se, prstem si podepřela bradu, „protože nevíš, jak to kouzlo zrušit, a kdyby se někdo dozvěděl, jak málo stačí k tomu, abych ovlivnila ikonu Asgardu, zničí tvoji malou školu a všechna spojenectví?“

Narazila do něj vlna bezmoci, na což málem reagoval stejně, jako když mu bylo pět. Oči ho začaly štípat, dech se mu zadrhával v hrdle. Hlas měl ale vycvičený; netřásl se, nekolísal, byl stejně chladný a netečný jako kdykoli jindy.

„Posloucháš mě vůbec? Nechají tě veřejně popravit, to je ti jedno?“

„Kdyby šlo jenom o tohle,“ řekla, zatímco si uhlazovala pomačkané šaty, „tak nehneš ani prstem. Snad bys všem ukázal, kdo je viníkem, ukázal bys na mě a sám se na popravu přišel podívat. Jenže to není ten hlavní důvod, že ne,“ zavrněla.

Dobrá, nemělo cenu předstírat něco jiného.

„Pracovala jsi stejně tvrdě, stála jsi u zrodu jednoho z nejnepravděpodobnějších pout Asgardu. Dokázali jsme něco neuvěřitelného. Chceš to všechno zničit?“

„Tu tvou slavnou budoucnost?“ zeptala se znuděně, divže nezívla. „Rozmyslela jsem se. Nelíbí se mi to.

„Tobě se to nelíbí,“ zopakoval Loki dutě. Vztek ustoupil nevěřícnému úžasu.

„A co máš proti mému plánu? Vdát se za krále, jako čarodějka… lidé by se na nás hned dívali jinak, nemyslíš? Postarala bych se o naše žáky, pomohla bych ti,“ namítla.

„Nemiluješ ho, a on tebe taky ne,“ zavrčel, vzteklý, že ho donutila používat taková slova. Amora na něj vyvalila oči a rozesmála se, upřímně a zvonivě, a kdy jindy by se Loki pousmál, teď ji probodával pohledem.

„Tohle je tvůj argument? Loki, miláčku, královská manželství se nezakládají na lásce. Jsou to vhodná spojenectví, dvě figurky na šachovnici. Nemůžu uvěřit, že jsi to myslel vážně, tohle je to poslední, co bych si pomyslela, že od tebe uslyším,“ kroutila nevěřícně hlavou, už zase hrdě vzpřímená, neladný pád ze schodů zapomenut.

„Anebo na něj budeš den co den používat tohle stupidní dětinské kouzlo, dokud mu neuhnije mozek a tobě nepřipadne trůn? Možná bych ti měl připomenout, že coby mladší princ jsem stále na vyšší příčce než královna vdova, dobře si to rozmysli,“ pronesl temně, oči zamžené nenávistí a vztekem.

Amora se dramaticky popadla za hruď.

„Jak by mohl být politik výš než královna? Víš moc dobře, co tě čeká, až Thor dosedne na trůn. Půjdeš do toho jejich hábitu a zavalí tě tunou papírů. Budeš sedět zavřený v kanclu a mluvit jen, když tě někdo vyzve,“ zasyčela na něj, její předešlé pobavení v daleké minulosti. Začínala vytahovat drápky. „Nebudeš se moct věnovat ani naší akademii, ani průzkumům, ani nebudeš cestovat, budeš sedět v paláci a doufat, že když si půjdeš v noci lehnout, do rána Asgard nelehne popelem.“

„Poetické,“ ušklíbl se. „Tím, že se ujmu úřadu rádce, nepřijdu o titul prince, ty náno. Chceš se dohadovat o tom, jak funguje monarchie? Sotva jsi uměla číst, když jsem tě potkal!“

„Ano, já, plebejec, co sotva uměl číst, má jednoho prince před sebou a druhého prince za dveřmi, oba bezmála na kolenou! Jeden nemá tušení, jak zlomit ten maličký špinavý trik a ten druhý mě jde požádat o ruku. Vřele doporučuji, abys odešel zadem, drahý. Thor jistě nebude rád, když tě spatří v mém domě. Navíc se ještě musím upravit.“ Švihla po něm růžovo fialovým bičem, před kterým se nestačil ubránit. Odplata za ponížení. Ze rtu mu tekla krev. To se mu hodilo. Věnoval jí zakrvavený úsměv, věděl, že v očích se mu zlomyslně zablesklo.

„Pokračuj, milá Amoro,“ zašeptal sladce, „budu stát v první řadě a sám se ujistím, že tvá hlava shoří na prach.“

Netrpělivé zabušení na dveře ho popohnalo a krapet mu zničilo dramatické proroctví. Thora teď opravdu vidět nechtěl. Utekl ze zadních dveří jako tajný milenec, po bradě mu tekla krev a v hrudi měl kleště, ruce se mu třásly vztekem a on v záchvatu dětinské zlosti rozdupal záhonek růží. Na dotčený pohled sousedky nereagoval. Když mu k jeho překvapení ukázala z okna palec nahoru, jenom se poťouchle rozesmál.

***

A protože byl smolař všech smolařů a Heimdall ho z celého srdce nenáviděl, čekal ho u jeho vlastních dveří samotný král. Zaklel si pod nos a nahodil zdvořilý úsměv, umělejší než noha jejich válečného poradce, starého Ulfrika. Odin si povzdychl.

„Číhám tady na vlastního syna jako na nějakého zloděje. Pověz mi, Loki, co se dnes odpoledne stalo?“ zeptal se klidně, v oku podezření. Lokiho píchlo u srdce, křivda a dotčenost a žárlivost, rty se mu zkřivily v hořkém úsměvu. Samozřejmě, on skončí na ošetřovně s otřesem mozku a Thor s jeho krví na rukou (obrazně řečeno, přece jen si stihl zpevnit čelist), ale on je podezírán z nekalosti. Copak to někdy bylo jinak?

„Můj bratr se mě snažil umlátit k smrti, nic nového, netřeba se zneklidňovat, otče.“

Zastavila ho tlapa na rameni. Když se na krále podíval jindy, viděl starce, slabého muže, zoufalého po vhodném nástupci, nedočkavého odpočinku. Ale kdykoli se s ním setkal tváří v tvář, celý se zmenšil a připadal si jako dítě. Nejspíš i Odinovi připomněl zvíře v kleci, protože ruku zase stáhl.

„Vyděsil jsi svou matku,“ řekl tiše, bez okolků proti Lokimu použil tu nejmocnější zbraň. „Plakala strachem, a potom bezmocí, když zjistila, že jsi zase pryč. Měl by sis s ní promluvit, vysvětlit jí, co se stalo a proč.“

Tedy co jsem provedl, že jsem Thora zase vyprovokoval?

Uklonil se jako vzorný princ. „Jistě, otče, to udělám,“ odvětil chladně, rezervovaně, sprostě lhal a pak se uctivě uklidil do svých komnat, aby si mohl v klidu lízat rány. Jestli Amoru vyděsil alespoň trochu, nejspíš už jsou s Thorem zasnoubeni. Měl tady pár možností, samozřejmě.

Sedl si ke stolu a jemně se přehraboval ve svitcích a papírech, úlomcích, minerálech a pár kvítcích, které už pátý měsíc odmítaly zvadnout.

První možnost byla, pokusit se Amoru odklidit tradičním způsobem. Jenže neměl záruku, že by se zrušilo kouzlo a Thor by nejspíš zešílel vztekem a žalem, nebo ji následoval do Valhally. Mohl si namlouvat, co chtěl, odmítal Thora vystavit takovému nebezpečí, i když měl momentálně chuť ho zaživa pohřbít. Slíbil si, že tuto možnost zcela nevyloučí a že až bude po všem, promění Thora v ježka jako kompenzaci za své problémy. Věděl, že se Thor ani nebude bránit, až se mu vrátí rozum a zjistí, že Lokiho divže při souboji nezabil, bude si na hlavu sypat popel a nechá ho dělat, co se mu zlíbí. To nebylo tak zábavné, jako když to nečekal, ale Loki nebyl nevděčný.

Druhá možnost – nechat Amoru, ať se za Thora vdá, zatímco on bude pátrat po tom, jak kouzlo zlomit. Může to trvat léta, každodenní působení kouzla může Thorovi nenávratně poškodit mozek a on opět nemá záruku, že skutečně přijde na to, co a jak na něj použila. Navíc nevěděl, jestli to může jen tak vyprchat, jak si vždycky myslel. Sice mluvil o špinavých tricích, neměl tušení, jak fungují. Tohle byla ta pomyslná kudla, kterou Amora uťala jejich přátelství a spojenectví; jednoho dne se sebrala, vešla do knihovny, naučila se veškerá zaklínadla, u kterých věděla, že je Loki neumí, a pak zničila všechny materiály. Byla teď jediná, kdo rozuměl sugestivní magii specializované na lásku, touhu a vášeň.

Třetí možnost byla směšně jednoduchá, ale potenciálně nebezpečná stejně jako obě předešlé: mohl se pokusit o vlastní sugestivní magii, nemusel se snažit její zaklínadlo zlomit, ale jednoduše ho překrýt druhým, opačným. Což Thora opět mohlo usmažit zaživa, protože ta kouzla co? Protože je neuměl.

Čtvrtá možnost byla zasunutá daleko v koutku mysli. Říct o tom otci, matce, rádcům i dvornímu mágovi, vyvolat všeobecnou paniku a pak se slzami v očích sledovat, jak je král pod tlakem vyděšených civilistů nucen srovnat akademii - jeho maličkou školu magie, jeho radost - se zemí. Jeho studenti se vrátí zpět k podřadným pracím a on bude mít celou knihovnu pro sebe, zahořklý a znechucený. On chtěl mít své žáky. Chtěl, aby se s ním podíleli na obraně paláce i celé země, chtěl pomoct s výrobou zbrojí a zbraní, ochránit vojáky a minimalizovat smrt v asgardských řadách. Chtěl být někdo, chtěl být jejich někdo.

Bylo to z jistého hlediska až nechutně nesobecké a nikdo si toho nevážil. Matka na něj byla pyšná, ano, ale byla to jeho matka, ona přece musela být pyšná, to se nepočítá. A fakt, že mu otec dovolil celý tenhle projekt rozjet, taky považoval za souhlas, snad i hrdost. Mágové se během pár let stali součástí společnosti, nedívalo se na ně skrz prsty, byli užiteční a i přes menší triky a nehody si zachovali dobrou pověst. Nutno dodat, že o většinu špatné pověsti se postaral Loki sám, měl proto jakousi povinnost ji zase pozvednout. Posbíral potenciální žáky na ulici, do slova a do písmene, schopné učil a ty neschopné vyhodil. Jednoduché, účinné.

Amora, jedna z nejlepších, měla na vybudování školy stejně velký podíl, a podobně tak jeho vlastní stařičký učitel, který se původně bránil nápadu, že by se magie šířila dál než za hradby paláce. Lokiho nadšení bylo nakažlivé, sám starý mistr si potom liboval, jak uspokojivé je mít plnou třídu studentů, plnou třídu nadaných žáků, a ne jen jedno drzé děcko, které ho po několika úvodních hodinách začalo opravovat. (Byla to slova vyřčená s nebývalou něhou a láskou. Přece jen měl to královské děcko rád, i když mu pilo krev.)

Zkrátka bylo všechno úchvatné, skvělé, na nejlepší cestě, dokud…

On ji zabije. První možnost je zkrátka ta nejlepší. Prostě ji zabije, špinavě a zákeřně. Ani ji nevyzve na souboj. Byla tady přece jen možnost, že by ho porazila tím svým zamilovaným kouzlem, a kdyby mu podlehl on, nejspíš by to nepřežil.

Při té myšlence se mu divoce roztlouklo srdce. Kvítka na stole zvadla jako na povel, zatímco on se křečovitě držel za hruď jako při infarktu. Vůbec mu nedošlo, že by to kouzlo mohla použít i na něj. Co když se mu nezvládne ubránit, když neví, jak funguje? Co když ho zachránil jenom ten fakt, že se nestane králem, ale rádcem? Dlaní si přejel po čele a tvářích, celý jenom hořel. A když pomyslel, jak těmi kouzílky opovrhoval, jak si je nechával až na konec, jak je považoval za méněcenná, nehodná jeho pozornosti.

A teď to jedno kouzílko může svrhnout vládu Asgardu. Nebo zničit jeho sen, budoucnost mágů na Asgardu, úplně všechno. Co má dělat? Co má dělat?!

Málem se zajíkl, když mu někdo zaklepal na dveře. Vrhl po nich nevraživý pohled, aby jim dal najevo svou nespokojenost, načež se třikrát zhluboka nadechl a co nejpevnějším hlasem řekl: „Dále.“

Vstoupila královna a s ní i jeho poslední naděje. Kdykoli někam vešla, vypadalo to pokaždé, jako by společně s ní vstoupily i sluneční paprsky, jakýsi smysl, něco zářivého a ryzího, co nikdy nedovedl dost dobře popsat. Ať už se připojila k němu v jeho ztemnělém pokoji nebo ke společné večeři, vždy to byla záchrana a vysvobození, od melancholických myšlenek nebo nepříjemného ticha v otcově přítomnosti.

„Já ti jednu vrazím,“ řekla, popravila jeho laskavé vzpomínky, a Loki na ni vyvalil oči. Vstoupila klidně a důstojně, ale jakmile se za ní zavřely dveře a strážci na chodbách na ni neviděli, celá se roztřásla. „Jak si to představuješ, nechat se donést na ošetřovnu v bezvědomí a pak utéct, aniž by ti to někdo dovolil?!“ Vrhla se k němu a popadla mu tvář do dlaní, začala si ho prohlížet ze všech stran.

„To jsem měl přijít sám?“ vyhrkl popleteně, stále zmaten tím náhlým útokem. Pevné sevření čelisti vystřídalo lehké plácnutí po hlavě. Cítil, jak mu ten pohlavek stěží rozcuchal vlasy.

„Chci vysvětlení a chci ho hned,“ uslyšel. Představoval si, že kdyby se podíval z okna, nejspíš by se na ta slova dramaticky zatáhlo. To sice uměl jenom Thor, ale taková skutečná bouře nebyla nic proti této. „Dívej se mi do očí a mluv.“

Dokonce zvažoval, že k ní vzhlédne se zaslzenýma očima, ale nějak mu to v tom stresu nešlo. Sám sobě připomněl žábu, která si dosud klidně žila pod kamenem, a teď ten kámen někdo odvalil a na ni zíraly jakési dvounohé stvůry, připravené jí připravit bolestivou smrt klackem. Královna s ním zatřásla, stále až směšně jemně, ale o nic méně naléhavě, a sice by raději zemřel, než aby ho tak kdokoli jiný viděl, ale tady nebylo zbytí – zlomil se.

„Já nevím, co si mám počít,“ přiznal se a podíval se matce do očí, její ruce stále na jeho ramenou. „Asgard – totiž naše… má škola je v nebezpečí, Thor se chce ženit – zabiju Amoru,“ shrnul to. Frigga si povzdychla, spustila ruce a šla si sednout ke stolu, u kterého málokdo dokázal říct, že se o stůl vůbec jedná. Prstem se dotkla zvadlých květin a ty znovu obživly.

„Dost jsi toho přeskočil, nemáš ten pocit?“ namítla dobromyslně. Loki se nad tím zamyslel. Načež všechno vyklopil.

„Co mám dělat?“ kníkl nakonec. Frigga se zamyslela.

„Zatím ještě nic,“ pravila důstojně. „Věř mi, ještě není správný čas. Thor se bude muset podvolit rozhodnutí svého otce, ať už je pod zaklínadlem nebo ne. Promluvíme si později.“

„Mami,“ vyhrkl najednou, vyskočil na nohy a vrhl se k ní. „Ne! Nejdeš to říct otci, že ne? Prosím, nedělej to, já o školu nechci přijít, nechci, aby…“ Překvapeně na něj pohlédla. Naposledy jí takhle řekl, když ještě blábolil nesmysly a smál se každé prkotině, zakopával o vlastní nohy a byl miláčkem celého paláce. Pak už rostl, vytahoval se, oblékal se do tmavšího a měl pocit, že si to žádá vážnost. Už dlouho jej neviděla tak zničeného, v očích měl tentokrát nefalšované slzy a ona ho znovu pohladila po tváři.

„Samozřejmě, že ne. Zůstane to mezi námi,“ slíbila.

V jejích očích byl pořád dítě, a ona byla matka. Amora nevěděla, do čeho se dostala. Vyšla z komnaty zpátky na chodbu a zamířila do hlavní síně za manželem.

Jestli jí jde skutečně o trůn, dostane ho se vším všudy, pomyslela si. Kdyby mohla, vyhrnula by si rukávy.

-----

pokračování

Share: