Nejaktuálněji aktualizovaná aktualizace

Hrdinně jsem se zacivěla do monitoru asi hodinu poté, co přešla migréna. Takže to musím všechno stihnout, než se zase zavřu do skříně.

Ne, že bych snad měla v plánu začínat s osobními výlevy, jen jsem dostala komentář k článku z roku 2015 a k těm se pak člověk prohrabává smetištěm, to nikoho nebaví. Tedy když si to představím z pohledu čtenáře, musí to být vážně opruz. Ne-li přímo vopruz.

Tenhle brloh

Abych odpověděla:

Tenhle blog sice aktivně nevypadá, ale netřeba mě pohřbívat, to prý přináší smůlu. Autor tohoto blogu, smolař a idiot k tomu, se z nějakého důvodu zamotal do jakéhosi svinstva - práce a školy zároveň. Dokud probíhala vražda v pracovním prostředí, zakázala jsem si veškeré knihy a povídky a počítačové hry (chvíle zoufalství jste snad někteří poznali, když se na vás svalila hromada nepořádku na tumblru, tam jsem hlavně na mobilu, takže se to jakože nepočítalo).

Kdykoli jsem už něco klofala do klávesnice, byly to věci, které mě přiváděly k vulgarismům, tudíž povídek jsem se logicky ani nedotkla. Pravda, o překladu jsem taky uvažovala, ale po posledním překladu, který nebyl zrovna aktivně... přijat, jsem se rozhodla pisatele originálních děl příliš nedeptat a nevysvětlovat jim: "Statistiky jsou super, oni to čtou! Akorát komentuje jenom hrstka, a pak už skoro nikdo... ale fakt se jim to líbí!" Nebylo to pro mě příjemné. Angličtí autoři jsou zvyklí na desítky, stovky a tisíce komentářů a kudos, znáte to, nějaké to české uvítání pro ně bylo dost hořké. Jsou holt rozmazlení. I když vlastně--

O povídce Ask Me No Questions jsem rozhodně uvažovala, protože byla fajn - akorát bych ji dělila na části. Jenže známe svoje lidi, prostě na to nedošlo. Začala jsem ke svému vlastnímu údivu psát novou sérii, Velvyslance, kterou jsem se zařekla, že dokončím, i kdybych ji měla dopisovat posmrtně. K tomu jsem si řekla, že by nejspíš bylo vhodné dokončit jednu - poslední - zbývající - zatracenou - kapitolu k tomu mému nesmrtelnému strašidlu, Rozcestí.

Plus má drahá Mateřská, která se mi krapet vymkla z rukou, a to hned po tom, co jsem dopsala druhý díl. 

A to jsem říkala, že jsem minulé Vánoce psala jednorázovku, v lednu vtipkovala, že ji teda vydám až na další Vánoce, v červnu se na ni zase podívala a teď to vypadá, že to nedodělám ani letos, jelikož vůbec nevím, co jsem tím vším chtěla říct? Smutná existence, tohleto. Buďte rádi, že neznáte ten zbytek, jenom tuhle fandomovou omáčku. Ale ne, vážně bych se letos chtěla vrátit k nějaké Vánoční tématice, i kdyby jen na chvilku. Pokud se vrátím k psaní jako takovému, kdyby ne, tak je mi nějaká tématika u zádi, že jo.

Navíc, má tvorba přežívá jen u prvních Avengers a prvního Thora, někdy druhého. Ragnarok zatím ignoruju, protože se při každé vzpomínce málem vzteknu. (Ale napadl mě jeden námět na povídku po Ragnaroku - Infinity War samozřejmě neexistuje, o čem to mluvíte? Stejně si pořád stojím za tím, že není po všem. Ano, to bylo psáno jako spoiler-safe.)

Jinde to žije 

Pro ty z vás, kdo sem občas ještě zavítají a odmetou pavučiny, a pochopitelně vás to nebaví - teď se zase rozjel blog Povídky z Valhaly, pokud to někomu uniklo. To je super, aby bylo jasno. Taky mají FB stránku, kde se hlasuje o povídkách, což je taky super. Dokonce jsem si kvůli tomu založila FB. Což je vrchol.

Hádám, že kdo zná můj blog, zná i Daioni, kde to taky funguje podstatně lépe než tady, a jestli víte o nějaké nové (popřípadě staré) krvi, neváhejte mi dát vědět, bůh ví, že jsem úplně slepá, když dojde na některé věci.

Taky Allassa funguje!

Sama teď nejsem aktivní (ani už nemám výčitky, jsem tak vyčerpaná, že nevím, jak se výčitky dělají), ale navzdory asi třídennímu smazání mého blogu jsem ještě úplně nezmizela. Pořád tady někde v koutě jsem, i kdyby momentálně zaneprázdněná. Hádám, že bych se teď v prosinci mohla dokopat k větší aktivitě jak u sebe, tak u mých blogových sousedů.

Taky se přiznám, že při tom smazání blogu jsem chvilku (asi dva a 3/4 ze tří dnů) zvažovala, že ho ani nebudu obnovovat, protože těch pavučin už je na můj vkus trochu moc, ale protože se to bez větších potíží povedlo vyřešit, funguju dál. Velvyslanec je momentálně taková berlička. 

Navíc máte jistotu, že dokud se rozkecávám o potenciálním úprku z fandomu a blogu úplně, tak je málo pravděpodobné, že se tak stane. Sice umím mizet i nahlas, ale v hromadě internetového šrotu to zanikne, takže u online rezignací se držím role tichého dezertéra. Žádná dechová hudba mi k pochodu ke druhé straně nehraje.

Hledala bych ještě gify, ale to se většinou tak protáhne, že bych se do postele dostala možná v pátek ráno, takže to necháme suché nemastné neslané a neatraktivní a nehezké a nudné. Jdu si hledat trasu, protože absolutně nevím, jak se někdo dokáže vyznat v Ostravě. Asi zase půjdu podle navigace, a pak mi někde v knihovně uprostřed ticha zařve ženská "JSTE NA MÍSTĚ". To bylo vážně trapné, ale stalo se to v jiném městě, takže v Ostravě netuší, co je ještě čeká.

Už jsem se ze své dočasné smrti (mrk mrk) vymluvila dost? Řekla bych, že jo. Kdyby ne, tak bych dodala, že mi bylo kurevsky zle. To mluví za vše. Už to bude jenom lepší. Že jo. Že jo? Budu na tom pracovat.

Tak packu, poutníci. I když se s vámi momentálně nebavím (a vy se mnou), tak vás pořád miluju, stejně jako na úplném začátku.

P. S.: Aspoň jeden!

Share: