Rozcestí, 12. kapitola

-----

A je to, má drahá. Tvá největší naděje je v čudu.

Zhouba, zhouba, zhouba.

Naděje. Mohl ti pomoct. Mohl nám oběma pomoct. Tony ho vyžene. Tony ho tady nikdy nechtěl.

Tebe taky ne. Nikdo tě nikdy nechtěl. Vlastní rodina se rozprchla do všech koutů světa, protože tě nechtěla.

Vlastní dítě-

Nemáš dítě-

Manžel-

Nula, labilní zakomplexovaný bůžek, který se tě ani nepokusil zachránit, když viděl, že jdeš na svou vlastní smrt.

Rána.

Co to bylo? Spadly obrázky ze zdi. Loki? Zabili ho. Proboha, co když ho zabili. Už jednou ho dostali na lopatky, proč by se jim to nemohlo povést zrovna teď? A navíc tady byl i Thor.

Kdyby ho opravdu zabili, těžko by to udělalo jednu ránu. To by byl pořádný bordel.

Opatrně jsem vstala z křesla, nazula si trepky a vydala se ke dveřím. Snad je nenapadlo mě zamknout. Sáhla jsem na kliku. Ozvala se další rána.

Ta druhá zmlkla. Vyčkávala. Bušilo jí srdce. Nebo to bylo moje srdce. Ztěžkly mi končetiny a já se najednou cítila malátně. Opřela jsem se do kliky. Dveře povolily tak lehce, jak jen od dveří v miliardářském domě můžete čekat.

***

„No tak jsem změnil názor!“ zařval Tony, když Lokiho praštil potřetí. S tím to sotva hnulo. Stěna obýváku v sobě měla praskliny od prvního nárazu, kterým se Loki nechal potupně překvapit. Na druhý se však připravil a ani Tonyho oblek toho moc nezmohl. Thor stál opodál se svěšenými rameny a občas si povzdychl. Ani nevypadal, že by mu nedostatek pozornosti vadil. Věděl, že Loki Starka nezabije; vřelé city k němu sice nechoval, ale byl to jediný člověk, který měl prostředky na to, aby se postaral o jeho dítě. Co za blázna by zabilo kmotra vlastního potomka?

Zamračil se. Vlastně si ohledně bratrovy příčetnosti nebyl zase tolik jistý. Prostě bude stát poblíž, a když půjde do tuhého a jeden nebo druhý se rozmáchne podezřele moc, zakročí.

Steve měl v pravačce štít. Nikdo se neptal, kde ho za takovou chvilku vzal, jelikož měl v očích blesky a na pažích mu naběhly žíly. „Vy dva jste se vážně hledali, až jste se našli,“ procedil skrz zuby. Stejně bylo fascinující, přemítal Clint v bezpečí za koženým křeslem, jak Steve dovedl říct něco tak neškodného a nudného, a znít přitom tak děsivě.

Nataša, otrávená, ale nepřekvapená, si po vydatném protočení panenek odešla do kuchyně pro rozpitý čaj. Musela přiznat, že se jí na moment zmocnila naděje, když Tony připustil, že by bylo nejlepší nechat Lokiho, ať se o celý tenhle nepořádek postará, ale když najednou otočil a on před nimi stál v plné zbroji, nedalo se říct, že by byla v šoku. Oba to byli typičtí alfa samci; musela mít trpělivost a počkat, než do sebe párkrát strčí, něco zavrčí a možná i kousnou, aby si bůhvíco dokázali, a pak se snad konečně někam posunou.

Skoro se zastyděla, když si uvědomila, že větší naděje vkládá do Lokiho. Jde o jeho ženu a jeho dítě. Určitě ustoupí a pokusí se toho idiota v plechovce nějak usmířit-

Tony prolétl zdí až do zahrady. Ona mezitím pohlédla do hrnku a zvažovala, jestli má nárok si do něj přidat něco ostřejšího.

„Bezpečné zázemí pro dítě!“ zvolal Bruce. Posledních pár dní trávil v knihách o výchově, a víc než potenciální smrt jeho kamaráda ho děsila představa, že pro Sigurda přijde sociálka. Nataša si ho prohlédla. Ze vzduchu divže nekapalo napětí, a doktor měl přitom k zelené barvě tak daleko, jako při svých meditacích.

„Měli bychom se přidat?“ zeptal se Clint, opíraje se o křeslo před sebou. „Proč nikdo nic nedělá?“

Protože mír porušil Tony a oni by byli nuceni se přidat na Lokiho stranu, ušklíbla se agentka a počkala si, až to dojde i lukostřelci. Ten moment, kdy mu pohasly oči a on se celý skleslý sesul na pohovku vedle, za to stál.

***

Sedla jsem si na zem uprostřed chodby a dívala se na boj. Spíš to bylo takové postrkování, jelikož krev ještě netekla a nikdo z hrdinů se ani nehnul. Oni na mě snad úplně zapomněli. Já tady vedu boj s šílenstvím a oni se začnou prát jak malí haranti.

Ta druhá mlčela. Asi taky nevěřila vlastním očím. Totiž mým očím. Snad i ona si přes všechny ty kecy přikládala víc důležitosti, než dávala najevo.

Další divák na sebe nenechal dlouho čekat. Přisedl si ke mně na zem a trpitelsky si povzdychl.

„To oni občas dělají,“ vysvětlil mi a chlácholivě mě pohladil po ruce.

„Jo,“ vydechla jsem, když se mi studená dlaň svezla z rukávu na zápěstí. „Já vím.“ Přitáhla jsem si nohy k sobě a nespouštěla oči z Tonyho, kterému se zrovna povedlo si na krásném anglickém trávníku udělat z Lokiho lavičku. Vyloženě si tam na něj sedl a naklonil se k němu, a kdyby nebyl ve zbroji, nejspíš bych se zvrhle culila, jelikož ta chemie mezi nimi se zkrátka nedala přehlížet.

Co už, že místo sladkých slůvek následovalo zkroucení ruky za zády. Pak se Loki převalil a Tonyho od sebe odkopl. Znovu jsem si povzdychla. Kdyby chtěl, mohl by ho kopnout až do moře. O co jim šlo?

„Co děláváš, když se do sebe pustí?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným na kdoví jak starého boha a chlapa, který si už od puberty procházel krizí středního věku.

Můj společník mezitím vstal a nabídl mi ruku. Bez zaváhání jsem mu stiskla dlaň a nechala se odvést zadním vchodem.

Pláž byla nádherná, moře šedé a klidné, nebe s ním v dálce splývalo v jedno, a přestože mi pohledy do prázdnoty nedělaly od jistého času příliš dobře, ta malá ručka v mojí dlani mě držela na zemi, příčetnou, přítomnou v tomto okamžiku. 

Byla jsem v nicotě sama, úplně sama, a teď už nejsem. Nejsem sama, ani v nicotě. Sedím v písku, z dálky slyším občasné vzteklé „ty hmyze!“ a „do koulí, Tony, do koulí!“, a je mi dobře.

„Ono je to brzy přejde,“ řekl ten maličký, prsty mě stiskl pevněji.

V hrudi se mi cosi zatřepetalo, zalila mě vlna tepla. Poněkud hystericky jsem si dlaň připlácla k hrudi.

„Co se děje?“ zeptal se mě.

„Nic,“ vydechla jsem po chvilce. „Jen jsem se lekla, že mám infarkt. Bůh ví, že na něj mám nárok.“

No tak moment- moment-

„Kdo myslíš, že vyhraje?“ zamumlala jsem.

„Ha!“ zavýskl. „Táta, jako vždycky.“

Není to tvoje- není… Hej- mluvím na tebe- HEJ!

„Ale čistě hypoteticky, bez obleku a nadpřirozených schopností, víš?“ pokračovala jsem.

Zamyslel se, promnul si bradu, soustředěně se zamračil. „Teda,“ povzdychl si. „To bych chtěl někdy vidět,“ přiznal se.

„Já taky,“ úlisně jsem se zakřenila. Pohled mi sklouzl dolů. Zírali jsme si do očí, ani jeden z nás neuhnul, ani jeden nemrkal.

Tak slyšíš mě? Mě nemůžeš jen tak igno-

„Clint je strašný nemehlo,“ řekla jsem smrtelně vážně. Kluk zamrkal. V očích se mu škodolibě zablýsklo.

„To teda je! Ale mám ho rád,“ zazubil se. „Jsem Sigurd,“ představil se, a my si způsobně potřásli pravicí. V očích měl laskavost a shlížel na mě tím soudícím dětským pohledem – tenhle dospělák se mi líbí. „Rádi si z něj s tátou utahujeme, ale myslíme to dobře. Aspoň já,“ dodal nejistě.

„Můžu s vámi?“ zeptala jsem se.

My dvě jsme ještě neskončily! MY DVĚ JSME SPOLU JEŠTĚ-

„Samo,“ uchechtl se. „Máme jedno volné místo.“

Ne, ne, ne, nenene NE počkej-

„Beru ho,“ řekla jsem, a přitáhla si to nádherný děcko - svoje děcko do náruče. „Budu vám dělat mámu.“

-----

předchozí 

Share: