sobota 22. dubna 2017

Velvyslanec, 14. kapitola

Je třeba se opět pohnout, poutníci, a to nejlépe dopředu.

Tímto vám děkuju za komentáře k Velvyslanci i Rozcestí, mám z nich pokaždé ohromnou radost. A, bože můj, je to dnes přesně měsíc od poslední kapitoly této... povídky, ale jistě si pamatujete, že jsem po vás hodila další klišé konec. Loki sebou prostě švihl, protože už to krapet nezvládal. Chtěla jsem ho nechat si chvilku odpočinout, měsíc v kómatu je fajn, když prožívá to, co ho prožívat nutím, no že jo.

A Thor je zachráněn, mimochodem! Nemůžeme na něj pořád tak ostentativně zapomínat, stačí, že nikoho nezajímá, jestli vůbec vystupuje ve stejnojmenném filmu.

Co se jinak děje? Loki má záchvat optimismu, Aeris je i nadále nepřítel jak noha a Odin má štěstí, že jeho vojáci nemají absolutně žádnou fantazii.

-----

Thora by od úprku nezdržel ani Hulk. Jakmile Tony přišel na to, jak se vypíná ta podivnost, která ho připravila o veškerou moc, dal si hromovládce pár minut na to, aby nechal srůst kosti a zahojit všechna povrchní zranění. Hned nato vstal, přivolal Mjolnir, a nedbaje toho, že je polonahý a jeho zbroj je kdovíkde, chtěl se rozběhnout za uprchlými nepřáteli.

Jakmile mu Bruce poněkud popleteně potvrdil, že po Jane nikde není ani stopa, okamžitě zmizel. Tony odlepil oči od přístroje, který hodlal zkonfiskovat, a rychle se rozhlédl. „Moment,“ zapátral kolem, zatímco si doktor rychle navlékal první hadry, které našel. Přeměna zpátky byla o něco složitější, jelikož se při pohledu na krev, která podle všeho patřila Thorovi, málem proměnil zpátky. Dost ovšem pomohl fakt, že onen majitel krve po rychlých zoufalých ‚díky‘ vyběhl z místnosti, po mokvajících ranách, zlomeninách či podlitinách ani stopy. „Kde je Loki?“

Bruce se ohlédl. Do dveří zrovna vešla Natasha, přes levou ruku přehozenou zelenou zbroj. „Ve své cele rozhodně ne. Tam bylo tohle,“ zdvihla ruku s oblečením, „a pár ohořelých těl. Dveře vyražené. Tady to vypadá,“ zamračila se. „Kam zmizel Steve?“

„Už běžím,“ přihnal se k nim kapitán, sotva to dořekla. Byl jako ze škatulky a Tony si jen otráveně povzdychl. „Bože. To je spoušť. Našli jste Thora?“

Ticho.

„Tys našel Thora,“ připomněl mu Bruce tiše.

„Vůbec jsem ho neviděl,“ bránil se Steve.

Další ticho.

„Ten hajzl,“ uchechtl se Tony.

***

Onen hajzl, který jakoby na tohle oslovení slyšel i o pár světelných let dál, se s trhnutím probral a s úlevou zaznamenal, že je pořád na trávě; levou ruku měl přitisknutou k břichu, kde o sobě dávaly vědět částečky z Midgardské zbraně, se kterou měl opět tu čest, druhá ruka mu bezvládně ležela v trávě a hlavu mu podpíral skutečný král Asgardu. Hlasy k němu doléhaly z dálky, pořád nedokázal rozeznávat jednotlivá slova, ale dovedl říct, že někdo hystericky křičí (Aeris), někdo jen cosi mumlá (Heimdall) a ten poslední, bezpochyby jeho otec, klidným hlasem něco říká. Jestli jemu, nebo ostatním, to už těžko říct.

Nemohl pohnout s druhou rukou. Jen tam tak ležela jak nějaký šutr v trávě, necítil ani prsty, vlastně netušil, jestli je vůbec jeho…

„On… on modrá,“ hlesl Aeris. Heimdallovi stačil jeden rychlý pohled na krále, aby se okamžitě otočil a rozběhl se směrem k paláci.

Srdce se mu uklidňovalo, Loki najednou pocítil klid, až nepatřičný, když uvážil, v jaké situaci se právě nacházel. Byl tady natažený na zemi a všichni, kterým odmítal byť jen na moment nastavit záda, si s ním mohli dělat, co si zamanuli. Byl by si pomyslel, že tvář, kterou v příštích minutách spatří, nebude ustaraná, ruce, které se ho dotknou, nebudou jemné a bolest, která ho zaplaví, nebude léčivá. Jenže byla to hlavní ošetřovatelka, která teď měla ruce přitisknuté k jeho břichu, cítil, jak částečky zbraně pomalu vytahuje a ranky hojí, cítil, že ztrácí krev, ale magie ji hned vzápětí zastává, alespoň na nějakou dobu, než se mu dostane pořádné pomoci.

Pomoc.

„Už je tady,“ odpověděl mu Odin tiše. Řekl to snad nahlas?

Loki nechal hlavou klesnout níž, aby se na něj mohl pozorněji podívat. Nejspíš i šilhal a dost možná se i slabě uchechtl, u Yggdrasilu, ten chlap vypadal takhle zdola vážně divně.

Rty měl popraskané a žebra se dovolávala léčení, veškeré buňky jeho těla jako by postupně odcházely na odpočinek, oči se mu zase klížily. Bál se, že je už neotevře, a děsilo ho, jak málo ho to ve skutečnosti zajímá.

Opravdu nutně se potřeboval dostat pryč, než ho do rukou dostane Thor. Kdo ví, proč by se ho měl vlastně bát. Na všechno, co by mu jeho bratr mohl vyčíst, měl jakous takous omluvu. Ne, že by se snad hodlal omlouvat. Uklidil tu nepořádek po válce, opravil škody, postaral se o mrtvé i zraněné, osiřelé a pozůstalé, udělal všechno správně.

Udělal všechno správně.

„Já vím,“ uslyšel. Měl by si dávat pozor na pusu.

Cítil, jak ho někdo chytl za ruku, když mu hlava klesla podruhé. Stále byl vzhůru. „On to neví,“ zachraptěl. Kolik času ještě měl? Thor se možná ještě ani pořádně neprobudil. Snad se bude chvilku léčit, než se rozhodne vrátit se domů a zjistit, co se to vlastně stalo?

Jenže svět fungoval dál, čas utíkal, a to i když na to nikdo nebyl připraven. Během chvilky k němu dolehl dusot, jak se k nim blížili další lidé. Nedokázal ani za nic otevřít oči, tak jenom doufal, že to nebude Sif nebo někdo z jejích přátel. Vlastně i to už mu bylo jedno. Neměl sílu vůbec na nic. Mohli si ho klidně přehodit přes rameno jako pytel brambor a pak s ním mrsknout do kouta té nejšpinavější cely, která na Asgardu byla.

***

„Bohové, dýchá ještě?“ strachoval se Aeris, kterého ani v nejmenším nerozhodil fakt, že na něj pět asgardských vojáků míří zbraní, i kdyby z větší dálky, než by bylo obvyklé. Jenže elfský král dávno odhodil kopí a teď tady klečel v trávě a držel kohosi za ruku, snad někoho ze svých bojovníků. V takovém případě vojáci neviděli důvod, proč by ho měl oplakávat i jejich vlastní král, ale v poslední době se na Asgardu děly divné věci a král taky nebyl, co býval. Navíc na onu oplakávanou oběť bitvy neviděli, a jelikož Odin přítomností svého nepřítele nevypadal ani zbla zneklidněn, rozhodli se udržet si vzdálenost a situaci sledovat.

„Útočníky zamkněte,“ ujal se velení Heimdall, který jim čistě pro jistotu zastoupil cestu. „Válečníci zůstanou tady i s poraženým králem, jejich léčitele však pošlete zpátky.“ Na to se vojáci poněkud zmateně zamračili, ale když ani tentokrát král nic nenamítal, jeden z nich přikývl, oni složili zbraně a vydali se splnit rozkaz. Skupinka znovu osaměla.

Léčitelka zdvihla hlavu a netrpělivě si povzdychla.

„Ty úlomky jsou pryč, ale jeho organismus se nějak nechce vzpamatovat. Touto dobou už by se měl léčit dávno sám,“ přejela dlaní po vlasech svého pacienta, a ignorovala fakt, že onen pacient byl nejenže zrádce a nejspíš i šílenec, ale taky měl být už dvakrát po smrti. Zrádce a šílence stranou, byl to princ a ona ho viděla vyrůstat. A byl naživu, což byl takový malý zázrak. Odin nevypadal, že by ho chtěl v příštích minutách či dnech připravit veřejně o hlavu, což byl další malý zázrak.

Jenže Loki se neléčil, spíš naopak. Dýchal jen povrchně, a přestože byl ještě vzhůru, nedovedl jí na její příkaz ani stisknout ruku. Potřeboval kompletní obnovu a na to ona nebyla vybavená.

„Máme dvě možnosti, můj pane,“ podívala se králi do tváře. Stále nic neříkal, jen držel padlého prince a sledoval její ruce, každý její pohyb. Jako kdyby mu ona mohla ublížit. „Buďto ho teď vezmeme do paláce a všichni se dozví, že je naživu a na svobodě, a on mi s vysokou pravděpodobností umře přímo pod rukama, nebo ho dostaneme na Ljósálfheim, kde mají větší šanci na jeho uzdravení a jeho tvář tam vidí podstatně raději než tady.“

Jinými slovy, můj králi; chcete Lokiho zabít nebo ho vyléčit?

Skoro se lekla, že to dlouhé ticho, které následovalo, znamená, že se král skutečně rozmýšlí. Že opravdu zvažuje pro a proti Lokiho smrti; syn nebo cizinec, princ nebo uprchlík. Byla přesvědčena, že mu odjakživa přikládali váhu jen na základě jeho užitečnosti a ona se bála, že teď, když Loki nemá co nabídnout, bude definitivně zatracen.

Jenže navzdory logickým obavám věřila svému ženskému instinktu i tomu, co vidí; král ho držel pevně a křečovitě, tvář měl zkroucenou v hrozivé grimase, když vyloženě cítil, jak se Lokiho hrudník zvedá čím dál míň, a přestože dřív neměl problém mu do očí říct, že nebýt Friggy, nechal by ho na místě popravit, léčitelka viděla, že když byl postaven tváří v tvář skutečné možnosti Lokiho smrti, vyděsilo ho to. Nebyl připravený přijít o dítě, sebevíc chladný jejich vztah byl, sebevíc se zapřísahal, že ho nechá vyrůst pod svou střechou jen pro budoucí diplomatické účely.

Odin pak střelil pohledem k elfovi, ten jenom rychle přikývl, jako kdyby považoval za urážku, že byl vůbec otázán, a v příští chvilce už to byl opět Heimdall, kdo se musel ujmout velení; přešel ke králi a dlaní na jeho rameni mu jemně naznačil, že je čas Lokiho pustit. Pak prince zdvihl, a aniž by jen trošku zakolísal, rozešel se k Bifrostu. Osobně se postará o cestu na Ljósálfheim. Aeris zůstal klečet v trávě a Odin mezitím povstal. Za odcházejícím strážcem Asgardu se neohlédl.

„Věřím, že půjdeš klidně a dobrovolně?“ nadhodil chladně, a k podivu všech elfského krále vytáhl na nohy. Bylo třeba se vrátit ke královským povinnostem a dát to tady konečně do pořádku.

-----

6 komentářů:

  1. no potes koste. doufam ze si zas nedas mesicni pauzu xD

    OdpovědětVymazat
  2. Tak... No... Je ti doufám jasné, že Loki teď nemůže čekat měsíc, až se rozhodneš, jestli ho zabiješ nebo ne... (A myslím, že je jasné, jak to s ním dopadne, protože... Zlatíčko... Jestli mu nepomůžeš... Myslím, že nemusím nic dodávat...)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty bys mi pořád ubližovala! :D Kdybych věděla, kolik má Loki bodyguardů, vůbec bych na něj v povídkách nebyla jak na cizího, fakt. :D

      Vymazat
  3. Mám ráda praktické lidi. I nelidi. Heimdal je sympaťák! :-D
    A jelikož začíná zkouškové, doufám, že tu budou kapitoly přibývat jak na běžícím pásu :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkouškové! :D Žádné povídky, učit se bude!

      Vymazat