Rozcestí, 6. kapitola

Poutníci! 

Asi bych se mohla opět začít věnovat svému ubohému opomíjenému kousíčku fantazie, což. Alice je zpátky doma, ale jenom zdánlivě. Kdybyste jí totiž zaklepali na čelo, dost možná by se neozvala. 

Díky za vaši trpělivost a neutuchající přízeň, a teď kupředu, protože není nad to se hrabat v něčí hlavě. 

A víte, že vás miluju.

-----

Bruce byl první a jediný, kdo si všiml, že je se zápěstím jejich nově nalezené chráněnky něco špatně. Velmi špatně, aby byl přesný. Po odeznění šoku a paniky všech ostatních, a o několik dýchacích cvičení později si Alici odtáhl bokem, posadil ji a blízce si tu ruku prohlédl. Nebyla zlomená, byla… prostě špatně. Jako by si ji zlomila v dětství a nenechala si ji ošetřit a žila s ní takto.

Povzdychl si. Ať už byla kdekoli, nemocnice ani obvazy tam pravděpodobně neměli. A přesto, nepřibyla jí jediná vráska. Na váze jí neubyl ani nepřibyl jediný gram. Pod vrstvou špíny a prachu a zaschlé krve bylo jen pár neškodných škrábanců, ke kterým člověk přijde, když se třeba zapomene vyhnout trčící větvi a ta ho švihne přímo do nosu.

Oči se leskly, byly živé a chytré, moc dobře věděla, co se kolem ní děje a přesto na nikoho nemluvila, jen občas se zahihňala a někoho pohladila. Když takhle už po třetí pročísla prsty doktorovy vlasy, rozhodl se Bruce, že je na čase se z této podivné uvítací fáze posunout.

„Ali,“ začal. „Vím, že mě slyšíš, možná i rozumíš tomu, co říkám… potřebuju, abys mi řekla, jak dlouho tu ruku takhle máš. Jestli se to bude léčit, v nemocnici to budou potřebovat vědět-…“ zarazil se. Alice na něj soustředěně mrkala, a kdyby nevypadala tak zuboženě, byl by si Bruce jistý, že si z něj utahuje.

„Myslím,“ pronesla chraplavě, „že jsem ještě viděla.“ Evidentně na sebe byla pyšná, že se jí povedlo tak dobře odpovědět, a doktor neměl to srdce jí onu domněnku vyvracet.

Nerozhodně se podíval na dveře a zvažoval, jestli je dobrý nápad je otevřít a dát tak ostatním povolení k přístupu. Tony byl vyloženě nepříčetný, když mu Jarvis oznámil, že on na ošetřovnu nemůže. A Loki, přestože by se tam mohl vsáknout zdí, šílenec, toho k podivu všech nikterak nezneužil.

Jestli Thor od znovuobjevení své švagrové projevil nějakou silnější emoci, s Alicí neměla nic společného. On totiž jako jeden z mála dokázal poznat, kdy je jeho mladší bratr jen přirozeně bledý, a kdy smrtelně bílý. Jak mu došlo, tento případ patřil do druhé kategorie.

Bez jakéhokoli slova se mladšího boha ujal už na pláži, kdy využil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, a přitáhl si k sobě Lokiho blíž, aby ho mohl podepřít. Společně pak došli do domu, kde Lokiho dovedl zpátky do jeho pokoje, kde ho opět mlčky zahrabal pod deky a peřiny, snad aby trošku zreguloval ten neustávající třes, a pak si vzal Sigurda na klín a se smrtelně vážnou tváří mu sdělil, že teď musí tátu hlídat, ať se děje co se děje. Sigurd, jehož koníčkem bylo prokazovat čest původu svého jména, si se zodpovědností sobě vlastní sedl na kraj postele, chytl tu neuvěřitelně dlouhou ruku, studenou jako smrt, pevně ji stiskl a držel. Zahříval, hlídal, čekal.

Věděl, že se něco stalo a pořád se to pravděpodobně dělo, protože jinak už by k němu dávno přišel Clint nebo Tony nebo Steve a povídali by si s ním, nebo si s ním dokonce hráli (Tonyho to většinou bavilo déle než Sigurda), jenže teď bylo v domě ticho a na něj nepromluvil ani samotný Jarvis.

Ano, něco se stalo, pořád se to dělo, a jeho to zajímalo. Ale měl práci.

***

Nataša věděla, že vysvětlovat něco Tonymu, když byl v takovém stavu, nemělo nejmenší cenu, natož nějakou šanci na úspěch. Vynálezce se už druhou hodinou rozčiloval nad tím, jak byla ona citově zmanipulovaná a že tu holku nikdy neměla ráda, a že nemá nejmenší právo jí upírat vlastního syna.

Jenže Nataša si byla jistá, stejně jako nespočetněkrát předtím, že měla pravdu.

„Podívej se na ni,“ namítla znovu. Protože jestli tady byl někdo citově zmanipulovaný, byl to právě Tony, a jestli tady někdo citově manipuloval, nebyl to nikdo jiný než právě Tony. Nepotřebovala ho přesvědčit. Potřebovala na svou stranu získat někoho, kdo by ho dokázal přesvědčit místo ní. Steve, kterého by bylo podstatně jednodušší zmanipulovat, jí tady příliš k užitku nebyl, protože s ním Tony nesouhlasil už z pouhého principu. Ale měla pocit, že doba, kterou Bruce tráví s Alicí, jí nahraje do karet.

Dveře na ošetřovnu se otevřely.

Pouhý pohled do očí a agentka věděla, že má zase pravdu. I když zdaleka neměla takovou radost, na jakou si za ta léta zvykla. Založila si ruce na prsou a významně pohlédla na Tonyho. Ten konečně trochu zchladl a svěsil ramena.

„No…“ odkašlal si Bruce nejistě a promnul si krk. „Ono to není zrovna… takhle. Potřebuje do nemocnice, má v háji celou ruku a vůbec nemluví.“

„Jasný, jasný,“ odmávl ho Tony netrpělivě. „Ale co jinak? Proč nemluví? Je… je na tom nějak psychicky…?“ zamával rukama, snad aby nahradil nedostatek slov.

„Stará se tady vůbec někdo o logickou stránku věci?“ ozval se Clint nevrle. „Ta holka byla šest roků v čudu, najednou vypadne odnikud do moře a vy ji hned přivítáte zpátky, a vůbec se nepozastavíte nad tím, že ještě neřekla souvislou větu a vypadá úplně, ty vole, úplně stejně jako když zmizela.“

„Tys tam nebyl,“ odsekl mu Tony.

„A kdo z nás u toho vlastně byl?“ nadhodila agentka, a věděla, že má zase pravdu. „Poslední zprávu jsem od ní dostala já. Oznámila mi, kde je Loki, a pak přerušila spojení. Nemám tušení, co se s ní stalo potom. Kdyby ji měl Thanos, asi by na tom byla podstatně hůř, a navíc pochybuju, že by té páky nevyužil a nepokusil se nás vydírat.“

„A z toho vyplývá co?“ utrhl se na ni Tony, hlas nezvykle nestabilní. „Zmizela a teď je zpátky. To je důležitý, je zpátky a žije.“

Nataša věděla, že z Tonyho mluví strach, vlastní zkušenost, kterou se nerad oháněl, a přestože by se do něj ráda vcítila a pochopila ho, neměla na to momentálně ani špetku trpělivosti.

„Ani nevíme, jestli je to ona. Máme tady pořád co dělat s mimozemšťany, kteří se lusknutím prstů promění v někoho jiného. A to, že nám nebyla schopná nic říct, tuhle teorii jenom potvrzuje. Navrhuju nějaké otestování, ať můžeme s jistotou určit, s čím máme co dělat. Protože ať už je to Alice nebo ne, evidentně není v pořádku, a těžko mi to můžeš vyvracet.“  

Tony mlčel, a Nataša se necítila vítězoslavně, necítila se vůbec dobře. Protože ona byla nerada hlasem logiky, i když tvrdila opak. Chtěla být paranoidní, nechtěla mít pravdu, alespoň v tomhle ne.

Znovu pohlédla ke dveřím.

„Můžu si s ní zkusit promluvit, ale myslím, že by ji měl napřed vidět Loki. Ten by mohl poznat, co s ní je.“ A jestli na ni lze pořád dosáhnout a dostat ji zpátky, jestli už není příliš daleko.

-----

předchozí - pokračování

Share: