Rozcestí, 4. kapitola

Inu, je na čase se trochu rozjet. Alice stále bloudí a poslouchá vlastní myšlenky, u kterých už si dávno není jistá, jestli vůbec její vlastní jsou, Loki pořád neúspěšně pátrá ve své i jiné knihovně, a Sigurd dokáže být velmi inspirativní, když je člověk v koncích. 

Alice, která tohle píše, zažívá momentálně úplně to samé, protože jednak poslouchá divné myšlenky, jednak pořád pátrá ve své i jiné knihovně, a jednak je inspirativní a v koncích.

Jestli po téhle kapitole budete taky v koncích, žádný strach, to je naprosto normální. A víte, že vás miluju. 

-----

Má mysl na okamžik zmlkla. Přemýšlela, vyčkávala, nevěřila.

Mlčíš, řekla mi. Vzdala ses?

Neodpověděla jsem jí. Byla zlá. Nemohla jsem jí utéct, vyhnout se jí, ignorovat ji. Umřela jsem. Když umřu já, bude muset i ona.

Ještě nedávno jsem mohla s jistotou říct, že už to nějakých pár dní bude, co jsem ztratila i zrak a tím pádem i veškeré povědomí o svém okolí. Mohly kolem mě procházet hladové šelmy, a já bych o tom nevěděla. Ani kdyby se rozhodly mě svými tesáky rozsápat na kusy. Možná už jsem na kusy byla, ale protože o tom tělo nevědělo, tak neumřelo. Možná pro smrt stačí jen pouhý zrak. Mozek je prý nejnebezpečnější orgán vůbec. Může vás zabít, a je jedno, jestli jste v kondici, která by vás zabít měla. Říká se, že dokud nevíte o tom, že máte rakovinu, tak vám ta rakovina vůbec nic nedělá.

Říká se tolik věcí.

Vlastně už se nic neříká. Protože nic neslyším, a protože tady nikdo není. A i kdyby byl, tak ho stejně neslyším.

Ta druhá – hořce jsem se usmála při vzpomínce na laskavého doktora – se mi procházela v hlavě s rukama za zády a vyčkávala. Byla trpělivá a šla si za svým, ne jako já. Měla, dalo by se říct, jistou ambici. Zničit mě, zmocnit se mě? K čemu jí bude tělo, které ani neví, jestli vůbec existuje? Nebyl jeden jediný nerv, o kterém bych mohla říct, jestli funguje nebo ne. Lhala bych. Můj mozek si zvykl podezřele rychle; jako kdyby tuhle změnu uvítal. Čím míň končetin či smyslů, tím míň starostí, tvrdil mi. Přestaň se starat a zavři oči a už na nic nemysli. Bude to v pořádku.

Jak mám zavřít oči, když nevím, jestli jsou vůbec otevřené, a jestli je mám? Necítila jsem víčka, řasy, necítila jsem pohyb vlastních rukou, nohou, dokonce jsem ani nevěděla, jestli mi stále bije srdce, jestli ho stále mám, jak vypadám, kde jsem a jaké je počasí.

Možná jsem se měla zabít, dokud byl ještě čas.

Ani se jim po tobě nestýská, víš. Žijí si hezky v Malibu s tvým synem a jsou šťastní, protože mezi sebou nemají slabou neužitečnou smrtelnici. Nemáš nic, co bys jim nabídla. Nemůžeš být součástí, ba ani vzdáleným přítelem Avengers, když nemáš co nabídnout. Cos kdy udělala proto, aby sis mezi nimi vysloužila své místo?

Tvé místo, sebevíc je těžké uvěřit, že taková ubohá duše vůbec nějaké na tom malém světě má, bylo v tom malém zapadlém bytečku. Tehdy, po té ráně, kdy ti spadla žárovka na hlavu, jsi neměla lézt na střechu a vzít si cizího chlapa do bytu. Všechno jsi pokazila. Zkomplikovala jsi život vyšším tvorům, a zničila jeden, který nikdy neměl vzniknout. Jaké místo má obyčejný lidský chlapec, jehož jediným takzvaným darem je modrá barva kůže? Je to prokletí. Ty jsi prokletí. Vlastní matka tě opustila, vlastní otec tě opustil, dokonce i ze školy tě vykopli. Pamatuješ si na toho vrabečka, kterého sis ochočila? I ten zmizel, jakmile spatřil příležitost.

To už ptáci dělaj.

Byla docela ukecaná, dalo by se říct. Tvrdila mi pořád to samé a zněla jako ohraná deska. Bylo to, jako by si mě uvnitř hlavy svázala k židli, chodila kolem mě a při každém náznaku odporu mi vlepila pohlavek a začala znovu. A znovu a znovu a znovu.

***

אלהי נשמה שנתת בי טהורה היא אתה בראתה אתה יצרתה נפחתה בי, [ואתה משמרה בקרבי ואתה עתיד ליטלה ממני ולהחזירה בי לעתיד לבא כל זמן שהנשמה בקרבי מודה אני לפניך, יי אלהי ולהי אבותי, רבון כל המעשים, אדון כל הנשמות. ברוך אתה יי, המחזיר נשמות לפגרים מתים]

Loki se zamračil, prsty si nepřítomně pohrával s rohem stránky. Slova už mu splývala dohromady a pálily ho oči. Sigurd ho tahal za rukáv a vytrvale u toho kvokal.

„Huš,“ odháněl ho bůh, aniž by vzhlédl od knihy. Místo do dítěte plácl kamsi do opěradla.

„Bude tě bolet hlava,“ sdělil mu syn vážně. Lokimu chvilku trvalo, než mu došlo, že tohle už zdaleka není to nevinné napodobování slepic.

„Řeším jeden problém, a nepřestanu, dokud se mi to nepovede,“ odvětil zatvrzele. Nevěděl, jestli tím svému dítěti dává dobrý příklad nebo špatný… vlastně o výchově nevěděl vůbec nic. Ukazuje mu tak, že je tvrdohlavý a že si tím akorát přivodí bolehlav, nebo že si stojí za svým a je vytrvalý? Těžko říct. Sigurd zatleskal a nadšeně si na opěradle křesla poskočil.

„Tak já ti pomůžu,“ pokračoval rozdováděně a jezdil prstem po rameni svého znaveného rodiče. „Sám to nezvládneš, jinak už by bylo hotovo. Možná zkus jinou knížku?“ rozhlédl se po pokoji a nespokojeně mlaskl. „Ty knížky jsou staré, ty ti nepomůžou. Já jsem nový, já ti pomůžu!“

Loki mlčel a bez mrknutí na syna zíral. Pak si ho prudce přitáhl do náruče a vlepil mu pusu do rozčepýřených vlasů, načež po Jarvisovi houkl, aby hlídal a nerušil, a utekl z místnosti.

Sigurd mu dodatečně zamával, pak vzal bichli a s něhou, jakou dovedou pochopit jenom knihomilové, ji zavřel a šel způsobně vrátit do poličky.

Loki se při zběsilém úprku na pláž málem přerazil. Stačil se taktak vyhnout Clintovi, který už co boha viděl vybíhat z místnosti, zvažoval, jestli uhnout nebo mu nastavit nohu, nakonec se však rozhodl své ubohé kosti nepokoušet a udělat ten hnusný a ponižující krok zpět. Možná se konečně zbláznil a utíkal se utopit.

Loki měl v jedné věci jasno; ať už byl Sigurd potomkem nekomplikované duše a ledového obra, ať už se přecpával lineckými kolečky a měl železný zvyk všechny chránit vlastním tělem (od Lokiho až po kachničku do vody), ať už kvokal nebo se vozil v nákupním vozíku, jedno bylo poměrně jisté – úplně obyčejný nebyl.

***

Ani otužilce by v takovém počasí nedonutili dojít na pláž, což byla výhoda, která průběh následujících událostí značně ulehčila. Kdo ví, jak by takový náhodný pejskař reagoval na obrovský vír vznášející se asi dva metry nad zemí, zářivý vír, který se neustále zvětšoval a na slovo poslouchal jednoho dlouhána s šíleným výrazem a fanatickým leskem v očích.

Loki tohle ještě nikdy nezkoušel, alespoň ne v takovém množství. Možná proto, že nikdy neměl důvod. Možná proto, že to byla ještě větší šílenost, než na kterou by si za normálních okolností troufl. Jenže normální okolnosti byly v jeho životě nedostatkovým zbožím, a bylo zřejmě načase na základě toho začít jednat.

Už mnohokrát poslal smyčku prostorem mezi devíti světy, protože ho bavila myšlenka na to, že něco nepředstavitelného pro mocného Odina bylo pro mladého prince něco jako obyčejná pošta. Byl to naprosto perfektní prostředník pro černý trh, takový vír. Loki ho vytvořil uprostřed asgardských lesů a mohl ho donutit objevit se na jakémkoli jiném místě. Samozřejmě to mělo své mouchy, na kterých se ani pořádně nedalo pracovat, přece jen to byl v první řadě vír. Byla to propast, která když se nepovedla, zhltla svou oběť, ať už to byl nějaký zvědavý elf nebo nevinný pavouk, a už ji nikdy nevrátila. Když vzal v úvahu, že oním vírem přepravoval ve větší míře pouze vzácné naturálie, vzato kolem a kolem to nebyl zas takový risk. Sám netušil, jak to v něm vypadá a na jakém základě vlastně funguje.

Možná to měl brát jako odstrašující příklad, když se jednou jako čerstvě dospělý bůh neplechy rozhodl zdokonalit v teleportaci, a místo toho mu do pokoje spadla hrst hrušek, které nemohly být odnikud jinud než z bohatého Vanaheimu. Pochopit základní princip – tedy co se stalo, proč, a jak to udělat znovu a k čemu to využít, mu trvalo docela krátce, ale dál už se nikdy nedostal.

Dokázal vytvářet takové víry a udělal si v tom i jakýs takýs systém. Dokázal s jistotou určit, kde se mu povedlo jeden vír vytvořit, a k čemu toho využít. Mohl to počítat mezi těch pár alternativních cest mezi světy, které ve svém volném čase hledal a nacházel, ale to by musel být úplný blázen.

Nejednou se mu stalo, že mu při pokusných vírech padl k nohám mrtvý pták nebo nějaká větší divoká zvěř. Jednou se stalo i větší neštěstí, když po neúspěšné snaze přepravit alfheimskou rudu do specifické lokace na Asgardu ztratil přehled, přestal se soustředit a celé nitro jeho malého kouzla se od základů otřáslo. Zrušil kouzlo a na místě, kde byl předtím vír, spatřil nehybně ležet jakési tělo.

Po bližším přezkoumání zjistil, že se jedná o trpaslíka. Nikdy ho nedonutil mluvit, muž na něj zíral zakalenýma očima, přerývaně dýchal, nedokázal se pohnout ani jakkoli dát najevo, že chápe, slyší, vidí. Loki ho vzal tehdy do města, pokusil se mu pomoct, zařídit, aby se starý muž vzpamatoval, ale po pár dnech to trpaslíkovo tělo vzdalo a v boji při znovuzískání příčetnosti selhalo. Loki měl podezření, že vír trpaslíka omylem vtáhl a ukázal mu věci, které primitivní mysl těchto stvoření nebyla s to pobrat. Trpaslíci nebyli schopni snít, nemohli mít magii, nedokázali pochopit nic jiného než tvrdou práci, svou vlastní paličatost a rodinu. Nic jiného pro ně neexistovalo.

Někde hluboko pod vlastní paličatostí Loki tušil, že to je důvod dobrý jako každý jiný, a že od pravdy může být až děsivě daleko. Po pár užitečných obchodech a výměnách na své soukromé kouzlo zapomněl; dospělost měla na Asgardu velkou důležitost, obzvlášť ta nově získaná. Loki už neměl tolik času riskovat vlastní život a životy ostatních.

Teď ten čas měl.

-----

předchozí - pokračování

Share: