Rychle ze školy

Tedy, přiznám se, že jsem to spíchla asi za třicet minut... ale když mě ta neaktivita příšerně děsí. Taky jsem nevěřila, že to nakonec opravdu napíšu, ale kdosi nejmenovaný, kdo si pro jistotu změnil jméno, se jen tak zmínil, jestli nebudu psát pokračování... a já si vzpomněla - jo, tohle jsem vlastně napsat chtěla... kdysi. 

Snad abych konečně řekla něco užitečného. Pamatujete si na jednorázovku Zpátky do školy? Takovou tu, kde všichni proklínali konec? No... tak to nebyl konec. Tohle je konec. 

Kupředu! 

-----

Aby k sobě byl upřímný - tohle byla situace, která to vyžadovala - představoval si svůj finální boj jinak. Finální cokoli, nejen boj. Rozhodně netušil, že uvízne na střední škole kdesi na kraji New Yorku, ještě k tomu v podobě blonďatého pozemského studenta s neuvěřitelně nevkusným oblečením. Před chvilkou z budovy vyšel poslední smrtelník, a on zbýval. Seděl v prázdné jídelně, jen vzdáleně vnímal křik zvenčí, a čekal, až do školy vpadne komando a dá mu co proto. Dokázal by se bránit, dokázal by je všechny pozabíjet, ale pak... co pak.

Rory se přes rameno ohlédl zpátky na školu. Před vchodem stál jen jeden jediný člověk, a Christopher pořád nevycházel. Zamračil se, podíval se na svého bratra, který vedl s ostatními agenty zuřivou debatu, pak se opět otočil ke škole a usmál se.

„Koneckonců na mě čeká bratr," rozlehl se po jídelně Lokiho posměšný hlas. Sebevíc nerad to dělal, tentokrát si musel zcela otevřeně přiznat, že nebyl po ruce nikdo jiný, komu by se mohl vysmívat za pitomost. Protože Loki jich dnes udělal tolik, kolik jich Thor stihl za celý svůj dosavadní život.

„Mám takový tušení," ozval se hlas ze dveří, a Loki polekaně nadskočil, „že ještě nejsi zas až tak úplně v prdeli." Rory se opíral o rám dveří a zeširoka se usmíval. „Ten blonďatej chlápek před vchodem vypadá jak nakopnutej retrívr, a vzhledem k tomu, že tě má v hrsti, to poukazuje na dva jisté fakty: za á, nejspíš vážně nečekal, že tě dostane a teď nemá tucha, co s tebou, a za bé, vůbec by se nebránil tomu, kdybys mu zdrhl a on tě nemusel předávat spravedlnosti. Jop, protože kdyby chtěl, už tě nese v zubech."

„Kdy jsi to poznal?" zeptal se Loki tiše, zíraje přitom na tkaničky a nereaguje ani v nejmenším na Roryho výklad.

„Jako na tuty až teďka, ale měl jsem svý podezření už dřív. Díval jsem se na vás z okna, protože jsem viděl i ten tvůj dvoumetrový pád. A hochu, nebyl to spíš pád jako gigantický skok. Vzhledem k tomu, cos říkal při té minulé invazi, bylo asi jasný, že nás máš za nějaký křehule, co nic nevydrží. Tak jsi chtěl zapadnout, což. Krapet jsi to přeťáp, ale všichni ti to sežrali. Já ne," zazubil se pyšně. „A když jsem si k tobě potom přisedl, cítil jsem z tebe napětí," zasmál se. „Kdybych se tě dotkl, asi mě kopne proud."

Loki se pousmál.

„Asi jsem tě podcenil," přiznal po chvilce. „Ale je po všem,“ dodal pohřebním tónem a znovu se zadíval na tkaničky.

„Po všem?“ zeptal se Rory nevěřícně. „Borče, já mám pocit, že jsme ještě ani nezačli.“

***

„Kde je můj bratr?“ slyšel Phil Coulson. Tahle otázka by ho nebyla vyvedla z míry, kdyby mu ji nepoložily obě dvě kvočny zaráz. Totiž Duncan, který se odpojil od svých kolegů agentů a sháněl se po zrzavém dlouhánovi, stejně jako Thor, kterému se nechtělo uvěřit, že by ve škole skutečně někdo zůstal. Ale clona byla neporušená, většina evakuovaných studentů se rozběhla do města nebo domů, vděčna šílenému vrahovi za zkrácené vyučování.

„Duncane,“ povzdychl si Phil útrpně. „Nemám tušení, kde se váš bratr nachází ani jak vypadá, snad byste se o svého sourozence měl postarat sám. Navíc bych přísahal, že váš úkol ještě není dokončen,“ zamračil se zlověstně. Agent frustrovaně zafuněl a odběhl zpátky ke kolegům, kteří se připravovali na brutální zásah.

„Thore,“ obrátil se Coulson k vystresovanému bohovi. „Vaše otázka není na místě.“

„Ale... vy to nechápete, synu Coulův...“

„Ale no to snad...“

„Můj bratr by se nevzdal,“ dodal Thor a znovu vyděšeně pohlédl ke škole.

„Z toho, co jsem dosud vypozoroval, si dovolím tvrdit, že váš bratr není idiot a pozná, když je v pasti. Při invazi se vzdal, jakmile byl obklíčen. Dvakrát. Tady je obklíčen také,“ odvětil Phil klidně. „A už nějakou dobu. Získal si dost času navíc, ale je mu to k ničemu.“

„Já... si myslím... bojím se, že...“

Coulson si sundal černé brýle a podezřívavě si Thora změřil. Začínal chápat. Tomu hromotlukovi vedle něj se třásl hlas a vůbec se mu do školy nechtělo. Možná to nebyla averze vůči zadržení mladšího sourozence.

„Obáváte se, že by mohl... spáchat sebevraždu?“

Vyřčené nahlas to znělo příšerně pravděpodobně, uvědomil si Thor panicky. Znovu pohlédl ke škole a udělal krok kupředu. Pak zase zacouval za agentem.

„On... nebylo by to poprvé,“ přiznal pochmurně.

„Chcete říct, že už se pokusil o sebevraždu?“ zeptal se Phil s nadzvednutým obočím.

„No... spíš, že by to nebylo poprvé, co by se mu povedla.“

Na to už skutečně neměl odpověď.

***

„To je...“ Šílené. Geniální. Absolutně brilantní. „Nemožné. Navíc by ses vystavil velkému nebezpečí.“

„Ale, kde se v tobě bere ta náhlá starost o lidský život?“ mávl Rory rukou. „No tak, bude prča. A jestli mě obviní ze spoluúčasti, rozbrečim se a řeknu, že’s mě přinutil,“ dodal. Seděl teď vedle Lokiho samotného, konečně zpátky v brnění, s černými vlasy a očima, které se ani trochu nezměnily. Zrzek se na to zamračil.

„Hele,“ řekl a mávl k Lokimu rukou, „proč sis nezměnil i oči?“

Loki si cosi zabručel pod nos. Rory se zahihňal, ale pak se znovu vrátil do své dospělé role a vstal z jídelní lavice.

„Takže ta modrá bouřková věc nad náma...“ zamával rukama nad hlavou a Loki na něj tupě zíral, „...ta by tě sejmula, jo?“

„Dalo by se to tak říct,“ přitakal Loki váhavě. Ne, že by z odhalování slabosti měl dobrý pocit, ale už toho nebylo tolik, co by mohl ztratit nebo pokazit.

„Takovej potenciál, ty vole,“ zaradoval se dlouhán a samým vzrušením poskočil. „Nevim jak ty, génie, ale já mám hotovej celej scénář. Hlavní role - Rory!“

***

Komando agentů se tisklo před dveřmi a čekalo na příkaz ke vtrhnutí dovnitř. Málem všichni z nich vyletěli z kůže, když se dveře najednou zvolna otevřely. Jeden z agentů vyjekl, jako by si sedl na bodlák, zbytek z nich namířil zbraně, jeden dokonce hystericky zařval „ruce vzhůru“. Thora i Coulsona ten povyk přilákal. Hromovládce bojoval s nadějí - není mrtvý, není mrtvý, vzdá se a půjde domů a všechno bude zase v pořádku...

Ze školy se zdviženýma rukama vyšel Rory.

„Klídek,“ zahihňal se nervózně. Duncan okamžitě složil zbraň, ale Cole, služebně nejstarší, okamžitě vyštěkl:

„Ne! Zbraně nechte nahoře! Nezapomeňte, že je to měňavec. Ty!“ zamával puškou Rorymu do tváře a Duncan zbraň neochotně zvedl. „Jdi k té cloně a dotkni se jí. Hned.“ Rory zaváhal. „Jestli seš člověk, nic se ti nestane a ty normálně projdeš,“ pokračoval Cole. Přes tvář se mu mihl krutý úšklebek. „A jestli seš ten hajzl, moc toho z tebe nezbyde.“

„A když zůstanu stát?“ zeptal se kluk zmateně. Cole namířil Rorymu přímo mezi oči. Duncan se málem zhroutil. V tomhle bratra poznával.

„Prosím,“ zašeptal tichounce, a Rory se k němu otočil. „Prosím, jestli jsi to ty, jdi k té cloně, projdi a počkej tam na mě. Prosím, tohle není sranda.“

Zrzek přikývl a pomalu se rozešel. Všechny zbraně ho sledovaly, agenti napjatí a plni očekávání - je před nimi student nebo Loki? Duncan ho pozoroval se srdcem až v krku, Thor stál těsně za clonou a čekal. Byl připraven zakročit.

Rory došel k bouřkové cloně a s uslzenýma očima pohlédl přímo na Thora. Stáli od sebe maximálně metr, smutné hnědé oči se na okamžik setkaly s nebesky modrýma. Pak se mladík usmál, byl to takový ten útrpný úsměv smířeného mučedníka, úsměv na rozloučenou, vzkaz, poslední němá slova, natáhl ruku, dotkl se clony dlaní, prudce sebou cuknul, oči se mu obrátily... a pak se jeho dlouhé tělo skácelo k zemi a zůstalo bez hnutí ležet.

Z dálky k němu dolehl výkřik, vyděšený, panický, srdcervoucí. První výkřik patřil Duncanovi, který se právě chystal vejít se svými kolegy do školy, viděli, že je Rory blízko clony a dosud se nic nedělo, Loki musel být uvnitř. Tak náhlý obrat nečekali. Druhý výkřik patřil Thorovi.

„Bratře, ne! Loki! Ne, proč... Loki!" Pak Rory cítil, jak ho někdo hladí po tváři, po vlasech, jak mu obrovské dlaně podpírají hlavu, potom na tváři ucítil chladný kov Thorova brnění. A Rory, využívaje toho, že ho teď - neviditelného v Thorově zoufalém objetí - nikdo nemůže vidět, se poťouchle usmál.

Clona padla, agenti zůstali stát u dveří a beze slova zírali na scénu před sebou, Duncan se k Thorovi přiřítil a dopadl na kolena, cosi na něj křičel, a mezitím na ně z okna pokukoval další zrzavý dlouhán, při plném vědomí a sebevědomí. Pak se prudce otočil od okna, rukou si rozcuchal vlasy a šílenou rychlostí vyběhl ze školy.

„Brácho!" zařval. „Tady jsem!" Duncan se zmateně ohlédl zpátky a chvilku zůstal němě zírat. Pohlédl na nehybné tělo svého mladšího bratra, které stále objímal Thor, pak mu hlavou až bolestivě rychle projela vzpomínka na výklad o Lokim, podvodníkovi, lháři a měňavci - znovu a znovu si to musel připomínat, a nakonec mu ze srdce spadl kámen, on se zvedl a rozběhl se k pravému Rorymu u dveří.

„Ty vole, ježíšikriste, Rory, já tě fakt zabiju,“ zablekotal, když do bratra vrazil a pevně ho objal. „Udělal ti něco? Ublížil ti? Dívej se na mě! Tam se nedívej, je po něm... už je to dobrý, je po něm. Jsem tady.“ A kluk se nechal objímat a prohlížet, přičemž oči stále nespouštěl z nehybného těla sebe samého.

Pak se nechal agentem podepřít a odvést pryč, a měl takový pocit, že tu náhlou slabost ani nemusel předstírat. Mrazilo ho při čerstvé vzpomínce na bratrovy slzy, čekal, že bude Thor truchlit, že bude vyšilovat, zuřit, ale slzy... v hrudi se mu vytvořil kráter a on si na to místo nejistě přitiskl dlaň. Zatraceně, z tohohle bude mít zlé sny ještě věčnost.

Ale měl pokoj. To bylo hlavní.

***

Rory mezitím uklidnil radost ze svého výkonu a snažil se co nejméně dýchat a hýbat. Hlavu měl schovanou v Thorově náruči, končetiny rozhozené do stran. Museli vypadat skutečně žalostně.

„Děkuju," uslyšel však náhle. Ztuhl a neodvažoval se ani nadechnout. „Za spolupráci, za pomoc, za tvou dobrotu." Rory doufal, že se tak Thor jen loučí se svým sourozencem, že tenhle monolog podezřele pouze zní. „Jak se jmenuješ?" zeptal se Thor nakonec, a všechny pochyby tak rozboural.

„Rory," zašeptal kluk do jeho hrudi. Thor se usmál.

„Vážně si ten blbec myslel, že nevím, jakou barvu mají jeho oči?" 

xxx

předchozí

Share: