Ještě toho trochu 3/3, 2. část

Pamatujete si na mou původně jednorázovou záležitost ohledně Lokiho, který se nastěhoval do New Yorku a přitáhl s sebou i pět malých dětí? Mám tu druhou část poslední části! Sama nevím, kde to skončilo, tudíž jsem si udělala domácí úkol, abyste si tu první půlku nemuseli číst znovu, kdyby jste snad chtěli vědět, o čem že to tady vlastně je. 

Naši dva géniové prvního září zjistili, proč Hel rok zanedbávala školu. Hel se z útoku svých spolužaček vzpamatovala podezřele rychle, tedy alespoň na Lokiho vkus. Zodpovědný rodič má před sebou otázku; má okamžitě zakročit nebo problém šikany tolerovat o něco déle a zjistit tak, jestli je jeho podezření správné? 

Tahle povídka začíná v den, ve který skončila; totiž toho samého osudného prvního září, tentokrát odpoledne. Nějaké upozornění? Naštvaná Pepper. Škodolibá Nataša. Bezradná Hel. Ospalý Tony. A bestie Loki! 

A dál bych vám chtěla zas a znovu moc poděkovat za komentáře, speciální díky (a víte, jak jsem posedlá tím děláním reklam nováčkům) patří Miss Baka, která mi za posledních pár dní napsala krásné komentáře ke spoustě jednorázovkám, a taky by to chtělo přidat člena do řad, což? Daioni (Tamten Loki, prostě), připrav si pisátko! 

A jinak víte, že vás miluju. 

-----

Už byl skoro čas k obědu, když Hel udělala tu chybu, na kterou její otec tak nedůstojně číhal. Opustila rozjařeného Valiho, jehož výdrž překvapovala i vyčerpávala všechny ostatní, a odešla do svého pokoje. Sotva za ní zaklaply dveře, Loki vystartoval ze svého stanoviště – zachumlané deky v koutku gauče, a vrhl se do pokoje za ní, aniž by klepal či jakkoli jinak dával najevo, že soukromí svého dítěte plně respektuje, chápe a hlavně dodržuje.

Málem se zachoval jako jeho idiot bratr a ony dveře vyrazil, ovšem na poslední chvíli ubral sil a jenom nalomil panty. Pak, když se k němu chladná Hel se vzteklýma očima otočila, za sebou něžně zavřel a křečovitě se usmál.

„Ahoj,“ řekl opatrně. Hel, jak už se všichni obyvatelé věže stihli poučit, ovšem nebyla člověk, který by dokázal předstírat, že se něco nepříjemného nestalo, naopak, skoro až sadisticky se v oné nemilé události rochnila.

„Chceš se ptát na můj první školní den, nebo na mě zkoušet ty svoje dedukce?“ utrhla se na něj, zcela v kontrastu se svým vyrovnaným zjevem. „Byla jsem tam celou hodinu a mám v plánu tam chodit tak dlouho, dokud to bude povinné. V prvním okamžiku svého osamostatnění končím,“ vyhrkla na něj. Loki se na moment zarazil – jak ho mohlo stírat malé dítě, proboha, kde se to vzalo – pak se ale otřásl a rozhodl se, že bude nejlepší se chovat tak, jak mu to u žen vždycky fungovalo. Kromě mužatky Sif, přirozeně.

Mezi očima se mu objevila maličká starostlivá vráska, a on si poklekl, aby byla Hel jen o málo vyšší než on sám. Pak vzal jemně její dlaň a přitiskl si ji k srdci – vidíš, teď ti nemůžu lhát – načež k ní vzhlédl a promluvil tak, jak si mohl dovolit pouze s ní:

„Víš, že nesnesu, aby ses na mě zlobila,“ začal smutně a jakýsi poťouchlý tvor v jeho hrudi vítězoslavně zařval, když sebou Hel cukla a odmítala se mu podívat do lesklých očí. „Jsem si vědom toho, že školu nemáš příliš v oblibě, ale to, že jsi ji celý minulý rok zanedbávala za mými zády, mě velmi zklamalo. Umíš si představit, jak jsem se cítil? Mohlo se ti něco stát, a já bych o tom ani nevěděl,“ pokračoval a v duchu se uznale poplácal po rameni, když shledal, že se mu hlas zlomil přesně v tom nejvhodnějším okamžiku. Hel se kousla do spodního rtu a nadále hypnotizovala dveře. „Jen jsem ti chtěl říct…“ lehce zaváhal, sklopil oči k zemi a doslova cítil, jak se mu oči jeho dcery vyčítavě zavrtaly do zátylku, „že kdyby se něco dělo – cokoli – můžeš za mnou přijít. Chtěl bych, abys mi alespoň trošku věřila, miláčku, jsi má jediná dcera, a já…“

Tipl si správně, když tušil, že tuhle větu už nebude nutné dokončit. Hel vzlykla a vrhla se mu do náruče.

„Nech toho,“ zaštkala a pěstičkou ho praštila do břicha. „Nech toho, víš, že to na mě neplatí, já se nezlobím,“ pištěla mu do trička.

Jeho plán byl teprve v počáteční fázi, a protože už se za těch několik set let poučil, že je skutečně vhodné v tom nejlepším přestat, rozhodl se vyčkat déle. Nebyl sice nadšen z představy, že se Hel bude den co den vypravovat do toho pekla, ale on potřeboval důkazy, racionální a logické bez té jeho hloupé otcovské stránky, aby mohl jednat. To, na co měl podezření, totiž zcela jistě důkazy vyžadovalo.

„Miluju tě.“

Otřel jí slzy a políbil ji na čelo.

Když taková situace nastane, taková ta plačtivá, otevřená, sentimentální a dojemná, zranitelná a citlivá, následuje zpravidla situace s tou první velmi pevně spjatá. Chvilka ticha, kdy usychají slzy, slova se zasazují hluboko do hlavy, snaží se najít logický nádech, všechno se vyjasňuje a oběti svých citů by nejraději vzaly všechno zpátky, jen aby se teď necítily tak příšerně trapně. Loki sice netušil, kdy přesně se tenhle okamžik zlomu naučí poznávat malé dítě, ovšem jak už to u něj bývalo zvykem, rozhodl se jej život poučit tím nejnevhodnějším způsobem – živou ukázkou.

Hel se o něj teď pouze zlehka opírala, bradu na jeho rameni, po slzách ani stopy, její citový výbuch hluboce pohřben, a ona potřebovala prolomit ticho a nějak dát najevo, že je připravena na vše zapomenout. Někdy Loki nenáviděl projevy toho, jak moc se mu to dítě podobalo.

„Řekl jsi někdy tohleto Tonymu?“ zeptala se, a v jejím hlase zazněla skutečná zvědavost.

„Ehrm, co přesně?“

„To, co jsi řekl mě.“

„Že je moje jediná dcera?“ zkusil.

Nu což, tonoucí se stébla chytá.

„Ne,“ zavrčela Hel netrpělivě. „Že ho miluješ.“

***

Tony vnímal nejstaršího z Lokiho potomků jen napůl ucha, pokukoval po dveřích, kdy z nich buďto vystřelí rozzuřená Hel, nebo stejně naladěný Loki a zrovna, když si v duchu sestavoval všechna pro a proti na seznamu, kdo z těch dvou je vlastně při řádění horší, otevřely se ony obávané dveře a Tony se napjal. Pak spatřil zcela klidnou dívenku, jak s chladnou rezervovaností vyšla ze svého teritoria, pak odkráčela do obýváku a velmi způsobně se posadila na pohovku vedle pochrupujícího Fenrira.

Jörmungandr nezaregistroval Tonyho odchod, a pokud ano, nedal se vyrušit a pokračoval ve svém strhujícím výkladu o předčítání školního řádu. Tony mezitím nakoukl do pokoje, obávaje se, že tam najde Lokiho v naprosto zdevastovaném stavu. Ke svému údivu však nalezl svého partnera, jak sedí na zemi v tureckém sedu a zírá do rohu. To sice nebylo od očekávaného stavu tak vzdálené, ale přesto se mu ulevilo.

„Vzhledem k tomu, že jste oba v celku a dokonce jsem ani neslyšel křik… bych řekl… že to šlo dobře?“ prohodil Tony zkusmo, protože si zrovna u těchto dvou stvoření nemohl být jistý, ať už šlo o přehlednou situaci či úplný zmatek, vážnou věc či banalitu. A tak nějak se mu stejně nechtělo věřit, že by si neuvěřitelně hrdá Hel pustila k tělu někoho natolik, aby se svěřila s šikanou. Přestože jí byl Loki nejbližší, zdálo se, že má příliš mnoho tajemství, víc, než by dítě jejího věku mělo mít. A Tony chápal, že samotného boha lží něco takového znepokojuje, vzhledem k tomu, že on by měl něco takového poznat. Jedna věc je přiznat – nepoznal jsem lži malého dítěte, ta druhá – a ještě k tomu lži vlastního dítěte.

K smrti ho děsila představa, že se mu bude Hel postupem času podobat víc a víc. Vlastně se toho děsili všichni, kdo s Hel kdy měli tu čest. Thor z ní měl těžký spánek, sebevíc ji miloval.

Zrovna když už se Loki pomalu smiřoval s tím, že se bude muset vydat na Asgard a na kolenou prosit matku o smilování a o radu ve výchově tak nesnesitelného dítěte, vstoupil mu do výhledu Tony Stark a naklonil hlavu na stranu, načež mu položil jeden z nejtupějších dotazů dnešního dne.

„Násilí nebylo třeba,“ přikývl Loki, snad aby odlehčil situaci. „Ovšem to může být také známka toho, že jsem o problematickém tématu neměl odvahu začít mluvit,“ dodal zahanbeně. Tony na něj zamrkal.

„Co jste tady v tom případě celou tu dobu řešili? Tohle přece nemůžeme nechat být, musíme něco-…“ nejistě spolkl zbytek slov a zarazil se dřív, než řekne něco, co by proti němu Loki mohl využít. Věty jako „ty nemáš rodinu, tak se nestarej, nemluv mi do výchovy“ a podobně, už slyšet nechtěl. Černovlasý bůh se na tu náhlou stopku zamračil, ale protože v ní poznal příčinu svého netaktního chování z dřívějška, jen si povzdychl a vstal ze země.

Anthony Stark, nevymáchaná huba nejtěžšího kalibru, si kvůli němu dával pozor na jazyk. Jestli tohle nebyl důkaz nehynoucí lásky, pak už nic.

„Myslím, že tohle už máme za sebou,“ řekl tiše a přitáhl si menšího muže do náruče. V duchu nad svým dnešním chováním jen protočil panenky – proboha, proč hned musel citově vydírat – ale ve své taktice pokračoval. „Patříš do rodiny. Samy děti si to vydupaly, a já proti tomu taky nic nemám. A i když se chovám jako pravý opak, věz, že si tvého zájmu o ty malé bestie velmi cením.“

„Víš, že tohle na mě neplatí,“ zahuhlal mu Tony kamsi do ramene, kde víceméně začínala jeho rozčepýřená hlava. Loki se samolibě usmál.

Ale platí. Na všechny, pořád, kdykoli.

„Jak dlouho to chceš nechat tak?“ zeptal se Tony náhle, aniž by ze svého úkrytu v objetí byť jen zvedl hlavu. „Je teprve pondělí a do konce týdne nemám žádnou vernisáž nebo výstavu, na kterou bych ji mohl vzít. A i kdyby, vyhýbat se tomu nemůže.“

„Najdu si rodiče těch holek,“ odvětil Loki temným tónem, spíš jako by sliboval nejbolestivější možnou smrt než přátelský rozhovor. Tony se od něj okamžitě odtáhl.

„Neblbni,“ vyhrkl. „Já si s nimi promluvím, není vůbec třeba, abys…“

„Nehodlám je zabít, Anthony,“ odsekl Loki dotčeně. „Ani vyhrožovat, unést, zmrzačit či provádět jiné barbarské techniky,“ pronesl slavnostně. Tonyho pohled se z nedůvěřivého stále neměnil.

***

Druhý den Lokiho poněkud znepokojila ta neobvyklá rezignace, která z Hel vyloženě sálala. Jörmungandr se prohlížel v zrcadle, Vali stál na malé stoličce a snažil se dlaní zkrotit Fenrirovy vlasy, Narfi tentokrát převzal Tonyho roli a snažil se ospalého psa odtáhnout od dveří výtahu. Hel stála kousek opodál jako ukázkový příklad vzorného dítěte. V očích neměla vztek, dokonce ani smutek, měla tam… prázdno. Loki na ni zíral z chodby a cítil, jak se mu každou vteřinou rozpadá srdce na tisíce kousků. Těžko se mu dýchalo a Tony měl co dělat, aby se nesebral a nešel si promluvit do školy jako správný zodpovědný rodič.

V noci, když do něj Loki po šestatřicáté nechtěně šťouchl (měl by si k posteli přidělat pásy nebo popruhy), se zeptal, proč sakra pořád nespí. Musel říct, očekával jistý vděk, když nabídne své služby při řešení tak malicherných problémů jako je pouhá dětská krutost, se kterými si onen mocný bůh zjevně nevěděl rady, ale že ho Loki při té šlechetné nabídce přišpendlí k matraci a výhružně na něj zavrčí, ať to nechá na něm, to ho nemálo šokovalo.

Pak ještě chytl slovo „důkaz“, „jistota“ a nakonec „katastrofa“, než znovu upadl do spánku. Moc si z té noci nepamatoval, ale byl natolik moudrý, aby hrál ignoranta ještě pro jeden den. Věděl, že Loki tenhle problém snáší hůř než on, přece jen to Loki byl pravým otcem, ale i tak Tony nechápal, jak mohl tohle svinstvo trpět na úkor své dcery, jen aby měl nějaký… důkaz. A na co vůbec, propána?

Bral tady na něj vůbec někdo ohled?

***

Počasí bylo ještě pochmurnější než v pondělí. Nevyhouplo se žádné povzbudivé světlo, nad obzorem byla tma a nic než tma, pokud se vůbec dalo s jistotou říct, kde přesně obzor je. Vypadá to jako mlha, páchne to příšerně, co je ta bílá pěna ve vzduchu zač?

Loki si pamatoval rána na mokrých loukách, kde se s Thorem probouzel v případě, kdy oba dva na výpravě zabloudili, a byla taková tma, že neměli odvahu pokračovat a radši si rovnou lehli a čekali do svítání. Tohle ovšem bylo jiné. Tady kdyby si Loki lehl, do půl minuty je brutálně ušlapán, a navíc ani v nejmenším nehrozí, že by v New Yorku nastala úplná tma.

Nastal by tak nádherný chaos, že by to nejspíš samým blahem nerozdýchal.

V hrudi se mu objevil skřipec a natáhl se pro všechno, na co jen dosáhl. Doufal, že to bylo jen tím úlevným momentem, kdy se Hel na poslední chvíli vyhnula dalšímu slepému cyklistovi, a ne něčím podobně hloupým a sentimentálním jako stesk.

Mlha na Asgardu byla jako mléko, tak čistá, uklidňující, dokud člověka nezavedla do propasti. Tady tohle… bylo prostě nepříjemné, v nose to štípalo a už vůbec to nepůsobilo klidně. Neslyšel spadnutí každé kapky rosy, tady se troubilo, spěchalo, klapalo v podpatcích, mrmlalo nad počasím a nedostatkem času…

Doufal, že čím déle na Zemi bude, tím menší problémy mu okolní vjemy budou dělat problémy, ale stále to pro něj bylo velmi nepříjemné a bolestivé. Všechno slyšel tak hlasitě, tak jasně, výrazně, příliš výrazně. Jeho mysl byla na jiné úrovni, byla bystrá, pohotová a nebývale pozorná, byla tak stvořená proto, aby přežil. Tím, že se podstatně vyspělejší Asgard nepletl do technických záležitostí, sice vypadal zastarale, ale čím méně technických udělátek, tím větší pravděpodobnost, že se lidé budou stále více spoléhat sami na sebe.

Mapy v mobilu… kdo to kdy viděl. Najít cestu a přežít, nebo zabloudit a umřít. Systém sice krutý, ale funkční a otužující.

Kdyby vyrůstal na Zemi, tak neuvěřitelně líné a pohodlné planetě, nejspíš by neslyšel, jak se o dva bloky dál otevírají dveře od auta a nevšímavý cyklista přes ně velmi bolestivě přepadá. Ne, že by toho nějak hodlal využít a snažil se své schopnosti zužitkovat. Setkal by se spíš s podezřením než s vděkem. A navíc, cyklista přepadající přes dveře je velmi vtipný obrázek.

Jen se maličko pousmál nad směrem, kterým se ubíral jeho mozek, když mu do výhledu vstoupila budova školy a on si vzpomněl, proč je vůbec venku a proč si drží takový odstup. Nepříliš jemně se navrátil zpátky na zem. Hel prošla bránou bez nejmenšího zaváhání, její spolužačky nebyly nikde v dohledu. Že by to byla jenom jednorázová záležitost, že by se jenom unáhlil? Možná proto Hel reagovala tak statečně, možná proto to nikomu neřekla, nedělo se jí to pořád?

Zazvonil zvonek, okolí školy najednou zelo prázdnotou, ale jeho mysl se odmítala uklidnit. Srdce mu tlouklo jako splašené a on jen stál a bezmocně zíral na obrovské dveře, které mu každou další vteřinu váhání rostly před očima. Půjde dovnitř a udělá pořádek. Teď. Možná by si přece jen mohl promluvit… je to bůh, on nebude mluvit s rodiči nevychovaných monster… ale Hel… Hel mu do toho taky nemá co mluvit, protože je její otec a ještě k tomu bůh.

Kdysi dávno to na něj fungovalo…

Udělalo se mu mdlo při představě, že by se k němu jeho dcera někdy měla chovat jako on k Odinovi. A rázně vstoupil do školy.

***

Dosud snaživě potlačované smysly dostaly zelenou, a k němu tak dolehla spousta nových vjemů zaráz. Někdo si natrhl stránku v sešitě a tlumeně zaklel. Lití horké vody do hrnku, prudká vůně kávy. Ve sklepě zapraskal starý kotel. U zadního vchodu někdo zamkl kolo. Uklízečce nefungoval zapalovač, školník se hrabal v kapsách a s nevinnýma očima jí tvrdil, že on žádný bohužel nemá.

Dívčí umývárna, tekoucí voda, velmi prudce tekoucí voda, a velmi dlouze. Vyrazil.

Dveře našel okamžitě. Na moment zaváhal při představě, že tam vrazí a školou se vzápětí prožene jedno ostré holčičí vřísknutí – které by jeho zostřené smysly nejspíš knokautovaly, ale jeho režim ‚starostlivý a zodpovědný rodič‘ žádné další výmluvy nepřipouštěl.

Otevřel dveře a taktak se stihnul zohnout, aby mu přímo do čela nevletěla sprška růžových jisker.

„Sakra,“ ozvalo se od zrcadla. A Loki si uvědomil, že ho z toho zírání z nějakého důvodu bolí i čelist. Rázně zaklapl pusu, což sice nebyl zvuk, který by přehlušil prudce tekoucí vodu, ale protože za sebou zároveň práskl dveřmi a musel se přidržet sušáku hned u nich, udělal větší hluk, než původně zamýšlel, a majitel jiskřiček se k němu otočil čelem.

„Sakra,“ zopakovala Hel a instinktivně si prsty, ze kterých se valil proud jisker, strčila do pusy. „Sakra sakra sakra!“ prskala hned, jakmile prsty vytáhla a hned za nimi vyplázla spálený jazyk. Loki se držel sušáku, v očích naprostou hrůzu, za ním nalomené dveře dívčích záchodů a do toho všeho hučící voda a růžové jiskřičky.

V jeho hlavě bylo najednou příšerné, nesnesitelné ticho. Po chvilce, kdy Hel velmi opatrně natáhla ruku a vypnula vodu, se v něm ozval jeden hlas.

Otoč se, odejdi, neříkej ani slovo a hledej si jinou planetu pro život. Jörmungandr s Narfim můžou zůstat na Midgardu. Vali a Narfi půjdou na Ljósálfheim. Ty se spokojíš s Jotunheimem, stejně tam patříš. A Hela půjde do Helheimu. Bude nadšená.

Druhý hlas nesouhlasil.

Teď se hystericky rozeřveš, něčím to dítě přetáhneš, sebereš mu paměť i schopnosti a všechno bude zase fajn.

Třetí hlas, kdyby jen měl tělo, by nad tím smutně zakroutil hlavou. Hel mezitím stála s napůl vyplazeným jazykem a s vytřeštěnýma očima čekala, ať už na tátovo zhroucení, vlastní smrt či pouhou přednášku, ne-li všechno dohromady, i když ne nutně v tomto pořadí.

Další hlas, ten nejdominantnější a nejpřirozenější, ten, který měl za následek všechny Lokiho problémy i vítězství, nakonec zavelel a bůh poslechl. Do očí se mu nahrnuly slzy, ale dal si pozor, aby ani jediná nespadla.

„Nevěříš mi,“ zašeptal tak zničeně a zdrceně, že kdyby sám o sobě nevěděl, nejspíš by na to osobně naletěl. „Pořád mi nevěříš, ani po tom všem,“ dodal a opět zapracoval na hlase, aby se zlomil v ten nejvhodnější okamžik. Bylo mu ze sebe zle – vydíral tady vlastní dítě, a ne poprvé – ale co jiného na Hel platilo?

Absolutně nic.

Když se rozkřičel na kluky, měl zpravidla úspěch. Narfi chvilku lamentoval nad tím, jak je svět nespravedlivý a že za všechno může on a že zavolá sociálku a že se zabije, ale nakonec vinu přijal a ještě pyšně dodal detaily, zatímco Jörmungandr si poslechl, co má jeho otec na srdci, načež chladnokrevně odvětil, že to má po Lokim – není on bůh neplechy? Fenrir nikdy nic neudělal, a když ano, vypadal u toho tak provinile, že se mnohdy raději omluvila oběť, než viník. Vali… kdo kdy mohl křičet na Valiho? A jediná dívka z rodiny ve své ženské a něžné podstatě nezklamala; generál na jedné straně, ovšem ochránce rodiny na straně druhé.

Nesnesla pohled na slzy člena rodiny.

„Tati,“ vzlykla Hel, naprosto zdrcená tátovou reakcí, a když konečně uhasila jiskřičky na konečcích prstů, natáhla k Lokimu ruce. „Myslela jsem, že mi to sebereš, když ti to ukážu, jako jsi mi sebral vzpomínky na mámu!“ rozkřikla se najednou. Už si několikrát představovala potenciální scénáře toho, až Loki zjistí, že má magii. Jen trošku, slabou a užitečnou leda na mizení skvrn od bláta a upravování složitých účesů, ale věděla, že by mohla být silnější, o moc, jen kdyby jí dal někdo šanci, kdyby ji někdo učil. Měla tolik představ, ale ani jedna nezahrnovala tohohle tátu. Smutného, zrazeného. Ve všech představách dominoval rozzuřený Loki, nepříčetný a přísný a trestající, nebo naopak klidný, chladný a rezervovaný, s otravně racionální myslí a nechutně logickými dodatky k tomu.

S tímhle tátou se nedalo hádat, nedalo se mu nic vyčítat, nemohla se urazit ani se rozplakat. Sebral jí veškeré prostředky a ona najednou nevěděla, co má dělat. Tolik připravených argumentů, výhrůžek, ublížených poznámek a nařčení, to všechno přišlo nazmar.

„Nemůžeš… nemůžeš si něco takového nechat pro sebe… je to nebezpečné, když nevíš, co s tím. Máš to v krvi, Hel, mohla sis ublížit, proč jsi mi to neřekla? Poradil bych ti, pomohl. Nesebral bych ti to, bylo by tě to…“

Už tolikrát byl přítomný při procesech odběru magie. Bylo to horší než vykuchání zaživa. Sám by se radši vlastnoručně zbavil všech svých orgánů, než aby ze sebe nechal vyrvat svou vlastní magii. Pro mága neexistuje nic horšího. A jen představa, že by něco takového udělal svému dítěti, že by to Odin udělal… Odin, který nechal Sygin přímo před očima jejích dětí popravit, Odin, kterému nestačilo vzít život nevinné ženě, ne, tím to nekončilo.

***

Byl si vzdáleně vědom toho, že drží svou dceru za ruku a míří zpátky do věže, tušil, že na něj Hel mluví, rychle, panicky a horečnatě, jako by vysvětlovala, vymlouvala se nebo omlouvala, ale neslyšel ani jedno slovo. Jeho smysly byly otupené a zpátky do teplého bytu se vrátil snad jen instinktivně, nebo ho tam dovedla Hel, netušil.

Pět hodin proseděl v ložnici na posteli, a přestože věděl, že si právě jeho dcera myslí, že ji nenávidí, nehodlal jí to nijak vyvracet. Nebyla to pravda, samozřejmě že ne. Ale i tak potřeboval ticho a klid. Doteď žil s vědomím, že má všechno pod kontrolou.

Jeho děti neměly vzpomínky, které by je vyzradily Heimdallovi. On sám svou přítomnost na Zemi dovedně ukrýval, a to i v případě, že ležel měsíc v komatu. Děti už krýt před zrakem Asgardského strážce nedovedl, proto přestal… ale tím, že se u Hel probudila magie (a to ještě ani neví, jak dlouho ji ta holka má), se vystavila nebezpečí, vlastně všechny. Sebe, své bratry, Lokiho, Tonyho…

Bylo mu sice řečeno, že má od svého nevlastního otce pokoj, ale nevěřil tomu. Po všech pokusech o životy jeho dětí už v sobě nenalezl jediný kousek důvěry. To, že se dosud nic nestalo a nikdo je nenapadl, byl buďto projev dobré vůle, zlovolné vyčkávání nebo byla Helina magie natolik slabá, že se snadno přehlédla. On ji přehlédl.

Jenže mezi miliardami lidí bez magie se nedá přehlédnout ani nejmenší kapka kouzla, ne, pokud po ní pátrá někdo jako Heimdall. Jindy by, pohlcen takovými myšlenkami, propadl panice a začal plánovat další útěk. Nebylo by to pro něj příjemné ani jednoduché, ale s životy svých dětí v sázce by se vzdal čehokoli. Nově nalezený klid a domov se mu rozpadal před očima, a věděl o tom jenom on.

„Víš, že jsem ti původně chtěl dát prostor a klid, ale je to čím dál těžší, když neodpovíš ani na jednu blbou otázku. Žiješ vůbec? Jestli neodpovíš ani na tohle, jdu dovnitř.“

Loki mohl pro dalších pár hodin klidu udělat jen velmi málo; kouzlem zabezpečit dveře, nebo zahučet nesložité jo v odpověď. Neudělal ani jedno a Tony vešel do ložnice.

Tonymu se na jazyk drala slova, u kterých byla opravdová výzva udržet je zpátky, hezky tam, kde mají být. Loki seděl na posteli, zíral do země a střídavě se mračil, střídavě mu tvář halil mrak, který neprozrazoval žádné emoce.

Najednou ho při tom pohledu přepadla taková únava, bylo to nečekané a zákeřné jako vlna, a on by se do ní byl s radostí potopil, kdyby ho mozek nevaroval, že v takovém případě by už nezbyla jediná rozumná bytost, která by nad dětmi mohla mít nějaký dozor. Zachtělo se mu vyhodit boha z ložnice a sám si lehnout do postele a zachumlat se do přikrývek a všechno ignorovat a všechno hodit na Jörmungandra, který jako jediný vykazoval známky příčetnosti.

Ne snad proto, že by se mu jeho nový život nelíbil. Jen na takový spád nebyl připraven. Samotný příchod Lokiho mu přinesl spoustu sotva zvládnutelných změn a opatření, a fakt, že s bohem přišlo i pět dětí, toho nemálo zkomplikoval. Dělalo se mu mdlo při představě, že by měl nějaký problém i sladký bezbranný Vali, škodolibý, ale svým způsobem roztomilý Narfi, nevinný a permanentně zmatený Fenrir nebo přátelský a bezelstný Jörmungandr.

No jo, jedna ženská v hromadě chlapů, z toho aby nebyl problém...

Ježíšikriste, Pepper!

Vystřelil z místnosti a vrhl se do dílny k telefonu.

***

Loki si původně myslel, že na to, aby se svého partnera (pořád to bylo divné, to slovo) zbavil, bude třeba přiměřená dávka násilí a byl připraven ji použít, ovšem to, že Tony vtrhl do pokoje a hned nato z něj vyletěl jako šílenec, ho krapet urazilo. Musel vypadat skutečně odpudivě. Nechtěl mu to mít za zlé, Tony si doteď žil nádherným nezodpovědným životem (ostatně jako Loki, když nebyl rodičem) a ta náhlá změna ho mohla znechutit, možná k smrti vyděsit, snad i odradit od společného života.

Stejně mu to měl za zlé.

Jak se opovažuje mu dávat naději, když pak stejně zmizí?

Racionální část mozku opět otráveně vkročila do monologu a odmítavě zakroutila hlavou; ne, tyhle myšlenky ti teď vážně nepomůžou. Hezky jedno po druhém: šikana tvé dcery, to je první. Magie tvé dcery, to je druhé. Mezilidské vztahy obecně, ať už s kýmkoli, jsou na posledním místě. Pro dobro všech, dalo by se říct.

Pocítil v hrudi osten sebelítosti a zhnusení nad sebou samým.

Lehl si na záda a zavřel oči.

Tolik k racionálnímu postupu.

***

Pepper byla zezačátku pobavená, když zvedla telefon a na ni se vyvalil proud hysterických otázek, ale pak, když Tonyho donutila přejít k věci, hodně rychle zvážněla. Jistě, vždycky brala neschopnost dvou géniů vyjít s dětmi s humorem, ale nesnesla myšlenku, že by na to ti nevinní (i přes své geny) tvorečkové doplatili ve vážných případech. To nepřipadalo v úvahu.

Do pár minut měla zjištěné všechno, co potřebovala. Jména dětí, rodičů, zaměstnání, kontakty... ty jí byly k ničemu. Neplánovala přátelskou návštěvu, o které by bylo třeba dát vědět předem. Obávala se totiž, že Tony by nebyl dostatečně diplomatický, kdyby na to došlo, a Loki by se mohl dopustit vraždy. (Vražd?)

Nakonec jen bylo dobře, že to padlo na ni.

Toho večera zrušila schůzku s přítelem, dala jídlo připravené na romantickou večeři chladnokrevně zpátky do trouby, načež se oblékla a bez jediného zaváhání vyšla vstříc mateřským pudům.

***

Tony měl opravdu problém. Nebyl na takové problémy zvyklý. Dovedl se vypořádat  se vzteklým Furym, kapitánem, Thorem, proboha, menší problémy mu dělal i Hulk s Lokim dohromady, než když se na něj vrhla Pepper. Pepper samotná by nebyla tak zlá, pravda, na tu totiž platily štěněčí oči. Ale když se na něj vrhla Pepper, Nataša a ještě Hel, byl ztracen. Byl úplně v pytli, a to na tolika úrovních, že už mu to ani k pláči nepřišlo.

„A přitom stačilo TAK málo! Kdybys občas vylezl z té své netaktní nory a promluvil i za jiným účelem než je urážka nebo sexuální dvojsmysl, možná by se tohle všechno obešlo bez zbytečných průtahů!“

„Jak si představuješ takovou věc přede všemi tajit? Dobře si pamatuju, jak to vypadalo, když měl problém ten váš povedený Narfi - nechal vybuchnout všechny záchody ve škole, proboha - a jak ses za něj pral, i když jsi moc dobře věděl, že to ten zmetek udělal! Ale když někdo šikanuje Hel, nehneš ani prstem! Kdyby ses ASPOŇ zmínil, što? Eti trus!“

„Jak o tom vůbec můžeš vědět, nikomu jsem nic neřekla, nikdo to nevěděl, ani táta ne! Byl naštvanej, že jsem mu neřekla o magii, myslela sem, že tady řešíte magii, jak to, že o tom víte? Chtěla sem to vyřešit sama, kdyby ne, tak řeknu klukům nebo tátovi, Tony, posloucháš mě vůbec! Táta se mnou teď nemluví, nesnáší mě, co mám dělat...“

Nevěděl, jestli by věta „víte o tom, že jsou ty děti Lokiho?“ něco zlepšila, tak si ji pro jistotu nechal pro sebe. Pepper a Natašu - dvě pohromy - odklidil tak, že je prostě ignoroval. Nataša tu neměla co dělat a Pepper poděkuje později, ale teď si poklekl k malé vystresované dívence a pokusil se o povzbudivý úsměv. Vzhledem k tomu, že se Hel zkrabatila brada a po tvářích se jí skutálely slzy jako hrachy, se mu úsměv asi příliš nevyvedl.

„Miláčku,“ povzdychl si tak ztrápeně a zároveň tak starostlivě, až tím umlčel i dvě dospělé harpyje, které si teď samy sebe vzájemně měřily pohledem. „Vím, že si upřímnosti ceníš, tudíž na okliky kašlu. Všichni tě tu máme rádi, a to moc, a tvůj táta nejvíc. To je první věc. Je trochu vyděšený z toho, že na tobě nic nepoznal, to je všechno. Vzpamatuje se. Teď za ním běž a neodcházej dřív, než si to vyříkáte, ať už řešíte cokoli, protože tady kvůli vám trpím a mě už to vážně nebaví. Sleduješ ty dvě baby za mnou? Tak ty tady po mně budou řvát klidně dva dny v kuse a ani se nezadýchají, prosím tě, vyřeš to s tátou konečně, protože jinak Tony končí a nechá se sejmout náklaďákem,“ fňukal.

„Co když... co když se mnou už nikdy nebude chtít mluvit,“ rozvzlykala se Hel znovu, naprosto lhostejná k tomu, že svou pracně udržovanou masku v jeden jediný den navždy zahodila a že už ji nikdy nevybuduje tak přesvědčivě.

„Tak ho strčíme do babyboxu,“ pokrčil Tony rameny a Hel se i přes samé slzy uchichtla.

„Tak jo,“ zamumlala a beze slova od Nataši přijala nabízený kapesník, čímž u agentky vyčerpala veškeré náznaky mateřských pudů.

„Měla větší strach z toho, že s ní Loki nebude mluvit, než  z toho, že tě sejme náklaďák,“ připomněla Tonymu škodolibě. Stark už neměl na slova sílu. Na zrzavou agentku jen mávl rukou - di do háje - a k Pepper přišel, vzal její ruku, až s neuvěřitelnou něžností a vděkem ji na ni políbil a odklopýtal do pokoje pro hosty, odkud se ozvalo tlumené zasténání matrace, načež se celý byt potopil do ticha.

***

„Ne,“ zašeptala Hel, z jejího hlasu znatelná jen nekonečná bolest. „Ne, ne, ne.“ Stála ve dveřích s rukou opřenou o zárubně, jednu nohu vykročenou, ale svaly ztuhlé a nespolupracující. Viděla dlouhé tělo na posteli, ruku bezvládně svěšenou k zemi. Cézar, věrné stvoření až do konce svých dnů, jen ležel vedle postele a smutně do nehybné ruky šťouchal čumákem, fascinován nedostatkem pohlavků, kterých měla tahle bledá ruka obzvlášť velký arzenál.

Hel se zoufale rozplakala a k posteli se rozběhla. Cézar stáhl ocas a vystřelil na druhý konec místnosti, nehybná ruka zůstala viset, stále trochu vlhká od psího čumáku. Pak se dívenka s konečným vzlykem skácela do postele na tělo svého rodiče a zbytek pláče zadusila v peřinách.

„Ticho,“ zamručel Loki, zamračil se a aniž by se probudil, otočil se na druhý bok. Hel přestala vzlykat a pohlédla na něj uslzenýma očima.

Takže neni mrtvej.

Zatřásla s ním. Loki se lehce ohnal a plácl dlaní do polštáře. Pak neochotně otevřel oči a na svou dceru zamžoural. Hel na něj mrkala velkýma uplakanýma očima a snažila se vypadat co nejubožeji.

„Ty už mě nemáš rád?“ zeptala se. Loki se jí v duchu klaněl za to, jak bravurně byla schopná od vražedně chladné logiky sklouznout k roli rozkošně naivního děvčátka.

Nastalo ticho. Uběhla celá věčnost. Pak si Loki povzdychl.

„Co všechno umíš?“

***

Tony, když vstal z postele, do které se někdy odpoledne skácel, se večer rozhodl, že má opět dostatek sil na to, aby čelil světu, vyšel tedy rozhodně z pokoje pro hosty a zhluboka se nadechl. Po pětapadesáté omílané Hledá se Nemo ho z nějakého důvodu zahřálo u srdce. Když přišel do obýváku, spatřil v televizi dvě rybky, oranžovou a modrou, jak spolu brebentí norsky, přičemž si Fenrir nervózně okusoval nehty a Jörmungandr si tužkou čmáral do notesu s umně vyobrazeným Hulkem na deskách. Narfimu, zcela pohlcenému v hlubokém spánku, visela hlava z opěradla gauče. Když se Tony po špičkách rozešel ke kuchyni - udiven, že to kručení v břiše nikoho nevzbudilo - málem zakopl o Cézara schouleného v klubku přesně v průchodu (jak měl ve zvyku) a podobně velkého Valiho těsně u něj.

Hel a Loki nikde.

Tony překročil oba spáče a se zívnutím otevřel ledničku. Téměř poslepu nahmatal jogurt - neměl rád jogurty - vzal si lžičku a rozešel se k podezřele tiché ložnici. Opatrně sáhl po klice a tak jemně, jako snad ještě nikdy, dveře otevřel. Přivítal ho napůl hřejivý, napůl děsivý výhled.

Loki seděl v tureckém sedu na posteli a měl před sebou natažené dlaně. Neslyšně cosi zašeptal a z jedné dlaně mu vylétla sprška jiskřiček. Ty zůstaly viset ve vzduchu, smaragdově zářivé a uklidňující, a čekaly na další příkaz. Když Tony nahlédl do pokoje o něco pozorněji, spatřil pak ve tmě sedět i Hel, napodobujíc pohyby svého rodiče. Po chvilce jí z dlaně vylétl slaboučký proud růžových jisker, ty však okamžitě zmizely ve vzduchu. Hel bouchla pěstí do peřin.

Vůbec nechápal, co to mělo znamenat. Ačkoli to vypadalo, že je všechno zažehnáno... tedy alespoň šikana, o kterou se nakonec postarala Pepper, a stačilo jí na to ostudných osmnáct minut rozumné řeči se zděšenými rodiči. A ten zbytek... pokud Tony věděl, byl tady permanentní problém s Lokim, který dostával záchvaty, při kterých by se po hlavě vrhal do boje s monstry a nedbal na to, že má doma děti.

To, že Hel lítaly z dlaní růžové paprsky, mělo s vysokou pravděpodobností co dělat s magií. Zamračil se a zavřel za sebou dveře. Lokiho děti mají magii? A on si toho nevšiml?

Vrátil se do obýváku a znovu si pečlivě prohlédl všechny zbylé potomky. Fenrir zakvíkl, když se omylem kousl do prstu místo do nehtu, Jörmungandr s vyplazeným jazykem obtahoval obrázek kapitána Ameriky, Vali se přikryl Cézarovým ocasem a Narfi se ve spánku pitomě usmíval.

Chudák Hel.

Ne.

Chudák on. Tak moc je všechny zbožňoval.

Dojedl zbytek jogurtu, vyhodil ho i s lžičkou do koše a odmítaje se zabývat něčím, na co by potřeboval mozek, vtěsnal se opatrně mezi Narfiho a Fenrira. Přitáhl si spícího kluka do náruče - do rána by si nepochybně zlámal krk - a pohladil ho po vlasech.

To, že má Loki depku a Hel magii, mu bylo momentálně fuk.

pokračování

předchozí

Share: