Side by Side, 42. kapitola

Víte, právě jsem nechutně překvapila sama sebe. Po dopsání mi můj mozek chladnokrevně sdělil "tak, a stačilo", a mně došlo, že mě musí mít ten orgán nadmíru rád, když mě nutí vám předkládat konce, který kdyby nějaký spisovatel či pisálek předložil mně samotné, vytřesu z něj duši (a lepší konec).

Říká se, že čistý řez je nejlepším řešením. 

Abych pořád nemluvila v jinotajích, ano, tohle je opravdu konečná kapitola. Už bylo načase. 

-----

To byl nakonec celý on. Napřed se uzavře před světem, aby mu nikdo nemohl nic rozmluvit, a pak se potopí do vlastních myšlenek a po chvilce se z toho zmatku vymotá a udělá nějakou blbost, o které je přesvědčen, že je to ta nejlepší věc pro všechny, dokud mu nedojde, že to tak není ani omylem, což už bývá zpravidla pozdě.

Opíral se o zábradlí na balkoně. S úšklebkem shledal, že jeho skříň už v trávě dávno neležela, a s ještě širším úšklebkem pomyslel na to, jak se teď sluhové i stráže hádají, kdo šílenému princi půjde onen ubohý nábytek vrátit, a riskovat tak svůj vlastní krk. Tony Stark zdaleka nebyl jediný, koho kdy Loki prohodil oknem.

Ovšem i kdyby se mu teď taková lákavá příležitost nabídla, nejspíš by ji nevyužil. Právě teď totiž pustil své myšlenky do potenciální budoucnosti, kdy své já sledoval seskakovat z balkonu a svižným krokem odcházet ze zahrady až na hranice města. Ano, jeho prvním a jediným východiskem byl pokaždé útěk. Na boj byl příliš moudrý, a na dohodu zbabělý.

Loki se zhluboka nadechl, vrátil se do svého pokoje, kde se napřed pár vteřin poněkud roztržitě rozhlížel, protočil oči nad svým deníkem, u kterého bylo na první pohled jasné, že si ho někdo četl (přestože toho byl schopen jen on sám) – někdo idiotský a blonďatý, vzhledem k tomu, že nechal deník na tak pitomém místě – pak ladně mávl rukou nad vázou s bílými liliemi, květiny se v zeleném obláčku zatřepotaly a opět se vrátily do původního stavu.

Bylo to takové sentimentální gesto. Jeho matka měla pro taková gesta slabost. A on si chtěl uchovat alespoň jednoho člověka, který v něm stále viděl něco vznešeného.

Pak znovu vstoupil na balkon, a znepokojeně si prohlížeje náhradní obvazy, které si ke svému vzteku musel vzít do zásob, přehoupl se přes zábradlí a jemně seskočil z balkonu na nejbližší větev. Přichytil se kmenu a pohlédl do otevřeného okna svého pokoje, před očima se mu tentokrát neobjevilo jeho budoucí já, ale to minulé, které se tou samou cestou vytrácelo před několika sty lety, ale nikdy se neohlíželo zpátky, protože vědělo, že se zase vrátí.

Loki pak seskočil na další větev, trochu nižší, a z té pak lehce dopadl na měkkou zem. A potom, s tím proslulým hravým zábleskem v očích, se změnil na Asgardského strážce a rozvážně se vydal k bráně zahrady.

***

„Nepůjdu tam s tebou,“ zavrčel Steve netrpělivě. „Ale to neznamená, že ti věřím natolik, abych tě nechal jít tu cestu samotného. Někam se zašiješ.“

„Ale Steve,“ vyhrkl Tony a dotčeně si připlácl dlaň na hruď. Na jednu stranu byl rád, že se kapitán opravdu definitivně vrátil mezi živé a víceméně rozumné, na druhou stranu Steva proklínal, že si k tomu vybral zrovna tuhle dobu.

Jako by mu osud chtěl dát najevo svou nebývalou lásku, nechal ho, ať se u Lokiho pokoje potká se samotnou královnou.

„Ehm,“ řekl Tony na přivítanou. Steve stojící kousek za ním se uklonil. Frigga je oba přelétla zkoumavým pohledem.

„Vidím, že anonymita celé mise je ztracena,“ usmála se vlídně. „Jako byste mi četl myšlenky, kapitáne, tohle skutečně trvá příliš dlouho. Pane Starku, byl byste tak laskav a doprovodil mě do komnaty mého syna?“

„Ale beze všeho,“ odvětil Tony sklesle. Oba dva vstoupili.

Neobvyklý chlad v jindy vyhřáté a útulné místnosti je oba překvapil. Tony měl na Lokiho pokoj jen hřejivou vzpomínku, když napůl v bezvědomí přemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít v té teplé posteli i majitele oné postele. Frigga přistoupila ke stolu a prsty se jemně dotkla lilií.

Když bylo ticho už příliš dlouhé, rozhodl se Tony jednat.

„Vaše Veličenstvo,“ začal nemotorně a odkašlal si. Ještě než stačil pokračovat – a ne, že by tušil, jak pokračovat má – přerušila ho královna. Otočila se k němu a s podezřele lesklýma očima ho vzala za loket, dovedla ho zpátky na chodbu, a s úsměvem, který byl teď na královnině zmučené tváři pouhou grimasou, se s ním rozloučila. Tony zůstal stát a neschopen slova ji sledoval odcházet. Bylo pozdě.

Zadíval se na dveře a pak znovu na místo, kde se mu Frigga ztratila z očí. Přišlo mu teď nanejvýš nevhodné se do pokoje, ze kterého jej vyvedla samotná královna, vracet. Otočil se a odešel druhou chodbou zpátky do společenské místnosti.

Celou cestu k Lokiho pokoji doufal, že tam nebude, že se stane cokoli, co překazí ten trapný okamžik znovushledání po společné noci, a teď, když bylo jeho přání vyslyšeno, se zdaleka necítil tak lehce a bezstarostně, jako očekával.

Královna měla v něčem pravdu, skutečně si byli s Lokim podobní. Tony by nejspíš udělal to samé co on, možná s o něco větším nádechem dramatu. Hádala se v něm hromada emocí, které nedokázal ani pořádně pojmenovat, natož jim přidělit nějaké místo.

Byl to částečně strach z toho, co bude dál. Ne s Avengers, ne s Asgardem, ale co bude s ním. A co s Lokim? Vrátí se oba dva do té odporné a nekonečné samoty, dokud oba nezemřou? Hned za strachem číhal vztek, co si to ten idiotský megaloman dovoluje, jak si to představuje, prostě si zmizet a nic mu neříct, alespoň jemu podobné „sbohem, malicherný smrtelníku“, cokoli? Se vztekem si mohla podat ruku lítost, která se vynořila vždycky, když si vzpomněl na královniny stěží zadržované slzy. A pak se do řady stavěly další a další city a jeho to tak strašně unavovalo.

Neodpověděl ani na jednu Stevovu otázku a šel si lehnout. Když mu později toho dne Hawkeye oznámil, že bude večer slavnost na jejich počest a že hned zítra ráno odcházejí, nereagoval.

***

„Proč… vždyť se sotva… myslel… on…“ Frigga se chvíli zdráhala, než svému rozesmátému synovi sdělila pravdu. S bodnutím u srdce sledovala, jak se ta informace vkrádá do Thorova mozku pomalu jako jed, a pak se pustí do záhuby. Bůh hromu si ztěžka sedl na postel. „Jsi si jistá?“ zeptal se slabě.

Frigga si k němu přisedla.

„Ano,“ řekla a na chvilku se odmlčela, přemýšlejíc, jestli Thorovi dalšími detaily jenom více nepřitíží. Pak ale potřásla hlavou, jako by se tak zbavovala toho přecitlivělého mateřského já. „Tentokrát nechal i důkaz,“ připustila. Znovu pomyslela na lilie, ze kterých ucítila magii hned, jakmile vstoupila do dveří. Byl to jasný vzkaz, krutý a pravdivý, takový, který mohla pochopit jedině ona sama, když květiny trhala a pak je dala do vázy na Lokiho stůl. Tehdy truchlila pro svého mrtvého syna, a teď se Loki věčným kouzlem ujistil, že smuteční lilie nikdy nezvadnou. Frigga pochopila, že je jí dáno teď truchlit pro svého syna navždy, že už ho nikdy neuvidí, jako by byl opravdu mrtvý. Mohla se těšit myšlenkou na to, že se Loki rozhodl začít nový život, ale nedokázala se ubránit lítosti, že ten život nemohl začít někde, kde by ho měla na dohled.

„Udělal to, co považoval za nejlepší, Thore,“ řekla nakonec. „Večer bude slavnost, abychom se všichni mohli rozloučit s tvými pozemskými přáteli tak, jak se patří. Jen pár dalších lidí bude vědět, že se oslavuje i Lokiho nový život,“ usmála se, když spatřila, že se ta myšlenka Thorovi zamlouvá. „Teprve hledá, kam patří. Možná se to stane zítra, možná za sto let, možná ještě později, ale jednou mu dojde, že patří sem, mezi nás. A my oba tady pro něj budeme.“

S těmi slovy odešla z pokoje a nechala Thora, ať si před oslavou udělá pořádek v hlavě dost na to, aby se udržel v provozu alespoň po dobu hostiny.

epilog

předchozí

Share: