Side by Side, 28. kapitola

Tak už nějakou dobu přemýšlím nad tím, jak by fungoval pořad Hádej, kdo jsem, kdyby byl jedním z porotců Sherlock. 

Jinými slovy přeji krásné pondělní ráno. Ano, zase pondělní ráno. Abych začala nějak pozitivně - včera jsem překládala půlku druhé půlky 11. kapitoly Nine lives a šlo to velmi dobře. (Budeme ignorovat to menší pozitivum, tedy že jsem se v té půlce zasekla.) Dále něco pozitivního - dneska už je ke stažení osmý díl Mušketýrů i s titulky a do třetice všeho dobrého si radši vymyslete něco sami.

V téhle povídce jsem už dávno měla být na konci, a teď, když už se tam teoreticky dostávám, nemůžu se k němu zaboha dohrabat pořádně, definitivně, pořád se mi tam cpe nějaká další pointa a jen tak ji přeskočit, to mě strašně bolí. 

Děkuju vám za komentáře a za to, že se naši oblíbenou královnu snažíte v tak těžké životní situaci pochopit. Nemusíte mi připomínat, kdo ji do té situace dostal, to nebylo schválně. 

A teď... kupředu! 

-----

Thor si občas matně uvědomil, že se kolem něj mihl někdo známý, a kdykoli měl čas, rozhlédl se, jestli nespatří svého bratra. Neviděl ani záblesky magie, ani dýky, neviděl ani neslyšel nic, co by napovídalo Lokiho účasti při boji. Na prsou jako by mu ležel balvan. Možná, že po vší té únavě nebyl dobrý nápad vrhat se znovu do boje, možná si uvědomil, že Loki utekl a nechal Asgard napospas nepřátelům.

Takže to tady opravdu nebral jako domov. Nelhal, když tvrdil, že to tady nenávidí. Že mu na Asgardu nezáleží, že nemá rodinu, bratra. Thor si pamatoval svá slova v ten den, kdy ho vytáhl z cely. Očekával však tehdy, že když ho Loki zradí, bude mít větší… vztek.

Teď ho necítil, a to navzdory své zásadě, že při boji byl vzteklý vždycky. Cítil se zrazeně, to samozřejmě, ale nesžírala ho touha po pomstě, po Lokiho krvi, po spravedlnosti. Připadal si podivně prázdný, a jak se přistihl, když se znovu ohlédl, popřál pak zmizelému sourozenci štěstí i zdraví v novém životě, téměř smířen s tím, že už se nejspíš nikdy neuvidí.

Ten zmetek stejně ví, že ho Thor kdykoli přivítá s otevřenou náručí.

***

Zatímco se Thor při boji smiřoval s bratrovým zbabělým a zákeřným úprkem, z Lokiho uvězněného ve stájích opadala euforie z pocitu, že je pro jednou na té dobré straně, a nahrazovalo ji čiré zoufalství. Byl unavený a hlavu mu neustále okupovala představa na jeho postel a Tonyho v ní, a jak tam teď muselo být teplo a útulno. A… ne, že by snad něco takového vyhledával, ale… ale… člověk se spokojí s lecčím, když se mu chce spát a je v situaci, kdy prostě spát nemůže.

„Uvědomuješ si,“ povzdychl si tak znuděně, jak jen mu odvaha dovolila, „že tady děláš scény prakticky kvůli tomu, že ti dala nějaká čarodějka kopačky? Není na to tady nikdo zvědavej,“ dodal nešťastně. Mluvil zcela upřímně, což bylo mnohem méně vyčerpávající než přetvářka, a taky věděl, že jestli Malekitha a jeho cit pro dramatické okamžiky dokáže něco urazit - či lépe - rozzuřit k nepříčetnosti, je to naprostá neúčast jeho oběti.

Ne, že by se snad Loki považoval za oběť, něco tak ponižujícího mu ani na moment nepřišlo na mysl.

„Tohle všechno může skončit, víš,“ ignoroval ho s podivuhodným klidem Malekith, nespouštěje z něj oči. „Stačí jedna informace.“

„O lesních elfech se říká, že jsou hloupí. Zajímalo by mě, kdo s tím vlastně začal. Rád bych s ním porovnal své zkušenosti ohledně jiných elfů,“ pokračoval Loki konverzačním tónem, a jak si dle ruky na svém krku bez potíží vydedukoval, tak i neomluvitelně drzým.

„Protahování ti tady nepomůže,“ zasyčel na něj Malekith a zpevnil stisk na Lokiho hrdle. „Nedostaneš se odtud dřív, než budu chtít já. Nikdo tě tady neslyší, nevidí.“

„Možná si pár výtečníků všimne, že je uprostřed náměstí kamenná krychle místo křehkých dřevěných stájí,“ ušklíbl se Loki, spíš potěšen, že si do elfa může rýpnout, než že by snad měl naději na záchranu. Malekith jej od sebe prudce odstrčil. „Amora je daleko, dál než si umím představit. Naposledy jsem ji viděl před několika dny a to jsme si dali definitivní sbohem. Hledej dál. Napiš si inzerát,“ doporučil mu Loki, dobře si vědom toho, že elf nemá tušení, co inzerát je. „Nebo si předělej ksicht a možná s tebou i promluví. Dobrovolně.“

Byl velice rád, že to jeho zoufalé žvatlání nikdo jiný neslyší.

„Vypadá to, že se královna nestrachovala zbytečně. Opravdu jsi takový hlupák a necháš se raději zabít?“ zeptal se Malekith, a až děsivě to připomínalo finální řeč.

„Kdo říkal, že se nechám zabít?“ uculil se Loki a nechal si kolem těla poletovat pramínky zelené magie, spíš pro efekt než cokoli jiného. Tahle mlha by ho neochránila ani před mouchou. Pozitivním faktem bylo, že to elf nevěděl.

***

„Nechci, abyste si o mně myslel něco špatného. Musíte pochopit, že je v sázce spousta dalších životů!“ královna mluvila rychle a naléhavě, pevně svírala Tonyho rameno a kdykoli měla pocit, že dostatečně nereaguje, pořádně s ním zatřásla. „Nechce mu ublížit, nemá k tomu důvod. Chce jen informaci…“ pokračovala slabě. Tony se jí konečně podíval do očí.

„Něčemu takovému sama nevěříte,“ odpověděl tiše. Byl si vědom toho, že neměl právo Friggu soudit, natož obviňovat. Ale to mu nebránilo být alespoň zklamaný. „Proč jste Malekithovi neřekla, kde je Amora?“

„V té době, kdy tady Malekith byl a ptal se mne, jste vy dva byli v Jotunheimu s Amorou. Kdybych mu to tehdy řekla, ani jeden z vás už by nebyl mezi živými.“

„Takže jste Lokiho chtěla ochránit před smrtí, dokud nebude moct zemřít dostatečně… výhodně?“

Královna pustila jeho rameno, jako by ji spálilo. Rozšířenýma očima si Tonyho prohlížela, podezřívavě a polekaně. Tahle slova už kdysi slyšela a nebyla připravená na to je slyšet znovu, sebevíc byla pravdivá.

„On vám něco řekl?“ zeptala se.

„Nemusel,“ odsekl jí Tony. „Nemusel mi říct vůbec nic. Stačil výletní pobyt v jeho pravém domově, stačila mi jeho reakce na to, když mu začala modrat kůže a stačil mi pohled na celou jeho takzvanou rodinu. Člověk by mu skoro až odpustil jeho pokus o zotročení Země,“ dodal kousavě. „Tam ho lidi nenáviděli aspoň z pochopitelného důvodu.“

„Je to mé dítě,“ vydechla královna zničeně. „Miluji ho víc než svůj život. Ale co myslíte, že by celou královskou rodinu čekalo, kdyby lid zjistil, že tohle celé utrpení si prožili jen kvůli němu? Loki není takovou autoritou, aby mu bylo odpuštěno. Zabijí ho, a zbytek rodiny s ním. K čemu by to všechno bylo?!“ křičela. Tony, aniž by královně odpověděl, vyběhl z místnosti.

Nebyl si úplně jistý, kam míří. Jinými slovy neměl nejmenší tušení, proč vůbec odešel. Zlostně zatínal pěsti a skřípal zuby, věděl, že má Frigga pravdu, dávalo to smysl, a nejspíš by se byl na jejím místě rozhodl stejně, ale ani s ohledem na převahu pozitivních faktů mu představa Lokiho oběti nedělala dobře.

Nemohlo se v jeho životě – aspoň jednou – stát něco, co by dopadlo dobře? Úplně a ryze dobře, bez nějaké negativní stránky? Dokonalý happy end?

Bez obleku byla jeho vzdálenost od místa boje poněkud alarmující, ale doufal, že stihne najít Thora dřív, než přijde o hlavu. Thor o tomhle určitě nic nevěděl. Kdyby ano, kašlal by na temné elfy a začal by se starat, že mu jeho vlastní rodiče chtějí nechat popravit mladšího bratra.

Dřív, než ho stihla zavalit střecha třetího domu, kolem kterého procházel, ucítil kolem pasu něčí silné ruce, které ho strhly z dosahu. Dopadl na kamennou dlažbu a taktak ušetřil hlavu pořádné rány. Zmateně se ohlédl. Steva by málem nepoznal, ve vší té špíně a krvi, u které jen doufal, že patří elfům.

„Kapitáne, máte úžasné načasování,“ zazubil se, načež mu úsměv opadl, když si všiml, že Steve nejen že se nezvedá a nehubuje ho jako malé děcko, ale že ani nereaguje. Bleskově se k němu přisunul a obrátil ho na záda.

„Dědo, na spánek teď vážně není čas. Sedmdesát let ti nestačilo? Steve? Steve!“ 

pokračování

předchozí

Share: