Side by Side, 27. kapitola

Áá, tak když je to pondělí. Napsala jsem si kapitolu dopředu. Vlastně dvě. K téhle povídce jsem si dokonce sepsala na papír něco jako scénář, podle kterého jsem se chtěla řídit. Tak si zkuste tipnout, kdy jsem to poprvé porušila. Slovo hned vám určitě přišlo na mysl jako první.

A může za to Fandral, ten v tom příběhu vůbec být neměl, pak jsem v další kapitole napsala další scénu, která tam nebyla proto, že bych ji potřebovala k posunu děje, jednoduše vznikla tak, že jsem ji bez přemýšlení napsala, pak si ji přečetla, pak ji smazala, pak dala zpět a se slovy "proč ne" zavřela word. Tolik k mé... tvorbě, které v mém podání vyznívá spíš jako občasné vyplácnutí písmenka. Nemůže být každý elegantní spisovatel, tak jsem se přidala do klubu zmatených pisálků. 

Když jsem vás uklidňovala, že si tu nebudu zakládat deník, zapomněla jsem dodat, že si deník dělám z každé nové kapitoly. Zrada. 

A mimochodem, snažím se si to u Lokiho vyžehlit, alespoň částečně. Tak mu dám nějakou spřízněnou duši navíc, když jich má tak málo. Však já s ním ještě neskončila, ehehe.

-----

Když se vám nepovede utéct, zahrajte to tak, jako byste nikdy utéct ani nechtěli.

Skoro by se dalo říct, že se se svou rolí definitivně smířil. Možná, že cítil, že je to jen dočasné, možná si chtěl vyzkoušet bojovat na té dobré straně. Ti dobří přece vždycky vyhrají a ze všeho se dostanou, což?

Po menším rozhovoru s Fandralem (tedy po tom, kdy Loki nad jeho otázkou zmateně potřásl hlavou a odebral se k odchodu) se konečně znovu dostal do míst, kde se to bojem hemžilo. K tomu, aby víceméně bez problémů prošel přeplněným náměstím, mu stačila obyčejná dýka. Když se mu do rukou dostal civilista, odstrčil ho, když Asgardský voják, odstrčil ho silněji, a když temný elf, podřízl mu hrdlo.

Suverénně došel až ke stájím, kde naposledy zahlédl červený plášť. Vlastně si nebyl jistý, proč se tam vydal, protože si byl jistý, že Thorovy rady při bezpečí v boji by už nemusel ustát se zdravým rozumem a byl si ještě jistější, že by vraždou korunního prince dobrovolně a poněkud drasticky odhodil svůj nový titul hrdiny.

Překvapivě to nebyl Thor, kdo se po něm vrhl jako první.

„Ne!“ zakřičel Loki, jako by mu to snad mělo pomoct. Pas mu svíraly dvě obrovské zelené ruce a pravděpodobně se rozhodovaly, jestli zmáčknout či nezmáčknout. Opět to nebylo tak, že by to Loki nevydržel, ale snažil se držet od zranění, co nejdéle to jenom šlo. A něco tak zbytečného jako Hulkova špatná nálada mu vůbec nepřišla na chuť.

Boj zuřil dál, Thor si bratrova ohrožení ani nevšiml a Loki si jen asi na dvě vteřiny pomyslel, že by si skoro přál, aby se mu něco stalo a Thor tak měl výčitky do konce života.

Vyzývavě se podíval Hulkovi do očí.

„Maličký bůh je otrava,“ oznámil mu zelený obr a pustil ho (volným pádem) zpátky na zem. Skoro se ho to až dotklo. Už ani tomu tupému zvířeti nestál za zabití.

***

Tony, aby k sobě byl spravedlivý, nebyl zas tak mimo. Věděl, co se kolem něj děje, věděl, že leží v pohodlné posteli, a věděl, kdo ho do ní dal. Stejně tak i věděl, že by měl něco udělat, a samozřejmě mu neunikl ani fakt, že vlastně nic dělat nemůže.

Celý pokoj jako by byl v jiném vesmíru, byl v něm klid a ticho, strop byl na svém místě a z obrovských oken kousek od postele dovnitř proudilo zářivé sluneční světlo. Masivní stůl jen metr od nich se skoro prohýbal pod knihami, listy pergamenů, svitky, dalšími knihami a občas se mezi nimi našlo něco vzdáleně podobného kotlíku. Tony si připadal jako ve světě Harryho Pottera. Užuž pátral po hůlce, když ho do očí udeřila jediná světlá a čistá věc na celém stole. Váza a v ní bílé lilie.

Smuteční květina.

O něco ochotněji vstal z postele, a navzdory studeně vyhlížející podlaze ho žádný chlad zpátky nezahnal. Tiše přistoupil ke stolu a dotkl se jedné lilie, snad jako by si chtěl ověřit, jestli je skutečná.

„Vidím, že už jste vzhůru,“ usmála se Frigga z křesla, kterého si Stark předtím nevšiml. Cukl sebou a málem vázu převrátil.

„Vidím, že vy truchlíte,“ oplatil jí.

„Myslela jsem, že mi zemřelo dítě. Pochopitelně jsem truchlila,“ usmívala se královna dál, ale její slova byla chladná a odměřená.

„Ne,“ zavrtěl Tony hlavou a otočil se k ní. „To byste je dala pryč. Vy truchlíte pořád. Nebo už?“

***

Malekithovo štěstí dalece přesahovalo obvyklý příděl. Nejen, že se mu povedlo obalamutit Heimdalla, ale k tomu všemu se ho náhoda rozhodla vyslyšet a vedla jeho kroky tam, kde se nesetkal s Thorem, nýbrž s jeho mladším bratrem.

Lokimu došlo, že se nechal napálit jako malé dítě téměř okamžitě, co mu Hulk zmizel z dohledu, a ve stájích se ochladilo. Zvenku se přestal ozývat hluk a jemu bylo jasné, že dřevo stájí se vyměnilo za něco odolnějšího.

Nechal se nachytat na pitomou iluzi? Ne, že by se mu chtělo umírat, ale za něco tak ostudného by si to vyloženě zasloužil.

Promnul si oči a podíval se tam, kde si byl jistý, že se elf objeví.

„Nevím, kde je, a i kdybych to věděl,…“ začal otráveně. Elf se objevil dřív a okamžitě se zazubil.

„Je to vtipné,“ řekl skoro až nadšeně. „Je vtipné, kolika důležitých lidí jsi slabostí.“ Lokiho si pomalu obcházel a prohlížel si ho, připomínal supa kroužícího nad umírajícím člověkem v poušti. „Po takovém třetím člověku jsem si začínal říkat, čím to může být, když jsi takový parchant… nevím, nevím.“

Loki v ten moment přestal proklínat svou matku a začal ji litovat.

„Donutil jsi ji,“ procedil skrz zuby a zaťal pěsti. Malekith souhlasně zabručel.

„K mému překvapení je v ní velký kus královny, stejně jako u Odina a jeho rozhodnutí. Jejich postoj je jasný, ale chování přizpůsobují situaci, sebevíc je to bolí. Obdivoval bych je, ale ještě jsem to nezažil. Vybírat si mezi lidem a dítětem, to musí být pro vládce a rodiče nepochybně těžké. A ještě vtipnější na tom všem je, že se ti to stalo už podruhé.“

Černovlasý bůh cítil, jak mu začíná divoce bušit srdce, jak se mu v žilách vaří krev.

„Už jednou tvá pravá matka vybírala mezi lidem a tebou, a skončilo to její smrtí. Někdy uvažuju nad tím, jak takhle vůbec můžeš žít. Přežíváš, každý den se probouzíš, a nijak tě neovlivňuje fakt, že svým životem ničíš životy tisíců dalších. Tvá oběť v Jotunheimu měla být konec, ale ukázalo se, že je to teprve začátek. Jsem vedle tebe prakticky lidumil,“ uchechtl se elf a zdálo se, že si svůj proslov mimořádně užívá, že si ho nepřipravoval, ale jen tak ho napadl a chtěl si užít té chvíle, kdy umlčel boha lstí.

***

Amora se rozhlížela. Přísahala by, že tady Lokiho magii cítí. Prakticky je vedle ní, cítí ho tak blízko, jako by se měli každou chvilkou dotknout, ale ať se podívala kamkoli, všude byli jen obyčejní Asgarďané nebo temní elfové. Položila dlaně na studenou kamennou zeď a zavřela oči, soustředila se a pátrala.

Je tam, určitě tam je a rozhodně ne sám. Po pár vteřinách si zděšeně uvědomila, že nemůže nic dělat. Celá léta vyhýbání jí teď byla k ničemu, protože se k Malekithovi poprvé chtěla dostat, a nemohla. Nešlo mu dát ani vědět, že tam stojí a čeká na něj.

„Loki,“ zašeptala tiše a skousla si spodní ret. Rozhlédla se. Měla by to říct Thorovi? Thorovi, který kolem sebe momentálně máchá kladivem, vztekle u toho řve a nemá sebemenší tušení, že jsou kolem něj i lidi, kterým by mohl pomoct?

Sif a ta malá agentka? Ne, obě Lokiho nenávidí. Kdyby ne, už by tady nebyly, připomnělo jí její žárlivé já, ale vzápětí se vrátila zpátky do reality. Další možnost.

Ten dobromyslný kapitán? Ruku na srdce, ani ten není tak hodný a naivní, aby pomáhal chlapovi, který málem zničil jejich město.

Ten lukostřelec s vynikajícím zrakem, a přitom paradoxně zaslepeným nenávistí?

Stark, neozbrojený a v téhle situaci nepoužitelný a neužitečný vědec se zbytečně křehkou konstrukcí těla? Ne, že by ji jeho případná smrt mrzela.

A to zelené obrovské zvíře, které teď právě netušilo, že má ještě nějakou lidskou stránku, by jí asi taky nepomohlo.

O Odinovi nebo jeho ženě nemohla být řeč, trvalo by věčnost, než by je našla, a kdyby přece, nevěřili by jí ani slovo a hodili ji do žaláře. Nebo hůř, Malekithovi rovnou pod nohy.

„Co tady děláš?“ ozval se za ní udýchaný hlas. Amora se prudce otočila, a když zjistila, s kým má tu čest, vděčně se usmála. Viděla to v něm, i když se to on neodvažoval dávat najevo. Jestli tady někdo zachoval mladému princi věrnost, byl to skutečně Fandral.

Blonďatý bojovník věděl, kdo je žena naproti němu, věděl, co udělala, a věděl, čeho je schopná, tudíž tentokrát zcela zavrhl své pudy a soustředil se na situaci. Byl si vědom svých malých šancí, kdyby došlo na boj, ale čarodějka nevypadala, že by se k němu měla, když tak stála u kamenné zdi (přísahal by, že tam byly odjakživa stáje) a tvářila se jako na pohřbu.

„Loki a Malekith jsou uvnitř,“ řekla a byla si stoprocentně jistá tím, že to stačí. Fandralovi se rozjasnil pohled, když si všiml, že měl s těmi stájemi nakonec pravdu, ale následně zase potemněl, když si plně uvědomil význam toho poměrně krátkého, ale výstižného sdělení.

Amora měla jednu svou schopnost obzvlášť ráda. Nepočítala zrovna tu zkušenost, kdy spatřila, že ji muž, pro kterého by zemřela, nemiloval. Že k ní cítil něco jako lehce přátelský vztah, že jí mohl bez obav položit ruku na rameno nebo ji pošťuchovat, ale tajemství by jí nesvěřil. Viděla to v jeho hrudi, poznala jeho postoj. Snažila se namlouvat sama sobě, že je to prostě Loki, že už víc ani cítit nemůže, ale pak přišel ten idiotský smrtelník a ona to v něm viděla. Takže toho citu Loki schopný byl, jen ne u ní.

Fandral měl v hrudi zlatavé světlo, které značilo dobré srdce, kuráž a neobyčejnou oddanost, když šlo do tuhého. A když Amora zmínila Lokiho jméno a sledovala bojovníkovy reakce, nebylo pochyb o tom, že Fandral udělá všechno, co bude v jeho silách, aby zrádnému princi pomohl, sebevíc se to příčí jeho ostatním přátelům.

pokračování

předchozí

Share: