Vykoupení, 21. kapitola

Nádherný večer! 

Opět jsem naštvaná sama na sebe kvůli tomu, jak je ten blog zařízený. Rubriky, rubriky, rubriky! Právě jsem akceptovala výzvu do boje. Ale bude muset chvilku počkat, není čas. Pořád není čas. 

Ještě nedávno jsem byla přesvědčená, že tu matiku chápu. 
U ekonomie jsem nestihla být ani naivní, a už se to posralo. 

Abych se vrátila zpátky; moc vám děkuju za komentáře. A doufám, že si tuhle kapitolu užijete. Je poslední. 

***

Konec

Abych k sobě byla spravedlivá; pravděpodobně bych na Zemi nebyla šílená strachy o nic míň než tady. Tony už se mnou mluvit nemohl, ale snažil se co nejdéle. Neřekl mi to přímo, ale ve vysílačce to šlo slyšet dobře. Dost na to, abych to pochopila i já. Dostali se k můstku a narazili na zbytek Chitauri. Thanos prý zmizel zadním vchodem, a když se za ním vydal i Steve, schytal to.

Tony říkal, že je mimo, ale bude žít. Že se nemusím bát.

Nebála jsem se. Byla jsem polomrtvá strachem, unavená z brodění se ve vodě, která už sahala skoro k pasu. Musela jsem se dostat dál, někam výš. Nevěděla jsem, kam jdu, chtěla jsem najít Lokiho, chtěla jsem jít za Stevem, který byl kvůli mně zraněný. Spoléhala jsem se prakticky jen na tón Tonyho hlasu. Netřásl se ani nevykazoval jediné známky toho, že by Steve zemřel a on mi lhal. Snažila jsem se k tomu nevracet, protože jsem si nechtěla zpětně cokoli uvědomit. Chtěla jsem být alespoň teď v nevědomosti. Jestli je kdokoli z nich mrtvý, chci se to dozvědět jako poslední. Ale jak to vypadá, nejspíš se tady utopím, takže se tu informaci ani dozvědět nemusím.

Teď hlavně musím nahoru. Někam nahoru, kde nebudu muset plavat. Vojáky jsem nepotkala už žádné, Loki se nejspíš opravdu činil. Šla jsem dál a doufala, že jsou tady jenom stejné uličky a že nechodím dokola. Ne, že bych ten pocit už někdy zažila, ale připadala jsem si, jako bych přicházela o rozum. Vystoupala jsem malý žebřík do dalšího podlaží a ke své radosti zjistila, že v něm není po vodě téměř ani stopy.

Možná jsem začínala doufat, že Lokiho nenajdu. Žaludek se mi kroutil a já nevěděla, z čeho víc. Hlava mi pulzovala, nohy byly těžké, oblečení nasáklé vodou. Sigurdovu fotku jsem si dala do kapsy ve vestě, aby se mi nerozmočila.

Hlavně nepodlehnout depresi. Nebo co to bylo. Nah, právě se to stalo.

„Pierdolę to!“ zařvala jsem do prázdna.

„Ah, jestlipak to není tvá ženuška…“

No ty vole.

Zastavila jsem se a chvilku bylo slyšet jen žbluňkání vody v podlaží pode mnou. Pak se to ozvalo znovu.

„Už tehdy mě docela zklamala… ubohá, malá, smrtelná, zbytečná, uřvaná, otravná a ještě vulgární.“

„A to’s ještě nic neslyšel!“ zařvala jsem znovu a snažila se ignorovat své rozumné já, které mě mentálně fackovalo za tu neúnavnou a nevyčerpatelnou debilitu.

„Bude to zábava, sledovat ji při tom, až budeš přicházet o hlavu. Ne, napřed prsty,“ pokračoval Thanos, nechal svůj hlas rozléhat po chodbách a mně nezbývalo, než jít za ním.

Asi jsem právě narazila na Lokiho. Bouchla jsem do dveří, ty se otevřely a na mě se vyvalil zápach spáleného masa a krve. Byla jsem natolik mimo, že se mi neudělalo ani špatně.

„Takhle smrdíš jenom ty,“ řekla jsem, a nestačila žasnout nad tím, jak překvapivě pevně můj hlas zněl. Každopádně jsem na sebe byla hrdá, když už nic jiného. Thanos se zahihňal jako malá holka a otočil se ke mně tak, aby nezavazel ve výhledu na Lokiho tělo. Jestli jsem byla nasraná předtím, tak teď by vedle mě byla sopka kusem ledu. Loki napůl seděl, napůl ležel zády opřený o stěnu za ním, oblečení měl celé od krve, obličej skoro k nerozeznání. Byl vzhůru, jeho oči zářily, ale nemluvil. Neřekl mi nic, nevynadal mi, nepřivítal, neudělal nic kromě toho, že trošku pohnul hlavou a nechal mě, ať se utápím v tom pohledu. Mohl říkat cokoli. Možná doufal, že nebudu tak blbá a opravdu se za ním nevydám. Možná doufal, že se mu povede osvobodit děti a sejmout celou loď. Možná mu bylo líto, že umírá. Možná ho mrzelo, že ho takhle vidím. Možná mě právě nenáviděl a jen neměl sílu mi to říct.

„Ahoj,“ řekla jsem. Thanos byl z mé reakce zjevně zklamaný. Udělal k Lokimu krok, možná aby dal najevo, že ho má pod palcem a může mu cokoli udělat.

To na mě nedělalo dojem ani ve filmech. A co víc, na výhružky jsem taky neměla právo.

„Chceš vidět umírat napřed své děti nebo ji?“ zeptal se ho Thanos dramaticky a můj žaludek se obrátil. Možná si vzpomněl, že mu pach krve nedělá moc dobře. Z celé situace mi bylo nanic. Hlavou mi probíhaly všechny různé možnosti, co bych teď mohla udělat. Otočit se a utéct. Zavolat Tonymu. Zhroutit se. Pokrčit rameny a nechat se zabít.

Vytáhla jsem zbraň a namířila. Thanose to pobavilo natolik, že se od Lokiho opět odvrátil.

„Ale to snad ne. Byla to pravda, ta malichernost pozemšťanů.“

„Máš moc keců. A potápí se ti loď.“

Dokonce to chvilku vypadalo, že nad tím přemýšlí. Doufala jsem, že se jen nerozmýšlí nad tím, jakým způsobem mě zavraždit.

„Loki?“ křikla jsem, aniž bych z Thanose spustila oči. Neozval se. „Proč nemluví?“ zeptala jsem se tentokrát samotného Chitaurského vůdce. Ten vypadal, že nečekal na nic jiného než na tuhle otázku. Obrátil se opět k Lokimu a ukázal rukou na jeho rty.

Sešité rty.

„Loki,“ řekla jsem znovu. Thanos se zamračil a čekal, co se bude dít. Díky bohu za osudnou zvědavost padouchů. „Hel jsem vysvobodila.“ Loki vzhlédl a já na sebe byla pyšná, že se mi povedlo z něj dostat nějakou známku života. „Vzala si na starost i ostatní. Thor je tady taky. Pomůže ti. Chitauri padají jak mouchy. A tvoje várky jsme pokaždé dostali.“ Mluvila jsem rychle a plynule, Lokimu se blýskalo v očích a Thanos byl s každým mým slovem rozzuřenější. Pak se ke mně rozešel. „Loki!“ zakřičela jsem znovu a namířila zbraň na Thanose. „Jestli jsi tohle plánoval, zabiju tě!“

Střelila jsem kapitána lodi přímo do hlavy. Zpomalilo ho to asi na pět vteřin. Pak se otřásl a vycenil na mě zuby. Měla jsem podezření, že ho zrcadlím.

„Tak vstávej a něco dělej, do prdele, co já tady se svou smrtelností!“ konečně mi přeskočil hlas a o mě se pokoušela panika. Thanos ze mě měl nejspíš srandu, protože se zdaleka nesnažil tolik, jako by se snažil, kdyby mé zachycení za něco stálo. Tolik k výhodám neschopného člověka.

Loki si vzal mou radu k srdci a ztěžka vstal. Skoro jsem až měla výčitky, že po něm řvu, když měl pravděpodobně zpřelámané kosti. Nebyl od Thanose daleko.

Skočil po něm. Vůdce Chitauri si ho přehodil přes záda a praštil s ním o zem. Stála jsem ve dveřích jen kousek od chodby. Suché chodby, ve které podezřele táhlo. V té tmě se najednou objevilo světýlko naděje.

„Dojemný konec. Nerozloučíš se s ní?“ zeptal se Thanos Lokiho a ať to zní sebevíc divně, pocítila jsem vůči němu záchvěv vděčnosti. Děkovala jsem všem náhodám za to, že je to takový idiot a všechno zbytečně protahuje. Přiskočila jsem k Lokimu, klekla vedle něj a na sešité rty ho políbila tak něžně, jak jsem plná adrenalinu a vzteku byla schopná.

Loki byl vždycky důvtipný. A jestli na něm někdy bylo něco čitelného, tak to byly oči.

Znovu jsem do Thanose střelila. Pak jsem začala řvát jako na lesy, možná to byl strach, možná hněv, možná bojový pokřik. Hned nato jsem vyběhla z tmavé místnosti a chodbou se vydala tím směrem, odkud vanul vítr. Což bylo ve vesmíru s podivem, ale na údiv nebyl čas. Věděla jsem dobře, že jde Thanos za mnou. 

Utíkala jsem chodbou dál, přeskakovala urvané trubky a kusy stěn, ze kterých ještě lítaly jiskry. Podlaží s vodou bylo pod námi, tady voda kapala pro změnu ze stropu. Blížila jsem se.

Skoro jsem nadšeně zavýskla, když jsem spatřila díru v lodi, kterou ještě nikdo nestačil opravit. Měla jsem lehký náskok.

Thanos byl kousek za mnou a vypadal, že mu tahle hra na honěnou dělá radost. Nejspíš to pro něj opravdu muselo být zábavné, konec konců jsem to byla já, kdo z nás dvou měl větší strach.

„Tony! Kdokoli, sakra, ozvěte se!“ křikla jsem do sluchátek. Ozvala se skutečně ta, kterou jsem teď potřebovala jakožto člověka bez technického vybavení nebo super schopností nejmíň. Ale opovržení jsem si teď vážně nemohla dovolit.

„Alice? Kde jsi? Je ti něco?“ ozvala se Nataša. Nepřiznala bych to, ale její hlas mě uklidňoval.

„Na to ser,“ odsekla jsem přiškrceně. „Loki je v předposledním podlaží a nemůže se hýbat, je zraněný. Pomozte mu někdo. Já jsem v pohodě,“ řekla jsem jí dutým hlasem. „Uvidíme se potom.“

Pak jsem sluchátka odhodila a postavila se těsně vedle díry ve zdi. Výhled, který se mi naskytl, mě více překvapil, než vyděsil. Už dávno jsme nebyli ve vesmíru, pod námi byla načervenalá země a pár skalisek. 

Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila melancholické chvilky, a obrátila jsem se k Thanosovi, který po mně mezitím natáhl ruku.

Pohlédla jsem na sluchátka na zemi, a řekla si, že jsem mohla říct aspoň sbohem.

Pak jsem se vrhla překvapenému Thanosovi do náruče, pevně ho objala kolem pasu, a z lodi jsem i s ním vyskočila.

předchozí

pokračování - epilog

Share: