Side by Side, 23. kapitola

Krásný den přeji! 

Tuhle kapitolu mám taky napsanou už dlouho... a bohužel to je nejspíš na hodně dlouho i poslední zveřejněná, protože i když mám zhruba nějakou představu o tom, jak chci, aby to skončilo, nějak to nejde ven. Doufám, že se nevrací má dovolená. S Vykoupením to tak bledě nevypadá, ale stejně se nejspíš zbaběle uvrtám k překladu, kde se po mně nic nechce. ^.^ 

Další mini krize by se mohla týkat i technické stránky tohohle blogu, protože jsem zjistila, že už mě ten vzhled dost rozčiluje. Jenže jak to bývá zvykem, když s ním něco udělám, bude tak čtyřicetkrát horší a já se pak budu marně snažit dostat ho do té podoby, ze které jsem ho vytrhla, chudáčka oškubaného. A taky mi to tady přijde dost nepřehledné a nemám tušení, co s tím dělat, jelikož mi to editor neumožňuje. Chtělo by to nějakou dokonalou doménu.

A ohledně pokračování těch ptákovin s Lokim a jeho dětmi, asi jsem to už dopsala, ale vůbec to nevypadá tak, jako to vypadat mělo. Kde je nějaká hezká zeď, kde by se vyjímal obtisk mé hlavy? 

-----

„Ještě chvilku a přísahám, že si to rozmyslím.“

„Trpělivost, Clinte.“

„Tak zavolej Jane, ta o tom mostu něco ví.“

„Zavolám jí a už se jí nezbavím. Bude chtít s námi. Thor by nás zabil.“

„Tebe by zabil. Aspoň jí zavolej a nějak nenápadně se zeptej.“

„Ahoj, Jane! Mohla bys mi říct, co mám dělat, když se nutně potřebuju dostat na jinou planetu? Není to tak, že bych se chystal na Asgard, to bych ti určitě řekl…“

Nataša se svalila do křesla a už z posledních sil bojovala s touhou po spánku. Byla zvyklá na horší podmínky, ale přestože se právě nacházela ve věži miliardáře – tedy by jí absolutně nic nemělo chybět – tři nervózní chlapi byli přece jen dostatečným důvodem k tomu, aby se necítila zrovna nejlépe. Jedno její hysterické (a nepotlačitelné ženské) já chtělo začít pištět. A to druhé popadnout kulomet a se svými drahými kolegy udělat krátký proces.

Místo toho si jen promnula oči a tichým hlasem na Bruce zavrčela něco, co se i přes zdánlivě nevinný ruský obal tvářilo jako nadávka. Vědec byl rád, že rusky neumí. Pak se začal znovu věnovat radarům, přičemž zuřivě debatoval s Jarvisem.

„Je to Bifrost. Nemůžeš ho prostě vyvolat,“ namítl Steve, jako jediný stále v plné zbroji a stále rovně stojící u okna. Byl sám, kdo se za celou dobu ani jednou neposadil – v tomhle případě neskácel.

„Nejspíš jenom nejsou zvyklí na takovou demenci. Nedivím se, že jsme byli první Lokiho volba, když šlo o invazi. Řekl bych, že naše výhra byla jenom velká náhoda.“

„Výhra k ničemu. Ten chlap si teď pobíhá někde na kosmických planetách a zvesela na nás kašle. Byl tady někdo opravdu takový idiot, aby mu věřil?“

„Nedali jsme mu takový úkol, aby nás donutil se na něj spoléhat.“

„My jsme mu nedali žádnej úkol. On se prostě sebral a šel. Se Starkem.“

„Ano… ten naše plány značně zpřeházel.“

„Jinými slovy posral,“ ušklíbl se Clint na doktora, a poslal už pátý šíp do stěny před sebou. „Dělám smajlíka,“ bránil svůj výtvor před pohoršeným pohledem své kolegyně. „Jo,“ zívl znuděně a znovu se otočil na Bannera. „A Thora jsme taky vyhazovat nemuseli. Je to blbec, ale koho to překvapuje. Nemyslel to špatně. Pochybuju, že chtěl Tonyho zabít. Sami jste viděli, jak ho to vzalo, když s Lokim zmizel.“

„Jak jsi najednou chápavý,“ nadchl se Bruce sarkasticky a Steve na něj vyvalil oči. Dobrého doktora vůbec nepoznával. Stačilo den u přístrojů a Jarvise a stával se z něj druhý Stark.

To snad ne.

„Lidi, je načase si odpočinout. Pokud nás bude třeba, zavolají nás. A Nat,“ ztišil hlas a otočil se k agentce, která se skoro rozběhla do svého pokoje, „Furymu zatím ani slovo.“

Nataša se unaveně usmála.

„To nehrozí, kapitáne. Dobrou.“

***

„Dotklo se mě, že’s to vzdal tak brzo,“ stěžoval si Tony neúnavně. Loki měl chuť hodit ho z toho obrovského útesu, který byl tak příhodně blízko… „Bál ses, že tě odmítnu?“

„Přestaň se chovat jako malá holka, Starku.“

„Když už jsme u těch jmen… proč mi říkáš příjmením? Taky ti neříkám Odinsone.“ Loki se na okamžik zamyslel. Pak potřásl hlavou, když se rozhodl, že na opravu jmen a příjmení, když sám neví, jak by se měl představovat, už se zmáhat nebude.

„Je to moc… intimní,“ hlesl znaveně.

„Drahý,“ začal Tony s perverzním úsměvem. „Vyhodil jsi mě z okna, zachránil před utopením, pak jsi mi dvakrát padl přímo do náruče, spal jsi hlavou na mém klíně, zkoušel‘s na mě pofidérní balící taktiky a nakonec jsme spali pod jednou dekou. Období 'moc intimní' máme míle za sebou.“

Loki ho slyšel jako by byl pod vodou, v mysli mu zůstalo jen pár útržků, a i tak byly jen velmi vzdálené. Bylo to pár minut od tvrdého přistání přímo před Heimdalla, který i když na první pohled působil nezaujatě, Loki si byl jistý, že ten úšklebek tam byl. Nemohl mu to zazlívat, on by se taky smál, kdyby mu k nohám padl on sám s hysterickým Tonym na zádech, který nečekal, že bude cesta tak… prudká. Ale sebral se poměrně rychle, a po cestě do paláce dál zvesela povídal.

Ten idiotský smrtelník si vůbec nic neuvědomoval. Nevěděl, jak je tahle situace vážná a už vůbec nevěděl, že pokoušení Lokiho trpělivosti nepatří k top chytrým činnostem, kterým by teď bůh lsti měl být vystavován.

Vyloženě se plazili směrem k paláci, Loki úspěšně ignoroval lid podél cesty a jejich nespokojené mručení a zklamané zjištění, že je stále naživu a zjevně nepoškozen. Thor se po něm otáčel, jako by si myslel, že mu to snad láme srdce. Pak se zastavil, počkal, až jej oba společníci doženou, a jakmile byl Loki vedle něj, zářivě se usmál a společně pokračovali bok po boku, Loki sice s otráveným výrazem a očima v sloup, ale i tak to bral Thor jako malé vítězství, o krůček blíž k dobám dávno minulým.

V paláci na jejich perfektní sestavu nebyl brán zřetel – na Lokiho se vrhli tři strážní a ruce mu zkroutili za zády tak prudce, až mu málem vykloubili ramena. Zjevně jim dodal odvahu fakt, že se nebránil, tudíž jen tak z principu přivolali další tři strážné, kteří jej obtěžkali řetězy a pouty. Bral to s nadhledem, a zatímco se snažil ignorovat bolest v ramenou, jen se na jejich počínáním ušklíbal.

„Tolik scén kvůli jednomu zbě-…“ Rána do břicha přišla rychle, nečekaně a svůj účel splnila na jedničku. Loki okamžitě zmlkl. Pro staršího z bratrů to byl naopak důvod promluvit. 

„To nebylo nutné,“ řekl s nuceným klidem, a vyznělo to jako hrdelní vrčení.

Tony klidně čekal, až se dají do pohybu, aby mohl snadněji splynout. V jedné chvíli žasl nad krásou místa, odkud ti dva blbci vedle něj pocházeli. Nemohl potlačit malý osten závisti; zatímco na Zemi lidé vyrůstají v nepořádku a chaosu, tady všechno působilo dokonale urovnaně, spořádaně… a nudně. Vlastně by se ani Lokimu nemohl pořádně divit, jestli se nudil. Přirozenost boha chaosu byl dle všech hloupých i geniálních dedukcí chaos, a ten tady chyběl.

V druhé chvíli žasl nad tím, co všechno si stráže k Lokimu dovolí. Byl tady nejspíš považován za zrádce, uprchlíka a zločince, a Tony rozhodně nemohl popřít, že tím vším Loki také byl… ale i tak byl stále jejich princem, stejně jako Thor. Co slyšel dřív, bůh hromu nevynikal kdovíjakou trpělivostí, moudrostí a sečtělostí, tudíž nebylo mnoho důvodů pro lásku lidu. Lid odjakživa miloval zodpovědné vládce. Tedy pozemský lid, pokud byl tenhle detail důležitým faktorem.

Tony, zcela ponořen do vlastních myšlenek, se málem zapomněl zastavit, když si nevšiml, že se jejich menší průvod dostal do hlavní síně. Thorova obrovská ruka na jeho rameni jej upozornila, aby se vrátil do reality - což byl jako požadavek na takovém místě výsměch - a on se s trhnutím probral a zůstal civět na gigantické sloupy podél zdí, sgrafitovou výzdobu, a nejvíce pozornosti si okamžitě získal jeden obrovský zlatý trůn tyčící se nad schody, na němž seděl Asgardský král a čekal, až k němu dovedou uprchlého vězně, aby mohl vyřknout rozsudek nad jeho životem.  

pokračování

předchozí

Share: