Vykoupení, 18. kapitola

Ještě týden a byl by to měsíc. Huá. To ne, jako. Jinými slovy vám přeju krásné pondělní ráno, ať je co nejsnesitelnější, což je u mě dneska tak napůl. Vůbec se mi nechce vracet do těch zajetých kolejí, kdy ráno půjdu do školy, k večeru se budu vracet a budu se modlit za každou minutu spánku navíc, včetně těch ve škole nebo ve vlaku. 

Kdyby to někoho zajímalo, tak třetí pokračování jednorázovek s Lokim a jeho dětmi je skoro hotové, zatím asi 3 tisíce slov, akorát jsem se teď nějak sekla, tak to ještě chvilku potrvá. Asi vás to zklame, ale ani tam není tolik úchylností, takže by se to čistě teoreticky dalo přečíst i něčemu malému nevinnému. Což mě těší. 

A moc vám děkuju za komentáře, nádherné komentáře. Mám z nich hroznou radost. ^.^

***

Spock

Byla jsem zalezlá ve skříni – vyměnila jsem už jich dost a tahle se mi zalíbila – a u pusy si držela vysílačku. Byla jsem si plně vědoma toho, jak nadšeně mi tlouklo srdce a jak fanaticky jsem na tu maličkou blikající věcičku v ruce zírala.

Po tom, co jsem rychle opustila Natašu, aby ji nenapadlo mi dát po hubě, což jsem si za ty kecy nepochybně zasloužila, si mě odchytl Tony s tím, že konečně dodělal vysílačky a sluchátka, kdybychom se na záchranné akci snad měli rozdělit (zkoušela jsem předstírat, že mě ta představa ani minimálně neděsí). Okamžitě jsem se té lákavé technologie ujala a zahrabala se s ní do úložného prostoru, kam by nevlezl snad ani akrobat, což jsem si ke své smůle uvědomila až po tom, co jsem se tam nasoukala. Skvěle, skvěle.

„Spoko,“ kývla jsem, ačkoli mě přes vysílačku viděli asi těžko.

„Spock,“ opravil mě Stark, který stále nebyl schopen rozeznat, kdy mluvím svým rodným jazykem a kdy se snažím jmenovat postavy z filmů.

„Nie, spoko,“ trvala jsem na svém.

„Asi mi blbne vysílačka…“

„Dělá si z tebe prdel.“

„To by ona ne…“

Šumy hlasů ve mně vyvolávaly přátelskou atmosféru a na tváři mi poprvé od odletu pohrával poťouchlý úsměv, který zpravidla mizel hned po tom, co mi mé svědomí dalo pár facek se slovy, že není správné se usmívat, když teď může můj manžel někde trpět. Idiotské výčitky. Jako by si za to nemohl sám.

Proboha, doufám, že je v pořádku.

„Alice, přestaň si ze mě dělat prdel,“ ozval se ledově chladný Stark, když zjistil, že mu vysílačka funguje, jak má. Znovu jsem se usmála.

„Vždycky jsem toužila po tom, mluvit do vysílačky…“ povzdychla jsem si dramaticky a ještě více se ve skříňce uvelebila.

„Jo, super… teď už se ukaž. Nemůžu tě nikdy najít.“ Tony nemohl potlačit lehkou nervozitu, která se mu nápadně vkrádala do hlasu. Věděl o mé šikovnosti.

„No… já… se odtud… ještě se mi nechce,“ uzavřela jsem konverzaci. „Přepínám.“

***

Nakonec jsem se ze skříňky dostala sama, ale málem mě to stálo žebra. Má neschopnost stranou; vydala jsem se na něco jako kapitánský můstek – na ten si Tony potrpěl – a rozhlédla se oknem ven. Každý jiný člověk by se od okna asi ani nehnul, a fascinovaně by zíral na vesmír, na všechno kolem nás. Jenže mí kolegové znuděně posedávali po lodi a občas si teatrálně povzdychli, že do kosmu letěli zbytečně.

„Už jsme docela blízko,“ oznámil nám Tony asi o dvě hodiny později a způsobil tak, že jsme všichni do jednoho na svých sedadlech nadskočili. Jeho hlas, i když zdaleka nemluvil tak nahlas jako obyčejně, se tichem rozlehl jako tlesknutí na horách. Promnula jsem si ospalé oči a vyskočila na nohy.

„A?“ vyhrkla jsem ze sebe. Steve se pohoršeně zamračil.

„Uklidni se, nikam nejdeš,“ řekl a dle všeho se snažil znít přísně. Štěně blboučké. Netušil, že vypadá ještě rozkošněji.

„To už tady jednou bylo, kapitáne,“ mrkla jsem na něj, ačkoli bych ho neměla provokovat, když jsem ho potřebovala na své straně. Alespoň Natašu jsem si pojistila; ta mě teď bude natolik nenávidět, že bude klidně i bojovat za to, abych na Chitaurskou loď mohla. Jestli bude mít štěstí, už mě nikdy neuvidí. To si musím zapamatovat jako případný argument, kdyby na to došlo.

„Chcete na mě hodit něco jako hlídání lodi?“ zeptala jsem se. „Víte, že je to mnohem nebezpečnější než mě vzít s sebou?“

Ach, bylo mi ze sebe skoro na zvracení. Chudák Steve vypadal, jako by dostal pár facek. A že já mu jich několik pomyslných už dala. Podíval se na Tonyho, jako by mu chtěl říct zoufalé mateřské „Tak řekni něco!“, ale génius na můstku mlčel. Což bylo divné. Bylo mi mizerně z toho, jak jsem celé situace využívala, a ještě mizerněji mi bylo z toho, že jsem si to plně uvědomovala. Připadala jsem si jako Loki. Akorát ten by na sebe byl pyšný, a výčitky by se mohly jít klouzat.

„Je to tady,“ řekl Stark po chvilce napjatého ticha. „Je přímo před námi. Opravuje se, má na sobě velké škody. Nějakou dobu se ještě nepohne.“

„Opravuje?“ zamračil se Bruce. „Jestli mají čas na opravy…“

„…tak už jim asi nic nehrozí.“

Vrhla jsem se ke krabici se zbraněmi a začala se vybavovat. Lokiho děti už měli, Lokiho samotného právě dostali. A mě nasrali.

předchozí

pokračování

Share: