pátek 18. října 2013

Vykoupení, 10. kapitola

Zdravím, mí drazí! 

V první řadě se vám musím omluvit za to, jak dlouho mi trvá překlad Nine lives. Nějak to nestíhám, díly se postupně prodlužují a na překlad samotný se to taky docela komplikuje. Člověk aby u toho přemýšlel! 

Zato ale hrdě dodávám, že tenhle díl mám napsaný už týden. To se mi povede opravdu málokdy. A jak mě tak napadá pokračování, nejsem si jistá, jestli to celé náhodou nepokazím, ale to já už mám ve zvyku. 

Jestli budete posílat sušenky, přidejte i Kinder vajíčko. Měla jsem ho naposledy ve školce. Já chci Kinder vajíčko! 

Obětní beránci

Jestli ho nezabijí oni, pak já určitě. Loki musel být opravdu šťastný z toho, jak pomalu mi docházejí zcela zjevné fakty. Ten vůl tam šel jen z jednoho důvodu, a rozhodně to nebyl ten, který by to být měl.

V sídle už nikdo nebyl, dokonce už se pode mnou netřásla podlaha, tudíž se dalo usoudit, že se boj přesunul kousek dál od domu. Tím líp.

Proplížila jsem se kolem oken (jako by snad někoho zajímala holka plížící se z domu) a vrhla se ke dveřím, ignorujíc přitom různé díry ve zdech, kterými bych mohla vyjít mnohem pohodlněji.

„Nejen, že jsi drzá, ty jsi ještě úplně blbá,“ ozvalo se za mými zády.

„Hu,“ odpověděla jsem, dokazujíc tím pravdivost onoho výroku. Nataša vypadala nebezpečně už předtím, a to v rukou neměla samopal. Teď ho měla a já si připadala trošku na ráně. „Snad jsem toho tolik neřekla,“ řekla jsem s očima upřenýma na její zbraň. Chvilku vypadala nechápavě, pak jí došel tok mých myšlenek a ztrápeně si povzdychla.

„Vrať se zpátky do pokoje.“ Zůstala jsem stát u dveří a pomalu se tělem otáčela směrem k nim.

„Nemyslíš si doufám,“ uculila jsem se nervózně, „že tě poslechnu?“

Možná by se k výčtu mých nehezkých vlastností mohla směle připojit i dětinskost, vzhledem k mým podivným reakcím. Když se ke mně zrzka rozešla, vyskočila jsem ze dveří, zamkla za sebou a snažila se utéct dál. Nataša ovšem neignorovala ony díry ve zdech, a za chvilku stála opět přede mnou.

„Vážně jdeš do boje pomáhat bohovi? Zbláznila ses?“ syčela vztekle, očividně stále bojujíc s touhou mě pažbou zbraně poslat do sladkých hlubin bezvědomí.

„O pomoci tu nemůže být řeč,“ přiznala jsem. „Ale ten blbec ji brzy bude stejně potřebovat. Šel tam bez magie.“ Nataša na mě zírala jen chvilku. Pak jí zasvitlo v očích, a když znovu promluvila, bylo to tišeji a do sluchátek.

„Steve, slyšíš mě?“

„Hlasitě a jasně,“ ozval se kapitán okamžitě.

„Ať odtamtud Loki vypadne. Hned.“

„Proč?“ křikl zmateně. „Stalo se něco? Chystá na nás něco?“ Kapitán byl vždycky optimista.

„Podle Alice není dost silný na boj.“ Kdyby to Loki slyšel, mohla bych si shánět věnec na rakev.

„Mně přijde silný dost,“ protestoval Steve, a podle zoufalství v jeho hlase potřeboval veškerou pomoc, včetně té od ex-nepřítele.

„Používá magii?“ nenechala se odbýt Nataša.

„Jak to poznám?“ A dokázal znít stále zoufaleji.

„Lítají z něj světla? Proboha, Steve,“ zaskučela agentka. Stála jsem naproti ní a uvažovala, kdo z nás dvou je vlastně blbější. Já se sice rozběhla směrem k výbuchům, ale tím jsem ohrozila jedině sebe. Ona si tady přes vysílačku povídala s chlapem, který u toho musel stíhat i mistrovské bojové umění.

„Ne,“ zahučel kapitán. Nataša se ohlédla pozdě, už dávno jsem byla na cestě.

***

Netrvalo dlouho, a vrhla se po mně první obluda. Zaječela jsem jen ze zvyku. Dobře, tohle bylo vážně trapné. Děkovala jsem hodinám stráveným u Call of Duty, které mé reakce značně vylepšilo. Rychle jsem uhnula, potvora skončila na zemi, připravená na odražení útoku (který vážně neměl šanci ode mě přijít). 

S úsměvem jsem si uvědomila, že to musel být absolutní amatér.

A podle toho zbytku to byli amatéři všichni. Drtivá většina z nich se rozbíhala po skupinkách s tupými výrazy proti Avengers a agentům, jako by vůbec nevěděli, kde jsou a co se kolem nich děje. Obětní beránci, napadlo mě. Těsně před tím, než mě napadlo něco jiného.

„Chceš se nechat zabít?“ třásl se mnou samotný bůh hromu. „Nataša tě měla hlídat!“

„Vůbec jsem tu ženskou nepotkala. Beztak by byla ráda, kdyby mě tady zabili,“ fňukla jsem. Thor frustrovaně zavrčel.

„Co tady děláš?“ Asi mi na to neskočil.

„Kde je Loki?“

„Promluvit si můžete později!“

„Nechci si povídat! Dej ze mě ty pracky dolů!“ Jeho pohled byl přinejmenším ublížený.

„Loki!“ zařval Steve, a co vzbudilo mé podezření, byl ten strach v jeho hlase. Strach o někoho, o koho by strach neměl, kdyby se nedělo něco opravdu strašného. Prudce jsem se švagrovi vysmekla a pohlédla kapitánovým směrem. Právě se rozbíhal k té obrovské lodi, vyhýbal se všem útočníkům, kteří se mu v tom snažili zabránit. Můj pohled sledoval jeho trasu až k Lokimu. Srdce mi vypovídalo službu.

Ten idiot to vážně udělal.

„Bratře, ne!“ Thor zněl zoufale, skoro jako by plakal. I on se vrhl k létající lodi, ačkoli musel i přes veškerou svou naivitu vědět, že to nemělo smysl.

Poslední, co jsem spatřila, než Loki zmizel v útrobách lodi, byl jeho pomstychtivý úsměv. 

***

„Ne… ne… ne,“ Thor zůstal stát na místě, kolem něj se povalovaly mrtvoly Chitauri. Loď odlétla hned po tom, co se Loki dostal na palubu. Byl to jejich cíl? Ale proč, když už ho jednou měli? Možná ho pustili jen proto, aby vyřídil vzkaz? To si vážně myslí, že porazí Thanose nebo snad i Amoru úplně sám? A z nás dvou byla ta blbá vždycky já.

„Co tady děláš?“ urval se na mě vzteklý Tony. „Jedna věc je sem jít se samopalem jako Nataša, ale ty nejen že kulový umíš, ty si ani nic nevezmeš!“

„Věděla jsi, že to udělá? Proč jsi nám nic neřekla?“ Steve byl vyčerpaný, domlácený a ublížený.

„Kde je ta kráva? Já ji vážně zabiju!“ Nataša.

„Myslím, že si budeme muset promluvit, slečno.“ Fury.

„Říkal ti něco? Byl to jeho plán? Zradil nás, nebo ho Thanos ovládl? Choval se nějak jinak? Nemůže je porazit, zabijí ho, určitě ho zabijí…“ koktal Thor.

Ti všichni mě obklopili a řvali po mně. Dusná atmosféra nejtěžšího kalibru. Dělalo se mi špatně od žaludku.

„Říká chlap, co se schovává v plechovce!“ zařvala jsem na Tonyho. „Neřekl mi nic,“ sdělila jsem klidně Stevovi. „Kráva seš leda ty!“ zaječela jsem zase na Natašu. „Ty se laskavě uklidni,“ praštila jsem do Thora. 

„A jsem paní, do prdele, PANÍ!!!“ plivla jsem Furymu pod nohy a otočila se k odchodu.

***

K večeru se objevil i Clint, jako jediný bez nejmenšího škrábance.

„Schovával ses v hnízdě?“ rýpla jsem si do něho. Našpulil rty jako dítě a uraženě odkráčel. Což byla první a poslední věc, která mě na dlouhou dobu pobavila. Rukou jsem přejížděla přes přikrývku na posteli. Prázdné studené posteli, kde jsem se právě měla choulit vedle jednoho obzvlášť dlouhého a tenkého těla… zato ale nádherného těla.

Bylo to pár hodin, a už mi chyběl. Proč na mě tyhle choutky lezou vždycky, když u toho Loki není?

Steve byl první, kdo se odvážil vstoupit do mého pokoje. Trošku nejistě přišel k posteli, ruce měl za zády a hypnotizoval své boty.

„Omlouvám se,“ zamumlal. „Víš, že jsem na tebe křičel. Nezlobil jsem se na tebe…“ Málem jsem se na té posteli rozpustila. Proč byli někteří chlapi tak rozkošní? Málem jsem reagovala stejně jako při pohledu na rozcuchané kotě. Nepříliš dobře jsem to zamaskovala odkašláním.

„Jsi jediný, kdo se nemá za co omlouvat, a kdo se omluvit přišel,“ usmála jsem se na něj. „Co Thor?“ dodala jsem. Přece jen jsem o něj měla strach. To jinak nešlo. On když se bál o svého povedeného bratříčka, byl opravdu k nesnesení.

„Je z toho nešťastný,“ pokýval Steve smutně hlavou a sedl si na křeslo vedle postele. Obrátila jsem oči v sloup. On byl prostě moc upjatý na to, aby si sedl na postel vedle mě. No jo. Však bůh ví, co všechno se v té posteli dělo. Při vzpomínce na to, který bůh o tom vlastně věděl, jsem se začala zvrhle culit. I když to nebylo příliš na místě. „Má o něj strach,“ pokračoval kapitán.

„To já taky. Ale udělal by to znovu. Chtěl to udělat od začátku.“

„Chápu… Jen si něčím nejsem jistý. On… s nimi chce opravdu bojovat sám, nebo… se pokusí připravit alespoň půdu pro ostatní? Kdyby to udělal… my uděláme všechno, abychom mu pomohli,“ ujistil mě.

Do dveří nakoukla rozčepýřená hlava.

„Prý jsi plivla po Furym,“ rozesmál se Bruce.



4 komentáře:

  1. Tak nevím, mám se rozplývat, úpět, skučet nebo lkát? :-D
    Já mám vždycky takovou radost z nové kapitoly... (=rozplývání), ale když ty mu dáváš takové kapky (= úpění), ale fakt hrozné kapky (= skučení) a navíc mám absťák na další kapitolu sotva dočtu (= lkaní)! :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozplývání je z toho výčtu nejúnavnější. :D Jaký kapky pořád? Já jsem hodná! :D

      Vymazat
  2. Ano konečně někdo plivl na Piráta!

    Nemám více slov. tuhle povídku tak moc žeru!

    A s Nine lives se netrap. kapitoly se opravdu prodlužují. A v tom ději jsem se trochu zamotala i já. Až napodruhé jsem si uvědomila pár věcí.

    Uf. Ty komentáře se tak blbě píšou. To ověřování je hrozný a skoro to nejde přečíst.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych s tím ověřováním mohla cokoli udělat, byla bych vážně šťastná. :D Ale ke štěstí mi stačí vědomí, že se povídka líbí. Děkuju, budu se snažit v dobrém pokračovat. ^.^

      Vymazat