Vykoupení - Prolog

Zdravím, poutníci. Protože jste jistě nadšeni z úterního rána tolik jako já, přidávám prolog, který vám nový den ještě vylepší! Tlemte se a užívejte života. 

Jen poznámka, která je pro čtenáře už známá - tohle je pokračování Pisálkova poradce. Pozdravuje vás. 

Prolog

"Pomoc?" Talíř mi málem vypadl z ruky. "Proč? Od Lokiho? To teda musí být v pěkných srač-..." 

"Hlavně se nerozčiluj." Můj zdánlivě klidný manžel mi položil ruku na rameno, a přestože bylo jeho úmyslem mě uklidnit, rozčílil mě ještě víc.

"Thore, mluv!" Talíř mi z ruky nevypadl, pro jistotu jsem s ním mrštila o zem. "Jsou všichni v pořádku? Tony? Steve?" Říkám všichni a myslím dva.

"Ali, uklidni se, prosím." Loki nešťastně sledoval střepy na podlaze. 

"Ne," hystericky jsem si dupla. 

"Jsou v pořádku, ale bezpečnost Midgardu je na vážkách. Fury je zoufalý," ozval se konečně Thor. 

"A proto volají Lokiho. To si snad dělají..." Loki mi připlácl dlaň na pusu a sladce se usmál. Kdyby mě tím naprosto neodzbrojil, kousla bych ho. Nikdy nepochopím jeho nenávist vůči vulgárnímu vyjadřování. 

"Co přesně se děje?" zeptal se svého bratra, aniž by mě pustil.

Bylo to něco přes rok od našeho velkolepého příchodu na Asgard. Velkolepého v jiném slova smyslu, než by si někdo mohl představit. Jednoho Jotunského zrádce a jednu zmatenou smrtelnici těžko přivítá aplaus všech obyvatel království. 

Nepřekvapilo mě, když jsem po naší cestě Bifrostem skončila na čtyřech přímo před Heimdallem, který mimochodem vypadal úplně jinak než ve filmu, snad až na ty děsivé žužu oči. Vlastně jsem prvních pár týdnů pořád všechno srovnávala s filmovou verzí, čímž jsem si vysloužila uražené, zraněné nebo nechápavé pohledy od mého okolí. Měli mě tady za blázna, a protože mého drahého považovali též za šílence, neměli nic proti tomu, abychom spolu žili. 

To byl jeden z mnoha důvodů, proč jsme se odstěhovali na samý kraj města do zapadlé chatky. Zvenku vypadá příšerně, ale uvnitř je to útulné a krásné. V tom je to kouzlo. Obrazně i doslovně. 

A ano, ten další důvod bylo tzv. přijetí. Když jsme poprvé vstoupili do hlavního sálu a já uviděla Lokiho (vlastně Thorovy) rodiče, měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Frigga se Lokimu vrhla kolem krku a Odin pronesl pár formálních slov o odpuštění a uvítání. Teda alespoň v mé přítomnosti. Pak mě poslali pryč a já Lokiho pár hodin neviděla. 

Po pár dnech strávených v paláci jsme se shodli na tom, že se radši stáhneme do ústraní, a skončili jsme na kraji lesa. Člověk tu v noci (vlastně ani ve dne) nemůže vyjít ven, aby ho něco nesežralo, ale přes veškeré novinky týkajících se volně pobíhajících šupinatých příšer se snažím to brát pozitivně, zatímco s láskou vzpomínám na to, že v lese na Zemi byl jediným nebezpečím kanec nebo vlk. (Tady běhá cosi vzdáleně podobného nosorožci. Akorát to má chobot a šupiny. Zkrátka ohavnost.)

Co se týče typických ženských deníčků, musím zmínit i pocity, u kterých si sama nejsem jistá, co jsou vlastně zač. Mohla bych snad pominout pochopitelný fakt, že se vedle Lokiho cítím leda jako královna všech barbarů. 

Chodí tak vznešeně... prostě jako princ, kterým konec konců stále je. Tu hrdost mu závidím. Ale tady jde o něco jiného. O přetvářku. Brzy jsem pochopila, že jestli se na něčem shodneme bez zbytečných debat a argumentů (a že to byl málokdy viditelný jev), tak na tom, že na Asgardu nejsme šťastní ani jeden.

Ale kam jinam jít? Mám riskovat Zemi a tím pádem i to, že mi hned po příchodu ředitel SHIELDu šlohne manžela a bude s ním bůh ví co provádět? Toho jsem se vlastně obávala až doteď. Do momentu, kdy nám Thor vyrazil dveře, oba nás málem zadusil v dobře známém "objetí smrti" a následně vyklopil, co po nás vlastně chce.

"Jde o Amoru. Vztekala se, že přišla o Thanose. Byl to její spojenec, přislíbil jí armádu, kterou ona postrádala. Po jeho smrti se ale chopila jeho lidu-..." Loki se zaujatě narovnal a věnoval mi pohled, který jasně naznačoval, ať se ani nesnažím se do tohohle rozhovoru zapojit. Thor nás ignoroval a pokračoval ve vysvětlování.

"Moc dobře si pamatují, jaký měli problém s... tvou armádou," hlas mu na okamžik zakolísal a v místnosti bylo najednou dusno. "Prostě... Amora má všechny Chitauri a my... Midgard se tomu nedokáže ubránit. Tomuhle už ne," dodal, jako by si nebyl jistý, jestli Loki chápe vážnost situace. Tvářil se totiž přinejmenším znuděně. A lhostejně. Jeho zaujetí vyprchalo už u slova Chitauri. A pokud vím, ono zaujetí se objevilo u Amory, což je ženská. A pravděpodobně to nebude žádná obluda. 

Přimhouřila jsem oči. Ne, že bych žárlila, proboha... ale tož...

"To na to nic neřekneš?" zeptala jsem se sladce.

"Na co konkrétně?" uculil se. Provokatér.

"Já ti nevim. Třeba na tohle všechno?" mávla jsem rukou do prázdna.

"Byli jsme přátelé. Kdysi," zamumlal Loki, ale vypadal, že to říká spíš sám sobě než mně. "Chce ovládnout Zemi. Proč? Nikdy nic takového ne..." Thor se začal nervózně ošívat. A že to bylo mimořádně otravné, je snad zbytečné dodávat.

"Musím si pospíšit s odpovědí. Bratře, prosím. Pomůžeš nám? Pomůžeš mně? Budeme bojovat bok po boku, jako kdysi," oči se mu rozzářily, Loki zvedl hlavu a místo na bratra se podíval na mě. A já se opět přesvědčila o svém rychlém mozku. 

"Počkej, to jako půjdeš na Zemi!" křikla jsem a podvědomě jsem hmátla po dalším talíři. Loki přikývl. A já hned po něm. 

"Fajn, já taky." 

Plácl se do čela a povzdychl si.

"Ali, nemůžeš..."

"Dělám to, co chci," vyplázla jsem na něj jazyk. Zamračil se na mě. Já na něj. K mé zlosti se Thor postavil na jeho stranu. Ne, že by mě to překvapilo.

"Loki má pravdu, Ali. Bude tam nebezpečno."

"Jane je taky na Zemi," namítla jsem logicky. Zněla jsem jak uražené děcko, a byla jsem si toho plně vědoma.

"Ale... ona... sem nemůže. Vlastně... nechce," koktal blonďatý bůh nešťastně a já poznala, že jsem se trefila do černého. Významně jsem pohlédla na Lokiho, který jasně pochopil, co si právě myslím - JÁ sem taky nechtěla. Rozhlédl se kolem sebe a dlouho nic neřekl. Vypadal sice klidně, ale moc dobře jsem věděla, že uvnitř něj je právě třetí světová. 

"No... ze všech planet je Země ten nejmenší nepřítel," řekl konečně.

A přiznejme si to, kde my dva, bůh, který si nadělal nepřátele ve všech devíti světech a smrtelnice, která je magnet na problémy, můžeme být v bezpečí? Leda v hrobě. A ono je více méně jedno, kde ten hrob bude.

pokračování

Share: