neděle 22. září 2013

Vykoupení, 7. kapitola

Krásnou neděli přeji! 

Mám u téhle povídky menší zpoždění, a za to se omlouvám, ale kdybych se věnovala tomuhle, nemohla bych s takovou jistotou přeložit Nine lives, tudíž to berte pozitivně. Sušenky jsou vítány, zmrzka ještě víc. Kokosová nebo pomerančová. 

Asi se začnu věnovat i povídkám o Sherlockovi. Jako by mi pár tisíc úchylek nestačilo. 

Takže, tady bychom měli pár detailů o dětech a v příští kapitole, která by měla být o něco delší, si Ali s Lokim hezky popovídají, a jak už to mívají Avengers ve zvyku, holt se budou muset přidat. Vždycky, když ze sebe sypu jejich rozhovory, mám nehoráznou chuť z toho udělat scénář. 

A mimochodem... co se týče Side by Side, rozhodla jsem se tam přidat maličký víceméně nevinný a svým způsobem decentní slash. Nic, co by vás donutilo si zakrývat oči. (Nebo to u povídek dělám jenom já?)


Tak trochu otec, popřípadě matka

Řekněme, že kdybych měla něco v puse, jistě bych to vyplivla. Po Lokiho… poněkud nečekaném přiznání se pro změnu všichni otočili na mě. Ale vzhledem k tomu, že se má čelist odporoučela k zemi, podezření na mě jakožto potenciální matku minulo velice rychle, a všichni se opět stočili k tvůrci chaosu. Jaká ironie.

„Ali…? Vy…“ Thor vždycky chápal trošku pomaleji.

„Jasně… stihla jsem jich hned několik za ten rok, tupče!“

„Ona s nimi nemá co dělat,“ ozval se pro změnu zase Loki. „Je jich pět… z legend o nich musíte vědět.“ Jediný, kdo přikývl, byl samozřejmě Bruce.

„Jak je mohli unést, proboha?“ zeptala jsem se nechápavě, přestože se mi proti mé vůli v mozku začal tvořit ten nejpravděpodobnější scénář. „Oni… je vymění za Avengers?“ došlo mi. Ne nadarmo vzali všech pět. Loki přikývl, vděčný, že se vysvětlení ujal někdo jiný.

„Ale… to se neubránili?“ zamračil se doktor.

„Jsou ještě malí,“ bránil je jejich velmi zodpovědný otec. Thor podezřele dlouho mlčel.

„Jak je našli?“ zachraptěl po chvilce. Loki se na něj ani nepodíval. Bohužel jsem věděla, co tohle mlčení znamená. Totiž… možná jsem nebyla překvapená tolik, kolik jsem dala najevo. Loki mi vždycky důrazně kladl na srdce, že o jeho dětech ví jen velmi málo lidí, a že by ocenil, kdyby to tak zůstalo, tudíž mě rozhodně nenapadlo, že se… prostě přizná. To bylo to, co mě překvapilo.

Když jsme začali žít na Asgardu, ze všech koutů jsem sháněla knihy, které by mi o tom neznámém světě pověděly víc. Čistě náhodou (jinými slovy zcela záměrně) jsem si pár informací přečetla i o svém muži. To, že byl pětinásobný otec (nemohla jsem si zapamatovat, v kolika případech byl vlastně matkou), pro mě byl docela šok. Větší, než pro Tonyho a spol. určitě.

Samozřejmě jsem začala vyzvídat, a že jsem měla výdrž, Loki nakonec svolil, posadil mě do křesla, požádal o klid a zapálil oheň v krbu. Což mě trošku vyděsilo, ale nakonec jsem si vyprávění užila víc, než jsem čekala. Ukázala jsem mu obrázky jeho dětí z knih, a on je do toho ohně hodil. Pak se začal vztekat a nakonec popadl papír a nakreslil je sám. Byli nádherní.

Vlastně to byla další na seznamu věcí, o kterých jsem slíbila, že se na ně už víc ptát nebudu. Třeba proč nežijí s námi, to byl opravdu stupidní dotaz, uznávám. I tak jsem toho věděla víc, než Loki chtěl, abych věděla.

Teď tady bůh lsti stál, shrbený, ruce svěšené podél těla, a vypadal tak zničeně, že by mu nemohl zkřivit vlásek ani Fury. Zalila mě taková vlna lítosti a lásky, až se mi z těch citů zamotala hlava. Na tohle si budu muset ještě zvyknout. Pomalu jsem otočila hlavu a postupně se podívala na všechny v místnosti.

„Každej, kdo se mnou nikdy nespal, ať vypadne,“ řekla jsem s úlisným úsměvem, zatímco Loki tradičně obracel oči v sloup. Má žádost měla velký účinek, protože se do dvou vteřin všichni vyhrnuli ze dveří, Steve zacpal Tonymu pusu, aby znovu nekomentoval Lokiho momentální zjev (nebo cokoli jiného), a Thor se svěšenými rameny vykráčel společně s Brucem, který se na mě při odchodu ušklíbl, zjevně pyšný, že zachoval klid.

„Tak,“ povzdychla jsem si a oprášila si pomyslně špinavé ruce. „Jak je?“ kývla jsem k Lokimu, který se jen sklesle posadil na postel a hlavu si schoval do dlaní. Pravděpodobně byl tohle okamžik, na který čekal už od chvíle, co sem vtrhl Thor v patách se svými bratry v boji.  

„Jsi zraněný?“ zeptala jsem se.

„Bojíš se?“ usmál se. Pleskla jsem ho po rameni, a jak jsem čekala, trhl sebou, jako bych s ním praštila o zem.

„Sundej to,“ přikázala jsem a šla do koupelny pro lékárničku.

***

Po hodině neúnavného stěžování a nespokojeného kňučení několik tisíc let starého boha jsem odešla z pokoje, abych si ještě něco vyřídila. Tenhle den nezačal moc slibně, a když už teda mám něco řešit, tak všechno najednou.

Tonyho jsem našla s hlavou v ledničce.

„Hledáš mozek, mistře?“ Praštil se o plastovou bedýnku s jablky, u které nikdo neměl tušení, co tam dělá a k čemu může být.

„Ty vole,“ sykl, když si třel bouli na hlavě. Zavřela jsem dveře od ledničky a Tony na mě dotčeně pohlédl. Asi ho překvapilo, když jsem ho prstem ostře dloubla do žeber.

„Ještě jednou se k němu takhle budeš chovat, a přísahám, že to příště nebude prst,“ zašeptala jsem naštvaně.

„Co?“ nechápal. Génius.

„Thor vám musel všechno říct. Sám jsi viděl Lokiho reakci na to, jak vypadá.“

„No tak jsem se neudržel… překvapilo mě to!“ zamával rukama, jako by tím chtěl své obhajobě dodat důvěryhodnosti.  

„Nikdo ti tady nevykládá o Afghánistánu,“ řekla jsem ještě tišeji. Původně jsem tohle opravdu nechtěla zmínit. „Loki o tom ví. Všiml sis snad, že proti tobě využívá tvé minulosti? Ne. Tak neber fakt, že je modrej, jako zbraň proti němu, Tony. Prosím,“ dodala jsem měkce. Otevřel pusu, že mě pořádně setře. Pak ji zase sklapl a začal si cosi bručet. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou.

„Nikdy jsem neoplýval taktem,“ řekl Tony po svém menším infantilním záchvatu.

„To má být omluva?“ zasvitla mi na konci tunelu naděje.

„A nikdy se neomlouvám,“ dodal s drzým úsměvem.

„Ty!“ zapištěla jsem, jelikož mi došla slova. A není nad to, když slova nahradíte činy – v mém případě dalším dloubnutím do žeber. „Záleží mi jen na zachování dobrých vztahů,“ oznámila jsem mu důležitě.

A taky na nějakých těch citech. Jestli něco potřebuje Loki nejméně, tak je to ještě větší znechucení sebou samotným. Jako by nestačila jeho averze k Jotunské podobě. Bylo jedno, jak moc se mi líbil, byl hluchý k přísahám, že je krásný. Pokaždé se jen osočil, přesvědčen, že mu chci pomoct další lží.

Za celý svůj pobyt v Asgardu jsem neměla tolik odvahy jako návrhů, že se jednoho dne vydám do paláce a svého nevlastního tchána vyzpovídám. Dokonce jsem došla i k hlavním dveřím, ale tam má statečnost zpravidla mizela stejně rychle jako pštrosí hlava v písku.

Tak jsem si cestou zpátky poslechla pár nových pomluv (a nějakým způsobem se mezi prostý lid dostala i pravda) o té divné smrtelnici a zrádném princi. Což mi nebylo líto tolik kvůli sobě jako kvůli Lokimu, který se už od svého příchodu snažil získat alespoň minimální důvěru. Nedařilo se, a on se stáhl. Nedokázal se zavděčit nikomu. Měnil se mi před očima z muže na trosku, která celé dny přemýšlí nad svým životem, nad chybami. Jeho nálada prudce klesala a jediné, co jsem mohla dělat, bylo přizpůsobit se.

Takže ne… nehodlám dovolit, aby se do něj rylo i tady na Zemi, mezi údajnými spojenci. Nemluvě o tom detailu, že mu Chitauri unesli děti. Což byla další věc, která by se asi měla začít řešit, vzhledem k tomu, že už byly jednou nohou v hrobě. Kdo by byl takový idiot, aby si myslel, že se Avengers obětují pro děti svého nepřítele?

„Co ses tak zamyslela? Ty se mnou nemluvíš? Ali? Ali?“ kvokal Tony a šťouchal do mě prstem. „Dělal jsem si srandu, už o něm mluvit nebudu,“ slíbil s tím nejfalešnějším psím pohledem, jaký jsem kdy viděla. Smůlou bylo, že na mě fungoval i takový. „Čistě z úcty k tobě, protože chci, abys věděla, že nejsem zas takový hovado a dokážu-…“ povídal dál s pravou rukou přitisknutou k reaktoru. Rozhodla jsem se ignorovat jeho parodii na přísahu u amerických soudů a usmála jsem se na něj.

„Díky, Tony. Máš to u mě.“

„Počkej! A to mi ani nevysvětlíš, proč je modrej?“

Ještě jsem nenašla odvahu se na to zeptat, upřímně.

„Později,“ přikývla jsem, pevně rozhodnutá to z Lokiho dostat. A Tony pochopil.

„Máš tu čistej vzduch. Thora posadím k televizi a ostatní se ti nebudou plést do cesty.“ 

4 komentáře:

  1. Prostě nádhera! Mohlo to být delší...
    Mimochodem jsem tu nová, ale i tak myslím, že jsem si na těchhle stránkách vypěstovala závislost, takže pokud ti záleží na mém duševním zdraví tak pěkně dál piš! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych psala delší díly, přibývaly by méně častěji. :)Každopádně tady vítej, jsem moc ráda za tvou přízeň. ^.^

      Vymazat
  2. Cho, cho... Zastavila si cihlu právě včas! :D *mega potlesk* a neboj, Tony mozek nikdy nenajde... :D *mega potlesk* :D :D Jinak se nemohu dočkat na slashík v jeskyni... :D

    OdpovědětVymazat
  3. Povídkám o Sherlockovi se klidně věnuj, ale až to tady všechno dopíšeš! :-P
    A šup další kapitolu! Vždyť jsi tady neřekla vlastně NIC a já mám absťák! :-D

    OdpovědětVymazat