Vykoupení, 5. kapitola

Nádherné pozitivními myšlenkami nabité pondělní ráno přeji! *uhýbá letícím cihlám* Víte, když jsem naposledy popřála dobré ráno spolužačce, řekla mi, abych držela hubu. Tuhle křivdu budu svým obětím připomínat do té doby, dokud neucítím ruce na krku a chybějící vzduch. 

Abych s menším zpožděním odpověděla na komentář tohohle geniálního stvoření ohledně přepisování kapitol, vrhnu to sem, když už píšu tohleto. Komentář se mi z nějakého důvodu odmítl ukázat a hodil sám sebe do koše, což mi mimochodem trošičku pocuchalo nervy, protože jsem si to vzala osobně, jako by snad ten komentář byl nějaký odpad. (Ehmm.) Shazuje mě vlastní blog. 

Takže... nepřepisuju skoro vůbec, jen když najdu chybu v přímé řeči nebo něco podobného. Totiž, nad psaním nepřemýšlím tolik jako bych měla, jen to ze sebe šíleně rychle vysypu a píšu to přesně tak, jak mě napadne. Je zázrak, když se mi povede do toho v té rychlosti nacpat i nějakou logickou souvislost, kterých, jak jde vidět, v mých povídkách moc není. O to víc obdivuju lidi, kteří nad svými díly dovedou přemýšlet a udělat z toho skoro detektivku. Asi nemusím dodávat, že je to důvod, proč patřím mezi fanoušky Agathy Christie. :D

Jednu kapitolu napíšu, jen zřídkakdy si ji po sobě přečtu hned, protože to mám spíš negativní pocity a touhu to všechno smazat, a přečtu si ji pečlivěji až těsně před tím, co ji chci vydat.

No... tak doufám, že tahle rozsáhlá zpověď ti, Tamten Loki (odpusť oslovení, skloňování mi nikdy nešlo :D), alespoň minimálně pomohla v tvém soukromém průzkumu. Dej vědět, jestli jsi normální. 

A... užijte si novou kapitolu. Blížím se už k té, u které jsem naposledy skončila, takže to půjde zase pomalu. Snad to tady za tu dobu neumře.

Díky za zpětnou vazbu, nechť se vám spí líp s pomyšlením na tvora, co je kvůli vám šťastnější a hyperaktivnější než je jindy. :)

Zas je úvod delší jak povídka! 

Polštář místo chlapa

Parchant. Zmetek. Jestli já ho ještě někdy spatřím, roztrhnu ho jako že je křesťanský bůh nade mn-…

Žuch.

Mé dosud více méně poklidné ležení v dekách a polštářích, jejichž počet byl zvýšen čistě z důvodu osamělosti během spánku, se změnilo v klení na podlaze. Po pár vybraných nadávkách jsem si teprve uvědomila, že mi na postel denně zničehonic ze vzduchu nespadne šutr (nebo co to bylo), a že bych si asi měla dělat starosti.

Vyskočila jsem na nohy a bezmyšlenkovitě rukou chňapla po neznámém objektu na posteli. Nebyl to šutr, ale bylo to ledové jak šutr. Až posléze se zapojil i rozum a mě napadlo rozsvítit lampičku. Čehož jsem v příští vteřině litovala.

„No do hajzlu,“ vydechla jsem a ruka mi bezděčně vylétla k hrudi. V polštářích ležel chlap, kterého jsem ještě před osmi vteřinami chtěla roztrhnout vejpůl. Loki cosi nesrozumitelně zavrčel, hodil po mně deku, která mi šikovně zakryla výhled, a on se v rychlosti zvedl z postele. Přikrývkou jsem hodila napříč pokojem a následovala svou drahou polovičku do koupelny, kam se ráčila infantilně schovat.

„Otevři ty dveře! Zbláznil ses? Zmizíš si jen tak uprostřed noci, všichni tě hledáme… myslela jsem, že tě někdo unesl! A bohužel se to nestalo! Zradil jsi je… zradil jsi nás hned první den!“ řvala jsem opřená čelem o dveře. Bylo mi upřímně jedno, jak hystericky to zní. „A nechal jsi mě tady! Teď se vrátíš a co! Vypadni odtud, než tě Fury sebere!“ A hysterie stoupala po žebříčku výš a výš.

Do hlavy se mi samovolně hrnuly ty nejodpornější představy, které jako by se vystřihly z mých nejhorších snů. „Co si myslíš, že tady dělají se zrádci? Zmiz odtud a přestaň se zamykat v koupelně jak nějaká puberťačka! A… Loki?“ Vztek vyprchal a nahradil ho strach. Navzdory tomu, jak šíleně jsem ječela, se stále nikdo nedobýval do našeho pokoje, a můj jindy velmi hádavý muž se dosud neukázal. Jindy bych ho oslovením puberťačka dostala i na střechu. V ostrém kontrastu s předešlou scénou jsem jemně zaklepala na dveře. Pak jsem vzala za kliku a já mohla vstoupit.

Jestli jsem se někdy styděla za to, co jsem řekla, tohle bylo rozhodně na nejvyšších příčkách žebříčku situací.

Loki seděl ve sprše a nechal na sebe téct vařící vodu. Byl oblečený, a zdálo se, že je duchem úplně mimo.

„Ježiši...“ vrhla jsem se ke sprše, vodu zastavila a spálila si o Lokiho ruce. „Chceš se tady uvařit?“ zeptala jsem se ho jako blboučkého štěněte. Držela jsem mu hlavu v dlaních tak, aby se na mě podíval. Pak jsem už zvládla jen vytřeštit oči a tupě na něj zírat.

„Překvapuje tě to, hm?“ zachraptěl Loki sotva srozumitelně. „Tak mluv… tvá slovní zásoba už musela najít tisíce slov, které by mohly popsat tuhle zrůdnost. Jen povídej. A zavolej si své přátele, oni už mě někam odtá-…“ Polibek byl vzhledem k jeho teplotě spíš nepříjemný, ale umlčel ho spolehlivě.

„Drž hubu,“ řekla jsem mu dobromyslně, vytáhla ho ze sprchy a vypakovala do ložnice, aby se převlékl. Na moment jsem osaměla. Chytla jsem se umyvadla, rukou otřela zapařené zrcadlo a zhluboka jsem se nadechla.

O Lokiho pravém původu jsem věděla. Teda… nikdy mě nenapadlo, že…

Zakroutila jsem hlavou a šla za ním. Loki na sobě měl čisté oblečení, ale pořád vypadal jak spráskanej pes. 

Sedla jsem si vedle něj na postel a opřela si o něj hlavu jak znuděná kočka. Spráskanej pes a znuděná kočka. Musela jsem se tomu začít hihňat.

„Nebudeš se ptát?“

„Ne,“ zamumlala jsem nosem v jeho tunice. (Trička i košile z nějakého důvodu odmítal.)

„Ani nic neřekneš?“

„To jo. Modrá ti fakt sekne,“ zaculila jsem se na něj, vlepila mu skoro až dětinskou pusu na tvář a vyšla z místnosti, abych – nehledě na to, že byly tak dvě nebo tři hodiny ráno – zburcovala Avengery. Vlastně jenom jednoho, čistě kvůli tomu pocitu, který máte, když uděláte dobrý skutek.

***

Jak jsem očekávala, Thor nespal. A bylo to na něm znát.

„Ali?“ vrhl se na mě hned, jakmile jsem se dotkla kliky jeho dveří. „Víš už něco?“ Přehlédla jsem fakt, že jsem neměla ani zdaleka tolik informací jako on a s úsměvem jsem ho poplácala po zádech. Nechápavě na mě hleděl.

„Loki je zpátky. Je v pořádku a nikoho nezradil. Teď padej spát.“ Thor se rozzářil jako sluníčko. Jak jsem věděla, že říkám pravdu? Jednoduše… už jednou jsem Lokiho viděla těsně po tom, co si ho vzal někdo do parády.

Vrátila jsem se zpátky.

„Řekneš to ráno. Všem. Pokud nechceš, aby ti mířili zbraněmi různých kalibrů mezi oči pokaždé, když vstoupíš do místnosti, bude to chtít důvěru. A mezi námi… fakt sis myslel, že horká voda pomůže?“ Obrátil oči v sloup a na posteli se ke mně otočil zády. Spokojeně jsem odhodila nadbytečné polštáře a objala ho kolem pasu. Ztrápeně si povzdychnul a já se konečně mohla pořádně vyspat. 

"Myslíš si, že jsem krásný?" 

*tázané úchylné stvoření se složilo* 

"Tak určitě." 

Ruku na srdce, kdo z vás by tenhle zakomplexovaný modrý a mimořádně roztomilý uzlíček neobjal? :D

předchozí

pokračování

Share: