Vykoupení, 4. kapitola

Začínám pozorovat takovou věc. Mám tendenci Lokiho s Tonym párovat prostě všude. Díky bohu (tomu neúchylnému) jsem se toho vyvarovala alespoň v téhle povídce, čistě proto, aby se mi hlavní postava nestala krapet zbytečnou. 

Ale co se týče Side by Side, mám nehoráznou chuť ty dva hodit zase k sobě. Dokonce teď píšu kapitolu, která na mě vyloženě řve "Udělej to! Napiš to tam!" a mé nevinné já se chytá za hlavu a "Ne! Ne! Já to zvládnu i s hetero bohem a playboyem!" 

Mohla bych to vyřešit jinak, odolat tomu pokušení a začít psát jinou povídku. Námět by byl... a tam by ti dva spolu prostě byli. Ehehehehe.

Toho gifu si nevšímejte, rozhodně se tak právě teď... netvářím. Emmm. Ignorujte mé pubertální choutky a užijte si kapitolu. Prosím. ^.^

Sentiment

„Loki? Přísahám, že jestli v tom pokoji nebudeš nevinně spát v posteli, zabiju tě.“

Nepřekvapilo mě, že byl ten pokoj prázdný. Ale… strašně mě to zklamalo.

„Ty idiote,“ povzdechla jsem si a opřela se o komodu, než do pokoje vtrhli ostatní. Tony se na mě zazubil.

„No, pláchl ti manžel. Jak ty vůbec vaříš?“

„Drž hubu, Tony,“ použila jsem starou dobrou a zcela nefunkční metodu, jak umlčet chlapa s bohatou vyřídilkou. Steve vypadal nadmíru rozzuřeně. A Thor zase, že se rozbrečí. Už jen ta představa byla děsivá.

„Jarve? Kde je ten parchant?“ zeptal se Tony, zatímco se po pokoji procházel. Mezitím jsem si sedla na postel a zabořila hlavu do polštáře. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to Loki opravdu udělal. Dobře, zdrhl. Podvodník, co po něm taky chcete? Ale… a to je horší… že mě tady nechal?!

„Ve čtyři hodiny a osmnáct minut zmizel, pane,“ oznámil Jarvis téměř znuděným tónem, jakým jen robot může mluvit o bohovi, který se teleportoval do neznáma. Jako by sám nechápal, kde se vzala ta naivita, věřit někomu takovému jako je Loki.

„Netvrďte mi, že jste si ho nepojistili,“ zamumlala jsem obličejem v polštáři. V místnosti bylo ticho. Zvedla jsem se, abych se ujistila, že neutekli i oni. Ale všichni jen stáli a zírali na mě. „Co je?“ ohradila jsem se nejistě.

„No… ta jistota jsi měla být ty,“ řekl Steve. A mně došlo, proč na mě všichni tak soucitně hleděli.

***

Možná… jsem se s ním neměla hádat. Teď utekl… kdo ví kam… a mohlo se mu něco stát. Co když… už třeba ani nežije? Mám ho na svědomí?!

„Ali…“ Steve se mnou třásl. Věřili byste, že on umí s lidmi soucitně dokonce i třást? „No tak,“ zněl trošičku hystericky. Asi si vzpomněl na to, jak jsem vybuchla v záchvat pláče, když Loki zmizel naposledy. Thor ho vzal tehdy kamsi na jinou planetu a já utekla do kavárny, abych tam svůj žal utopila v horké čokoládě a zabarikádovala v banánovém koláči. No, pak mě dostali Chitauri a…

„Steve!“ zařvala jsem, aniž bych si uvědomila, že byl chudák kapitán natolik blízko, abych ho tím k smrti vyděsila. „Chitauri! Mohli ho unést! Nebylo by to poprvé!“

U srdce se praly dvě emoce, a nedalo se rozhodnout, která vyhrává. Byl to částečně strach, že Lokiho Chitauri opravdu unesli, a částečně radost, že mě neopustil dobrovolně.

Tonoucí se stébla chytá.

***

„Ali?“ Ten samý večer ke mně přišel Thor a posadil se. Vypadalo to na delší rozhovor, tak jsem si rychle nalila skleničku skotské (která mi vůbec nechutnala, ale byla nejblíž) a vrátila se k němu. Podezřívavě si mě změřil. „Vy… jste se předtím hádali?“ zeptal se. Sklenka mi málem vypadla.

„Možná trošičku… hádkou bych to nenazvala. Spíš taková… výměna názorů.“ Ano, vím, že výměna názorů je něco jako definice hádky, ale to Thor nemůže vědět.

„Není to jedno a to samé?“ zeptal se zmateně. Sakra práce.

„Ano," rozhodla jsem se nezatloukat. Přetékám dobrými úmysly.

„Víš… Loki se po hádce vždycky někde schoval. Jako dítě vydržel trucovat jen pár hodin, ale jak dospíval, začaly se hodiny měnit v dny. Nikdy jsem ho nenašel,“ po tváři mu přelétl nostalgický úsměv, ale hned zase zvážněl.

Bylo mi jasné, že mi přišel říct o tom, jak je zbytečné se snažit ho hledat. Ale stále nevypadal, že se chystá k odchodu. Toho by se ovšem dalo využít i mimo aktuální téma.

„Thore,“ oslovila jsem ho opatrně. „Kolik mu vlastně je?“ Bůh hromu vybuchl smíchy, jako bych řekla vtip století.

„On ti to neřekl?“ zeptal se zcela zbytečně.

„Ne,“ povzdychla jsem si.

„Tak je odpověď jasná – nemá nejmenší tušení, kolik mu je.“

„To by dávalo smysl. Prý to přestal počítat už dávno.“

„Jo… myslím, že přestal, když mu bylo… páni, to je let…“ Já se to snad nedozvím. Nevím, jestli je horší nervózní a starostlivý Thor, nebo nostalgický a sentimentální Thor.

Každopádně mi můj názor nevyvrátil. Lokiho prostě někdo dostal. Nemohl mě přece takhle opustit, když… dobře, v Asgardu bych si byla jistější. Pořád mě měl rád natolik, aby mě nenechal samotnou na celé planetě. Ale pokud si myslel, že tady na Zemi sama nejsem, měl by hned jednodušší zmizet.

Definitivně si začínám přát, aby ho radši někdo unesl. Protože až ho najdu, bude potřebovat sakra dobrou výmluvu.

předchozí

pokračování

Share: