Pisálkův poradce, 9. kapitola

Krásné ráno! A všichni se usmívejte, dělejte, že vás zajímá škola (práce?) a bude to všechno okej. Zítra je volno. A víte co? Pozítří taky, yo!


Iluze

Před týdnem:

„Co tam pořád děláš?“ hleděl mi Loki přes rameno do monitoru a snažil se přečíst, co píšu. Lekla jsem se ho. Už tady byl skoro týden a já si na jeho přítomnost nějak nemohla zvyknout.

„Píšu fanfikce,“ odpověděla jsem zcela podle pravdy.

„Koho?“ naklonil se ještě víc, až hrozilo, že spadne z postele přímo na mě.

„Povídky, příběhy, texty,…“ počítala jsem na prstech, zatímco si četl mou rozepsanou povídku.

„Ehm,“ odkašlal si, což nebylo dobré znamení. „Píšeš o tom, jako bys tam byla.“ Hodil na mě významný pohled.

„Poslyš,“ otočila jsem se na židli a podívala se mu přímo do očí. „O tohle taky v povídkách jde! Jak jinak to mám asi napsat?“

„Tak to nepiš. Je to nesmysl.“

„Jsem zvyklá na kritiku, ale tohle mě uráží,“ zahrála jsem si na dotčenou. Vypadalo to na začátek nepříjemné a velice… inteligentní debaty.

„Nemám v úmyslu tě urazit, jen ti radím, abys s tím přestala,“ a on si zahrál na kritika.

„Já ti ukážu, jakou blbost jsem schopná napsat,“ zavrčela jsem a znovu se otočila ke klávesnici. 

„Dej mi dvacet minut!“ křikla jsem s pěstí bojovně vztyčenou. Loki jen zakroutil hlavou a lehl si na záda.

Přesně za sedmnáct minut a třicet osm vteřin zuřivého klofání do klávesnice jsem vítězoslavně zařvala: „Bingo!“ Loki sebou trhl a zvedl hlavu.

„Kde?“ zeptal se ospale a já mu přistrčila laptop přímo před nos.

„Teď mi vykládej něco o blbostech.“ Loki se začetl… a každou další vteřinu byl vzteklejší.

„To snad nemyslíš vážně. To je tak nechutné, odporné a zvrhlé!“ shodil ze sebe počítač a zuřivě vstal z postele. Šklebila jsem se, jak nejzlomyslněji to jenom šlo. Zmizel z pokoje.

„Fajn!“ zařval na mě po chvilce z obýváku. „Fajn! Co kdyby ses vrátila k tomu předchozímu příběhu o mém dětství?“

„Pod jednou podmínkou,“ marně jsem se snažila zakrýt úsměv. Černovlasý bůh by mohl vraždit očima.

„Jakou?“

„Budeš mi o tom vyprávět.“

***

Současnost:

Seděla jsem ve stejné pozici jako ten den a nostalgicky vzpomínala na naše denní hádky, házení polštářů, tužek a občas i počítače. Už asi posté jsem se podívala z okna na nebe. Bylo zataženo a foukalo. Krásné počasí. Akorát na trčení u počítače a psaní povídek. Nebo na vyťukání čísla nejlepší kamarádky.

„Kačí?“ kníkla jsem do telefonu, když se ani po pár vteřinách přijmutí hovoru nikdo neozval.

„Jo!“ zahučela má kamarádka.

„Kavárna?“

„Za hodinu, dřív to nejde.“

„No problem.“ A típla jsem to. Tohle jsem na našich rozhovorech milovala. Tu stručnost a žádné vyptávání. To totiž začne až na místě.

Opravdu, po otevření dveří na mě vykoukla z našeho oblíbeného místa Katka. Vypadala mimořádně vesele.

„Šéfová mi řekla, že když ten tvůj Tom zdrhl, tak si mě tam nechá. Nepletla jsem se, opravdu mě chtěla kvůli němu vyhodit. A jsem ti hrozně vděčná za to, že’s to zařídila,“ vybafla na mě, jakmile jsem dosedla a sáhla po lístku s nabídkou káv a čajů. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, o čem může být řeč.

„Jo… Tom odjel pryč,“ přikývla jsem, aniž bych pořádně věnovala pozornost tomu, co říkám. Katka na mě soucitně pohlédla.

„Proto ses chtěla sejít?“ povzdechla si a poplácala mě dobrácky po zádech. „Jako by před tebou všichni utíkali, co?“ pokusila se o odlehčení situace. A mně vážně přišlo, že jsem své kamarádce volala kvůli tomu, že mě opustil Tom. Tom, který nikdy neexistoval.

„Jo. Jsi teď s Ivánkem jediná, kdo je mi k dispozici, kdykoli zavolám,“ usmála jsem se na ni, i když mi do smíchu příliš nebylo. 

„Ivánek? Nemyslíš toho pošuka, kterého vyhodili snad ze všech škol, na které se kdy přihlásil, že ne?“

„Přesně toho. Ale z cestovky nás vykopli společně,“ připomněla jsem jí.

„Je to magor,“ stála si za svým názorem. Přinesli nám horkou čokoládu a banánový koláč. Užuž jsem jen chtěla souhlasně přikývnout, když mě zaujala výloha. Vlastně ne výloha… to, co stálo za výlohou. A křenilo se to na mě.

Pokusil se o mě infarkt a vylétla mi ruka k hrudi. Katka si ničeho nevšimla a dál se věnovala vyjídání šlehačky z čokolády.

„Do prdele,“ zaskočilo mi první (a pravděpodobně i poslední) sousto koláče. Vyskočila jsem na nohy, přesvědčená o tom, že mi definitivně hráblo.

„Co je?“ moje kamarádka zvedla hlavu a zkoumavě si mě měřila. Pak pohlédla stejným směrem jako já a začala se culit.

„Doufám, že ti aspoň nese kytku,“ prohlásila a vrátila se ke své šlehačce. Přistoupila jsem k výloze a pohlédla na ulici. Stál tam Loki, na sobě tričko po mém tátovi, které jsem mu pár dní po jeho dopadu na mou střechu darovala. To bylo první, co mě zaujalo. A pak jsem si všimla i toho kouzelně šibalského úsměvu.

Vyběhla jsem z kavárny, zahnula za roh… a málem jsem se srazila se starou babičkou. Vypustila ze sebe pár jedovatých poznámek na dnešní uspěchaný svět, ale to mi bylo jedno. Ten, kdo tu měl být, tu nebyl. Že to byla jen iluze spojená s mým sentimentálním steskem, to jsem mohla klidně vyloučit. Přece ho viděla i Katka, ne?

„Loki?“ šeptla jsem tiše. Kolem mě nikdo. Rozhlížela jsem se po ulici. Nic. Srdce mi zběsile tlouklo a mně až pozdě došlo, co mělo tohle celé znamenat.

A dřív, než mě obklopila tma, stihla jsem proklít všech devět světů včetně Chitauri.

pokračování

předchozí

Share: