Pisálkův poradce, 10. kapitola

Jane

„Ale no tak,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat, když jsem hlavou narazila do studené kamenné zdi. Kolem mě bylo vlhko a tma.  

„Jsi vzhůru?“ zeptal se mě strážce před celou.

„Ne,“ odsekla jsem. Nemohla jsem pochopit, proč stále nepociťuju hrůzu, děs nebo cokoli tomu podobného. Už bych měla být posraná strachy. Strážce do cely nakoukl.

„Jsi mu podobná,“ znělo to jako výsměch. „Taky si ze začátku dělal srandu a pak prosil o milost…“ Nemusela jsem být génius na to, abych pochopila, o kom mluví.

„Podobná vnitřně možná, ale vzhledově ani omylem… kéž by jo… nespletli jste si nás?“ Naivně jsem doufala v to, že je to buďto hloupý sen nebo omyl. Strážce se ke mně otočil.

„Myslím, že se brzy přesvědčíš.“ Z jeho slov mě zamrazilo. Bingo, strach mě právě ovládl.

***

Po nehorázně dlouhé a nudné hodině (nebo to byl den?) hypnotizování zdi za mnou přišel sám Thanos. Stál nade mnou a sledoval, jak na něj budu reagovat. Asi jsem nesplnila jeho požadavky, protože vypadal naštvaně.

„Smrtelnice… co na nich bohové vidí?“ zeptal se spíš sám sebe než mě.

„Pravda. Jsou to děvky stejně jako bohyně,“ odplivla jsem si. Místo dosud přetrvávajícího strachu se ve mně nahromadil vztek. Tohle bylo přece směšné, já bych teď měla být v kavárně! Thanos se ke mně přiblížil a mně se z náhlého zápachu krve zatmělo před očima a žaludek se nebezpečně zhoupl. Děkovala jsem za to, že jsem nestihla sníst ten banánový koláč.

„To, že jsi žena, neznamená, že tě budu šetřit,“ zasyčel hlasem plným jedu a já se skrčila, abych udržela obsah žaludku na svém místě. Zjevně to pochopil jako důkaz mého respektu.

„Neboj… pokud pro tebe někdo z nich přijde, nikdo ti neublíží. Jsi jen taková menší návnada.“ On mi prozrazuje svůj plán? Je jak záporák z Disney filmu.

„Kdo by měl přijít? Thor mě nezná a Lokimu jsem taky ukradená,“ proti své vůli jsem se musela usmát. „Sis vybral blbě.“ Tolik k mému respektu.

„Proto jsem se pojistil druhou smrtelnicí.“ Do prdele, napadlo mě, co když sebral i Katku? Po chvilce váhání mi došlo, že by si moc nepomohl.

„Jane?“ zkusila jsem. Thanos jen přikývl a já si povzdechla. Neměla jsem co říct. Byla mi zima na ruce a pálily mě oči. Tohle chci mít za sebou, ať už živá nebo ne, umínila jsem si rozhodně. Thanos mi vzal obličej do dlaní a já zakoulela očima, když mě přepadla další touha zvracet.

„Odinovi synové mají… zvláštní vkus,“ zamumlal, jako by to bylo opravdu něco, co ho přinejmenším trápí.

Jako na povel vstoupil do cely strážce a dovnitř hodil ženu. Jak jsem chytře vydedukovala, byla to nejspíš Jane, Thorova milá. A strašně mě zajímalo, jestli opravdu vypadá jako Portmanová. Hned po dopadu zvedla hlavu a nebojácně zařvala: „Nikdy nevyhraješ!“ Thanos zaklonil hlavu a zasmál se.

Znechuceně jsem je pozorovala. Fakt je to jako ve filmu. Blbé kecy unesené ženské a rádoby ďábelský smích únosce. V tom případě, Jane tady nic nehrozí, protože bude zachráněna. Problém bude nejspíš se mnou… já jsem v tomhle samozvaném filmu jaksi navíc.

Když jsme osaměly, Jane se na mě povzbudivě usmála.

„Neboj se, oni pro nás přijdou. Zachrání nás.“ Znovu jsem protočila panenky.

„Pro tebe možná, ale mě si spletli.“ Svou momentální spolubydlící jsem tím asi trochu zmátla. „Nejsem žádná zasraná Sigyn,“ dodala jsem. Konečně jsem si vzpomněla na to jméno. A mimochodem, Jane vypadala úplně jinak. Vlasy měla stejné, a mou nechuť k ní taky, ale to bylo tak všechno. Potřásla hlavou a prohlížela si mě.

„Počkej… Sigyn… Lokiho žena. A ty jsi teda kdo?“ zeptala se.

„Alice,“ povzdechla jsem si snad posté za krátkou chvíli, co jsme byly my dvě samy. Pak jsem ji přestala vnímat. Najednou mě totiž popadla divná melancholie. Pořád jsem si přála, i přes to všechno, co jsem řekla, aby mi Loki pomohl. Aby mi kdokoli pomohl!

„Neboj se,“ zopakovala mi chlácholivě. „Thor nám pomůže.“ Decentně vynechala jméno bratra svého milého a znovu se na mě usmála. Zalila mě vlna sympatií a chtělo se mi spát.

pokračování

předchozí

Share: