Pisálkův poradce, 7. kapitola

Tony a Steve

Na psaní jsem už nepomyslela, když jsem je měla oba v pokoji. Svítalo a já, ačkoli jsem se necítila zrovna vyspaná, vstala jsem celá rozbolavělá z gauče a plazila se do svého pokoje.

Loki už vypadal o moc líp a Thor spal hlavou na posteli a tělem na židli. Zvláštní poloha, ale vypadal spokojeně. Černovlasý bůh se díval z okna a já nezamítla podezření, že se chystá skočit jako z Bifrostu. 

Pohlédl na mě a pokusil se o úsměv. Musím uznat, že od chvíle, co jsem ho poznala, se mi zdál o poznání milejší. Rozpačitě pokrčil rameny.

„Je mi líto, že se nakonec přidal i Thor. Ten strop…“

„Na strop sere pes,“ mávla jsem bezstarostně rukou a přisedla si na postel. Blonďák se zavrtěl a spal dál. 

„Je jak děcko,“ poznamenala jsem s úsměvem.

„Mluvili jste včera o tom, co se stalo?“ zeptal se Loki a přimhouřil oči. Bylo mi jasné, že Lhářovi nemá cenu lhát, sebevíc dobrá bych v tom byla.

„Ano,“ přikývla jsem a zahleděla se z okna. Loki si decentně odkašlal, aby dal najevo, že s mou stručnou odpovědí není příliš spokojený.

„Fajn,“ rezignovala jsem. „Řekla jsem mu začátek celé téhle frašky. Že’s mi spadl na střechu a pak ses ptal, kde jsi. Dál jsem se vlastně nedostala.“ Přikývl, že mi věří. To bych prosila.

Rána. Další žárovka prasklá a další můj nerv v kýblu.

„To si děláte prdel!“ zařvala jsem jak raněná zvěř a vyběhla na chodbu. Automaticky jsem otevřela poklop a vylezla na střechu. Pohled, který se mi naskytl, mě málem položil na zem. Ten chlap v brnění… a ten se štítem… oni tu fakt jsou. Zapátrala jsem víc. Lukostřelec, vdova, ani zelené monstrum nikde.

„Sakra,“ zaklel Iron Man osobně a namířil na mě ruku, ze které na mě vykoukly snad čtyři druhy střelných zbraní. Vyvalila jsem na něj oči a Steve pohotově zareagoval. Chňapl kolegovu ruku a tlačil ji dolů, zatímco se snažil o uvolněný úsměv i tón. Nemusím snad říkat, že zcela marně.

„Neboj se, nikdo ti neublíží,“ hodil významný pohled na Starka, který si mezitím sundal masku. „My tady jenom…“

„Sbíráte houby, co?“ vyprskla jsem jedovatě. „Na to vám tak skočím!“ a zapráskla jsem za sebou poklop. Seskočila jsem ze schůdků a rovnou běžela do ložnice, kde se rozespalý Thor vzpamatovával z rány. 

S Lokim jsem se srazila ve dveřích.

„Jsou to oni?“ ptal se.

„Ten strop na nás spadne!“ hysterčil z nepochopitelných důvodů Thor.

„Jede v tom s nimi!“ ozval se Stark z chodby a já se přesvědčila, že jsem mistr všech naivků, když jsem si vážně myslela, že ho zastaví zavřený poklop od střechy.

„O co tady kurva jde?“ neodpustila jsem si neslušné slovíčko. Loki mě popadl za ruku a zavedl do ložnice. S překvapivou jemností mě posadil na postel.

„Zůstaň tady a ani se nehni. Nikdo ti neublíží.“ On se mě snad snažil uklidnit?

„Ale tobě jo!“ vyskočila jsem zpátky na nohy. Kdo mě shodil podruhé, byl pro změnu Thor.

„Zůstaň,“ řekl mi jak psovi a svého bratra odstrčil stranou. „Postarám se o ně.“ Rozhodně se rozešel k chodbě, ale ve dveřích narazil na Steva. Thor se rozmáchl a Steve zvedl ruce jako důkaz dobrých úmyslů. Žasla jsem nad ním. Hned za Stevem se objevil Stark, znovu v masce.

A v tom náhlém tichu, které nastalo, se můj výbuch smíchu stal příliš hlasitým. Všichni ke mně otočili hlavy.

„Já se z toho poseru,“ smála jsem se jak vyšinutá. „Tak teď už vás tady mám skoro všechny.“ Chvilku bylo ticho. Fakt je nenechám mi z bytu udělat kůlničku na dříví. A to i vzhledem k faktu, že jsem mezi nimi jediný normální člověk bez jakékoli vymoženosti či schopnosti. Nikdo nereagoval. Asi to přišlo opravdu vtipné jenom mně.

Steve s rukama nataženýma ve dveřích, za ním červený robot, a na mé straně Thor, za kterým stál Loki, a za ním jsem na posteli seděla já. Naklonila jsem se, abych viděla na své další návštěvníky.

„Asi bychom měli jít zpátky na střechu," navrhl jsem velkoryse. Měla jsem sto chutí jim všem nabídnout čaj… tím se přece vyřeší všechno.

pokračování

předchozí

Share: