Pisálkův poradce, 6. kapitola

Jenom návštěva? 

Stále před čtrnácti dny – plus mínus den dva.

„A dozvím se konečně, kde to jsem?“ zavrčel netrpělivě, zatímco já na něj dál nevěřícně (a neomaleně) zírala.

„Na Mid… Zemi.“ Pohlédl na mě a já se modlila, ať se mě zeptá na mé duševní zdraví a řekne něco v tom smyslu, že myslel město nebo cokoli jiného, a že na existenci jiných planet nevěří.

„Má typická smůla,“ prohlásil zachmuřeně, přičemž si prohlížel svou obvázanou ruku. Pak ke mně vzhlédl.

„Zachránila jsi mi život,“ sdělil mi překvapeně. Je k zulíbání. „Ale co jsem viděl v případě mého bratra, byli z jeho přítomnosti více vyděšeni. Kdo přesně jsi?“ Mluvil dál, jako by se nechumelilo a jako by si neuvědomoval, že tady nic jako bohové neexistuje. Spoléhá na to, že vím, o čem mluví.

„No… řeknu to takhle…“ nasadila jsem výraz, který jasně naznačoval, že se snažím přemýšlet. „Jsem prostě… trošku více zasvěcená.“ Zpozorněl a já si pozdě všimla své chyby.

„Zasvěcená? Jsi z Asgardu? Spolčila ses-…!“ začal se vztekat, ale k naprosté nelogice místo rudnutí spíše blednul.

„Neřvi tady po mně, chlape! Nejsem s nikým spolčená, pocházím z téhle planety a jsem zasvěcená… no jako já myslela legendy!“ snažila jsem se hystericky zachránit situaci. Přece mu nebudu vysvětlovat, že jsem ho viděla ve filmu. I když uznávám, vypadá trošičku jinak než ten herec. Ještě líp! Kruci, je tohle vůbec možné?

Nevypadal, že by mi uvěřil, ale jako provizorní vysvětlení mu to stačilo. Přikývl a znovu se rozhlédl kolem sebe.

„Co teď s tebou,“ povzdychla jsem si a podepřela si rukama hlavu. Znovu se na mě podíval, v očích strach. To mě skoro vyděsilo.

„Já… nemůžu…“ marně se snažil o klidný tón.

„Nenutím tě se někam vracet. Asi to máš trošku rozlité. Všude. Ale tady ještě ne.“ S těmito slovy jsem se otočila zpátky k počítači, a i když jsem ho neviděla, přísahala bych, že si můj host právě oddechl. Menší azyl pro boha se tu najde.

***

Současnost:

„Takže se bál vrátit?“ Thor mi do téhle doby naslouchal jako dítě, kterému maminka před spaním vypráví pohádku. Proč si připadám jako jejich matka? Jsou o pár století starší než já.

„Jo. Není divu, vždyť ho málem zabili. A pokud vím, na Asgardu bylo taky dusno.“ Svěsil hlavu, jako bych ho právě seřvala.

„Já vím. Snažil jsem se… to nějak urovnat. Původně měl být… popraven.“ Čaj mu v rukou pomalu chladl.

„V tom případě nechápu, co tady děláš. Chceš ho vzít zpátky, aby ho zabili?“ Na chvilku jsem se odmlčela. „Já ten čaj neotrávila,“ prohodila jsem jen tak. Mou poznámku ignoroval a věnoval se otázce.

„Já… když jsem se dozvěděl, že je naživu, musel jsem ho najít. Mám strach ho vzít zpátky, když vím, co s ním chtějí udělat.“ Jeho proslov mě málem rozbrečel. Zdůrazňuji slovo málem.

„Takže jsi ho prostě přišel navštívit?“ vyvalila jsem na něj nevěřícně oči.

„Ale mám taky strach ho nechat tady,“ přiznal po chvilce ticha, kdy se konečně napil čaje.

„Zatím tu nebyly žádné problémy.“ Mimoděk jsem pohlédla z okna. Kdybych měla být upřímná, každou chvilkou jsem čekala, že mi tím oknem vletí do pokoje kapitán Amerika nebo rovnou Iron Man, já byla připravená na všechno. I na Hulka.

„Ano, zatím. Jenže oni vědí o mé přítomnosti. Brzy začnou pátrat i po Lokim.“

„A ti oni, o kterých mluvíš… s ním hodlají dělat co?“ Jediný pohled mi stačil k tvorbě celého strašného scénáře. Rozhodně jsem vstala z postele.

„Tohle přece nejde. Musíš ho vzít někam, kde se od něj budeš moct otočit zády, aniž by ho někdo zabil!“ rozčílila jsem se a Thor mě navzdory vážnosti situace pozoroval s mírným úsměvem.

„Proč ti na tom tak záleží?“ zeptal se. Odpověď čekal pravděpodobně jinou než tu, kterou jsem mu pohotově nabídla:

„Protože mám dva bratry a už rok jsem je neviděla. Nevím, co s nimi je, prostě zdrhli ze země a já se o ně bojím. A nesnáším, když vidím sourozence, kteří si sami sebe neváží. Ať už jsou vlastní nebo ne," praštila jsem pěstí do polštáře na potvrzení svých slov. Loki byl vzhůru, čehož jsem si všimla až pozdě. Byl pořád bledý a já jen při pohledu na něj pocítila únavu. Jak by ne. Je noc a mělo by se spát.

„Půjdu si lehnout. Ráno můžeme v debatě klidně pokračovat,“ ukázala jsem rukou za sebe. „Teď jdu do obýváku a ty… ty bys měl zůstat tady.“ Přikývl a já za sebou zavřela dveře.

pokračování

předchozí

Share: