Yo, byla jsem včera zřejmě natolik v šoku, že jsem na všechno zapomněla. Ale úplně na všechno. Na název města, kam chodím do školy, na to, jak se píše datum, a v neposlední řadě i na nastavení téhle kapitoly, aby vyšla hezky v šest ráno, kdy já mimochodem vycházím z domu.
Takže pátá kapitola je zde teď, a to díky kolegyni Nasti, která mi nevědomky připomněla existenci téhle povídky, na kterou jsem stihla zapomenout za necelý den. Ale ono se to zlepší. Na konci června.
V tomhle dílu se vracím do minulosti. Neříkám vám to proto, že bych si myslela, že jste blbí a neviděli ten podnadpis, ale prostě proto, že já být na vašem místě, nevšimla bych si ho.
Prostě Loki
Před čtrnácti dny:
„Ty vole!“ podívala
jsem se na strop, odkud na mě spadla žárovka. Bála jsem se jen pohnout. „Je
možné, aby se na mě zřítila střecha?“ zeptala jsem se sama sebe. Nic se nedělo,
sebrala jsem veškerou odvahu a narovnala záda, protože postoj, který jsem dosud měla, nebyl zrovna příjemný.
Vyrazila jsem poklop a
vykoukla na střechu. Přestože jsem neviděla dolů, z vědomí, že jsem na
střeše sedmipatrového paneláku, se mi zvedl žaludek. Rozhlédla jsem se a
vyvalila oči. Kdosi tam ležel!
Nepříliš obratně jsem
se vyškrábala nahoru a jen velice opatrně jsem se zvedla na nohy. Pořád mi bylo
zle. Znovu jsem se snížila tak, abych viděla jen plochu střechy, a k tělu
jsem se pomaličku doplazila. Asi půl metru od něj jsem natáhla ruku a šťouchla
do něj, jako to dělají děti, když mají po ruce mrtvolu zvířete a klacek.
Přisunula jsem se ještě blíž.
Byl to mladý muž,
černovlasý, a bledý jak stěna. Na sobě měl neobvyklé oblečení; zelenou tuniku a
černé kalhoty. Byl celý od krve a ani se nehnul. Vyděsila jsem se už jen při
myšlence, že se právě dotýkám mrtvoly, která by na střeše neměla co dělat, a
ještě hůř mi bylo, jakmile jsem si představila policisty, jak mě budou
vyslýchat a sousedi z toho udělají drama a ve zprávách pak bude, že jsem
zavraždila chlapa a dotáhla ho na střechu. Fuj.
Instinktivně jsem mu
na krk přiložila dva prsty, a k mému překvapení ještě dýchal. Slabě, ale
dostatečně. Až teď mi došlo, že nemám tušení, jak ho odtud dostanu. Třásla jsem
se zimou a trpělivost mi docházela. Vzhlédla jsem k nebi, pak znovu na
chlapa. Odkud proboha spadl?
Až s podezřelým
klidem jsem vytáhla mobil a našla číslo.
„Ivánku,“ oslovila
jsem kamaráda přesládlým hlasem. Bylo mi jasné, že mu volám nevhod. Zpravidla
chodil spát v deset ráno.
„Co!“ zařval vztekle
do mobilu a já začala svého rozhodnutí litovat. Ale jiného kluka, který by žil
dostatečně blízko, neznám.
„Potřebuju tě u sebe
do dese… pěti minut. Životně nutně.“ Zpozorněl.
„O co jde?“
„To ti vysvětlím, až
tu budeš. Pospěš si, prosím.“
Za osm minut jsem
slyšela řvaní motoru starého BMWéčka a řezání zatáčky, u které jsem vždycky tajila
dech. Ivan se dostavil opravdu rychle. Když přijel výtahem nahoru a zaklepal mi
na dveře, byl překvapen ze zálohy, když jsem vystrčila hlavu z otvoru ve
střeše a houkla na něj jak sova:
„Tu!“
Lekl se a uskočil.
Hned nato za mnou beze slova vylezl. Dovedla jsem ho k chlapovi, který
bledl víc a víc.
„Jsi ho zabila?“ zívl
Ivánek znuděně.
„Jistě.“ Dle toho, jak
se na mě podíval, mi pravděpodobně uvěřil.
„Zdrháš taky ze země?
To’s mi snad mohla říct po telefonu!“ začal se vztekat a já se plácla do čela.
„Ne, ty vole, prostě
jsem tu našla chlapa a nemám ho jak dostat dolů.“
„Zavolej sanitku.“
„Do prdele, Ivane, já
tě tady nemám jako poradce! Pomoz mi s ním, prosím tě.“ Čekala jsem další
rady, ale poznala jsem, že spěchá domů, aby si mohl konečně lehnout. Jedna nula
pro mě. Bez větší námahy vzal polomrtvého krasavce do náruče a já nad ním jen
žasla. Pak si ho šikovně přehodil přes rameno a opatrně slezl schůdky ze
střechy. Otevřela jsem mu dveře a on ho mezitím donesl automaticky do mé postele.
Nevzmohla jsem se na odpor. Právě mám v posteli cizího chlapa, a jestli mi
tam i umře…
„Co teď s ním?“
zeptal se Ivánek, když s mým hostem hodil na postel.
„Co asi.“ Donesla jsem
si lékárničku. Ivánek pokrčil rameny a lehl si vedle něj do peřin. Nechala jsem
ho být a dál se věnovala jen zraněnému. Ne nadarmo studuju medicínu, zavýskla
jsem v duchu radostně, když jsem si uvědomila, že vím, co mám dělat.
Asi po hodině mé
urputné snahy vypadal černovlasý konečně k světu. Na tváři měl sice pořád
dost modřin a podlitin, ale krev jsem smyla, zraněnou ruku obvázala. Přímo
mistrně! A měla jsem pořád dost času na to, abych popadla foťák a vyfotila
dvojici v posteli. To by bylo.
Jakmile jsem
fotoaparát odložila, Ivánek se probudil, zamžoural vedle sebe, vyvalil na mě oči a pak šel k ledničce, odkud se vrátil se skučením, že je zase prázdná.
„Děkuju ti za pomoc,“
vděčně jsem mu stiskla ruku a on přikývl.
„To je v pohodě.
Ale příště bude plná lednička. Teď už ho zvládneš?“ mávl k mému návštěvníkovi.
„Levou zadní.“ Odešel
a ani se neptal, proč si v posteli nechávám polomrtvého chlapa. Vlastně
jsem za to ráda, neměla bych pro něj odpověď.
***
Dýchání už měl
pravidelné a dokonce měl i lepší barvu. Sedla jsem si s čajem
k počítači a začetla se do článku, ve kterém se autorka rozčilovala nad
párováním bratrů. Zcela jsem její názor sdílela.
„Kde to jsem?“ ozval se hlas, který do
tradičního ticha v pokoji rozhodně nepatřil. Ohlédla jsem se. Můj
návštěvník se právě snažil posadit a s panikou v očích se kolem sebe
rozhlížel. Pak si mě konečně všiml. Asi pět vteřin jsme si mlčky hleděli do
očí.
„Kdo jsi?“ zeptal se
konečně. Prrr… tady se budu ptát já.
„Mám stejnou otázku,“
zamračila jsem se na něj. Navzdory tomu, že jsem mu zachránila život, se
mnou mluvil podivným tónem. Opovrhujícím.
„Loki,“ sykl, když se
opřel o zraněnou ruku. Tak zmateného člověka jsem ještě neviděla. To mi
v tu chvíli bylo vlastně jedno. Co to říkal?
„To si děláš srandu?“
pohlédla jsem zpátky na článek, kde bylo tohle jméno napsané ve spojitosti
s párováním nevlastních bratrů. Připlácla jsem si dlaň na pusu a vyvalila
oči, div mi nevypadly. Vždyť on vypadá jako…
„Nedělám. Jsem Loki Odi…
prostě Loki. Kdo jsi ty?!“ zněl nervózně.
Jsem si říkala, že jsi zapomněla! :D Tohle se mi líbí :D
OdpovědětVymazat