středa 28. srpna 2013

Side by Side, 8. kapitola

Přeji nádherný den, smrtelníci. 

A vítám vás u osmé kapitoly, která je zároveň poslední, kde řeším (dočasně, samozřejmě) minulost. Devátá kapitola je dopsaná a příští týden vás tady bude čekat, mimořádně ukecaná (až se mi z ní zase chtělo udělat scénář) a na mé standardy dlouhá. Snad si vyžehlí všechny předešlé díly. 

Enjoy. 
-----

„Vůbec netuším, co to tady dělá,“ hihňala se Jane hystericky, zatímco taser cpala zpátky do tašky. „Darcy, já tě zabiju,“ dodala, když si myslela, že si jí už nikdo nevšímá. Thor podvědomě couvl, ačkoli byl jako bůh takovou maličkostí nezranitelný. Ale nikdo nevstoupí do stejné řeky dvakrát. Zvlášť ne takhle zákeřné a snadno podcenitelné.

Trávil se svou přítelkyní druhý a poslední den, který si mohl dovolit zůstat. Pravdou vlastně bylo, že mohl zůstat tři dny, ale i tak měl dost výčitek, že nechal Lokiho v péči Starka na tak dlouho. V jeho hlavě se pořád míchaly argumenty, které by ho dokázaly donutit zůstat. Jednak ho Loki od sebe vyloženě odstrčil, a jednak nebyl při bližším výzkumu útoku na Tonyho věž nijak zapotřebí. Pak tu ale byla druhá strana, kde pořvával další a mnohem silnější argument. Mladší bratr. A Thor se svými ochranitelskými sklony sice musel Jane lhát o délce volna, ale… jinak to nešlo.

Stejně by si ten poslední den vůbec neužil. Už tak měl nervy nadranc, ujišťoval se blonďatý bůh, zatímco k sobě tiskl drobnou vědkyni a do vlasů jí mumlal zamilované nesmysly, které byli schopni říct nahlas jedině lidé toužící po více společném času, po pár dotycích navíc. Pak se Thor prudce otočil a za doprovodu charakteristického a jistě nezbytného hromu zvedl ruku s kladivem vzhůru k nebi a pak… zmizel. 

Následovalo letmé blýsknutí, vítr se zklidnil, a dokonce ani Darcy, která by se svou vyřídilkou pomalu mohla rovnat samotnému Starkovi, se neodvažovala své kamarádce cokoli říct.

Thor si na cestě sklesle uvědomil, že právě opustil ženu, kterou miloval, a co bylo důležité, která milovala jeho, aby se vrátil k bratrovi, který ho nenáviděl.

Byly doby, kdy se Thor vyloženě nutil, aby Lokiho začal taky nenávidět. Zkoušel všechno. Po zničení Bifrostu chodil do jeho pokoje, a ke každé věci si zkoušel vybavit něco… ošklivého. Třeba když mu Loki lhal. Jeho bratr mu lhal pořád. Ale až ten den, kdy mu řekl o otcově údajné smrti, to byla lež, kterou i jindy k výmyslům tolerantní Thor považoval za neodpustitelnou.

Dokonce se mu jeho pokus o vyvolání vzteku jednou povedl a on smetl z Lokiho stolu hromadu knížek. Ještě ten samý den se ale vrátil a všechny pečlivě naskládal zpět. Poslední knížka, ta zapadlá nejdál pod stolem, mu byla však povědomá. Pochopitelně to vzbudilo jeho zájem, vzhledem k tomu, že mu nikdy žádná knížka povědomá nebyla.

Poznal ji. A nebyla to knížka. Byl to deník s téměř prázdnými stránkami, teď už trochu zažloutlými věkem. Přece jen to byla pěkná řádka let, kdy nechal ten deník vyrobit. Pak ho bratrovi podal brzy ráno (po tom, co Lokiho poněkud nešetrně probudil) a posadil se na postel, aby sledoval jeho reakci. Byl si jistý, že nikdy nezapomene na Lokiho výraz, když knížku spěšně prolistoval, zjistil, že je prázdná, pak se podíval na první stránku a pobaveně se ušklíbl. 

Thor se tehdy v prázdném pokoji posadil ke stolu, otevřel první stránku a slova, která tam tehdy ve spěchu, netrpělivě a nepříliš úhledným písmem naškrábal, mu přivolala vlnu nostalgie, kvůli které mu bylo zle ze svého předchozího pokusu (pokusů) si Lokiho zošklivit. 

Kouzla jsou složitá. A kouzelníci zapomnětliví.

Loki si deníku vážil. Psal do něj, ale Thor nikdy nezjistil, co vlastně, protože jeho tajnůstkářský bratr kouzlem vždy schoval to, co napsal. Což Thorovi nedávalo smysl. Kdyby to zapomněl… jak by to pak přečetl a vzpomněl si?

„Jen jsem si vytvořil motiv k tomu, abych nezapomněl,“ odpověděl mu Loki na jeho otázku, a neopomněl přidat ani svůj typický úšklebek.

***

Thor si jen matně uvědomoval, že vkročil do Starkovy věže, automaticky se pozdravil s Jarvisem a požádal jen o tiché povolení k ubytování. Vypadalo to, že všichni spí.

Stejně se musel ujistit.

„Loki?“ zašeptal do temné místnosti. Viděl, jak sebou Loki v posteli cukl, snad ze spánku. A rozhodl se předstírat dál hloupého staršího bratra a místo, aby se zeptal, jestli se v jeho nepřítomnosti něco nestalo, jen tiše zavřel dveře a odešel si lehnout do pokoje hned vedle.

***

Loki se ve tmě mračil na okno zatažené závěsem. Opatrně se na posteli posadil a pokusil se vstát. Něco ho ale zarazilo. Už jej málem přepadly obavy o své zdraví, o to, že se možná neuzdravuje a jeho magie se k němu nevrací. Ale i když ho to následující zjištění nemálo rozčilovalo, z praktického hlediska ho ta neobvyklá a na první pohled extrémně pevná pouta (s připevněným lístečkem podepsaným Starkem) i uklidňovala.

Netušil, jestli to bylo z dobrého pocitu, že je i přes své projevy slabosti považován nadále za hrozbu, a co lépe, za nedůvěryhodnou hrozbu.

Více méně smířen se svým omezením pohybu si lehl zpátky do peřin. To, že mu zázračně přibylo přikrývek, považoval jako omluvu od té zelené bestie, co se ho ještě předevčírem snažila chladnokrevně připravit o život. Ne, že by nebyl zvyklý.

Znechuceně obrátil oči, ačkoli to kvůli tmě pozbylo veškerého významu. Musel si uznat i další věc než jen něco děsivě podobného traumatu z výprasku od Bannerova vnitřního monstra. Znovu se podíval na okno, a najednou už byl mnohem radši za závěsy. Ve tmě byl v bezpečí. I po pádu z Bifrostu byl v bezpečí, ale on si přesto tak zoufale přál, aby mu někdo pomohl, aby konečně dopadl, aby se stalo cokoli.

Nedával za vinu svému zoufalému přání, že ho zachytili Chitauri a dali mu jasně na srozuměnou, že jeho záchrana rozhodně nebyla žádným příspěvkem na charitu, a že bude muset zaplatit. Tesseractem a Midgardem. Zprvu nechápal. A udělal dokonce i tu chybu, že chtěl vysvětlení. Bylo jedno, jak nevinná jeho otázka byla, vysloužila mu tu nejméně příjemnou odpověď, jakou si kdy mohl představit.

Znovu sebou v posteli trhnul. Pak se snažil zabavit pokusy potlačit své nutkání roztrhat všechny polštáře i deky. Měl na sebe vztek. Měl vztek na všechny kolem sebe. Předstíral tady spánek, a blížil se čas, kdy se znovu objeví Thanos a bude chtít, aby Loki zaplatil za své selhání, nepočítaje vůdce temných elfů, které nikdy neměl zrovna v lásce. Před pár dny se krčil strachy před na první pohled mírumilovným doktorem, pak dostal panický záchvat v přítomnosti nesnesitelného Starka a dokonce ve své slabé chvíli objal Thora. A to mu z celého výčtu projevů jeho slabostí přišlo nejubožejší.

Kdyby měl přemýšlet jako podprůměrní zloduchové, jak jim tady na Midgardu říkají, snažil by se utéct, možná by usiloval i o pomstu. A tohle byl jeden z okamžiků, kdy se proklínal za to, že nemá mozek obyčejného všedního darebáka. Ne. On bude pomáhat chránit Zemi, a to jenom kvůli té stupidní a zcela zbytečné emoci pro někoho jako je on. Vděčnost.

Byl vděčný otci za to, že ho přijal navzdory jeho pravému původu. Zabil pro něj jeho úhlavního nepřítele. Byl vděčný Thanosovi za to, že ho vysvobodil z toho nekonečného padání prázdnem. Získal pro něj Tesseract a… málem i Zemi. Byl vděčný matce, že mu vrátila magii. Slíbil jí, že neudělá žádnou blbost (i když jeho definice blbosti byla rozdílná od té její). Byl dokonce vděčný i těm smrtelníkům, kteří mu poskytli zdravotní péči, ačkoli si museli být velmi dobře vědomi toho, že on být na jejich místě, kopnul by si do nich. A nejspíš by měl být vděčný i Thorovi za to, že vyhrožoval svým přátelům proto, že mu nejspíš nechtěli pomoct.

Jak říkal, zcela zbytečná a omezující emoce. 

3 komentáře:

  1. To je naprosto kouzelná povídka... :D Přečetla jsem všechny díly během nějaké hodinky, možná dvou. :) Moc se mi líbí ten Lokiho pohled.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že se ti líbí. :)

      Vymazat
  2. No je to trochu hopem, ale hlavně že... zvlášť jestli má být příští delší :-D Loki je vážně čumáček... pardon... :-D :-D Jsem dost zvědavá na ten deník - velmi to tam zní, že bude mít nějaký význam :-)
    (loki.pise)

    OdpovědětVymazat