středa 21. srpna 2013

Side by Side, 7. kapitola

Opravdu doufal, že právě neudělal to, co právě udělal. Tolik doufal, že to byl jenom sen nebo přelud. Ale roztřesené ruce mu tvrdily opak a on svým jindy jistým rukám důvěřoval víc než své mnohdy zmatené mysli. 

Bylo to tak. Před chvilkou vstoupil do Lokiho provizorního pokoje a dělal psychologický pokus na někom, kdo je mentálně nestabilní. A že byl tenhle popis eufemismem století, snad ani nemusel dodávat.
Stále měl před očima ten moment, kdy Loki začal lapat po dechu, jako by se dusil, jak se před ním schoval, ačkoli se tak nemohl nijak uchránit. V tom gestu bylo víc emocí. Strach, rezignace, zoufalství a lítost. Všechno najednou. To bylo upřímně to poslední, co Tony očekával. Snad dokonce doufal, že se Loki rozzuří a znovu se ho pokusí vyhodit z okna nebo něco podobně šíleného (ale na Lokiho normy více méně přirozeného). Jenže tímhle malým záchvatem se bůh zla k Tonymu dostal mnohem blíž, než kdokoli předtím.

Tony věděl. Tyhle reakce mohl mít jedině člověk, který si prošel mučením, neustálým strachem a dotěrnými nočními můrami.

Už mu to zdaleka nepřipadalo jako dobrý nápad. Zkoušet psychický stav boha… co ho to napadlo. Ten chlap ho snad mohl na místě zabít. Ale neudělal to. Příliš ho vyděsil. On právě vyděsil boha.
Potřeboval panáka. Hodně panáků.

„Tony? Vnímáš mě?“ Z omámeného popíjení alkoholu jej vytrhl hlas, který by v aktuální situaci klidně postrádal. Steve. A co hůř, vyčítavě znějící Steve.

„Co potřebuješ, kapitáne?“ zeptal se bez jediné špetky obvyklé pichlavosti, což byl rozhodně dostatečný podnět k Stevovým obavám.

„Jsi v pořádku? Přišlo mi, jako bys vůbec nevnímal…“

„Jen jsem se zamyslel,“ přispěchal Tony s výmluvou. Už se probudil dostatečně na to, aby používal mozek. „Člověk se občas prostě zamyslí… zvlášť, když hrozí válka s ufony, nebo když má ten člověk ve věži šíleného boha, nebo…“

Steve naoko chápavě přikývl, ale stále se tvářil pochybovačně. Právě viděl Starka vycházet z Lokiho pokoje a tvářit se, jako by právě spatřil ducha. Bál se, jestli mu Loki něco neudělal. Dokonce i opatrně otevřel dveře a nahlédl do jeho pokoje, ale jediné, co spatřil, byla postel, na jejímž kraji ležel Loki a vypadal, že spí. Proto se ve vší naivitě rozhodl Tonyho zeptat.

„Říkal ti něco?“ Tony sebou lehce cukl, jako by za tu chvíli opět zapomněl, že v obýváku není sám. Pak se k Stevovi otočil a snažil se potlačit nutkání se na něj pořádně rozkřičet. Kdyby to udělal, chudák kapitán by to stejně nepobral. Tony byl známý tím, že ve slovních konfrontacích často a rád využíval narážek a odkazů na filmové nebo knižní postavy. A Steve nic z toho znát nemohl. K velké zlosti Tonyho, samozřejmě.

„Ne,“ zajíkl se Tony, přičemž se stihl divit, kam se poděla jeho jindy dobrá schopnost lhát. Pak se na svého kolegu zazubil. „Dáš si drink?“

***

„Thore!“

„Jane!“

„Thore!“

„Jane!“

„Tolik se mi stýskalo!“

„Je mi to tak líto… nemohl jsem dřív… chybělas mi.“

„Tak u tohohle být nemusím,“ zabručela Darcy a odkráčela pryč, aniž by věděla kam. Thor se usmíval od ucha k uchu, vlasy měl ještě rozcuchané ze svého zběsilého letu. Jakmile spatřil Jane, jeho srdce jako by dostalo šok, a on svou milou uvěznil v překvapivě jemném objetí. Jane se červenala jako na prvním rande, tiskla se k bohovi hromu a spokojeně si užívala toho pocitu bezpečí.

Pohladil ji opatrně po tváři, jako by stále nemohl uvěřit, že je zase s ní, může se na ni dívat, mluvit s ní, dotýkat se jí.

Ne, že by Jane opravdu chtěla řešit problémy světa zrovna v tomhle okamžiku, ale nedalo jí to, zeptat se jednou stejně musela. A chtěla si to odbýt teď, aby si pak mohla už jen užívat Thorovu přítomnost a nemyslet na to, že za chvilku bude muset odejít do boje s nějakými monstry a že je i přes jeho odolnost možné, že se nevrátí.  

„Víš, co přesně se děje?“ zamumlala tváří zabořenou stále v jeho hrudi. Jasně cítila, jak se Thor napjal.

„To neví nikdo, Jane.“ Jistěže to věděl. Nebyl přece úplný idiot, byl to princ, a něco jako válka bylo téma, u kterého byl přítomen. Ne, že by o to stál, ale stačil dospět dost na to, aby si uvědomil, že je to nutnost. Byl vděčný, že ještě nebyl králem, jak měl původně být.

Dokonce si i vzpomněl, čí to byla zásluha. A každý den sám sebe přemlouval, aby se Lokiho zeptal, jestli to byl důvod přerušení jeho korunovace. Toužil po odpovědi, ale neměl odvahu se zeptat. Jejich vztah byl ještě příliš křehký na to, aby si Thor mohl dovolit otázky z minulosti. Věděl, že by ho to od Lokiho akorát víc oddálilo. A on si umínil, že svůj vztah s bratrem znovu zpevní, a to za každou cenu. 

4 komentáře:

  1. Jů, změna písma... čtenáři děkují a oceňují! :-))

    OdpovědětVymazat
  2. No tak, šup šup, někteří z nás mají absťák! :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Thore
    Jane
    Thore!
    Jane!
    :D :D :D Tak to bylo fakt super

    OdpovědětVymazat