Pisálkův poradce, 1. kapitola

Nádherný, stále prázdninový den přeji! Tohle je moje první (jakože první zveřejněná) povídka na téma Avengers, kde figuruje Loki a OC postava, jejíž jméno je shodné s tím mým čistě z lenosti vymýšlet jiné. Žádnou paniku, s tím stvořením na řádcích níže nemám absolutně nic společného. Možná jen pár detailů. 

Abych taky zdůvodnila, proč tahle podivnost vlastně vznikla... z důvodu sobeckého, jelikož jsem uzavřela sázku sama se sebou. Mám spousty rozepsaných povídek, a ještě jsem ani jednu nedokončila. Tudíž jsem sama sobě řekla, že za pár dní napíšu kratičkou povídku, kterou i... pozor... UKONČÍM. A ono se to povedlo. Pravdou je, že jsem se při psaní nesnažila, a mnoho zápletek jsem vynechala, chtěla jsem novelu a novela z toho vznikla. Více méně. 

Ke konci je sice Loki/OC, ale romantiku tam nehledejte. Rozhodla jsem se na poslední chvíli využít zbytky volného času a dávám si všechno na jedno místo. A kdyby se někdo na čtení přece našel, nechť si 12 kapitol užije a vrhne se i na navazující sérii. (Sázku jsem neporušila, přísahám. Ta se na druhou sérii vůbec nevztahovala!)

Nesnáším, když se před začátkem povídky rozkecám. 

1. kapitola - Pokus o povídku

„No tak,“ dloubl do mě. „Napiš něco zajímavějšího!“

„Hele hele… klidně kritizuj moje vaření, můj způsob života i můj nábytek… ale do psaní mi nežvaň. Jestli mě budeš rozčilovat, budu psát něco mnohem… mnohem…“ Zvedl ruce, což mě umlčelo.

„Vždyť je to všechno blbost! Tohle by můj bratr nikdy neudělal.“

„Co… co jako?“ zmateně jsem si prohlédla písmenka ve Wordu.

„Že by se postavil proti Všeotci, aby se mě zastal. Možná by nebyl rád… ale nic by neudělal.“ Otočila jsem se na židli a vyvalila na něj oči.

„Je to tvůj bratr! Samozřejmě, že by to udělal! I já bych to udělala, a to tě ani neznám.“ Zalapal po dechu. Hned nato vykouzlil zvrhlý úsměv.

„Vážně? Víš, že se obětavost nevyplácí? Zvlášť, když jí plýtváš na někoho, jako jsem já.“

„Nejsi hajzl.“ Překvapeně zamrkal a podíval se mi do očí. „Nejsi svatoušek, ale zlej taky nejsi.“

Thor pomohl bratrovi na nohy. Mladší z bohů ale cítil, že je po takové době strávené v tmavé cele příliš slabý na udržení rovnováhy.
"Thore,“ řekl tiše a blonďák se zarazil. „Nepouštěj mě, pokud mě nechceš zvedat znovu.“ Sice se Loki ironicky ušklíbl, ale i tak na něm šel poznat stud. Thor se potutelně usmál.

„Ne! Děláš ze mě chudáka!“ zaskučel a převalil se na posteli. Pak na maličký okamžik zapomněl na svou zlost, vzal si linecké kolečko z krabičky plné cukroví, ale mračil se na mě dál.

„Přesně tak. Říkala jsem ti, ať mi do toho nekecáš. Ještě se budeš divit, co dokážu napsat.“ Loki zřejmě pochopil. Rozkašlal se.

„To neuděláš!“ zasípal a ukázal na mě výhružně prstem.

„Zveřejním to, najdu i nějaký obrázek… víš, kolik máte vy dva dohromady fanoušků? Zvlášť, když spolu…“ Vrhl se na mě a snažil se zmocnit notebooku. Pohotově jsem ho srazila zpátky na postel.

„Takhle o nás nemluv!“ vztekal se jak malé dítě a třel si žebra, do kterých jsem ho nešetrně kopla.

„Jako bůh bys měl něco vydržet," vyplázla jsem na něj jazyk a ignorovala jeho vražedný pohled. „Teď mě nech psát a možná ti seženu další linecký kolečka.“

„Loki Odinsone,“ trhl sebou při vyslovení svého jména, které používal celý život, a které mu teď bylo tak vzdálené. Nadechl se k nehezké poznámce, ale Thor svůj stisk zpevnil, aby dal najevo nesouhlas. Lhář sykl bolestí a na bratra se zamračil.

„Za své činy, kterých ses dopustil na Zemi, jsi byl odsouzen k pobytu ve vězení, dokud…“ Dál Odina neposlouchal. Nedokázal ani zvednout hlavu. Moc dobře věděl, co by uviděl. Matčiny slzy a otcovo zklamání. Co víc si přát. Povzdychl si a začal zkoumat kamennou dlažbu.

Thor se zlehka usmál. Byl rád, že vzal otec na vědomí Lokiho momentálně tolik bídný stav a trest omezil pouze na vězení. Odin se na Thora ani jednou nepodíval. Jen dál provrtával pohledem Lokiho a čekal, jestli bude mít bůh klamu tolik odvahy, aby zvedl hlavu a podíval se mu do očí.

Loki jako by mu četl myšlenky. Těsně před tím, než ho Thor vyvedl z místnosti, zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly. Bylo to jako elektrický šok. Pak byl odveden – podstatně jemněji, než byl předveden.

Zavřel za sebou dveře od cely. Loki se na bratra ušklíbl.

„Nezapomněl’s zůstat venku? Tohle je moje cela!“ ironie z jeho hlasu jen přetékala. Thor se pousmál a sedl si na nepříliš pevně vyhlížející židli u ještě mizerněji vypadajícího stolu v rohu kobky.

„Jsem rád, že to dopadlo takhle.“

„Řekl vůbec, jak dlouho tady budu?“ zeptal se Loki a posadil se na postel.

„Ty’s neposlouchal?“ 

„Ani ne. Někdy po tom, co řekl moje příjmení, jsem usnul samým dojetím.“ Blonďák zakroutil hlavou.

„Neřekl to. Jen… prý tak dlouho, dokud…“

„Už vím, po kom jsi tak naivní," odsekl Loki zhnuseně. „Já se nezměním. Říkal jsem ti to celou dobu. Tohle jsem já.“ Prudce vstal, lehce se zakymácel, ale brzy našel rovnováhu a přešel blíž k bratrovi.

„A vůbec… nepřipadáš si ani trochu ohrožen, když jsi tady se mnou?“ nahodil tón, ze kterého by se obyčejnému smrtelníkovi podlomila kolena strachy. Thor, smrtelník ani zdaleka, však také vstal a přešel k němu.

„Ne. Děláš ze sebe zrůdu, Loki. To tolik toužíš po tom, aby nad tebou všichni zanevřeli? O co ti jde?“ Šlo poznat, že to bylo přesně to, na co se chtěl zeptat už od úplného začátku.

„Ses nějak rozjela.“ Loki se nakláněl na posteli a div neměl hlavu opřenou o moje rameno. Samým leknutím mi spadla sluchátka.

„Ty seš ještě tady?“ položila jsem tu nejpodivnější otázku, které jsem byla schopna.

„A kam bych šel?“ podivil se.

„To je fuk. Proč mě rušíš.“ Začala jsem prsty klepat o dřevo. Loki si toho nevšímal.

„Takhle to neprobíhalo, když jsem byl v cele," zamumlal. 

„To jsi z toho mostu skočil znovu proto, abys chodil po Zemi a buzeroval pisálky fanfikcí?“ pohlédla jsem mu zblízka do očí. „Tak mi řekni, jak to bylo!“ Přece jen mě přemohla zvědavost. Loki se vítězoslavně usmál a já měla chuť ho uškrtit drátem od myši.

Pak se jeho úsměv vytratil a společně s ním i má touha po vraždě.

„Mučili mě," řekl tiše. „Máš Odina zafixovaného jako člověka, který je schopný se pro rodinu rozkrájet. I pro tu nevlastní.“ Ušklíbl se a mně spadla čelist.

„Cože?!“ otočila jsem se na židli a vyvalila na něj oči. „Proč by to… do prdele, je to tvůj otec, krev nekrev!“ Mé rozhořčení mu evidentně přišlo k smíchu.

„Stejně reagovala i matka," uchechtl se. Aha. Tak už to chápu. Kterej chlap se při vzpomínce na matku neusměje? Hehe.

„Zpátky k věci. Co se dělo?“

„Jak jsem říkal. Prostě mě tam dennodenně mlátili a přitom po mně nic nechtěli vědět. To začalo až později. Na moc si nepamatuju. Hlavou jsem párkrát narazil do zdi," znovu se ironicky ušklíbl. "Thor zuřil. Ale nic neudělal."

Najednou jsem neměla slov.

„Loki…“ položila jsem mu ruku na rameno a jemně stiskla, přestože to bylo gesto, u kterého jsem mohla pouze doufat, že je vhodné. „To je mi fakt líto…“

„Ty brečíš?“ vyvalil na mě oči tentokrát on.

„Ne.“

Možná trochu. Když si jen představím, že ho někdo mlátil… takový blbý štěně…takový... pomazleníhodný bůžek. Psaní mě přešlo a já Word zavřela. Choutky stranou.

„Možná budu pokračovat večer. Teď pojď do kuchyně. Jdu si dát kafe a linecký.“

pokračování

Share: