Pisálkův poradce, 2. kapitola

Linecké, babička a nový přítel

„Nevypadáš jako někdo, kdo jí sladký," okomentovala jsem svého návštěvníka, který do sebe ládoval už druhý talíř lineckého. Zazubil se na mě. Beztak patří k těm lidem, kteří mají to štěstí, a můžou jíst jak čuňata, aniž by přibrali jediné deko.

„Nic takového jsem nikdy neměl,“ ohradil se a opřel se lokty o stůl. „Teď mi řekni něco o tomhle podivném světě.“ Zaskočil mi hlt kávy.

„Podivnej seš tady leda ty. Spíš ty mi povídej něco o Asgardu! Tam to musí být o dost zajímavější.“ Zatvářil se znechuceně a vzal si další linecké kolečko.

„Ani ne. Trávil jsem život v knihovně," pokrčil rameny a mně se automaticky protočily panenky.

„Já kdybych měla doma obrovskou knihovnu, tak z ní taky nevylezu," přiznala jsem. „Ale jediné, co tady mám, je obývák s poličkama.“

„Patříš k chudé vrstvě obyvatelstva?“

„To s tím nemá co dělat. Celá tahle země je chudá.“ Vypadal překvapeně.

„Nemáš ráda svou zemi? Mluvíš o ní s nenávistí," přimhouřil oči a já si povzdychla.

„Tak to není. Jen jsem tady z toho unavená. Rodiče přišli o práci. Odjeli do Brazílie za mým nejstarším bratrem, který už tam nějakou dobu žije. Můj druhý bratr je teď na Novém Zélandu. Za tři roky pojede do Norska a já s ním.“

„Nechali tě tady?“ Bože, připadala jsem si jak u cvokaře. Vypadal zvědavě.

„Jo. Musím napřed dokončit školu," dopila jsem kávu a hrnek dala do dřezu.

„Jakou školu?“ vypadal ještě zvědavěji.

„Zdravotnickou. Jinak bych tě těžko přivedla k životu, když jsi nám spadl na střechu. Máš štěstí, že v sedmém patře bydlí zrovna takový zasvěcenec jako já.“

„Neumřel bych. Jsem bůh," zamračil se na mě a já se v duchu rozesmála.

„To vysvětluj svému tělu," ukázala jsem na jeho obvázanou pravou ruku, doteď se hojící. „Pochop, že tady jsi ve světě, kde nic jako magie neexistuje. Jestli někdy řekneš mojí babičce, že jsi bůh, zavolá do blázince a pak tě přetáhne pánvičkou. Takže se mile představ jako můj kamarád a bude to v pohodě.“ Přikývl a vstal od stolu.

„Je to tady malé,“ postěžoval si. „To jsi tady celou dobu?“

„Ne, jenom rok," zívla jsem si a podívala se z okna. Schylovalo se k bouřce. „Loki,“ oslovila jsem znuděného boha směle. „Nemá tvůj bratr v plánu prorazit mi střechu, že ne?“ Zděšen se podíval z okna a ztěžka polkl.

„To se nedá úplně vyloučit. Co jsem tady, nedokážu se před Heimdallem ukrýt.“ Vypadal opravdu nervózně.

„Neboj, já tě nedám," poplácala jsem ho po zádech a sedla si do obýváku.

Ozval se hlas za dveřmi.

„Ali! Jsi doma?“

„Babička," oznámila jsem Lokimu, který vypadal, že se schová klidně i do ledničky, aby se nemusel s nikým seznamovat.

„Jo!“ zařvala jsem nazpátek a šla jsem své prarodičce otevřít. Loki na mě zpoza rohu zasyčel:

„Zbláznila ses? Uvidí mě! Tady se nedá schovat!“

„Babi, neděs se, představím ti svého přítele. Jmenuje se Tom, pracuje tady dole v knihovně," lhala jsem, jako když tiskne. Loki nezklamal a projevil se jako profesionál. Veškerou nervozitu schoval za milý úsměv. Uklonil se a vzal babiččinu ruku.

„Těší mě, že vás poznávám.“ Babička si ho podezřívavě změřila, a jak měla ve zvyku, řekla, co si myslí.

„Nejste vy ňákej další pošuk?“

Podobnou reakci jsem čekala. Totiž... babička měla takovou představu, že kdykoli se našel chlap, který se mnou dobrovolně byl, nemohl být normální. Což byla sice ve všech případech pravda, ale bolelo to stejně. Lokiho tahle otázka nevyvedla ani minimálně z míry a upřeně se jí podíval do očí.

„To nemůžu posoudit. Ale vaše vnučka si zatím nestěžovala," hodil na mě významný pohled a já se falešně usmála.

Po dalších deseti minutách, kdy mi babička nutila koláč a bábovku, jsme ji oba dva jako nejšťastnější pár na světě vyprovodili z bytu. Šla jen o dvě patra níž a zazvonila na dědu. Teprve až se za ní zabouchly dveře, odvážila jsem se zavřít i ty svoje. Oddychla jsem si. Loki se opíral o práh dveří do kuchyně a ušklíbl se na mě.

„Jsi dobrá lhářka.“ Nevěděla jsem, jestli to mám brát jako urážku nebo kompliment. Raději jsem nereagovala nijak.

„Loki,“ došel mi po chvilce doteď bezvýznamný fakt. „Asi budeš muset začít pracovat v knihovně. Babi tam chodívá, a jestli se jich na tebe zeptá, tak mě jebne.“

Loki se podíval na strop, asi pět vteřin mlčel.

„A jak to vyřešíme?“ zněl úplně klidně a vyrovnaně. Určitě počítal, aby ovládl touhu mě zabít. Ruku na srdce, nemám mu to za zlé.

***

„Kačí… no ták. Laskavost," lísala jsem se ke své kamarádce, která si Lokiho měřila stejným pohledem jako dříve babička. Ano, ty dvě měly na mé... partnery stejný názor. 

„Já na šéfovou nemám takový vliv!“ ohradila se.

„Ale hovno," odsekla jsem netrpělivě. „Je to vážně nutné. A… dlužíš mi to.“ Přiblížila jsem se k ní a ona značně znervózněla.

„Fajn… fajn. Má nějaké zkušenosti?“ 

„Ty do knihovny potřebuješ nějaké zkušenosti?“ zeptala jsem se, jak nejnevinněji to jenom šlo.

Po dvou dnech usilovného přemáhání se Katka opravdu odhodlala požádat o místo pro kamaráda. A jak sama řekla, nikdy nebyla překvapenější, než když jí šéfová málem skočila radostí do náruče s tím, že už ani nedoufala, že někdy do tak pitomé práce získá dalšího pomocníka.

Ale možná to bylo proto, že se jí Loki jednoduše líbil. Lhala bych, kdybych tvrdila, že vypadá zle. On ani nevypadá obyčejně. Černé vlasy, nádherné zelené oči, je vysoký, štíhlý a elegantní. Ta baba si ho určitě zamilovala.

„Máš práci!“ oznámila jsem radostně svému hostovi. Loki nadskočil. Seděl u mého počítače a marně se snažil přijít na to, jak se ta věc ovládá.

„Já… se přece nezdržím dlouho.“ Sám svým slovům očividně nevěřil.

„To si povíme až za rok. Možná se postavíš na vlastní nohy, přestaneš se děsit aut, možná se odvážíš nastoupit do tramvaje, seženeš si slečnu a budeš mít kupu dětí, kdo ví," mrkla jsem na něj. Vypadal zděšeně. Ráda děsím lidi. A kolikrát za život se vám poštěstí vyděsit boha neplechy? 

„Já… tady přece nemůžu být tak dlouho. Nemůžu tady zůstat navždy,“ málem se zajíkl vlastními slovy. Jeho obavy jsem zcela chápala. Já kdybych sem z Asgardu spadla, taky bych byla zoufalá. Chlácholivě jsem mu položila ruku na rameno.

„Chceš internet?“ zeptala jsem se a klikla dvakrát na Operu. Loki se na mě podíval jako na blázna.

„Koho?“

„Ukážu ti obrázky tebe a tvého bratra," rozchechtala jsem se zlomyslně.

Po tom, co mě uražený bůh vyhodil z vlastní ložnice, jsem ho musela uplatit babiččinou bábovkou, aby mě pustil dovnitř.

pokračování

předchozí

Share: