Fata viam invenient II.

Jotunheim je taky v nouzovém stavu. 

Krásné pondělí přeji.

-----

Helblindi měl blízko k slzám. Vlastně už jich pravděpodobně pár prolil, ale přes samou snahu udržet iluzi si toho nevšiml. Loki se ho to kouzlo snažil naučit už několik dlouhých let a nemohl pochopit, že mu to prostě nejde, nejde, nejde. Měl v krvi magii, mohl se jí věnovat, ale byl na ni přímo zoufale nešikovný. A důkazem byl právě tento okamžik, kdy mu teprve po dvou hodinách padla iluze Lokiho s knihou v ruce, ostudně jednoduchá iluze, ale pro Helblindiho téměř nemožná.

Laufey, který o tajemstvích svého nejstaršího dítěte i své bláznivé ženy věděl víc, než dával najevo, nečekal ani vteřinu. Hned, co mu Loki zmizel před očima, vzal tři muže a rozběhl se k místu, kde už tolikrát viděl Odina volat toho jejich vševidoucího strážce. Musí ho vyslechnout, musí spatřit pravdu za jeho slovy. Pokud se Loki obtěžoval s iluzí, Laufey by si pravděpodobně nevšiml – přece jen to jeho zrádný potomek dělal běžně, když se mu nechtělo vstávat na společnou snídani. Ale pokud tento úkol přenechal někomu jinému – Helblindimu k tomu – bylo zle.

Jeho nejstarší syn Asgard miloval. Byl to průzkumník, zbožňoval jiné kultury. A Laufey, kdyby dokázal být o něco objektivnější, by taky přiznal, že Asgard je říše hodná obdivu, přestože jeho krása musela vyrůst z krve a utrpení cizích národů. Přesto to neviděl rád, že se následník jotunského trůnu tak přátelil s ostatními, že se natahoval k cizím a nechával tak jak sebe, tak svou zemi, napospas důsledkům.

Ani to nebylo nutně špatně. Laufey nikdy neměl pochybnosti o tom, že vládu Jotunheimu přenechá v těch nejlepších rukou. Jak sledoval Thora, jak sledoval své dva další syny (i když to byly ještě děti), byl až absurdně vděčný za to, že jemu osud nadělil prvorozeného syna, u kterého nebude mít špatné svědomí, když mu předá žezlo.

Loki často zněl, jako by svou rodnou zemí pohrdal. Neustále ji srovnával s ostatními, neustále ji haněl, ale to všechno z čisté lásky k ní. Stejně jako Laufey i on trpěl, když viděl stav svého domova, když o krásách své země slyšel jen vyprávění. Jenže Loki při své honbě za zušlechtěním nehostinné pustiny zapomínal, že tady byl důvod, proč se Jotuni stali vyvrheli. Že se něco muselo stát, že to něco muselo způsobit.

Stále se vracel domů a aktivně se podílel na všech opravách i zlepšeních. Stále se vracel ke svým rodičům a svým mladším bratrům, hrdě jim stál po boku ve své vlastní podobě a nikdo, nikdo na něj nikdy ani prstem nenamířil, nikdo se neodvážil posmívat se. Narodil se jako král.

Laufey volal na Bifrost, volal několikrát, volal marně. Nikdo neodpovídal a jemu docházel čas, který už dávno neměl. Frustrovaně zařval k nebesům. Ten blázen se nechá zabít. Určitě udělal nějakou pitomost. Měl to v krvi, nemohl si asi pomoct nebo co, určitě udělal nějakou pitomost a něco se mu stalo.

Nebe nic. Vojáci nervózně přešlápli z jedné nohy na druhou. Proč jediný člověk, který věděl, jak se dostat do jiného světa, byl zároveň ten, kterého teď potřeboval najít?

„Pane!“ přiřítil se k němu další z jeho mužů, jeden z trenérů. „Chybí nám dva vojáci, můj králi,“ dostal ze sebe udýchaně. Laufey si div nesedl do sněhu. Tohle znělo přesně jako ta pitomost, kterou by Loki dokázal udělat.

Když se vrátil do paláce, Fárbauti se po něm vrhla jako divoká šelma. „Kde je!“ zařvala. „Kde je můj syn!“ Popadl ji za ramena a zatřásl s ní, snad aby si na ní vylil trochu vlastní paniky, snad aby zmírnil tu její.

„Utekl,“ vydechl. „Říkal ti něco? Víš, kde by mohl být?“ Tušil, možná i věděl, ale pořád ještě doufal.

Rozplakala se a hlavu mu zabořila do hrudi. „Asgard,“ zavzlykala. „Určitě Asgard. Řekla jsem mu o té plánované korunovaci a jeho to vyděsilo, naštval se, že prý to bude hrůza, že nemůže dovolit, aby se stal Thor králem.“

„Jak si může být tak-…“ zmlkl. Sice už léta tušil, ale překvapilo ho, jak moc. Fárbauti k němu zdvihla uslzené oči.

„Je… já…“ zakoktala se.

Pevně ji stiskl, až sykla bolestí. „Není divu, že je tak dobrý lhář,“ zavrčel. „Stálo vám to za to, ta vaše tajemství? Může teď kvůli nim umřít, to jste chtěli? Jsi jeho matka, u Yggdrasilu, zapomněla jsi, jak ten kluk vypadá?“

„Je silnější než myslíš,“ pokračovala královna vzdorně, tak zvyklá svého nejstaršího bránit, ale hlas jí postupně slábl a ruce se třásly čím dál víc. Král ji pustil, o krok od ní odstoupil, hlavu skloněnou a obočí svraštěné.

„Můžeš… nějak?“ vysoukal ze sebe a neurčitě mávl rukama, což bylo cosi jako jeho univerzální vyjádření magie a všeho tomu byť jen vzdáleně příbuzného.

Fárbauti se hořce usmála. „Už dávno toho ví víc než já. Mohla bych se dostat na Asgard, ale zpátky… nezvládnu to zpátky. Na teleportaci je to moc daleko. Těžko něčemu pomůžu, když uvíznu někde mezi světy.“

„Tak… asi budeme muset počkat,“ odvětil Laufey tiše. Bez dalšího slova přešel k trůnu a dosedl na něj. Fárbauti si k němu poklekla, ruce mu vzala do dlaní a opřela si o něj hlavu. Čekali.

***

Když uslyšeli vrznutí hlavních dveří, oba dva ztuhli. Královna zdvihla hlavu a ledovýma očima divže strážného nepřišpendlila ke dveřím. Jotun v bitevní zbroji se snažil o sebevědomou chůzi, ale těsně před schody k trůnu mu krok zakolísal. Oba vládci se zvedli a on ztěžka polkl. „Přišly zprávy z Asgardu, můj pane,“ pohlédl na krále, protože věděl, že mu od něj nehrozí žádné násilí. Očnímu kontaktu s jeho ženou se vyhýbal. „Víme jen to, co se řeší v ulicích. Dva naši muži padli. Byli zabiti v Odinově paláci.“

Takže byli zabiti právem, pokud byli vyhodnoceni jako hrozba. Jenže jak znal svého nejstaršího, bylo v tom něco víc.

 „Princ nebyl k nalezení. Pokud jsou naše informace správné, nebyl zabit ani zajat, jeho jméno v paláci vůbec nepadlo. Ale to vše máme jen… z druhé ruky. Bifrost stále není přístupný. Heimdall neodpovídá. A náš dvorní mág je na pokraji zhroucení. Astrální projekce vyžaduje spoustu energie, zvlášť když se u toho má ještě krýt. Doporučuje, abychom buď využili některý z alternativních průchodů mezi světy, nebo abyste mu dovolili se osobně-…“ voják záměrně zvolil tohle místo pro odmlčení, protože tušil, jaká bude králova reakce.

„Ne,“ odsekl Laufey. „Nikdo, kdo si na povel nesmyje modrou barvu, se tam teď nesmí ukázat. Nebudu tam posílat svoje lidi po jednom jako na porážku, a vysvětlovat, kde jsme ke všem těm alternativním cestám přišli, se mi taky nechce. To důvěru rozhodně neposílí. Projekci ať odvolá. Vypadá to, že dříve se nic nedozvíme… budeme čekat na oficiální zprávu.“ I když ta bude značně upravená, bezpochyby. Jejich mág se už tak dost překonal. Heimdall musel být mimo hru, pokud jeho projekce neodhalil.

„To není všechno,“ zavrčela na posla královna a sestoupila pár schůdků. „Mluv!“ Jotun ve zbroji se celý smrskl. Laufey jen ze zvyku blahosklonně mávl rukou, ať tedy ubohý voják mluví, když si to jeho žena žádá.

„Celá korunovace je v troskách. Odin Všeotec vyhnal prince Thora, Vaše Výsosti. Podle všeho to byl Thor, kdo naše lidi zabil,“ vysypal ze sebe voják rychle a srazil podpatky. „Pokud mohu něco dodat, Výsosti…“ vzhlédl k nim a počkal, až Laufey přikývne a královna na něj přestane vrčet. „Dvorní mág tvrdí, že se to šušká po celé zemi. Naši lidé šli do paláce neozbrojení a stráže je pustili dovnitř. Totiž… ti na příkaz krále ctili mírovou dohodu,“ dodal váhavě. „Možná právě proto se tak dlouho neozývají? Protože právě jejich princ ji porušil a bez milosti naše lidi popravil. Vyhnání jediného dědice trůnu jim zabere dost času, než vydají nějaké prohlášení.“

Oba panovníci na sebe pohlédli. Jeden zdrcený pohled se setkal s druhým žalostným. Ale to byl rozhovor pro méně uší.

 „Proč sem Odin ještě nepřišel? Musel to vidět jako provokaci,“ hlesla Fárbauti, aby podezřelé ticho zamaskovala. „Nebo jako zkoušku. I kdyby uznal vinu svého syna, jistě by nám dal vědět. Ani v době míru jsme na jejich půdu nevkročili, aby si to špatně nevyložil. Tohle… tohle přece nedává smysl. On se války nikdy nebál. Proč by se najednou kál?“

Voják se poškrábal na zátylku. „To nevíme. Snad se napřed musí uklidnit situace… ten incident přerušil korunovaci, na kterou se sešli vyslanci všech zemí. Bylo to dost veřejné.“ Když na něj král znovu mávl rukou, popadl příležitost a vyběhl ze síně.

„Mohl ho vyhnat jako důkaz toho, že mír stále trvá,“ zašeptala Fárbauti rozčileně. „Možná se Odin neobjevuje, protože čeká, že k nám tahle informace dojde a my ji vezmeme jako adekvátní trest za Thorův přestupek. Možná… možná… pochopil, že to nebyl akt války, a proto potrestal svého vlastního syna,“ hlas se jí lámal. „Třeba tam Loki skutečně jenom šel, aby se podíval. On by přece… vím, jaký umí být. Ale tohle přece… tohle je příliš.“

„Kdyby naši lidi přišli oficiálně s princem v čele, nikdo by se na ně křivě nepodíval,“ pronesl Laufey dutě, zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Jenže jeho jméno tam nikdy nepadlo. Oficiálně se korunní princ Jotunheimu jménem Loki na Asgardu nikdy neukázal.“

***

Thor seděl v cele, nešťastný, potlučený a zubožený. Vlasy měl špinavé a vlhké od deště, oblečení zablácené a hlava ho bolela. Rozvaloval se na obyčejné židli, před sebou neprůhledné černé sklo, nikde nikdo. Svěsil hlavu, opřel si lokty o kolena a zhluboka si povzdychl.

Když se znovu narovnal, stála před ním vysoká útlá postava v černém obleku a zelenou šálou kolem krku. Ze srdce mu spadl kámen.

„Baldre!“ zvolal, oči se mu rozzářily. Lokimu se sevřelo hrdlo. Budoucí panovník nejmocnější říše tady před ním seděl, ponížený a unavený, bez své síly a bez svého dědictví, a vzhlížel k němu s nadějí dítěte, s láskou bratra. Jenže bylo pozdě, teď už nemohl couvnout. „Na tebe otec dá, viděl jsi, co se stalo! Byl jsem v právu, bránil jsem svůj domov! Copak ty bys je nezabil?“

Lokiho mlčení si vyložil po svém.

„Já vím, že nejsi válečník, ale tohle byli Jotuni,“ zabrblal, když se mu ani po své obhajobě nedostalo sympatií a souhlasného přikyvování. „Naši úhlavní nepřátelé. Otec kdysi udělal to samé!“

„Už celá staletí je mezi Asgardem a Jotunheimem mír. Copak jsi zapomněl?“ nadhodil Loki zlehka. Lítost ho po těch slovech přešla dost na to, aby už o oprávněnosti svého vzteku nepochyboval.

„A proto vtrhli do paláce?“ zavrčel Thor.

„Vešli,“ opravil ho Loki. Vešli jako ovce na popravu, nevědomí svých osudů. Chovali ve svého prince důvěru, prince, který je jednou měl vést. Prince, který počkal, až zajdou za roh, a okamžitě se proměnil v Asgardského dvořana, v důvěrníka královské rodiny, v přátelského a věrného Baldra. „Možná se chtěli zúčastnit tvé korunovace stejně jako stovky dalších. Byli u vás elfové i trpaslíci,“ kousl se do rtu a upravil si šálu, „byli u nás vyslanci z více říší a ani na jednoho z nich se neútočilo.“

Byla to veřejná událost, které mohli přihlížet všichni. Celý palác byl hlídán. Strážní se napřed ujistili, že obrové nejsou ozbrojeni, a sice je sledovali zpovzdálí a předali si zprávy – přece jen mír nemír, vztahy mezi národy byly napjaté – ale nikdo z nich na ně nezaútočil. Oba jotunští vojáci byli ze svého úkolu mírně řečeno nervózní, obzvlášť když jim jejich princ přikázal, aby odložili zbraně a šli se na důkaz dobré vůle podívat na korunovaci. Ale udělali to. Udělali to a -

„Posloucháš mě vůbec – tohle byli Jotuni. Jotuni! Co jiného než zradu od nich můžeš očekávat? Bál jsem se o svůj lid, o matku i otce, chránil jsem tebe i své přátele, všechny, kteří v paláci byli. Kdo ví, o co by se pokusili? Mohli mě chtít zabít! Vědí, co jim hrozí mým převzetím trůnu.“

„Co přesně jim hrozí, Thore?“ zeptal se Loki, hrdlo úplně stažené. Věděl, co uslyší, znal názor svého přítele, svého nepokrevního bratra. Věděl, že to, co uslyší, mu otevře cestu k dalšímu kroku jeho plánu. Cíleně si razil cestu dalšími a dalšími krůčky plánu, kterého se štítil.

„Konec,“ odvětil Thor. Nezněl výhružně ani krvelačně. Zněl… lhostejně a nevzrušeně, jako by nechápal, proč musí tak očividnou odpověď vyřknout nahlas. „Otec to pochopí, až uvidí ten rozdíl. Žádné našlapování po špičkách, žádné diplomatické kličky, všechny tyhle zbytečnosti… ty s ním o tom můžeš promluvit! Můžeš mu říct, ať mě vezme zpátky, že… jsem se poučil. Na tebe dá.“

Poučil? „O tom jsem s tebou chtěl mluvit.“ Tak poučil? „Tvůj otec je po smrti, Thore. To vypětí na něj bylo příliš. Nezvládl to.“ Do očí se mu nahrnuly slzy jako na povel, žaludek se mu zauzloval. Skoro se uchechtl; byl skvělý lhář, výtečný. Dokázal přesvědčit i sám sebe. „Je mi to tak líto, Thore.“ Thor mlčel, ústa pootevřená v němém výkřiku, v nebesky modrých očích slzy. „Samozřejmě s královnou promluvím o tvém návratu, ale obávám se, že to může chvilku trvat,“ dodal Loki truchlivě.

„Ano,“ hlesl Thor nakonec. „Chápu. Jistě. Ano. Já… jsem ti moc vděčný, že jsi mi to přišel říct. Doufám, že nebudeš mít problémy a… sbohem.“ Rozloučení vyznělo do prázdna. Loki už byl pryč a Thor znovu osaměl.

Skoro – skoro - ho zase obměkčil. Ani jeho vlastní bratři mu nedokázali jediným pohledem zlomit srdce. Thor měl takový dopad na všechny. I Odin by ho už dávno vzal zpátky domů, kdyby skutečně neupadl do spánku. Naštěstí ne toho věčného.

„Sbohem?“ zeptal se Coulson, sotva vešel do místnosti a zavřel dveře. „Teď jsem přišel,“ dodal.

-----

předchozí - pokračování

Share: