Velvyslanec, 47. kapitola

Nemám co říct.

-----

„Co se teď bude dít?“ vyřkl Clint otázku, která visela ve vzduchu a všechny se je snažila udusit. Bylo zjevné, že na ni nikdo nezná odpověď, ale bylo dobré to mít za sebou. Thor svěsil ramena, protáhl si krk – jinými slovy si vytvářel pauzu na odpověď – a pak se ke svému týmu přitočil.

„Jsem vděčný za vaši pomoc,“ prohlásil s tak formálním nádechem, až se Tony málem otřásl a Steve sebou provinile cukl. Bylo očividné, že familiárnost už mezi nimi neměla místo, alespoň z Thorova pohledu. Taky věděli, že mu dluží vysvětlení ohledně Furyho a potažmo i jejich mlčení, co se jeho zajetí týkalo, ale vypadalo to, že se hromovládce necítí na výslech, u kterého věděl, že by ho jenom rozčílil. Pod očima měl tmavé kruhy, až bolestivě okatě se snažil neotáčet se na palác a nepřemýšlet, jestli se právě neděje něco, u čeho by měl být, a vypadalo to, že Avengers jsou spíš nechtěnou překážkou než čímkoli jiným. „Jsem si jistý, že svůj pobyt na Asgardu nebudete chtít prodlužovat,“ dodal.

Decentní kopnutí do zadku, velmi decentní na to, že byl Thor spíše mužem činu.

„Moment,“ vyhrkl znovu Clint, protože mu jedinému zbyl dostatek duchapřítomnosti. „Ještě tady někde pobíhá Natasha, a bez ní se nikam nejde,“ řekl a po všech střelil vražedným okem. Hulk stál způsobně vedle nich a jen souhlasně přikyvoval, jako by chtěl vzbudit dojem, že je zase Bruce a že vůbec není nutné ho vyhánět.

Stáli uprostřed náměstíčka, na kterém se původně setkali s ostatními členy svého dočasného týmu; Fandralem a Volstaggem. Teď viděli, že jim ti dva společně s Heimdallem jdou naproti, potlučení, ale vcelku nezranění, i když poněkud nervózní.

„Thore,“ zachraptěl Fandral, když se přiblížili na doslech. „To’s nebyl ty, že ne?“ Patřil k těm nešťastníkům, kteří byli zrovna uprostřed lítého souboje, když se z nebes vytrhly obří pracky a sebraly mu protivníka přímo před nosem, jen aby ho roztrhaly na cucky a hodily je po něm zase zpátky. Nebyl to jev, který by se dal z paměti jen tak vystrnadit. Byl celý od krve a kousků, které se neodvažoval nikdo identifikovat.

Thor jen zakroutil hlavou a pohled okamžitě namířil na Heimdalla. Strážce Asgardu uhnul očima. Thor si evidentně spojoval všechny body příběhu, které Loki vynechal, a vinu se mu povedlo nasměrovat na správného člověka. Ono nebylo zas tolik na výběr, ale stejně to bylo skoro urážlivé.

„Jak to zvládl?“ zeptal se Heimdall tiše, aby alespoň trochu pročistil vzduch. Odpověď znal, ale být poslem špatných zpráv se jednomu za léta znechutí.

„Skvěle,“ odsekl Thor vztekle. „Je naprosto v pořádku. Šel do paláce.“ Byla v tom otázka. Heimdall zakroutil hlavou.

„Neděje se tam nic, s čím by sis musel dělat starosti, princi,“ pokusil se ho uklidnit. „Jen dlouhý a vyčerpávající rozhovor. Tvůj bratr měl nějaké otázky a tvůj otec dlužil nějaké odpovědi.“ Když na něj Thor zíral bez nejmenší reakce, pokračoval: „Gunnlod je po smrti, stejně jako její syn.“

Thor vztekle zaťal pěsti. Tohle se tam dělo. Zavraždili poraženou a nešťastnou matku, neschopnou jim bez armády a bez syna jakkoli ublížit. Myšlenku na to, že právě schopnost dělat takové věci ty dva spojovala víc, než jakékoli čistě pokrevní pouto kdy mohlo, se snažil zahnat dřív, než se stačila pořádně zformovat. Heimdall do jeho temných úvah bez výčitek skočil:

„Stále byla hrozbou, Thore. Pokusila se Lokiho zabít, Odin si toho všiml. Stihl ji zastavit dřív, než se o něco mohla pokusit.“ Málem se tou lží zalkl, když viděl, jak Thor celý splaskl. Ruce mu zase visely volně podél těla, vráska mezi očima se skoro vyhladila.

„Ah,“ vydechl. „Chápu. Jsou tedy oba nezranění?“ zeptal se pro jistotu. Heimdall doufal, že se mu povede si tuhle lež vzít do hrobu, protože tohle by bylo příliš i na něj. I on měl navzdory všemu nějaké svědomí, bylo mu zle z celé nálože polopravd a vytáček, se kterou přísahal, že zemře, aniž by se o ní jen slovem zmínil. Byla spousta věcí, které princové ještě nevěděli, a on z celého srdce doufal, že tomu tak zůstane navždy, nebo alespoň dost dlouho na to, aby se toho on nemusel dožít a stát v samém středu bouře, kterou by to bezpochyby vyvolalo. Měl takové tušení, že jakákoli dosavadní válka a hrůza, které Asgard postihly, by v porovnání s onou bouří působily jako malé neškodné škobrtnutí.

Odin si to nezasloužil. Nezasloužil si, aby ho Heimdall kryl, ani si nezasloužil Lokiho podezřelou ochotu na hru přistoupit. Heimdall viděl, jak Loki posílá dýku po zemi a dává Gunnlod na výběr – sebevraždu a nicotný Helheim, nebo smrt cizí rukou a důstojný konec ve Valhalle. Donutil Odina vykonat popravu, zajistil Gunnlod místo po boku svého zemřelého syna, a zároveň se postavil do role nepostradatelného člena dalších událostí, důležitý bod v událostech minulých. Měl v rukou moc pravdy a k podivu strážce Asgardu a hlavně k podivu jeho samého ji hodlal využít pro jiné než sobecké účely, i když ho stálo nemalé úsilí se toho předsevzetí držet. Na trůnu seděl Odin, stejně tak třímal v ruce Gungnir. Ale vládl ten muž pod schody, který si vědomě stoupl na to nejnižší místo a pošklebovačně se ukláněl, aby byl rozdíl v jejich postavení o to ironičtější.

Heimdall stejně tak v podvědomí slyšel i jejich slova, pochytil jejich význam, cítil jejich tíhu.

„Jsou naživu,“ odvětil. „Oba se chtějí připravit na to, co bude předloženo lidu. Je třeba uklidit… tohle všechno,“ řekl a rozhodil rukou do strany, aniž by se kolem sebe rozhlédl, „postarat se o tvé Midgardské společníky, zajistit artefakt, odklidit elfy bokem, aby si jejich přítomnost někdo nevyložil špatně… vymyslet plán a pak promluvit k lidu.“

Ale pak, co potom, po tomhle všem? Kdo tohle bude muset nést do budoucna?

Heimdall na tu němou, dětsky bázlivou otázku jenom bezradně pokrčil rameny. Protože po hodně dlouhé době tohle bylo poprvé, co opravdu ani náznakem netušil.

„Artefakt, artefakt!“ zabrblal Clint. „Natasha,“ připomněl.

„Hledáme obojí, protože jsou obojí na stejném místě,“ odvětil Heimdall trpělivě. „Zastavila se až za městem, v místech, kde jsme se všichni poprvé potkali. Je…“ na děsivou vteřinu se zamyslel, „v pořádku. Tedy fyzicky je nezraněná. Bude pro ni lepší, když zůstane tam, alespoň dokud se nepostaráme o úklid.“

„Co?“ vydechl Clint, skoro se až uchechtl. „Natasha je z nás ta nejodolnější, ji nerozhodí jen tak něco. Není to ženská, co omdlívá z krve, propána.“ Bylo trošku k vzteku, a zároveň ho to dost znervóznilo, když mu Heimdall místo odpovědi věnoval jenom jakýsi zvláštní pohled. Clint se bez dalšího slova otočil a zamířil zpátky k zadní bráně. Na ostatní se neohlížel. Tony vypadal, že se chce vydat za ním, ale ztuhl uprostřed pohybu. Chtěl jít a artefakt zajistit; totiž samozřejmě ho přinést zpátky sem, kde se o něj někdo určitě dokáže postarat. Jenže Steve po něm hodil pohled, který ho přišpendlil k zemi, a on nechal Bartona jít.

„Měli bychom… totiž. Měli bychom… jít zpátky,“ otočil se Thor k Heimdallovi, najednou celý nesvůj. Nikdy neuklízel. Nikdy nemusel zírat do tváří mrtvých tak zblízka, aby rozeznal věk, pohlaví, a někdy bohužel i jméno. Pohřbíval těla svých vojáků, svých spolubojovníků, ale nikdy…

Věděl, že ta malá tělíčka v ulicích patří dětem, věděl, že většina padlých nebojovala hrdě za svou zemi, za svůj národ. Byli chladnokrevně popraveni a on…

Bohové, takový nepořádek. Takové neštěstí. Jenom protože jeho otec… dalo se tomu všemu nějak zabránit? Byl způsob, jak ztráty zmenšit ještě víc? Muselo to dopadnout takhle? Tolik mrtvých, tolik bolesti.

„Přátelé,“ zachraptěl, tón stále formální a opatrný, „budu rád, pokud LNT zajistíte vy. Bude nejlepší, pokud se ho žádný Asgarďan vůbec nedotkne, a já věřím, že…“

„Samozřejmě,“ skočil mu do řeči Steve, protože zkrátka odmítal slyšet, jak moc jim Thor nechce věřit. „Postaráme se o to, aby se dostal do paláce. A pokud bude třeba… můžeme pomoct i s…“ rozhodil rukama. Nechtěl. Nikdo z nich se nechtěl dívat obětem útoku do tváře. Oni bojovali, zachraňovali, a těšili se z úspěchu, i kdyby příliš drahého. Oni neuklízeli, stejně jako Thor. Byli tady od toho, aby minimalizovali ztráty na životech, ne aby se hroutili pod tíhou těch, které zachránit nedokázali.

„Ne,“ odmítl ho Thor, hlas stále podivně slabý. „To po vás nikdo nechce. Samozřejmě vás nevyhazuju, pokud potřebujete čas na zotavení, jste vítáni.“ Přece jen se mu nelíbilo, jak pobledlý Tony je, jak podivně se Heimdall tvářil, když zmínil Natashu. Možná ještě nebyli připraveni cestovat. „V paláci se o vás postarají,“ dodal ještě. „Napřed se všichni ujistěte, že jste v pořádku. Až se vše uklidní, najdu si vás.“ S tím odešel, Heimdall jen chvilku za ním. Fandral s Volstaggem se po sobě ohlédli a s pár zamumlanými pozdravy a díky svého prince následovali. Zbytek Avengers osaměl. Hulkovi začala být ta dusná atmosféra nepříjemná, takže se zbaběle smrskl zpátky. O tyhle nesmysly ať se stará Banner.

***

Vojáci zpraveni o situaci v zemi, civilisté v bezpečí, útočníci mrtví nebo zajatí. Thor pomalu kráčel městem a přemýšlel, co ještě musí udělat. O své pozemské kolegy si zatím odmítal dělat starosti; sám jich měl dost a ani s poraženými protivníky jich skoro neubývalo.

V hrudi ho popíchl osten nenávistného, snad trochu pomstychtivého hněvu. Stejně jako chtěl ještě nedávno Malekithovu krev, když pod jeho ostřím padla Frigga, chtěl teď ublížit těm, kdo tohle všechno způsobili. A nějak najednou nemyslel na Bragiho ani na Gunnlod jako na jediné nepřátele. Všechna ta rodinná tajemství, nemělo to konce. Už to první Thorovi zničilo život. Věděl, že si to utrpení sobecky přivlastňuje. Věděl, že největší ránu dostal tehdy Loki, když se dozvěděl pravdu o svém původu. Ale Thor tehdy taky něco ztratil, a on nebyl schopný se od své vlastní ztráty odpoutat dost na to, aby Lokimu poskytl oporu, kterou potřeboval.

Další tajemství, další ztráty na životech. Dokud se jejich rodinná válka udržela mezi zdmi paláce, dalo se to zvládnout. Ale oni si nemohli dovolit být na kordy. Oni nebyli farmáři, jejichž hádka by způsobila maximálně polekaný dobytek nebo neobdělané pole. Jejich hádky otřásaly základy celé země, jejich neshody se podepisovaly na životech nevinných lidí. Jejich tajemství plodila zlo, které nebralo ohled, postihovalo úplně všechny bez rozdílu. Nevyrovnaný král znamenal zkázu pro lid. Dva rozhádaní následníci trůnu věstili jedině krev a chaos, žádnou naději na změny k lepšímu. 

Špinavé tajemství z minulosti mohlo znamenat vzpouru, ne pouhý výsměch od škodolibých sousedů. Všechno, co se dělo v královské rodině, se dělo v mnohem větším měřítku.

Thor nevěděl, jestli se třese vztekem, strachem, nebo úplným vyčerpáním. Rány z boje stále cítil, což samo o sobě vzbuzovalo obavy. Jindy by už nevěděl, kde přesně se která dýka zabodla, ale teď ho rány pálily stejně jako začerstva.

„Sif a Hogun?“ zeptal se ještě, aby Heimdallovy přítomnosti využil k něčemu lepšímu než obviňování a ukazování prstem.

„V pořádku. Sif má lehké zranění nohy, ale je pořád dost vzteklá na to, aby o tom sotva věděla. Hogun potlučený, ale jinak nezraněný. Často si ho za protivníka vybírali Kronani. Je s nimi i Aeris, kdyby sis s ním chtěl…“

„Vůbec na něj nemám náladu,“ zavrčel Thor a odmávl elfa ještě dřív, než mu vůbec přišel na oči. Sice mu teď dlužil, ale stejně jejich interakci hodlal oddalovat. Měl z toho chlapa takový zvláštní pocit, jako by věděl něco, co on ne, jako by… neměl ho prostě rád. Doufal, že se s ním vyrovná někdo jiný. Najednou se Thor zarazil. Od korunovační síně byli ještě docela kus. Heimdall se zastavil o pár kroků dál. „Proč bych si s ním měl chtít promluvit?“ zeptal se Thor zostra. „Já přece nejsem král,“ dodal poněkud udýchaně, jak ho najednou plnou silou udeřila panika. „Řekni mi prosím, že ze mě ti dva v mé nepřítomnosti neudělali krále.“

Heimdall by se rozesmál, kdyby ho ta upřímná hrůza v jeho očích zároveň tak nemrzela.

„O kralování ještě nepadla řeč, pokud vím. Zatím se řeší to aktuální… tak celkově se spolu oba dva baví velmi způsobně a profesionálně, až se mi to moc nechce přerušovat,“ uznal Heimdall po chvíli. Soustředil se o něco déle. Samotnému se mu do síně nechtělo, chápal, proč Thor stojí jako přikovaný. „Vypadá to, že jsou stejného názoru. Dost nám hraje do karet fakt, že hrozba byla potlačena, aniž by došlo k velkým proslovům nepřítele. Lid tohle všechno dokáže přijmout jako další pokus o svrhnutí mocné země. Na to jsou zvyklí, to se stalo už mnohokrát. Nesmí se dozvědět pravdu o tom, proč umírali jejich bližní. Vůdci celého útoku nesmí dostat jméno ani tvář, natož minulost nebo motivy.“

„Loki s tímhle souhlasí?“ podivil se Thor. Byl by si pomyslel, že jeho bratr skočí po každé příležitosti, jak z Všeotce udělat veřejně zrůdu, za kterou ho považoval už dávno.

„Loki za dobu své vlády povyrostl,“ poznamenal Heimdall podivně smířlivým tónem, jako by to bylo poprvé za celá léta, co si svou vlastní myšlenku dokázal připustit nahlas a ještě před publikem. „Taky by se nejradši zahrabal pod peřinu a nejspíš i něco podpálil, ale zatím to oddaluje,“ pokračoval s úsměvem. „Sám sebe považuje za nejmenší zlo, chce to tady dát do pořádku, než si dovolí se vzdálit. Takže i když teď chce udělat spoustu jiných věcí, než které právě dělá, myslím si, že mu můžeme důvěřovat v jeho rozhodnutích.“

„Takže lidu se předloží jen další fádní zpráva o nějakém bezejmenném útočníkovi, kterému se zachtělo Asgardského bohatství?“ zopakoval Thor pro jistotu, ale stále se mu nepovedlo z hlasu dostat tu neodbytnou nevěřícnost. „Ale co pak? Jak vysvětlíme, že je Loki naživu? Co rádcové, kteří si teď dají dvě a dvě dohromady a pochopí, co jim celou dobu na králi přišlo zvláštní? Co to náhlé spojenectví s Aerisem, který na nás původně zaútočil jako první? Co Odinova náhlá milost pro syna, kterého přísahal zatratit navždy?“ najednou se zarazil. Pak se nevesele uchechtl. „Hloupé otázky,“ zhodnotil své obavy a potřásl hlavou, v hlase cosi hořkého. „To pro ně jistě nebude problém.“

Ještě před pár lety, když měl dokonalého otce a matku, když měl v podstatě neškodného mladšího bratra, když měl korunu na dosah a aroganci na rozdávání, by si tohle vzal osobně. Viděl by Lokiho paktování s Všeotcem jako útok na svou vlastní bezelstnost. Teď v tom nebyla nespokojenost z toho, že nebyl zasvěcen, nebo dokonce konzultován.

Byl to smutek, protože nechtěl, aby se z Lokiho stal Odin.

Nevěděl, odkdy to považoval za hrůzný konec a ne za poctu, nějak si nedokázal vzpomenout, ale věděl, že to takhle nechce. Ani pro jednoho z nich.

Ještě nikdy se mu tolik nestýskalo po matce.

-----

předchozí - pokračování

Share: