Za oponou, 14. kapitola

• fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
• 14. kapitola z plánovaných 20
• vztah: Racek & Jindřich, Racek & Kuno
• rok 1406

„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“

Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)

14. DLC Kunovi Harcíři. Do všech aktuálních potíží se ozve Hagen Zoul se svou poněkud svéráznou žádostí o čestný souboj. Racek je realista. Jindřich ne.

-----

14. kapitola - rok 1406 (Čest)

Kdykoli si sedal k dopisům, věděl, že se dobrovolně poddává hodinám bolení hlavy, útrpných povzdechů a Hanušových posměšků. Ratajský regent se v poslední době nedokázal bavit jinak. Před půl rokem mu zemřel otec a do pár dnů poté se k němu dočasně nastěhovali jeho dva bratři, podstatně sečtělejší a v politice zběhlejší, a pro Hanuše tím pádem nesnesitelní. Když se dva dny zpátky dozvěděl, že jeho bratři před nějakou dobou sepsali dopis, kterým žádají o soud se samotným králem, přičemž se opomněli zmínit, že pod žalobu připojili i Hanušovo jméno, málem ho skolila mrtvice.

Racek, který byl právě uprostřed plánů na nový hrad poblíž Sázavy, se rozhodl, že bude lepší posečkat s vyjednáváním místa, materiálu a pracovníků, a zůstat Hanušovi po boku, pokud by snad potřeboval proti Václavovi pomocnou ruku. Hynek s Pertoldem to brali jako dobrý nápad; pokud budou mít na své straně králova oblíbence, rozhodně to nemůže ublížit.

Do třech týdnů po dopisu k soudu nepřišla obhajoba, nýbrž protižaloba. Všichni tři bratři byli králem Václavem prohlášeni za zhoubce zemské. Mezi uklidňováním Hanuše, mírněním zlosti svého krále, dálkovou stavbou nového hradu (tedy spíše komplikacemi než čímkoli, co by skutečně připomínalo stavbu), a snahou o dočasný přesun poddaných do Přibyslavic, přišla zpráva o horšící se morové situaci v Praze, která Václava dopálila ještě víc a chvíli to vypadalo, že se na Rataje snese rovnou celé královo vojsko. Hanušovi bratři měli nešťastné načasování a Hanuš se nechal slyšet, že je jeho prokletím být obklopen lidmi, kteří si neumí hledět svého. Což bylo fér. Napřed se k němu uchýlí muž, po kterém jde Zikmund, a když je tohle nebezpečí zažehnáno, jeho vlastní krev na něj nažene Václava. 

Tohle zkrátka nebyla vhodná doba na cokoli, co nezahrnovalo klidné večery s vínem po ruce.

Takže když Rackovi zničehonic začali umírat poddaní při nájezdech, které se nedaly svést na zbytky Zikmundovy armády, přišlo to jako taková výsměšná facka od Osudu samotného. Zikmund byl už třetím rokem mimo České království; podle všeho měl plné ruce práce s povstáním v Uhrách, což přišlo velice vhod. Byla by to skvělá příležitost k tomu, aby se Racek konečně znovu postavil na vlastní nohy, takže samozřejmě, že se stalo něco jiného.

Byl nucen požádat svého starého známého o pomoc. Potřetí. A jelikož jeho starý známý měl naprosté právo na menší nespolehlivost – vzhledem k tomu, že nedostal za svou práci ani vindru – poslal s ním Racek vlastního syna coby morální doprovod. Morální doprovod, který se k němu před chvílí vrátil se štítem s tříbarevnou dvanácticípou hvězdou v modrém poli. Jen si na ten pohled povzdychl. Skvělé načasování.

Pak mu Jindřich mlčky podal dopis, který už vzhledem k výmluvnosti erbu ani nebyl potřeba.

„Racku Kobylo,

ty krutá šelmo vrtkavého jednání a nedbající dobrého mravu. Na své cti nejsi dobře zachovalý, neboť krutostí a nepráva ses na mě a předcích mých dopustil. Lotrem jsi, žes nám tak zle učinil, jak jistě na paměti máš. K súboji po způsobu rytířském tě vyzývám, bys déle za pevnými zdmi neprodléval a čest svou a svého rodu bys hájil, jak stavu tvému od nepaměti přísluší. Neučiníš-li tak, budu všude jezditi a po pravdě o tobě rozhlašovati, že bezectným chlapiskem jsi, které není hodno mezi dobrými býti, a tvůj štít na pranýře nechám přibíjet.

Před Bohem vyznávám, že spravedlivě, jak mě rodová čest zavazuje, konám, a ničeho, čeho bys nezasluhoval, se na tobě nedopouštím. Nepřátelství jen k tobě chovám, avšak čím déle meškati a zbaběle schovávati se budeš, tím více kraj zdejší sužovati budu.

Podepsáno ve městě Ostředku, 2. června roku 1406 rukou Hagena Zoula.“

Povzdychl si podruhé.

„Krutá šelmo vrtkavého jednání,“ podotkl Racek s neveselým úsměvem, když došel ke konci psaní. „To napsal moc hezky. No, jak jsem předpokládal. Staré křivdy z minulosti se vrací.“

Protože on se evidentně nudil. Protože sotva se vrátil Václav na trůn, už zase se mu na něm nelíbilo, protože Racek ani po dvou letech nedokázal sebrat své lidi a odklidit je svému nejlepšímu příteli z ulic, protože se mu stále ještě zatmívalo před očima, kdykoli si vzpomněl na otrávený šíp v rameni.

Vlastně to Zoulovi nezazlíval. Právě naopak. On sám na své tehdejší činy nebyl pyšný; ať už na krutost, kterou vůbec nebylo třeba projevovat, nebo na mladickou nerozvážnost, na nepřipravenost. I po všech těch letech na to občas myslel, a stejně jako si zazlíval svou hloupost, zazlíval Václavovi jeho netečnost. A těm vzdáleným příbuzným, kterým nevědomky pomohl, zase jejich vypočítavost. Zoul měl právo ho chtít zabít, ale vraždit mu poddané a pálit statky, to bylo přes čáru.

Přes čáru, ušklíbl se sám nad sebou. Stejně jako oběšení Zoulova otce.

„Takže se s tebou chce utkat,“ poznamenal Jindřich a významně se odmlčel. Racek pokrčil rameny. Bylo mu z toho všeho na nic. Z celého království, z Václava, ze Zoula, ze Zikmunda, z Hanušových bratrů, ze sebe.

„Ano. Nejspíš doufá, že na tohle už poněkud zastaralé řešení konfliktů kývnu,“ odvětil suše a zakroutil hlavou. Jindřich na něj vyvalil oči.

„Ale souboj se přece nedá odmítnout, ne? Nebo ano? Co tvoje čest?“ vyhrkl s dychtivostí dítěte.

Racek si za krátkou chvíli musel povzdychnout potřetí. Ke znechucení sebou samým si mohl přičíst i zklamání v očích vlastního syna. Zbývalo snad ještě něco jiného? Martin by ho za podobné řeči přerazil. Pro tyhle sebelítostivé tirády on nikdy neměl pochopení. Proč by měl? On se nikdy nelitoval. On se problémům stavěl čelem.

Navzdory tomu, že s tím vědomím žil Racek už dvacet let, ho pořád ještě zaráželo, že Jindřich byl jenom jeho krve, nikoli jeho výchovy. Prostý lid měl jinou morálku. A vlastně to bylo ironické, snažit se mu vysvětlit, že někdy je třeba se na čest vykašlat. Obzvlášť po té přednášce, kterou si Jindřich musel poslechnout, když nechali pánové kraje odejít Ištvána bez újmy na zdraví jen na základě čestného slova.

Snad si té protimluvy kluk nevšimne.

„Jindřichu, chlapče můj,“ začal bolestně, „čest je krásná věc a je správné o ni dbát. Ale časem zjistíš, že některé věci jsou složitější. Důvod, proč mě Hagen vyzývá na souboj, není tak čestný, jak by se mohlo zdát. Ví moc dobře, že má navrch. Já jsem posledních patnáct let strávil jako královský hejtman, stal se ze mě dvořan a boje se účastním spíš příležitostně. On mezitím prošel stovkou potyček a soubojů a mimojiné i markraběcími válkami na Moravě. Kdo z nás by asi tak mohl vyhrát v souboji? Tohle není o cti, ale o jejím zneužívání. Je vypočítavý a já mu nezazlívám, že to na mě zkouší, ale taky nejsem pitomec, abych mu na tohle přistoupil.“

Jindřich – Bůh zaplať jeho laskavou duši – tento argument přijal mlčky. Podezřele mlčky. A protože jeho syn nezdědil tendence pro sebelítostivé nářky, otočil se na patách a vydal se vstříc problému. Jako muž, jako válečník, jako jeho kovářský otec.

Hagen a jeho chatrné pokusy ho vyzvat na souboj bylo to poslední, co Rackovi chybělo. Nakonec by to nebyl tak špatný konec, přemítal cynicky, zatímco z pavlače sledoval, jak Jindřich sedlá druhého koně. Možná by na to měl kývnout, aby se do kronik nezapsal jako ten nejneschopnější hejtman, kterého kdy tohle království mělo. Do přízně krále se dostal v podstatě omylem, zůstal v ní, protože byl dobrým společníkem, k majetku přišel kvůli tomu samému a vinou téhož o něj vzápětí přišel. Snad by to byl spravedlivý konec, kdyby v souboji padl rukou člověka, kterému ukřivdil.

O tom, že se Zoulův rod uchýlil k loupeživému řemeslu, samozřejmě věděl. Dokonce i čekal podobné problémy, jen o něco dříve. Ne teď, když sám Racek neměl skoro nic.

Když tak nad tím přemýšlel, možná to byl důvod, proč se Hagen objevil až teď. Možná mu skutečně nešlo o majetek a bylo pravděpodobné, že se svým dlouholetým loupežením a žoldáctvím na tom byl podstatně lépe než Racek samotný. Muselo se jednat skutečně o pouhou pomstu, čehož se Racek obával. S lidmi, kteří se ženou jen za krví, se nedalo domluvit. K boji dojde. Buď bude platit Kunova banda harcířů, nebo Jindřich a jiní Rackovi lidé, potažmo i on sám.

Nedělal si naděje, ani na okamžik ho nenapadlo, že by z duelu vyvázl živý. Bylo to po tom všem jako útok na jeho podupanou hrdost. Donucen utéct z vlastního hradu, nechat své lidi živořit na ulici a přijmout azyl svých přátel. Vysílat vlastního syna na bezmála sebevražedné mise, aby se pokusil vyhnat alespoň jedno malé zlo ze svého prahu. Tóth byl sice pryč, ale k lepšímu se nezměnilo skoro nic. A nakonec po tom všem zahyne v hloupém souboji rukou ožebračeného rytíře. Potupné od začátku do konce.

Dovolil si malý finální okamžik sebelítosti. Nevzdával to; doufal jen, že se Kuno bude držet jejich dohody, respektive že se Jindřichovi povede ho v případě nouze navést na správnou cestu, ze které tak často a rád scházel. Sebelítost uhnula zdvořile do strany a Racka málem ochromila vlna náhlého strachu.

Jistě, Jindřich byl nejspolehlivější a jeho morální kompas byl navzdory tomu, co už prožil, stále obdivuhodně zachovalý. Ale mohl poslat někoho jiného. Měl poslat někoho jiného. Obzvlášť teď, když věděl, jak je to osobní.

Kdy o něj přestane mít strach? Bít se uměl, do problémů se dokázal dostat i v bezpečí hradu a Racek už ho zaúkoloval horšími způsoby. Ale stejně to někdy přišlo, ten náhlý paralyzující děs z představy, že ho vidí naposledy. Někdy to bývalo horší, někdy lepší. Nevěděl, jestli se to dalo považovat za intuici. Tehdy, když Jindru držel Tóth na Vraníku, měl taky špatné tušení. Stejně jako tehdy, když se dlouho nevracel z Trosek. Racek z celého srdce doufal, že z tohoto světa odejde jako první; že se bude moct podívat Anně i Martinovi do očí, bez výčitek a lítosti.

Anna by ho nejspíš stejně přerazila, že Jindřicha násilím nedonutil zůstat v kovárně.

Kunovi opravdu moc nevěřil. Ale taky si pamatoval, proč mu byl hned tak sympatický, když se tehdy potkali. Měli v sobě oba něco, čím se rytíři, páni, a hlavně žoldnéři, nahlas nechlubili.

Jindřich už byl na koni.

***

Jak stál na pavlači a svíral zábradlí, klouby úplně bílé a čelist bolestivě zaťatá, jen si maně uvědomoval, jak mu hlavou proběhlo výmluvné „je to tady“. Nic jiného. A stejné prázdno mu v hlavě zůstalo, když Kuno vzhlédl a jejich oči se setkaly. V hlavě mu hučelo. Jindřich seděl zhroucený v sedle, zády opřený o Kunovu hruď, hlavu skloněnou.

Věděl, že to přijde. Věděl, že to musí přijít. Věděl, že to bude jeho vina.

Okolo něj se spustil povyk; na hrůzný pohled reagovali všichni. Někdo běžel pro apatykáře. Racek se nemohl ani hnout. Teprve, až uslyšel peprnou kletbu, se probral. Naklonil se přes zábradlí a zaostřil. K jeho nemalému překvapení byl Jindřich plně při vědomí a očividně se mu to vůbec nelíbilo.

„Jak ta korouhev ve větru,“ zavrčel Jindřich vztekle, v očích divoký oheň, nenávist, znechucení a opovržení, zkrátka vše, co by Racek čekal od kohokoli jiného. Máchal kolem sebe rukama, jak se snažil vymanit z žoldákova sevření, ale marně.

Kuno si nic z toho nebral osobně. „Ale no jo,“ konejšil ho roztržitě. „Posral jsem to,“ přiznal. „Ale dotáh‘ jsem tě domů, tak přestaň držkovat, mladej.“ Teprve až když se k němu přihnali dva jeho harcíři s nataženýma rukama, nechal Jindřicha pomalu sklouzávat z koně.

„Stejně seš hajzl,“ trval si Jindřich na svém, sotva si oba vojáci rozložili jeho váhu mezi sebou. Racek se oběma rukama opřel o dřevěné zábradlí a zhluboka vydechl. Ze samé úlevy se mu točila hlava. Když byl Jindřich vzhůru, bylo to dobré. Když věděl, kde je, kdo je, co se děje… tak to bylo dobré.

Jako by mu někdo chtěl říct, že má víc štěstí než rozumu, že by si měl přestat zahrávat, než bude pozdě.

Tentokrát počkal na chodbě, než bude moci dovnitř. Nadávky a kletby k němu pronikaly skrz dveře a on na ně jen nevěřícně zíral.

Konyáš jen zničeně zakroutil hlavou, když vyšel z Jindřichova pokoje. „Jako že jen Bůh nade mnou, s nikým v tomto městě jsem neměl tolik práce jako s ním.“ Racek mlčel. Apatykář pochopil. „Bude v pořádku. Je dost potlučený, ale zranění nebyla tak vážná. Až na dvě hlubší řezné rány to nic nebylo, a o ty jsem se postaral. Nevím, co se stalo, ale nadával jak špaček, tak jsem mu dal trochu čaje na spaní. Bude teď pár hodin mimo.“

Racek tiše vklouzl do pokoje. Ze srdce mu spadla celá skála, když ve vzduchu ucítil bylinky a na tváři Jindřicha spatřil relativně zdravou barvu. Bylo to dobré. Opatrně se posadil na kraj postele a zíral do zdi. Tohle muselo přestat. Tohle mu nemůže vycházet donekonečna. Kolik varování ještě potřeboval?

Ani nezdvihl hlavu, když do pokoje vešel Kuno. „Spí?“ zeptal se, stále ve dveřích. Teprve až Racek přikývl, žoldák si oddychl a dveře za sebou zavřel. Přešel přes pokoj a zastavil se u psacího stolu. Položil si na něj přilbu, opřel se o něj zády a ruce si založil na hrudi. Pár vteřin je oba jen tiše pozoroval. „Ten tvůj průvodce se docela dobře bije,“ nadhodil po chvíli. „Hagen to má za sebou.“

Ježíši Kriste, cože?

Racek sebou trhl. „Hagen? Oni se utkali?“

Kuno uznale pokýval hlavou. „Zoula porazil v čestném souboji. Nechal jsem je v tom, ale držel jsem se poblíž. Zoulovi lidi měli rozkaz neútočit, pokud by Jindřich vyhrál. Jenže se na poslední přání svýho pána zvysoka vysrali a na kluka se sesypali jako hejno much. Tak jsme zasáhli, abys neřekl.“

„V čestném souboji,“ zopakoval Racek dutě. Tušil, samozřejmě že tušil, že Jindřich ten argument o cti nejspíš nepřijal tak poslušně, jako se tvářil, ale Racek doufal, že byl jenom paranoidní. Kdyby Zoul uspěl a souboj vyhrál, nevědomky by Rackovi ublížil víc, než kdyby ho osobně proklál v duelu. To ale nemusel vědět. Určitě nežádal, aby za Racka bojoval Jindřich.

Kuno se usmál, jako by mu četl myšlenky. „Kluk zničehonic prohlásil, že bude bojovat v tvém jménu, aby tomu plundrování učinil přítrž,“ dodal na vysvětlenou. Rackovi spadla tvář do dlaní. Tušil správně. „Tedy oficiálně přistoupil na jeho výzvu. Zoula překvapil. Mě taky. A jak tě sleduju,“ odmlčel se, obočí významně zdvižené, „tak tys to taky neplánoval.“

Racek jen zakroutil hlavou, tvář stále v dlaních.

Kuno nad jeho malým osobním dramatem jenom mávl rukou. „Takhle – von to nejspíš tak docela neplánoval. Když nám to oznámil, sám zněl krapet překvapeně. Horkokrevnej parchant. Ale koule má, to jo. Málem vo ně přišel, ale má pro strach uděláno,“ rozesmál se Kuno upřímně.

Racek nechal ruce spadnout do klína a zvedl hlavu. „Co se vlastně stalo?“ zeptal se. Vlastně ani nečekal, že by mu Kuno upřímně odpověděl, protože jestli ho častoval Jindřich takovými slovy, jistě měl důvod, kterým se nehodlal pyšnit ani žoldák takových rozměrů.

Ale byl to den plný překvapení. Kuno se na moment zamyslel a mnul si u toho bradu. „Krom toho, že si celou dobu hrál na takový otravný svědomí a našeptával mi morálně správný rozhodnutí, vlastně nic. Prostě mě ke konci už dost sral, když jsem si nechal hlavou projít Zoulův návrh,“ odkašlal si, „tak jsem pak všechny poslal do prdele a rozhodl se, že si nad váma všema i nad celým tímhle krajem meju pracky. Dokonce jsem se vybodl i na ty nabízený prachy, kristepane, až tak mi z toho bylo nanic. Hagen mi tvrdil, že je tohle jenom mezi váma dvěma, takže nechápu, proč kývl na Jindřichovu nabídku… i když možná jo. Ten kluk vypadá, že spíš zapíchne sebe než někoho jinýho, asi ho dědek stará podcenil,“ ušklíbl se zlomyslně.

Racek ani nemrkl. „Kolik nabídl?“

„Příteli, to nechceš vědět,“ povzdychl si Kuno truchlivě, jak se v duchu bezpochyby loučil se stříbrňáky, které věděl, že od Racka nedostane. „A i kdyby po mně hodil jenom jeden groš, furt by to byla štědrá nabídka,“ zabručel si pod nos.

Racek neodolal úsměvu. Bylo to teď jednodušší, když Jindřich klidně dýchal a rány už tolik nekrvácely. Vypadalo to horší, než to nakonec bylo. Kuno rozhodil rukama. „Ten holobrádek mi normálně vyhrožoval, s takovým přiblblým zdvořilým úsměvem, že mi vy dva zdupete reputaci, pokud na tu nabídku kývnu. Fakt mi chvílema přišlo, jako by…“ Kuno zmlkl. Přimhouřil oči. Pak se odlepil od stolu, odšoural se k židli a bez dalších formalit se do ní svalil, jak se plácl do čela. „Ježíši,“ vyhrkl ze sebe a chraptivě se rozchechtal. „Vždyť je to úplně jasný. Tolik keců okolo všeho, jak lidi posílal do prdele a voni mu bezmála ještě poděkovali… von je tvůj, že jo.“

Rackova první obranná reakce se skládala z chladnokrevného popření. Pak si ale uvědomil, že to není třeba. Už pár let to nebylo třeba. Tak se narovnal, jak jen to na krajíčku postele šlo, a přikývl.

Kuno se potěšeně zazubil. „Říkal jsem si, kde takovej zmetek jako ty sehnal tak věrnýho služebníka. Ale to nebyl jenom nějakej blbej voják ani slepě věrnej panoš. Má tě fakt rád. Ví, že je tvůj?“

„Odnedávna,“ připustil Racek.

„Takže oficiální parchant. Až je mi fakt stydno, že mi to nedošlo dřív – ale na šlechtice má moc pevný zásady. Mohl by z něho bejt slušnej kněz. Rozhodně slušnější než většina, který vysvětili.“ To se nedalo popřít.

„Naše cesty se tady rozchází,“ odvětil Racek tiše. „Děkuji za tvé služby, Kuno. Za všechny tři.“

Kunovi vystřelilo obočí vzhůru. „Ale? Ty mi dáváš košem? Fakt myslíš, že nebudeš potřebovat pár žoldáků? Zatím se ti to všechno hroutí, ještě bych nad náma hůl nelámal,“ prohodil lehkomyslně, jako by nevěděl, že se právě děje něco, na co už nějakou dobu čekal, jako by moc dobře netušil, o co ve skutečnosti jde. Mohl si mluvit jako plebejec, ale šlechtické geny v sobě nezapřel.

Racek se usmál. Nakonec se to tak hodilo – že svého dlužníka propustí ze svých služeb s důstojností, kterou si to žádalo. „Tak to není. Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že mi tvá družina bude v budoucnu hodně chybět. Ale už to nebude dluh, kterým bych tě nutil bojovat v mém jménu,“ dodal a na pár vteřin se odmlčel. Měl tušení, že nedělá dobře – dokonce že dělá velice nedobře – ale situace si to tak nějak žádala. „Dvakrát jsi mi relativně nezištně pomohl a potřetí jsi zachránil mého syna. Sám sebe bych si nemohl vážit, kdybych se odvážil tě znovu požádat o bezplatnou pomoc. To já bych měl být tvým dlužníkem.“

Byla to nabídka, kterou by jen blázen odmítl. Kuno nikdy nebyl mužem, který by v rukou měl mít nad někým takovou moc. On sám si toho byl vědom. A přesto-

„Dám ti slevu,“ zabručel žoldák tiše, jaksi neochotně, ale dobromyslně. Uvědomoval si, že mu dal Racek možnost kompenzace, ale nesáhl po ní tak rychle, jak by možná rád. Jindřichovy apely na jeho svědomí a čest nejspíš zanechaly hlubší stopu, než by si dokázal Kuno nahlas přiznat. „Nejsem rád vázaný dluhem, to ne. Ale tady jsem nezachraňoval tvého syna. Byl členem mojí družiny, zachránil nám prdele a my teď zase jemu. Tak to v našem řemesle chodí. Jsme si kvit, Racku,“ dodal a upřímně se usmál. „Na toho holomka pozor,“ řekl ještě, když se zvedal ze židle a znovu si nasazoval přilbu. „Něco v něm je. Asi bych ho musel za ty kecy přizabít, kdyby to bylo moje děcko, ale byl bych na něho pyšnej. Máš z pekla štěstí.“

To skutečně měl.

-----

předchozí - pokračování

Share: