- fandom: MAFIA
- slash: NE
- cca 4k slov
- 5. kapitola z 5
-----
5. Epilog (rok 1948)
Svinsky ho bolela hlava. Pil už asi pátou kávu a hodiny ještě neodbily ani dvanáct. Před sebou měl čtyři složky. Do jedné z nich před pár lety zapsal datum úmrtí a odsunul ji ke složce Morella. Nevyřešeno, ale odloženo. Nesnášel tyhle případy. Tři složky, ve kterých stále docházelo k pohybu, zbývaly.
Ušklíbl se. „Jaký poetický konec,“ poznamenal kousavě, když si prohlížel fotku jezera, odkud kdysi dávno vytáhli bledého a nehybného dona Peppona. Mohlo to být už třicet let, pamatoval si tu napuchlou tvář, ty prázdné oči. A před sedmi lety z toho samého jezera vylovili dalšího dona. Posledního z původní trojice.
Jenom kroutil hlavou. Kdyby nic jiného nevěděl, pomyslel by si – stejně jako drtivá většina jeho kolegů – že to byl akt pomsty. Podsvětí přece nikdy nezapomínalo. Možná měl Peppone nějaké následovníky, kteří jeho smrt nikdy neodpustili. Ale proč by zasáhli až po takové době? Byla pravda, že nikdo z podsvětí nebyl nikdy v bezpečí. Ale byl si docela jistý, že ti, kdo měli na svědomí toho druhého utopence, neměli s tím prvním nic společného. Ne, že by snad měl důkazy nebo svědky, ale na rozdíl od svých kolegů, Norman věděl něco jiného.
Od přestřelky v baru Palermo uběhlo deset let. Mramorové cedule na chodbě všech okrsků města mu to připomínaly každé ráno. Některé z padlých policistů znal. Některé zaučoval, nad některými lámal hůl, s některými se zasmál, od některých uzmul cigaretu.
Když mu jeho nejstarší syn řekl, že pomýšlí na práci policisty, Norman si ho vzal do pracovny a dlouze mu domlouval. Samozřejmě věděl, že nemusí nutně být ten šťastný rodič; totiž odejít v důstojném věku na onen svět a nechat za sebou všechny děti zdravé a živé a pevně stojící na svých vlastních nohou. Mohl své chlapce ztratit, mohl ztratit jenom jednoho, nebo víc, a bylo jedno, jestli by se jeden utopil nebo druhého srazilo auto. Smrt byla všude kolem a Norman logicky věděl, že jí nebude mít jak zabránit, pokud se rozhodne zakročit v jeho rodině. Ale pořád tady existovala nějaká pravděpodobnost a statistiky, a úředník měl jistou šanci, že se dožije svého důchodu, zatímco u policistů průměrný věk klesal každým rokem níž a níž.
Navíc Timothy byl skvělý počtař. Byl by neocenitelný účetní. Možná profesor matematiky.
Truchlivě pohlédl do prázdného šálku. Chuť kávy se mu už zhnusila, ale stejně zapřemýšlel, že si zajde udělat další. Masakr v Palermu mu ležel v žaludku obzvlášť při tom, když se probíral složkami padlé rodiny Salieri. Byl to pro ně pro všechny jakýsi milník, něco, co zcela změnilo směr, kterým se celý jejich byznys ubíral.
Od doby, co Norman spatřil ohořelé tělo Morella mladšího, se všechno dalo do pohybu. Jedna banda se mstila té druhé a policie nevěděla, na kterou stranu se dívat nebo naopak nedívat dřív. Jako mladík, nadšený policista v nové nažehlené uniformě a s představou pořádku v ulicích, by Norman ohrnul nos nad rozkazy svých nadřízených, aby se policisté drželi dál. Jako starší detektiv, který měl za sebou léta praxe a který nesl na ramenou příliš mnoho rakví, ve kterých leželi spíše chlapci než muži, jako manžel, který pozoroval plakající vdovy, jako otec, kterému se při pohledu na dětské slzy dělalo nanic… jako takový sám tyto rozkazy nejen respektoval, ale je i vydával.
Byl to zčásti úskok, když souhlasil s pozicí hlavního vyšetřovatele. Málokdy pod sebou měl někoho na delší dobu, málokdy měl šanci se s někým sblížit. Neměl svůj pevně daný okrsek, za jehož hranice by nepáchl, tudíž se nikde příliš nezdržoval. Kanceláře měnil často a vše, co vlastnil, se vlezlo do malé papírové krabice. Nepamatoval si mnoho jmen svých podřízených, protože nemusel a ani nechtěl. Měl pod sebou celé město a s ním i veškerou špínu.
Ale mohl mít výsledky sebelepší, mohl mít dosah sebevětší, na některé věci nestačil. Věděl a tušil, ale nic si nemohl ověřit, na ničem nemohl oficiálně pracovat. Mohl si sám pro sebe po večerech předpokládat, že Morella zpracovali Salieriho lidé. Bylo to logické. Žádné jiné rodiny ve městě nebyly, a poprava to byla ukázkově chladnokrevná. Nadřízení, kteří by byli ochotní celou operaci odstartovat? Nikde. Svědci? Žádní. Vodítka? Žádná. Podezřelí? Úplně všichni.
Takže si seskládal vlastní složky a vlastní domněnky, sbíral informace, připravoval se na den, kdy je bude potřebovat, nebo kdy je bude potřebovat nějaká nová krev, která té špíně zatne tipec. Chtělo to někoho ostřejšího, někoho, kdo při pomyšlení na pronásledování zločinců nebude mít v paměti seznam jmen lidí, kterým by nerad šel na pohřeb. Někoho mladého, silného, čerstvého a nejlépe osamělého. Norman věděl, že kdyby na základě svých poznatků jednal on, tak by za jeho opovážlivost zaplatili jeho synové, nebo jeho žena, nebo jeho bratr, úplně kdokoli. Pokud si mohl zjistit informace on, pak si je mohli zjistit i oni. A oni se, na rozdíl od něj, neštítili ničeho. On chtěl spravedlnost, oni pomstu. On je chtěl v želízkách, oni by ho zničili.
Potěžkal první složku, která ho pálila nejvíce. Kdyby měl život Thomase Angela zakreslit do grafu, vypadalo by to, jako by po nějakých dvaceti letech jeho života dostal do ruky křeč a ruka mu vystřelila vzhůru. Nemastný neslaný chlapec z chudých poměrů, syn italských přistěhovalců, otec po smrti, matka naživu, bez sourozenců. Žádné vážné přešlapy, jen pár starých pokut za parkování, které mu taxikářská společnost strhla z platu. Nikdo mu nic nedal a ani se o nic neprosil. Na úřadu byl poprvé, když vyřizoval pohřeb otce, a naposledy, když si vyzvedával řidičský průkaz. Taxikařil ve dne v noci, neměl prakticky žádný život mimo ten pracovní. Žádná rodina, žádné zájmy, žádní přátelé. Při jedné denní šichtě taxikářská firma o svého zaměstnance přišla drastickým způsobem. Za bílého dne byl napaden bandou grázlů a od té doby se už v práci neukázal. Bylo by to pochopitelné, jenže místo aby si traumatizovaný Angelo našel práci někde v docích daleko od lidí a zmizel ze záznamů, začal se v nich naopak objevovat.
Stal se osobním řidičem Ennia Salieriho, obchodníka a majitele baru. Jako by ho celá událost změnila, najednou se více objevoval mezi lidmi, evidentně si finančně polepšil, účastnil se pár rvaček v barech, našel si přátele, kteří měli daleko k jeho čistému trestnímu rejstříku. V roce 1932 se zúčastnil meziměstského závodu a zvítězil navzdory účasti evropské špičky.
Svatba v červnu roku 1934 se Sárou Marino, se kterou měl dceru Julii. Stále žádné záznamy, které by kohokoli na straně zákona opravňovaly k nějakým pochybnostem. Chlap, který to neměl lehké, ale potkalo ho štěstí. Přátelit se s pár zlodějíčky a vyděrači nebylo totéž jako být jedním z nich, no ne? Možná opravdu jenom řídil. Možná řídil velice dobře, pokud si za to mohl dovolit domek na předměstí, nové auto, ženu v domácnosti a dceru na soukromé škole.
Po smrti Salieriho ještě ani ne čtyřicetiletý Angelo oficiálně převzal Salieriho bar. Byl věrným zaměstnancem po dobu deseti let. Nebylo to moc, ale ani málo. Snad si ho starý pán oblíbil.
Norman to tak docela nikdy pořádně nezaslechl, ale domyslel si, že Salieriho rodina se stala rodinou Angelo. Oni a jejich žargon, ten výsměch skutečné hodnotě rodiny.
Sáhl po druhé složce. Paul Lombardo, známý jako Paulie, se v záznamech objevoval už od útlého věku. Od poznámek ve škole přešel rovnou do znuděných zápisků na policejních stanicích, kde výrostek většinou nikoho nezajímal a kde se záznamy ztrácely jedna báseň. Jen těch pár papírků, které Norman vyštrachal z archivů, bylo důkazem, že existovali důslední policisté, kteří poctivě zapisovali a zakládali sebemenší incident, ať už se týkal čehokoli a kohokoli. Ve čtvrtích, ve kterých žil Lombardo, se většina menších zločinů ani nedostala na papír, natož aby je někdo zakládal.
S věkem rostla závažnost zápisů. Lombardo byl předobrazem typického relativně neškodného zlodějíčka. Zbraní se zbytečně neoháněl, ale pěstmi nadělal paseku za tři. Byl to vyhlášený cholerik, zloděj aut, který se okolo dvaceti let na poslední chvíli vyvlékl z kriminálu. Násilí se s ním táhlo dál, zatčen byl několikrát, ale vždy měl za sebou někoho, kdo si ho cenil natolik, aby ho pokaždé vytáhl z maléru.
Tohle byly chvíle, kdy Norman nesnášel své vlastní kolegy. Ale jaký v tom byl rozdíl? Pokud se spravedlnosti vzdali pro peníze, nebyli o nic lepší než ti, kteří se jí vzdali kvůli bezpečí svých rodin. Jedni se nesnažili se ohánět morálkou, aby se nedostali k výhrůžkám. Ti druzí byli naivnější. Bylo to od něj pokrytecké, pohrdat strážníky, kterým stačilo něco smazat nebo vůbec nezapsat, aby si zachránili holý život. On sám byl v takovém postavení, kdy ho nikdo podmáznout nemohl, ani nechtěl. Navíc se vědomě vyhýbal vyšetřování, které by ho mohlo stát životy jeho dětí. Věděl, proč lidé jako Lombardo stále běhali na svobodě. Sám by nejspíš nejednal jinak než jeho předchůdci.
Lombardo se z rodiny Salieri dostal na své vlastní pískoviště a začal se věnovat restauracím, i když žádnou z nich, jakožto skoro-mukl, nemohl mít napsanou na sebe. Ničemu to ale evidentně nevadilo. Měl hromadu bratranců, kteří za malou provizi rádi zastoupili pár políček ve smlouvách. Kuchyně jeho matky byla vyhlášená po celé čtvrti. Norman sám musel uznat, když v první a tedy původní z jeho menších hospůdek sbíral informace, že ta žena by mohla vařit pro bohy. Když jí osobně skládal poklonu a hovor zavedl na jejího povedeného syna, zněla jako každá matka. To nikam nevedlo.
Hlava mu vytrvale pulzovala. S povzdechnutím se zadíval na třetí složku.
Sam Trapani ji měl v porovnání se svými kolegy o poznání tenčí. Do svých čtrnácti pro tuto zemi prakticky neexistoval. Norman netušil, jestli tady v té době vůbec byl, a musel se prohrabat neuvěřitelným množstvím zdánlivě bezvýznamných zápisků v různých školách, které mu dosvědčily, že se u nich člověk tohoto jména vzdělával formou kurzů. Jedině tak více méně dohledal, že od nějakých čtrnácti nebo patnácti let (a to čistě podle tehdejšího odhadu profesorů, nikoli dle prokazatelného data narození) tady někdo takový byl. Trapaniho zájmy jasně vypovídaly o jeho pravděpodobně nepříliš lehkém mládí. V patnácti letech jen málokterý chlapec začne ze dne na den pilovat umění čtení, psaní a počítání. Začátky se skládaly převážně z lekcí angličtiny, za které by si mohl dovolit zaplatit i chudý dělník. S rostoucím věkem rostla i složitost kurzů. Přibylo účetnictví a práva, a cena kurzů stoupala. Přesto však nebyl nikdo v tomto oboru, kdo by o někom tohoto jména věděl. Trapani si musel přijít na slušné peníze, ale nikde nešlo vyčíst, kde a jak. Stopa jeho vzdělání mluvila jasně jen o jeho pokrocích, ale ne o způsobu uplatnění.
Zahřálo by to u srdce, kdyby to zároveň nebylo tak podezřelé. Jeho jméno se v dalších pár letech několikrát objevilo ve spojitosti s vydíráním, a jednu dobu to vypadalo i na obrovské štěstí (pro policii), když ho několik svědků přistihlo při vraždě v plném vlaku. Všichni svědci během týdne odpadli; nikdo nic neviděl. Jinými slovy každý z nich měl něco, o co nechtěl přijít. Dítě, drahá polovička, vlastní život.
Oficiálně byl zadržen, ale nikdy usvědčen. Dokázal celé hodiny buď mluvit, nebo mlčet. V obou případech to pro polici bylo špatné. Vždycky se z pout dostal s duší černou jako nafta, ale s rejstříkem čistým jako lilie.
Na jeho fotku se Norman zašklebil. Trapani se zkrátka jednoho dne vynořil – a John by se nedivil, kdyby ho vykopli ze samotného pekla – a začal dělat věci, které se místo do záznamů zapisovaly jen do historie. Jeho typ Norman snášel ze všech nejhůř. Byl tady člověk jako Angelo, který dokázal splynout s okolím a na policejní fotografii by vypadal jako zmatený kolemjdoucí, který byl jen ve špatnou dobu na špatném místě. Pak tady byl Lombardo, který si na nic nehrál a svůj profil by fotografovi nastavil čistě ze zvyku. A pak Trapani, který měl tu drzost, aby v jedné větě dokázal dušovat nevinnost a ještě se vysmívat spravedlnosti, a který by se do objektivu samolibě usmíval.
Patřilo mu pár barů s automaty, na které měl výhradní právo. Nikdo nejspíš nikdy nezjišťoval, kde ho vzal. Zavedl ve třetí části města herny a nejspíš v nich slušně uplácel své početní dovednosti. Norman ho potkal jen letmo, párkrát, když se ochomýtal okolo podniků, které byly psané na jeho jméno.
John by rád všechny své domněnky prohlásil za předsudky, rád by se dozvěděl, že si to všechno nejspíš jenom nalhával, protože ho podezíral ze všeho možného, od vydírání přes úplatkářství až po nájemné vraždy. Vadilo mu na něm úplně všechno, od jeho uhlazeného zjevu až po jeho chladné oči. Věděl, že jsou to všechno jenom osobní antipatie a že by se jimi ve svých složkách vůbec neměl zabývat. Navzdory tomuto vědomí si nemohl pomoct, ale vždy si našel něco, co mu irelevantně nahrávalo k tomu, aby se proti němu snažil najít jakoukoli špínu. Jenže kde Angelo byl šikovný a Lombardo průhledný, Trapani byl zatraceně opatrný. Kdo z jeho učitelů mohl tušit, že toho zaujatého chlapce učí počítat jen proto, aby mu nikdo nemohl dokázat čachry v účtech a úniky na daních?
Palermo byl Trapaniho klub, před masakrem i po něm. Jednoho listopadového rána roku 1938 šlo všechno jedním spádem přímo do hajzlu.
Den předtím vykradla dvojice neznámých pachatelů Grand Imperial Bank v Downtownu. Pronásledování bylo po dvou hodinách marného pátrání odvoláno, jen aby hlídka z druhého konce města mimochodem prohlásila, že právě viděla prostřílené a otlučené auto zahýbat do dvora patřícího k baru jménem Palermo. Majitelem byl Sam Trapani, který spadal pod Salieriho. Salieri byl gauner ve všech ohledech toho slova, jenom ne oficiálně, Trapaniho halila oblaka nekalé pověsti a navíc byl Salieriho pravou rukou. Jinými slovy, policie si mohla mnout ruce. Morello byl po smrti a Salieri se evidentně navezl do pořádného průšvihu. Ruku zákona čekala práce a vypadalo to velice, velice slibně.
Krvavou přestřelku, která navždy poznamenala desítky rodin, nikdo nečekal.
Výpovědi přeživších se různily. Jedni tvrdili, že přestřelku vyvolali policisté. Druzí – a těch bylo podstatně více – že začali jako první pálit vrátní. Tohle obvinění nakonec dopomohlo k něčemu, co se tvářilo jako úspěšné uzavření případu; dva mladí muži, Kyle Pratt a Ned Spiros, byli po své násilné smrti identifikováni jako zloději, kteří předešlého dne připravili banku Grand Imperial o 78 tisíc dolarů. Policisté toho osudného dne dorazili na místo a dožadovali se klidného řešení situace. Pratt šel podle všeho tuto nabídku zkonzultovat se svým nadřízeným.
Nejvíce přeživších se shodlo na tom, že je Pratt rozverně pozval dovnitř se slovy, že Trapani nemá co skrývat, „nebo si to alespoň myslí“. Jakmile policie na tuto velkodušnou pozvánku přistoupila, vrátný Pratt společně s vyhazovačem Spirosem spustil palbu.
Při výslechu, kterého se Norman neoficiálně účastnil, se to celé vzalo z několika stran. Salieri v tom byl po uši, i kdyby jen zdánlivě. Zločinu se dopustili jeho lidé, ale on dokázal, že nejednali s jeho požehnáním. Jestli to dokázal logikou a pravdou, nebo vypočítavostí a úplatky, to se každý mohl dohadovat. I kdyby si Norman chtěl myslet, že v tom měl Salieri prsty, musel znechuceně uznat, že takový čin nebyl hodný obchodníka Salieriho pověsti. Ten člověk se nevypracoval tak vysoko proto, že by zbrkle vykrádal banky. Tohle byl čin pitomců nebo zoufalců, a Salieri nebyl ani jedním.
Protože oba podezřelí byli po smrti, bylo absurdně jednoduché to na ně hodit, ať už to byla jejich vina nebo ne. Vyšetřovatelé si mohli oddechnout, že se nemusí zaplétat do něčeho, co by je mohlo stát draho. Trapani byl coby majitel klubu vyslýchán o něco později, než by bylo vhodné, protože na pár dní zmizel z povrchu zemského. Když se dostavil k výslechu, byl bledý jako smrt a pod košilí se mu výmluvně rýsovaly obvazy. Vypověděl, že k němu Pratt přišel pro pokyny hned poté, co dorazila policie. Prý mladému vrátnému sdělil, že klub Palermo nemá co skrývat, pozval tím policisty dovnitř a poslal svého zaměstnance tuto zprávu vyřídit. Když pak uslyšel padnout první výstřel, vyběhl ven a okamžitě schytal dvě kulky. Dva přátelé, kteří byli v té době přítomni v jeho kanceláři, ho odtáhli do bezpečí.
Samozřejmě, že každý, kdo se jakkoli podílel na loupeži nebo přestřelce, by měl být spravedlivě potrestán, tvrdil jim. Ale on vede poctivý obchod a udělá vše proto, aby dokázal svou nevinu. Jeho podřízení jednali na vlastní pěst a na jejich zradu doplatila spousta nevinných lidí.
Norman si chtěl myslet, že za vykrádačkou stál on se svými dvěma přáteli. I když to šlo ostře proti Trapaniho opatrnosti – schovat se ve svém vlastním klubu. Celé lákavé hypotéze, u které Norman sebekriticky uznával, že si ji tak trochu vyvařil z vody, však Trapani zatnul tipec.
Jeho vyprávění navazovalo na to, s čím si policie do té doby nevěděla rady. Například s tím autem, které na začátku přestřelky projelo bránu od dvora a vyrazilo do ulic. Norman si byl při čtení reportů docela jistý, že v sobě vezlo skutečné viníky společně s penězi. Okamžitě se na něj pověsily dva policejní vozy.
Jenže ve městě bylo pátrání odvoláno, když auto beze stopy zmizelo. Řidič se v ulicích očividně vyznal, nemusel porušit jediný předpis, aby dokázal hlídku setřást. (Jestli tohle se nedalo slibně spojit s Angelem, ať se Norman na místě propadne.) Zmizel potichu a nenápadně, paradox v porovnání s tím, jak na sebe v první řadě přilákal pozornost.
Při prohlídce klubu nebylo nalezeno nic podezřelého. Až pak v garáži našli zaparkovaný prostřílený vůz Eckhart bez značek, a ve skříňkách s nářadím byla pečlivě naskládaná hotovost z vyloupené banky. Ve vedlejší garáži byly stopy od pneumatik a krvavé šmouhy, obojí čerstvé. Z toho si nakonec dokázali udělat obrázek, že auto, které prorazilo bránu na dvorek, v sobě vezlo zraněného Trapaniho a nic z peněz. V takovém spěchu by po sobě těžko zanechali úhledné hromádky bankovek.
Prostřílené auto však bylo pojízdné. Uprchlíci si nevzali ani jeho, ani peníze, což svědčilo v jejich prospěch. Jednak že s celou situací neměli nic společného, jednak že nevěděli ani o tom, co jí předcházelo. Norman měl o těchto lidech jisté mínění a byl přesvědčený, že kdyby věděli, že ve vedlejší garáži jsou takové peníze, na krvácejícího kamaráda by se maximálně vykašlali, vzali prachy a pak nohy na ramena. Trapani měl štěstí, že jeho kumpáni tu banku nevykradli, jinak by tam to ráno zařval společně s ostatními. Měl zatraceně velké štěstí, o dost větší, než si zasloužil.
Pratt a Spiros byli posmrtně odsouzeni jako dva individuálové. Salieri se téhle nešťastné příhody – i když on osobně v ní byl evidentně nevinně – nikdy nedokázal tak docela zbavit. A společně s bankou se k jeho jménu začalo lepit větší a mnohem nebezpečnější svinstvo. Od svých mužů se sice oficiálně distancoval a získal na svou stranu hlasy, které se ho zastávaly na nejvyšších místech, ale jednou už se jeho jméno vyskytlo v novinách v souvislosti s přepadením, a už se to s ním vezlo.
Od začátku roku 1939 to s ním šlo z kopce. Potom, co z původní rodiny Peppone zůstal naživu jen on, jako by přišel o všechny své zásady, kvůli kterým by ho dokázal Norman tolerovat o něco déle. Protože policie závislé neřešila. Podsvětí ano. Stopy fetu se sjížděly do přístavů, které měl Salieri (po příhodné smrti Sergia Morella) pod palcem. Oficiálně sice odebíral doutníky, ale že mu tohle procházelo, byla donebevolající drzost. Už se ani nesnažil tajit, co byl vlastně zač. Jeho čtvrť, která byla do té doby vyhlášená svou čistotou, když došlo na drogy, se stejně jako zbytek města zahalila do bílého oblaku. Mladí i staří, bohatí i chudí umírali na ulicích v bezmocných křečích. Salieriho jméno se začalo objevovat tam, kde dříve figurovalo to Morellovo. Zemřel Morello kvůli svým obchodům, chtěl je Salieri všechny pro sebe? Nebo síla oportunismu, které nedokázal odolat? Pokud Norman věděl (a on věděl), Salieriho čtvrť, kterou si tak sobecky přivlastnil, byla od fetu vždycky čistá. Alespoň jedno mu musel nechat, parchantovi. Nejen že se na prodeji ani pašeráctví nepodílel, ale aktivně proti tomu svinstvu bojoval.
Jenže tahle jedna jediná ctnost po smrti Morella zmizela. Město bylo najednou zamořené od jihu na sever, od západu na východ.
Jako by právě na tohle někdo čekal, jako by pád poslední vzdorující čtvrti signalizoval tu pověstnou kapku, ten přetečený pohár. Na jaře roku 1941 zmizel Salieri beze stopy. Našlo se až jeho tělo. Pár dní potom, co dostala policie hlášení zděšeného rybáře, že vylovil něco, co docela určitě nebyla ryba, se konal velkolepý pohřeb, který působil dojmem, jako by zemřel filantrop, lidmi milován a obdivován. Celým městem se táhl průvod drahých aut a květinové věnce by se mohly rozdat všem náhrobkům na hřbitově a ještě by zbylo. Donebevolající fraška, která dávala smysl jedině podivné hierarchii podsvětí. Hlavy rodin byly na onen svět vyprovázeny s obzvlášť velkou parádou, což byla kuriózní a poněkud morbidní tradice, když Norman uvážil, že to byli zásadně nebožtíkovi vrahové, kdo prokazovali největší úctu.
V průběhu dalšího roku byla hlášení o předávkování nebo podezření z pašeráctví na naprostém minimu. Žádní z těch, na které si policie došlápla, nevykazovali známosti z míst, do kterých by se zákon tak rád dostal. Nikdo z nich se neznal k trojici mužů, která převzala otěže za dona Salieriho. Zásilky to byly převážně směšně malé a jména neznámá. Někteří zmizeli z povrchu zemského dřív, než se k nim policie vůbec stihla dostat. Podsvětí najednou likvidovalo své vlastní lidi, pokud se nechali strhnout vidinou snadných peněz, které drogy stále nabízely.
Lost Heaven začalo během jednoho roku nabízet jiné služby.
V jedné části města se rozjely herny a lotynky. Ve druhé vznikaly restaurace a bary. Ve třetí dopravní a stavební firmy. Pobočky všech podniků byly rozsázené po celém městě a zaměstnanci ve větší míře neměli o nějakých rodinách nebo donech ponětí. V záznamech figurovali tři podnikatelé, tři přátelé. Vyšvihli se na velice slušné pozice a své čtvrti opatrovali jako oko v hlavě.
John vždycky ohrnul ret, když nad nějakou městskou čtvrtí přemýšlel jako nad jejich čtvrtí. Dříve Peppone, pak Salieri a Morello, teď Angelo, Trapani a Lombardo. Kdo to bude příště? Na kolik částí si rozeberou město, kolik armád mu vznikne přímo pod nosem, kolik svých lidí ještě bude pohřbívat? Nefungovalo to v jednom, ve dvou, a mělo by to fungovat ve třech? Tomu nevěřil. Byla otázka času, než i tihle se začnou navzájem odstraňovat. Doufal, že se tak stane, a že to bude co možná nejsoukromější.
Znechuceně odstrčil hrnek se zbytkem studené kávové sedliny a pevně se rozhodl, že si dá od kofeinu pauzu. I tak měl problémy se spaním. Když ne kvůli kávě, pak kvůli těm prokletým složkám. Všechno se mu to v hlavě honilo pořád dokola, spojovalo se a zase rozpojovalo. Pocit zadostiučinění z nového vodítka se rozplynul ve frustrovaném vědomí, že on z něj osobně nic mít nebude.
Mrtvé tělo dona Peppona, náhlý vzestup k moci dvou jeho takzvaných pomocníků. Město rozdělené na dva tábory, uvězněné v nekonečné válce. Mír trval jen zezačátku. Pak se jeden z donů začal natahovat víc, než se tomu druhému líbilo, a bylo vymalováno. Příběh dvou přátel na život a na smrt, kteří si chtěli rozdělit město. Jeden skončil prostřílený skrz naskrz v troskách havarovaného letadla. Druhý měl v hlavě dvě díry od kulek a hrobem se mu stalo to samé jezero, ve kterém docela určitě pohřbil svého starého přítele.
Norman nemusel být dobrým detektivem k tomu, aby viděl, že se historie opakuje. Stejně jako jednoho dne se stal na obtíž Peppone, přežil i Salieri svou důležitost a užitečnost. Stejně jako Peppone i on byl obětí zrady z vlastních řad.
Bylo to tady zase. Přátelství, které přerostlo v partnerství. Jenže stejně jako by se mezi přátele neměla tahat ženská, neměl by se mezi ně cpát ani obchod.
Všechno to na sebe ještě nechávalo čekat. Ale Normanovi to stačilo vidět jednou. Když všechny složky zavíral, hlavou mu proběhla otázka, kterého z těch tří asi najde jako prvního. Pro kohokoli jiného to byly naprosto zbytečné složky. Nedostatečné, nic nedokazující, snad dokonce nesouvisející. Částečky mozaiky, jejíž skutečný rozměr bylo zatěžko si jen představit.
Jenže to byly jeho složky. Dával je dohromady celá léta a on se už dávno smířil s tím, že se nedožije dne, kdy přinesou úrodu.
Pohled mu zabloudil k maličké fotografii, vzácné čistě proto, že se na ni vlezla celá rodina. Prohlížel si tváře svých synů, své ženy. Nestálo to za to. Složky byly užitečné, a byly jeho, ale nebyly pro něj.
-----
xxx
Poznámky:
Rok 1938 (totiž konec) se nesl v duchu vyšetřování přestřelky a Salieriho podezření, že se mu zjančili jeho tři nejvěrnější. Dvě oběti v podobě vrátného a vyhazovače přišly Paulieho chladnokrevnému plánu vhod a život plynul dál. Salieri zabředl do obchodu s drogami a zcela zapomněl na svou vlastní zásadu. Dokud byla Malá Itálie netknutá, dalo se tak žít. Pořád to byl důkaz, že Salieri nechce, aby do toho hnusu spadli jeho vlastní lidi, že si váží své staré gardy. Jenže jakmile fetu propadla i poslední částečka města, která dosud vzdorovala, bylo to jasné - a bylo třeba jednat. To byl ten plán, který se Samovi ani Tomovi neměl líbit.
Od předposlední kapitoly celá povídka nabrala úplně jiný spád, než se kterým jsem celou dobu počítala. (Mimojiné i kvůli tomu tak dlouho trvalo, než bylo hotovo.) Rozhodování mezi dobrým a špatným koncem vedlo dál a dál, až přerostlo v malé posezení jednoho starého a unaveného detektiva. Takže tohle měla být taková hořkosladká tečka, se kterou si každý může dělat co chce. Je tam trocha reálné krutosti a opovrženíhodné nemorálnosti, ale i trocha naděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat