Za oponou, 13. kapitola

  • fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
  • 13. kapitola z plánovaných 20
  • vztah: Racek & Jindřich
  • rok 1405

„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“

Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)

13. Zbylá část. Že Praha? Nikdo-nikam-nebude. Divočáci mají nějakou čest, Racek dostane vynadáno a zjistí, že už není nejmladší.

-----

13. kapitola - rok 1405 (Oběť, 2. část)

Tentokrát to byl Jindřich, kdo byl nemilosrdně povalen do trávy.

Racek musel uznat, že ta ženská má velmi dobrou mušku. Cítil v sobě hrot šípu a paradoxně právě proto se ho zmocnila úleva.  

Zíral na téměř čisté nebe, v hrudi ho píchalo a dech se mu zadrhával v hrdle. Cítil, jak mu z ramene vytryskují plameny, jak putují až do konečků prstů z jedné strany, až ke krku ze strany druhé, jak bolest vystřeluje a pulzuje a rozlévá se celým tělem. Bez hnutí dál hleděl na bílé obláčky, lhostejné k jeho utrpení, a naprosto ochromen bolestí, nemohl ani vykřiknout. Tohle nebyl obyčejný šíp, pomyslel si truchlivě.

Dusot.

Snad Janek s Jaroslavem? Blížilo se to.

„Ale ne,“ vydechl Jindřich, odněkud po jeho levé straně. Takže žádná pomoc. Pak tedy posily pytláků? Na koních? Musel blouznit.

Vteřinové ticho rozřízlo zakvílení a ženský výkřik. Kvílení zesilovalo, přeskakovalo oktávy, až se Rackovi chtěla rozskočit hlava.

„Vidíš, že tohle není fér,“ uslyšel Jindřichův hlas, vzdáleně, jako by byl až bůhvíkde.

Následovalo tiché zakvičení, hrábnutí do hlíny, zafunění, pak další dusot, o něco klidnější a pomalejší. Vzdaloval se.

A pak – dvě silné ruce, hlas, ve všem z toho naléhavost a starostlivost. Pokud měl Jindřich čas na starosti, muselo být o pytláky postaráno. Všechno bylo zase v pořádku. Takhle to mělo být, takhle to klidně mohlo celé skončit. Ničeho nelitoval, smířil se, miloval. Stihl to. Všechno to stihl na poslední chvíli. Mohl odejít.

„Ne, ne, zatraceně-…“

Kluk pitomá, proč tak vyvádí? Trefili ho snad nakonec?

Chtěl se ohlédnout, aby se ujistil, že se nenechal přizabít pro nic za nic. Nešlo to. Někdo vykřikl a on se zarazil. V krku ho pálilo.

„Nehýbej se,“ uslyšel. Starý Diviš se takhle nesesypal, když schytal šíp do ramena. Racek opravdu musel vyměknout. Možná by si měl občas cvičně zašermovat s Bernardem v kolbišti, s takovou skutečně nebude moct jezdit jenom se dvěma vojáky-

Ty mi budeš vyčítat zbrklost,“ zaznělo nad ním. Při snaze na tu tvář zaostřit se mu málem protočily oči v sloup.

„Ty jsi někdy takovej spratek,“ uchechtl se a unikl mu další bolestný sten.

„Nezavírej-…“ Jindřich se zalkl a jemně s ním zatřásl. Bylo to, jako by se do něj zabodl další šíp. Racek se ve trávě napjal, zatnul zuby. Nevydal ani hlásku. „Jak- co přesně cítíš?“ Už jen kvůli tak pitomé otázce se donutil znovu otevřít oči.

„Co myslíš?“ procedil skrz zuby a donutil se nemrkat. Šíp v rameni byl maličkost, ale otrávený šíp byl ve většině případů ortel smrti. Nad sebou měl střapatou hlavu svého jediného syna a blankytné nebe. Nebyl žádný výhled, který by si do hrobu vzal raději.

„Něco na ty šípy musela dát, mrcha,“ rozčiloval se Jindřich, který nevypadal, že by měl v plánu se s Rackovou smrtí smířit tak rychle jako on sám. „Odpusť,“ uslyšel ještě, ale dřív, než se Racek stačil zeptat, co to má znamenat, vydral se mu z hrdla další přidušený výkřik. Celé tělo měl jako v ohni. Který pytlák chodí lovit s otrávenými šípy? Proč ho ten blázen nenechá v klidu ležet? Tohle neměl zapotřebí.

Chystal se, že mu za takové zacházení vyčiní, a že si vynutí, aby byl ponechán svému osudu, když ucítil, jak ho Jindřich bere okolo pasu, podepírá ho, Rackovu nezraněnou ruku si přehazuje přes krk a pak táhne nahoru. Nestihl se ani připravit, nestihl ani protestovat, tma si pro něj přišla dřív, než dostal šanci na jakoukoli reakci.

Když k sobě přišel poprvé, cítil na sobě mnohem víc rukou. Kolem něj znělo několik hlasů. Dupot, dunění dřeva, jako kdyby se někdo snažil proskočit zavřenými dveřmi. Snažil se otevřít oči, ale nešlo to. V mysli mu zůstal obraz, se kterým chtěl odejít. Nebylo třeba si ho kazit.

„Je tady nějaká kořenářka?“ byla slova, která ho ke krátkému vědomí přivedla podruhé. Ani tentokrát neotevřel oči. „Jarka jsem poslal do hradu, ale…“ Janek se odmlčel.

„Není třeba,“ odsekl Jindřich odněkud zdáli. „Uvařím to sám.“ Racek se na ta slova málem usmál, i když tak docela netušil, proč vlastně.

Potřetí ho do nosu udeřila silná vůně bylinek. Chvíli jím otřásala zimnice. Pak mu bylo příšerné vedro. Někdo ho nutil pít ten nejodpornější čaj, který kdy měl to neštěstí ochutnat.

„Tohle pomůže, ale nevyléčí,“ uslyšel, když se probral počtvrté. Jindřich přestával být věrný svému optimismu a Racek ho za to nemohl vinit, sám se vzdal už ve chvíli, kdy si uvědomil, že ten šíp není tak docela obyčejný. „Rána je v pořádku, ale v těle ještě zbývá jed.“

„To jsme to dopracovali,“ řekl mu Martin a plácl ho bratrsky po rameni, jako tehdy, když Rackovi bylo patnáct a on se choulil do deky u ohně, když Martin mu seděl po boku a snažil se s ním sdílet něco ze svého vlastního tepla, zatímco mrazivé ticho občas protkal historkou z žoldácké minulosti. „Oba se pro něj můžeme přetrhnout. Jestli kvůli němu umřeš, nesebere se z toho. Sežere ho to zaživa.“ Oči mu potemněly a ruka na rameni stiskla pevněji. Racek sebou škubl, bolest mu znovu projela celým tělem. „Ještě je brzy. Ještě nemusíš odcházet.“

Do dlaně mu vklouzla další ruka, o něco málo studenější než ta Martinova. Byla opatrná a prsty mu stiskla spíš symbolicky. Nikoho jiného ale neviděl.

„Bylo to jako znamení,“ chtěl říct na svou obhajobu, vzpomínka na vítězství nad svým zahořklým já ještě relativně čerstvá. „Jako kdybych to stihl na poslední chvíli.“ Jako kdyby konečně pochopil, že nemá co komu vyčítat, a jedině teď mu Bůh dovolí opustit tento svět důstojně. Jako kdyby se nad ním smiloval, i když se k němu Racek znal jenom párkrát v životě. Nikdy mu nemohl nabídnout svou víru nebo čistotu svého ducha, pohyboval se u dvora a jeho zájmy byly vesměs světské, duši mu sžírala lítost a vina a závist, hřích v celé své hrůze. Přesto se zdálo, že mu navzdory tomu všemu Bůh poskytne důstojný odchod, s očima upřenýma na svého živého a nezraněného syna, v těle šíp, pro který si šel dobrovolně a zaplatil cenu, která mu v porovnání se ztrátou Jindřicha přišla směšně nízká.

„Ale kulový,“ uslyšel kdesi za hlavou, a skoro si dokázal představit, jak nad ním Martin nevěřícně kroutí hlavou. Pro Rackovy malé osobní monology nikdy neměl pochopení, ať už je slyšel za života na vlastní uši, nebo jim byl svědkem po smrti, v malé částečce Rackovy mysli, kterou si Racek vyhradil pro racionální přístup k životu a dal jí Martinův hlas. „To je teprve začátek. Ucítíš to ještě hodněkrát, o pokaždé to bude o něco silnější.“

Neexistovala slova, která by dokázala popsat, jak lákavě to znělo.

„Dobře,“ řekl Racek, hlas jasný a výrazný a silný. Rozhodl se.

„Dobře co?“ zeptal se Jindřich, tiše a zmateně, starostlivě. Racek už byl zase mimo.

***

Toho, že je Racek vzhůru, si Jindřich všiml jako první; dokonce ještě dřív než Racek sám.

„Jestli ještě někdy budu muset poslouchat přednášky o své neopatrnosti a zbrklosti, budu tě považovat za pokrytce,“ byla slova, která Racka přivítala zpět do světa živých. Jenom na Jindřicha zamžoural a chvilku přemýšlel.

„To je přece něco jiného,“ zachraptěl. Vděčně přijal pohár vody. Z Jindřichových očí poznal, že je v pasti.

„V čem je tohle jiné?“ odsekl. Pod očima měl tmavé kruhy, a kdyby neměl Racek v paměti vytesané datum jeho narození, tipl by mu o dvacet let víc. Racek věděl, že pokud nemá racionální argumenty, neexistuje způsob, jak z hádky vyjít jako vítěz. Navíc Jindřich sprostě využíval jeho omámenosti. Racek neměl totiž nejmenší tušení, co jiného než pravdu říct. Veškerá výmluvnost ho opustila společně se zbytky jedu. Jak poetické, ušklíbl se. Jindřich ho propaloval očima. Nemělo cenu se vymlouvat.

„Nechtěl jsem tě ztratit,“ hlesl. Sledoval, jak sebou Jindřich na ta slova cukl.

„A já tebe snad ano?“ utrhl se na něj, ale oči se mu leskly starostí a neprolitými slzami. Byl to syn své matky a Racek ničeho nelitoval. „Co- co bych si od tebe vyslechl, kdybych tohle udělal já?“

„Asi bych tě zabil,“ přiznal Racek nevzrušeně. Jindřich byl jeho přímostí natolik zaskočen, že se pár vteřin nemohl ani nadechnout. „V některých věcech rodič bude vždycky přímo nechutným pokrytcem, s tím nic nenaděláš.“ Hlava ho pobolívala, rameno nepříjemně pulzovalo, v těle cítil horkost. Ale Martina neslyšel a všechny jeho smysly ho zahlcovaly informacemi. Podle toho, čemu dosud musel přihlížet na bojištích a u posledních pomazání, to takhle při příchodu smrti vypadat nemělo. Jeho syn se na něj mračil jako čert, on měl sice pocit, že ho zasedl kůň, ale byl naživu a v hrudi mu bublalo jakési spokojené uchechtnutí, které v sobě zadržoval čistě proto, aby si to Jindřich nevzal osobně.

„Jsem dospělý člověk, nemusíš už… tohle už přece nemusíš dělat. Vydržím toho víc. Dokonce bych řekl, že se dostáváme do fáze, kdy toho vydržím víc než ty.“

Musel pořád ještě blouznit. Ten pacholek mu právě naznačil, že je starý?

„Dospělý člověk bez brnění toho vydrží podstatně méně než obrněný dědek, chlapče,“ pravil Racek vzletně. Nebylo mu ani čtyřicet! Jindřich se ošil. Racek nedodal, že by jednal stejně, i kdyby Jindřich to brnění měl, nebo i kdyby on sám brnění neměl. To už neznělo pragmaticky a on byl racionální rytíř, který chladně kalkuloval možnosti přežití, a nerozhodoval se jen ze sentimentu. Odkašlal si. „Máš v tomto lese docela dost nepřátel,“ podotkl, protože sice dokázal čelit smrti, ale ne Jindřichovu až podezřele vědoucímu pohledu.

„Jo,“ povzdychl si Jindřich a vypadal, že Racka propouští ze svých vyčítavých spárů, i kdyby jenom na chvíli. „Chtěl jsem přijít na to, kdo je ten donašeč, co pytlákům vždycky řekne, kam jedu. Pár lidem jsem řekl, že jedu do Úžic… to by si neriskli. A pár podezřelým jsem zase řekl, že jedu do Přibyslavic. To je dál a vždycky se to dost protáhne, než se sem zase dostanu. Tihle tři tady dělali dusno už hodně dlouho. Srnky už tady vůbec nejsou a jelen je tu široko daleko jenom jeden. Jsem si jistej, že hlady netrpěli. Patřili k jakési bandě, která šla spíš… po trofejích než po masu.“

Kdyby se Racek neobjevil, možná by si pytláci Jindřicha vůbec nevšimli. Možná by byl jeho syn rozumný, podíval se na tváře viníků a pak se potichu odplížil pro pomoc.

Možná by Racek při svém pátrání narazil na chladnoucí tělo, pokroucené z bolestivých křečí. Možná by nenašel ani to, možná by se jen musel smířit s představou, že Jindřich zmizel. Možná by pátral celé měsíce. Žaludek se mu při té představě zauzloval.

„Mimochodem,“ pokračoval Jindřich, zcela slepý k hrůze, která jeho otce mezitím bezmála ochromila, „rozhodl jsem se, že divočák zůstane. Je to fér společník. Zachránil nám oběma život. Když tě ta holka trefila, chtěla ještě střelit i mě, ale nestihla to. Divočák ji porazil a omráčil. Znělo to sice, jako by ji chtěl vykuchat zaživa, ale asi se jenom hodně lekla a prostě se praštila do hlavy. Pak se chtěl vrhnout i na mě, ale asi pochopil, že nejsem v náladě. Zachoval se jako rytíř! Možná bych měl na jeho počest zasadit strom…“

Racek jen tiše poslouchal. On za svůj čin dostal vynadáno, na hrdinské prase se pěly ódy. V rameni mu začalo píchat. Zvenku se ozvalo vítězoslavné „Apolena to byla!“ a slabé zaržání Rackovy kobyly. Jindřich ze sebe sypal nápady, jak poctít divoké prase, a Racek nemohl uvěřit, že si vůbec mohl připadat připravený tento svět opustit a tohle všechno nechat za sebou.

-----

předchozí - pokračování

Share:
spacer

Žádné komentáře:

Okomentovat