- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 11. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
- rok 1404, DLC Ženský úděl
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
11. Johanka čeká na svůj soud, Jindřich se lituje a Racek chytá za hlavu. Idylka.
-----
11. kapitola - rok 1404 (Johančin soud)
Kdyby měl Jindřich tušení, jak daleko to Johanka nechá dojít, už na začátku by si nad tím vším umyl ruce. Měl on tohle zapotřebí? Sotva jeho otec s nehraným údivem poznamenal, že se dlouho nedostal do problémů, Jindřich šel a z pouhé nevinné návštěvy staré známé se stal hon za nočními můrami, boj s několikanásobným vrahem, kázání na rynku, svatořečená Johanka a hrozba inkvizice.
Kdyby to byla hrozba dalšího výprasku, nebylo by to sice tak zlé, ale asi by se stejně na místě propadl studem. Heřman se před ním podřekl, že za ním Racek přišel s žádostí o pomoc, a Jindřich to tehdy těžce nesl. Po těch siláckých řečech, že jeho pomoc nepotřebuje a že si poradí sám! A teď tady stál, zíral samotnému inkvizitorovi do tváře a snažil se moc nemrkat. Jeho srdce se nemohlo rozhodnout, jestli spadnout až do kalhot nebo vylétnout krkem ven. Věděl, že jeho pověstná výmluvnost tady nemusí zabrat, jako zabírala na venkovské balíky a přitroublé vojáky, povětrné lazebnice nebo dokonce Ptáčka, který sice nebyl trouba, ale byl pro každou špatnost a na Jindřichovy hrátky se slovy přistupoval ke zlosti svého strýce až příliš nadšeně.
Teď mu nehrozil jenom výprask, teď hrozil i Johance, a možná oba dva přijdou o hlavu, nebo je upálí – pro Kristovy rány – může vůbec něco takového – každé slovo ho může usvědčit, pokud se inkvizitor rozhodne, proč se do toho všeho pletl, proč Johance rovnou neřekl, ať toho nechá a stará se radši o raněné, proč se tolik ohlížel na její city a nezajistil raději její bezpečí?
A on věděl, věděl toho tolik. Inkvizitor si ho zpytavě prohlížel, nejspíš tušil, že mu Jindřich neříká všechno.
A proč se jí vůbec ptal, jak je na tom se spaním? Chtěl se jenom přeptat na Matěje, snad nabídnout pomoc, a ne se hnát za nějakými bludy. Pravda, byly to krvavé a velice hmotné a až příliš skutečné bludy, ale… to přece musela být náhoda. Ve Skalici se to nedalo považovat za nic nečekaného, bohužel. Občas se tam naskytl nějaký lapka, možná takhle narazil na přeživší ukryté v dolech, a samozřejmě, že je všechny pobil, protože lidská špatnost zkrátka neznala mezí. Panna Marie se mohla zjevovat, jak se jí zachtělo, proč by se měla starat zrovna o tenhle případ? Dělo se tolik špatností, tolik nespravedlností. Proč se raději nezjevila Zikmundovi a neřekla mu, ať nenechá povraždit ty samé lidi, kterým chtěl vládnout? Podle čeho si svatí vybírali, komu a kdy a kvůli čemu se zjeví?
Bylo to celé nesmysl. Ale to kdyby řekl, nejspíš ho upálí jako kacíře. Čekal, že umře ve Skalici, ať už rukou Kumánů nebo Prcka, čekal smrt každým dnem a na Vraníku byl už v takovém deliriu, že chtěl požádat o poslední pomazání, i když věděl, že by mu ho Ištván rozhodně neposkytl. Čekal smrt za každým rohem a měl tušení, že bude násilná, ale… nikdy nečekal, že by zemřel podle práva. I kdyby práva církevního. Jeho rodiče ho k pobožnosti vedli jen velice vlažně, jako by to dělali jen proto, aby nebyl Jindřich ve své nevědomosti Písma vyloženě podezřelý. Ale žádné teologické debaty nikdy nevedli a na víru obecně nikdy hovor nezapředli. Návštěvy kostela skoro vždycky prospal, i když už byl dospělý a více rozuměl tomu, co jim kněz vlastně říká. Za jídlo doma vždy děkoval Bohu, protože tak se to prostě dělalo, ale od doby, co musel přežívat na různých zbytcích, které mnohdy musel ukrást z cizího hrnce, od toho upustil. Neměl ani na nějaké výčitky čas. Čím více zločinů vyšetřoval, čím více zla potkal, čím více krve prolil, tím vzdálenější byl Bohu, a to se na jeho chování i vyjadřování těžce podepsalo. Musel hodně přemýšlet, než něco řekl člověku, který zastupoval církev. Tohle nebyl žádný Bohuta.
A ta Rackova poznámka o špatných vztazích s klášterem v Sázavě? Ten by mu tady pomoct nemohl, ani kdyby ho na kolenou prosil. Samozřejmě, že si Racek nerozuměl s církví. Sám Václav hlásal, že je důležitější moc světská a ta církevní by se jí měla podřizovat, a pokud byl Racek blízkým přítelem a stoupencem Václava, který klášter by ho mohl přijmout s otevřenou náručí?
Navíc, aby si Jindřich nelhal do kapsy, tak zlé tušení už měl na začátku. Když se vrátil z jeskyně, pach mrtvých rozkládajících se těl ještě živě v paměti, přišlo mu zvláštní, jak svět funguje. A že musí být opravdu prokletý, jak mu řekl ten vrah, který měl mrtvoly v šachtě na svědomí. Jenže Johanku tohle zjištění skoro až povzbudilo, její vyčerpání zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku, okamžitě začala vyprávět o nějakých zkouškách, o poselstvích, a Jindřich se nestačil divit. Napadlo ho, že by ji měl možná trochu zbrzdit, než se dostane na hranici. Přece jen žila na pozemku kláštera a tam se takové řeči nepřijímaly zrovna láskyplně, obzvlášť od ženy.
Ale Johanka nebyla k utišení. Apelovala na jejich přátelství, zmanipulovala ho ve své víře, že je teď nástrojem pro konání dobra, a oba dva dostala do vysoké hry, na kterou ani jeden z nich nestačil.
Sám přitom pro noční můry nemusel chodit daleko. Vracely se ještě dlouhé týdny a měsíce potom, co se vyléčil z těch nejhorších zranění. Od doby, co Kumáni napadli Skalici, se to občas stalo, a jeho otec se mu přiznal, že sám má stejné potíže. Tereza byla stejně vystrašená jako všichni ostatní, a Johanka tam přece byla taky, všechno to viděla a zažila na vlastní kůži. Na rozdíl od Terezy se však mezi umírajícími pohybovala i poté, když se snažila léčit přeživší a z infirmaria už se nedostala. Neustále zírala smrti do tváře, neustále s ní bojovala, jak jen mohla, a teď, když jí smrt chtěla vzít i jejího milovaného Matěje, bylo toho na ni už příliš.
Bylo to Ledečko v bledě modré. Zase se do něčeho namočil, a zase nevěděl, kdy přestat, protože samozřejmě, že chvílemi ho to bavilo. Bavilo ho pomáhat lidem způsobem, který ještě nezkoušel. Jeho žádali o pomoc s lovem, s lapky, se zloději, se vším, na co byly třeba pěsti nebo meč. Ale k Johance chodily nešťastné ženy a prosily, aby jejich manželé tolik nepili, tolik nehráli kostky, tolik nekleli… bylo to svou mírumilovností osvěžující a Jindřich se tím nechal ukolébat.
Nebyl naštvaný jen na sebe. Měl vztek i na Johanku, protože podle všeho neuposlechla přímý příkaz inkvizitora. Moc dobře musela vědět, co se stane, když bude kázat i navzdory jeho zákazu, a přesto to udělala. A Jindřich byl sice rád, že jí víra pomáhá stát v těchto těžkých časech pevně na nohou, ale tohle už bylo příliš. Podle toho, co si od otce vyslechl, bylo lepší se držet od církve dál, pokud pro ni člověk přímo nesloužil.
Takže když stanul před inkvizitorem a nestačil se ani představit, nebylo to nic příjemného.
„Jindřich ze Skalice, služebník královského hejtmana pana Racka Kobyly,“ pozdravil ho prelát.
Tohle rozhodně nebylo dobré.
„Hodně jsem o tobě slyšel, synu. Velice rád tě poznávám.“
To bylo ještě horší!
Vyměnili si pár přívětivých vět, které byly konstruovány s nesmírnou opatrností. Jindřich si dal záležet na každém slovu, aby ani náznakem nepošpinil Johančinu pověst, aby ji naopak pozdvihl, ale ne dost na to, aby to prelátovi přišlo podezřelé. Choval se tak skromně a zdvořile, jak jen dovedl. Tušil, z těch pár vět, co si vyměnili, že inkvizitor Jaroslav je nakloněn spíš upřímnosti a neholduje tolik lichotkám jako jiní lidé jeho druhu, které Jindřich dosud poznal.
Fakt, že Johance dal na výběr, hovořil v jeho prospěch, ale způsob, jakým se z Jindřicha snažil dostat informace, které by proti Johance mohl použít, jasně prozrazoval, že nemá v úmyslu to nikomu ulehčit. Když za sebou Jindřich zavřel dveře, chtělo se mu přinejmenším brečet.
Farář Bohuta se snažil být nápomocný alespoň v tom smyslu, že po něm hodil pár spisů, jejichž prostudování by Jindřichovi mělo pomoci při jeho obhajobě.
Jenže Jindřich sotva mohl vědět, jak taková obhajoba ve skutečnosti vypadá, zvlášť na takové úrovni. Byl svědkem vesnického handrkování, kde dobré slovo sousedovo stačilo pro upuštění od nejhoršího trestu: „Je to dobrá ženská, rychtáři – vychovává šest děcek, od huby si odtrhává, dře do úmoru…!“ Jenže to tady těžko mohlo stačit. Mohl se hádat, že Johanka pečuje o nemocné, sama si odříká odpočinek i přepych, že má ryzí srdce a křesťanskou duši. Ale v očích inkvizitora byl větším křesťanem rytíř, který má na meči krev stovek nepřátel, na hřbetě hříchy, které odčinil zlatou mincí. Chudá a nešťastná holka, která se snaží v temnotě vykřesat malé světélko, byla v jeho očích úplné nic.
***
Bylo dlouhé ticho. Racek si upil vína. Jindřich zíral na stůl. Racek si odkašlal. Jindřich zíral na stůl.
„Je ti dobře?“ zeptal se Racek po chvíli, už dopředu smířen s problémy, které na sebe bezpochyby přivolal. Ale Jindřich byl už druhý den bledý jako smrt, zkroušeně zíral před sebe nebo na jakýsi spis, mračil se, bručel si pod nos, o něco hlasitěji klel, a pak zase umlkl a tiše zíral, to všechno pořád dokola. To bylo varovné znamení pro všechny v okolí, nejen pro kvočnu – jak Racka rád častoval Hanuš.
Snídaně byla vyloženě srdcervoucí. Jindřich zkroušeně ujídal jáhlovou kaši, občas bolestně stáhl obočí a povzdychl si. Možná ho jen bolely zuby. Jakožto kovářův syn dobře věděl, co by ho v takovém případě čekalo.
„Jindro,“ připomněl se Racek. „Není ti nic?“
„Hmm,“ polkl Jindřich sousto. „Do Sázavy přijel Inkvizitor,“ oznámil ledabyle a Rackovi zaskočilo. Rozkašlal se. Jestli tohle dokázalo Jindřicha dostat do takové nálady, nemohlo to znamenat nic dobrého – kristovy rány, čekal opravdu leccos, ale jestli se ten pitomec zapletl s církví, tak byli ztracení oba dva a Racek nemohl dělat vůbec nic-
„Mohl bys to rozvést?“ požádal ho zdvořile. Nebylo třeba propadat panice. I když to bylo v Jindřichově případě vždy jen otázkou času.
„Skaličtí se bojí, že chce upálit Johanku,“ přišel další kousek informace. Racek si schoval tvář do dlaní. Jindřich zdánlivě nevzrušeně pokračoval v jídle i v hovoru. „Ona totiž začala mít divný sny. Taky se jí zjevuje Panna Marie.“
Racek měl pořád hlavu v dlaních.
„Ano?“ protáhl, prsty si promnul kořen nosu, dvakrát se zhluboka nadechl a pak si založil ruce pod bradu. „Předpokládám, že je za tím něco víc?“ Jindřich přestal žvýkat.
„Tak trochu,“ přiznal po chvíli, jako by to snad nebylo nad slunce jasné. „Jsem její obhájce. Prý by dal upálit i mě, říkali.“
Racek měl tvář zase v dlaních. Co by dal za bolavé zuby. Nemusel nic říkat. Nemusel vůbec reagovat. Jindřich se po delší době ticha přestal věnovat své snídani, na čele vráska.
„Bylo to dost narychlo, neměl jsem čas nad tím přemýšlet. Když jsem se nabídl, nevěděl jsem, co taková obhajoba vlastně obnáší. Nějaké lidi jsem si sehnal, aby svědčili pro Johanku, ale je i pár měšťanů, co by ji nejradši viděli na hranici.“
„Ty ses nabídl?“ zeptal se Racek unaveně. „Jistě že ses nabídl.“
„Nemohl jsem ji v tom nechat,“ pokračoval Jindřich, zcela lhostejný k blížícímu se kolapsu svého otce. „Jinak by zůstala úplně sama. Navíc to nemyslela zle.“ Když popsal celé fiasko, mrtvolami ve skalických dolech počínaje, kázáním na rynku pokračuje a Jindřichovou poutní cestou konče, Racek si dovolil jeden mohutný povzdech. Mohl by se rozčílit. Měl by se rozčílit. Ale shledal, že v první řadě není vůbec překvapený. Martin věděl, proč toho kluka držet od všeho radši dál. Věděl to moc dobře a Racek se to právě dozvídal tím nejhorším možným způsobem.
„Takže tady kolem bloumáš jako duch, protože ti dochází, že to byla pitomost?“ zeptal se. Nebyl v tom útok, zlost, nebylo v tom nic z toho, co by nejspíš cítit měl.
„Nejspíš je to nad mé síly,“ přiznal Jindřich pochmurně. „Protože myslím, že Inkvizitor se na mě bude dívat jen jako na dalšího vidláka. Tak jsem chtěl, aby mi pomohl Bohuta. Protože je to kněz. A Johanka už proti sobě má Sázavského kněze. Chtěl jsem to trochu vyrovnat. Bohuta ale odmítl, místo toho mi dal jakýsi spis,“ vztekle ho vytáhl na stůl, „a já nevím, co s ním. Vůbec tomu nerozumím.“ Hlas se mu zlomil, a společně s ním i Rackova apatie. „Vůbec se nelepším, dokonce i ten zatracený meč byl oproti tomuhle brnkačka. Celé se to kroutí a točí a rozmazává, v půlce věty nevím, o co šlo na začátku, navíc to vůbec nedává smysl.“
Zdánlivý klid, se kterým Jindřich vyprávěl celý příběh, se vytratil do neznáma. Racek ho pozorně sledoval, všímal si, jak mu tváře hoří, ruce se třesou, oči lesknou. Jindřich byl na svoje čtení dost citlivý. Dokud se mu vysmíval Ptáček, bral to s noblesou. Ale pokud se jeho nesoustředěnost při četbě nějak podepsala na jeho praktickém životě, byl z toho nešťastný. Dokud šlo o vzkazy, dopisy, seznamy, krátké příběhy, neměl větší problém.
„Nemůžu přece obhajovat, když ani…“ odstrčil spis a roztržitě místo toho popadl jablko. „Chtěl jsem jí jen pomoct. Je to hodná holka. Mohla se roztrhat, aby zachránila Skalické zraněné. Chce prostě… lepší svět. Za to ji přece nemůžou…“ Bude to moje vina.
Racek si s povědomou hořkostí uvědomil, že tohle sebeobviňování si Jindřich taky vybral od něj. Aby k sobě byl upřímný, mnohem raději by u něj viděl Martinovy kvality než ty svoje. Dopil víno, vstal a obešel si stůl. Uzmul spis a kriticky si prohlédl Bohutův rukopis. Na preláta psal opravdu příšerně.
Posadil se hned vedle Jindřicha, list položil před něj.
„Bůh a náš pán Ježíš Kristus opouští muže, již se jako nehodní ukázali, a poklady a bohatství své přenáší na ženy podle slov, že Bůh vyvolil, co jest slabé, aby zahanbil to, co jest silné.“
Jindřich se zašklebil.
„Vysvětluje tady, proč taková zjevení mívají převážně ženy. Bůh i Ježíš podle všeho považují muže za nehodné takové pocty. Aby se autor coby muž cítil ohledně této věci lépe, zdůvodnil si to tak, že Bůh se přiklonil k tomu, co je slabé – v tomhle případě ženy, aby zahanbil to silné – tedy muže.“
Jindřich se nad papír naklonil, v očích se mu zablesklo.
„On to takhle přiznal?“ vyhrkl. Racek se usmál.
„Ne. Preláti rádi mluví za Boha, mají na to jakousi pravomoc. Tohle je jediný způsob, jak si to dovedl vysvětlit, řekl bych, aniž by to ještě víc pocuchalo jeho hrdost.“
„Ty bys Johanku taky nemohl obhajovat,“ pronesl Jindřich nevěřícně.
„Nejspíš bych skončil na hranici,“ uznal Racek. „Proto jsi ve velké výhodě při čtení takových textů. Můžeš si to nekriticky přečíst a pak to zopakovat. Pro obhajobu jako dělané. Navíc se tohle nedá číst, pokud nejsi zvyklý na mizerný rukopis.“
Jindřich si poposedl. „Takže to tak prostě vypadá,“ vydechl. „Já myslel, že se mi to jen tak… Nevymýšlíš si to?“
Racek se zlomyslným potěšením zabodl ukazováček do písmene k. „Vypadá jako zet,“ řekl. „Taky nejspíš v rychlosti neztrácel čas s čárkami. Mohl ti to přepsat do srozumitelnější podoby, ale… je to Bohuta,“ pokrčil rameny. „Ježíš tady vypadá jako Jonáš. Bůh by se dal klidně považovat za koně. Náš jsem napřed přečetl jako bos. Své vypadá jako sova. A takhle bych mohl pokračovat až do konce. Čím více toho přečteš, čím více rukopisů uvidíš, tím lepší to bude. Jen se při každé výzvě nemůžeš hned začít bičovat za nedostatek zkušeností, které jsi neměl kde získat. Je to stejný případ jako s Prckem. Před tréninkem z tebe udělal málem nebožtíka. Po tréninku jsi ho porazil ve férovém souboji.“
„A dál, dál“ přisedl si Jindřich ještě blíž. „Teď to zní zajímavě, když to dává smysl. Já tam toho koně viděl taky,“ dodal a samou úlevou se rozesmál. Racek začal luštit další řádky.
„Muži totiž, když v něčem vynikají, tu hned mají v sobě přílišné zalíbení a zásluhu připisují jen svému příčinění, a tak zapomínají na pána Ježíše Krista.“
***
Racek se musel usmát, když si ten večer po Jindřichově odchodu do Sázavy uvědomil, že si vlastně splnil další přání, i kdyby o něco později a za jiných okolností, stejně jako s jízdou na koni. Přestože ho úzkost málem sežrala zaživa, když si Johančin soud představoval, udržoval se skoro až násilím v dobré náladě.
„Takže jsi ho ještě dodatečně učil číst?“ rozesmál se Hanuš u večeře, když si vše vyslechl. „Ty v sobě máš nevybitou rodičovskou energii, příteli,“ popíchl ho škodolibě. „Potřebuješ vnoučata. Popřípadě další děti. Ale jestli se budeš vyhýbat ženským a jestli Jindřich nepřestane veškerý volný čas trávit s Ptáčkem, tak se nedočkáš ani jednoho.“
„Ještě můžu učit číst tebe,“ podotkl Racek zlehka. Hanuš si pohrdavě odfrkl a věnoval se raději večeři. Věděl, že to nebyla planá výhrůžka.
O dva dny později se vrátil Jindřich, rozzářený jako sluníčko. Soud byl vyhrán, obhájen, Johanka zachráněna, žádné hranice nehořely, lynče se nekonaly. A Bohuta, když si přebíral svůj spis zpátky, si stěžoval, že jej zastřízliva není schopen rozluštit.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat