- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 10. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Racek & Hanuš
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
10. Tahle kapitola se dá také zařadit i na více míst v příběhu, tak i tentokrát vynechám letopočet. Inspirace misí ze hry, kde tuším nějaký Aleš ze Skalice po Jindřichovi občas nějaké maso požaduje. Jsou to takové ty suchopárné mise, jako lovit pro Talmberk nebo hospodského Ondřeje, o nic nejde a místy je to až urážlivě frustrující, když se marně snažíte najít srnky.
-----
10. kapitola - Pytlák
„Proč mi tohle děláš,“ neudržel se Racek, jakmile se za strážným zabouchly dřevěné dveře. „Je vůbec něco, do čeho by ses nepletl? Copak to nemohl udělat někdo jiný?“ Už to bylo dlouho, co se naposledy rozčílil. Většinou si zachoval klidnou tvář i hlas, zatímco jeho vnitřnosti se kroutily a jeho hlava se pokoušela explodovat, ale tentokrát se s tím nehodlal obtěžovat. Nebyl na hradě, nebyl mezi poddanými ani mezi rytíři. Stál v páchnoucím ratajském vězení a otvorem ve dveřích propaloval pohledem postavu na zemi.
Jindřich byl oblečený jenom lehce, byl bosý a ve vlasech mu uvízlo pár kousků slámy. Racek ho pravděpodobně vzbudil. Dobře mu tak. Posadil se a zamžoural do úzkého proužku světla.
„A kdo jiný?“ odvětil rozmrzele. „Nikdo jiný se o ně nepostará. Sami to nechtěli riskovat.“
„Je o ně postaráno!“ okřikl ho Racek nesmlouvavě. „Hlady neumírají, chtěli pytlačit jen pro přilepšení, a právě k tomu musí právo přihlédnout! Měli tu drzost obvinit své pány, že jim to poručili. Nevíš, co se stane, když někdo obviní urozeného člověka? Hrozila jim smrt, tak se rozhodli zmizet. Jediný, kdo zbývá, jsi ty.“
„Takže mě chtějí popravit?“ vyhrkl Jindřich a vyhrabal se na nohy. „To… vždyť to je moc! To není… to nejde! Nikoho jsem nezabil… kromě těch dvou zajíců, samozřejmě.“ Racek na něj bezmála zavrčel.
„Ne, ale pranýři neunikneš. Doufám, že ti to za to stálo. Nemusíš se snad starat o úplně všechno, Jindřichu. Některé žádosti prostě musíš odmítnout, i když ti srdce velí jinak.“
Kdyby oči mohly zabíjet, Racek už by nedýchal. Do otvoru ve dveřích přibyl další pár modrých očí, a byla v nich zlost a ublíženost.
„Někdo se postarat musí! Ne každý dokáže přehlížet, že jeho lidé živoří na ulicích ve špíně! Někdo se chce postarat, když má prostředky i možnost!“ přešel Jindřich do útoku.
„Prostředky a možnost má úplně každý, ale ty jsi mimojiné vázán službou královskému hejtmanovi a některé věci si dovolit prostě nemůžeš ne navzdory tomu, že nejsi pouhý žebrák, ale právě proto! Jaké to vrhá světlo na našeho krále, když jsou jeho služebníci mrskáni na pranýři jako nějaké hašteřivé ženské?“ Neříkal nic z toho, co chtěl, ale to mu bylo v záchvatu vzteku úplně jedno.
Jindřich se dlaněmi opřel do dveří. „Jaké to vrhá světlo na krále?“ zvolal nevěřícně. „To nejpravdivější! To, že je mu úplně jedno, že jeho lid trpí! Co udělal pro obnovu Skalice? Co udělal pro zabezpečení přeživších? Co pro ně děláš ty? Trčíme v Ratajích a snášíme akorát samé ústrky. Nikdo našim lidem nechce dát almužnu, ale nechce je ani zaměstnat. A když už je někdo zaměstná, chtějí po nich protizákonné služby! Za které ručí svou vlastní hlavou. Těžko jim lze vyčítat, že radši vzali nohy na ramena. Měli holt tu naivitu a mysleli si, že urození pánové by snad mohli někdy poznat spravedlnost.“
„Zmlkni,“ utrhl se na něj Racek a nervózně se ohlédl. „Tohle jestli se donese rychtáři, rád si u krále udělá oko a nechá tě pro výstrahu pověsit za zpochybnění jeho majestátu.“
„Zpochybňuji pouze jeho spravedlnost a jeho logiku,“ opáčil Jindřich naoko klidně a rozvážně. Do hlasu se mu vkrádala hořká ironie, kterou Racek slýchal jenom u sebe. Tu Jindřich určitě neodkoukal od Anny nebo od Martina. Tu musel mít v krvi. Nikdy ho Jindřich nefrustroval a nerozčiloval tolik, jako když se mu podobal nejvíce. „Sám si jezdí po lesích a loví, i když je jeho stůl vždycky plný. Chce potrestat pytláky, kteří jen plní rozkazy svých pánů. Pány nechá být a služebníky chce popravit. Jenže jim hrozilo hladovění, pokud by úkol nesplnili. Přišli by o práci a střechu nad hlavou. Tak požádali mě. Nemám z toho černé svědomí.“
„Některé věci musíš nechat, aby se staly.“
„To už jsem hodněkrát udělal,“ odsekl Jindřich a odvrátil pohled. „A přísahal jsem, že už to nikdy neudělám. Pokud bude někdo nést vinu, pak tedy já.“ Svou odvahu jenom hrál. Hlas se mu třásl, ale hrdost mu nedovolila přiznat si svůj strach.
„A společně s tebou i já a náš král,“ dodal Racek. Co mu měl na to všechno říct? V něčem měl jistě pravdu, ale na tom přece vůbec nezáleželo. „Nezapomínej, že za tebe zodpovídám.“
„Tak se mě zřekni. U pranýře budeš mít skvělou příležitost,“ vztekal se Jindřich. Nevěřil svým vlastním uším. Čekal ho výprask a jeho otec cítil potřebu mu ještě vynadat? Bylo to přece pro dobro věci. Nikomu neublížil. Pokud nepočítal ty zatracené dva zajíce. „Nerad bych ti dělal ostudu,“ dodal jedovatě. O to přece nakonec šlo, že ano. O pověst a ostudu. „Jestli jsi mi přišel jenom vynadat, budu rád, když mě necháš zase spát,“ zakončil chladně své rozhněvané expozé. Otočil se a šel si sednout do kouta cely.
„Měl jsem ti snad přijít poděkovat?“ rozezlil se Racek nanovo. „K zodpovědnosti bohužel patří i schopnost někomu říct ne.“
„Asi jsem se bál, abych tu schopnost odmítat neměl v krvi natolik, aby mě to v budoucnu připravilo o schopnost soucítit se svými sousedy!“ křikl na něj Jindřich ze tmy. Něco takového by mu do očí neřekl. Sprostě využíval temnoty a zamknutých dveří. „A nemusel jsi chodit vůbec. Nežádám tě o pomoc ani o záchranu. Pokud bude možnost, mezi křikem se zmíním, že jsem jednal na vlastní pěst a na tvé nebo královo jméno tím žádný hřích nepadá.“
Racek od dveří ustoupil, jako by dostal ránu do nosu. Kluk uměl řezat i bez meče, uvědomil si pochmurně. A možná se nechoval o nic dospěleji než Jindřich, ale otočil se na patách a z vězení odešel. Nikdo na něj nevolal a on se neotáčel.
Druhé dveře bezmála vykopl z pantů. Strážný, který se rozvaloval na lavici před nimi, málem vyskočil z kůže. Popadl halapartnu a přivinul si ji k tělu jako milenku. Racek si ho nevšímal. Prohnal se kolem něj jako velká voda a mířil zpátky na Pirkštejn.
„Tak co, má něco na svou obranu?“ ozval se Hanuš, jakmile za sebou Racek zapráskl i dveře od hlavního sálu.
„I kdyby měl, ten výprask si zaslouží!“ utrhl se Racek toho dne už potřetí. Ratajský regent na něj jenom mrkal. Pak svraštil obočí a vstal od stolu.
„Co ti ten pitomec řekl?“ zeptal se. Svého přítele nepoznával. Za všech okolností klidný a zdvořilý, i když uvnitř něj probíhala krvavá bitva. Byla jenom jedna výjimka, která ho dokázala dotlačit až na samý okraj sebeovládání, a ta výjimka právě seděla ve vězení za pytlačení. Teď byl Racek bledý vzteky a celý se třásl. Místo odpovědi dostal Hanuš jen cosi napůl zahuhlaného, napůl zavrčeného. „Podle toho, jak na tom jsi, bych odhadl, že vytáhl něco dost špinavého,“ podotkl mírně. Tahle role mu nepasovala. To on se vždycky musel nechat uklidňovat a chlácholit. Litoval všechny, kdo se s ním v takovém stavu museli vypořádat. Vůbec netušil, jak na to.
„Během pěti vět mi stačil vytknout, že se nedostatečně starám o své poddané, že příliš lpím na konvencích, že je král nespravedlivý sobec, urození lidé by zasloužili oprátku, řekl, že má čisté svědomí – na rozdíl od jiných – a navrhl, abych se ho zřekl, aby na cti neutrpělo mé nebo královo jméno. Není to špatné, co?“
Hanuš obdivně hvízdl. „To teda ne. Kdybych vás někdy musel poslouchat při hádce, asi bych se z toho nesebral. Ani jedno sprosté slovo, ani jedna nadávka, ale bolí to i bez nich. Jestli ne víc.“ On se většinou spokojil s tím, že svého synovce nazval neznabohem, idiotem, pitomcem, děvkařem a zelenáčem. Tím si mnohé vyjasnili. „Nejhorší na tom je asi to, že má ten holomek pravdu,“ rozesmál se najednou. „To se pak člověk nemůže ani pořádně pohádat.“
Racek stál u okna, zíral ven na nebe a mlčel.
„Nezapomínej, že je to člověk, který byl schopný vykopnout i pána tohoto města z krčmy, když bylo po setmění. Jen proto, že to tak bylo psáno a pro všechny má právo platit stejně. Ten kluk není politik. Má v tomhle svou vlastní hlavu,“ zkusil ho Hanuš trochu uklidnit.
„Je to moje vina,“ řekl Racek zčistajasna, a pán z Lipé si utrápeně povzdychl. Co jiného taky mohl čekat. „Přece jen ho vychovával někdo, kdo si mohl dovolit držet se své vlastní morálky. Nakonec je dobře, že nedostal mou výchovu,“ pokračoval hořce. „Byl by z něj bezpáteřní urozený sobec, který nedokáže soucítit s vlastními lidmi a stará se raději o vlastní pověst než o jejich blaho.“
Hanuš z jeho slov nedokázal poznat, jestli to vyčítá sobě, Martinovi, nebo dokonce Jindřichovi. Moudře mlčel. Najednou jako by Racek celý povadl. Hluboce vydechl a s veškerým vzduchem mu z těla unikl vztek i napětí. Ztěžka se posadil na nejbližší židli a tvář si schoval do dlaní.
„Pořád se dostává do problémů. Nepamatuju se, kdy naposledy jsem ho viděl nezraněného,“ přiznal sklesle. K čertu s pověstí i spravedlností. Nechtěl, aby Jindřich zase krvácel, a ještě tak zbytečně.
Bezvýhradně ho miloval a byl na něj hrdý. Na to, že měl smysl pro spravedlnost, že měl vlastní hlavu, že měl srdce na pravém místě. Ale který rodič rád viděl své dítě trpět, ať už by byl jeho úmysl sebevíc čistý? Nechtěl to podstupovat pořád dokola.
„No. Hádám, že pranýři se nevyhne. Rychtář se odvolává na městské právo a volá po spravedlnosti,“ povzdychl si Hanuš a posadil se vedle Racka. „Víš, že ho z toho můžeme dostat,“ nadhodil.
„Zrovna minulý týden byl na rynku pytlák, který dostal patnáct ran,“ podotkl Racek s těžkým srdcem. „Myslím, že tak okatá protekce by nám neprošla.“
„Lidi dělají i horší věci!“ rozezlil se Hanuš. „Jestli ho z toho nechceš tahat ty, může to udělat Jan. Ani bych ho nemusel přemlouvat. Rád prohlašuje, že by Jindrovi nejradši napráskal sám, ale když uvidí, že je to reálná hrozba, přetrhne se, aby mu pomohl. Horší je, že se ten idiot nechal chytit… a ještě se ke všemu přiznal. Pokud vyvázne bez trestu, lidi si na něm smlsnou.“
Racek se hořce usmál. Jak krátkou paměť lidé dokázali mít.
„Ani kdybych mu tu možnost nabídl, jsem si jistý, že potom, co jsme si tak hezky popovídali, by mě poslal k šípku. Hrdost by mu to nedovolila.“
„Jste pitomci oba dva,“ odsekl Hanuš a vstal. Přešel zpátky ke své číši a kopl do sebe zbytek sladkého vína. „Asi si to kluk rozmyslí, až dostane první ránu. Rychtář na tohle odmítá platit kata, raději si vezme nějakého jeho pomocníka, ti jsou levnější a někomu dát pár ran svedou. Jenže náš kat žádné pomocníky nemá, takže to nejspíš padne na nějakého tupého biřice. To by se mohlo dost ošklivě zvrtnout, Racku,“ naléhal Hanuš. Už pár takových případů viděl, kdy byl kat považován za zbytečně drahou záležitost. Jako by to bylo včera, pamatoval si, jak jeden neškodný zlodějíček přišel při výprasku o oko. Bylo mu teprve osm a ten šok ho po pár dnech zabil. Kluk neměl rodinu a celá událost se snadno smetla ze stolu, ale Hanuš na to nikdy nezapomněl.
Racek jenom přikývl. Pak svému příteli stroze poděkoval a oznámil, že si udělá menší vycházku.
***
„Můj pane,“ vyhrkl kat Heřman a prudce se narovnal. Uklízel dvůr a záda ho bolela, tento pohyb mu rozhodně nepomohl a on nedokázal potlačit bolestný sten. „Dostavil bych se, kdybyste pro mě nechal někoho poslat,“ omlouval se, i když neměl za co. „Nemusel jste se přece obtěžovat,“ dodal. Racek se nevesele usmál.
„Procházka mi přišla vhod,“ odpověděl a rovnou přešel k věci. „Přišel jsem tě požádat o službu. Samozřejmě ti zaplatím.“
„O co jde?“ ptal se Heřman opatrně. Eliška, která je pozorovala z okna, se zmateně mračila.
„Jeden pytlák má být postaven na pranýř. Podle všeho mu bude vyměřeno takových deset až patnáct ran přes záda. Je to práce pro tebe?“
„No,“ Heřman mávl na Elišku, ať zaleze a stará se raději o kuchyň. Ta na něj vyplázla jazyk a z okna se schválně ještě vyklonila. „Jistě. Ale nepamatuju se, kdy naposledy jsem to dělal. Náš rychtář je šetřílek, z městské pokladny dává jen minimum a mé ceny považuje za přemrštěné. U tortury a popravy si netroufne zvát někoho jiného, ale při pouhém výprasku… těžko bych mu to mohl zazlívat,“ dodal diplomaticky, i když to očividně nebyla myšlenka, kterou by poctivě uznával.
Stačilo krátké ticho a významný pohled, aby Heřman přiznal, že on takovou práci odsuzuje a chudáci na pranýři mnohdy skončí mnohem hůř, než by si zasloužili. Sám o takových událostech věděl jen z doslechu, ale znal případy, kdy byly rány tak hluboké a nešikovné, že se zanítily a odsouzenec pak trávil týdny v horečkách. Znal případ, kdy nějaký nešťastník přišel o oko, a nejednou slyšel, že se město v takových případech nestará o to, aby byl provinilec ošetřen, což mívalo občas i tragické následky. Někomu dát pár šikovných ran na hřbet, aby dostal lekci, ale zároveň netrpěl jako vrahové a násilníci, to nebylo umění, které by každý biřic ovládl jen díky charakteru svého povolání. Byl potřeba um, pevná ruka, zkušenost, a hlavně nezaujatost. Jinými slovy i pro takovou zdánlivě bezvýznamnou práci byl třeba kat.
Mezitím oba došli do světnice, kde Eliška připravovala oběd. Pánovi se jen letmo uklonila a dál se věnovala své práci. Oba dva muži si sedli na lavici k oknu. Heřman tak zabil dvě mouchy jednou ranou; Rackovi dal alespoň nějakou iluzi soukromí a navíc se ubezpečil, že Eliška při svém odposlouchávání nespálí kaši na uhel. Takhle bude moci pohodlně poslouchat a u toho vařit.
„Budu k tobě upřímný,“ povzdychl si Racek způsobem, jako by mu tenhle slib ubral deset let života. „Potřebuji, aby byl tento pytlák potrestán podle práva, ale nechci, aby si nesl doživotní následky. Rychtář pravděpodobně nebude namítat nic proti tomu, že tvé služby zaplatím já.“
„Mám dojem, že to celé je mnohem osobnějšího rázu, můj pane. Tohle všechno je pouhá formalita, kterou mohl vyřídit kdokoli za tebe.“ Heřman nebyl idiot a pro urozené tanečky okolo horké kaše neměl sebemenší pochopení.
„Je to člen mé družiny,“ přiznal Racek a na malý okamžik se zamyslel. „Taky je to můj syn,“ dodal jakoby mimochodem. Kat si jen ztrápeně povzdychl. Toho se obával.
„Jindřich je můj dobrý přítel,“ namítl okamžitě. „Zachránil mi živobytí a postaral se o to, abych tady v katovně nežil sám,“ úkosem pohlédl na svou manželku, která u kamen předstírala, že je vůbec neslyší. „Jinými slovy jsem jeho dlužníkem. Nelíbí se mi představa, že mu dluh budu splácet tím, že mu před zraky všech měšťanů napráskám.“
„Jako kat máš jen omezené možnosti, jak se někomu odvděčit,“ namítl Racek nemilosrdně. „Jistě se nemůžeš přimluvit u boha jako prelát, nebo u vrchnosti jako velmož, ale můžeš být užitečný tam, kde je tvé místo. Můžeš mu slíbit rychlou smrt v případě popravy, a čistou práci v případě pouhého výprasku. Jindřich se při své práci neustále pohybuje na hranici zákona a tohle jistě ocení. Snad to nevypadá jako protislužba, ale nic jiného pro něj udělat nemůžeš. Navíc mu tím možná zachráníš i krk, to se nedá vyloučit. Jedná se o malý zločin, a pokud by svůj trest nepodstoupil, jen by mu to přitížilo. Tohle je to nejlepší, co pro něj oba dva můžeme udělat a mít… relativně čisté svědomí.“
Ten člověk by dokázal vyhladovělého psa přemluvit k tomu, aby z tlamy nechal vypadnout kus pečeného masa. Heřman si ho chvilku prohlížel. Nebyl z toho nadšený, ale pan Racek si nevymýšlel. V téhle situaci nemohlo nic vypadat pozitivně. Nedovedl si představit, v čem jiném by Jindřichovi mohl být užitečný.
„Tvé peníze nechci, urozený pane,“ řekl nakonec. „To by mé svědomí neuneslo. Prohlásím, že jsem zaplaceno dostal, abych kvůli této službě v budoucnu nehladověl. Rychtář se nesmí dozvědět, že jsem schopný či ochotný něco udělat zadarmo, to jistě chápeš. Mám jenom ještě otázku, pokud dovolíš.“
Racek se na něj usmál, a i když to byl úsměv bolestný, v očích měl vděk.
„Můžeš se přece vymluvit na to, že je to člen tvé družiny, který toho hodně udělal pro obecné blaho. Pokud vím, není to jen voják, ale tvá pravá ruka. Mohl bys zařídit, aby ten trest nepodstupoval vůbec? Je to přece… chci říct,“ odkašlal si Heřman a roztržitě se podrbal na hlavě, „přijal jsi ho za svého, ne?“ Racek ani nemrkl.
„Jistě,“ přikývl. „Ale to mu nezaručuje jednání jako s urozeným. Neštítil bych se toho zneužít, ale právo se odmítá ohlížet i na levobočky. Tvrdí, že pak by nemohli trestat skoro nikoho. Nejsou tak daleko od pravdy,“ uznal a dovolil si malý hořký úsměv. „Stejně jako nemá nárok na dědictví, pokud to výslovně neuvedu ve své závěti, nemá nárok ani na zvláštní zacházení.“
„Ale pořád ho přece nemůže nikdo posuzovat stejně jako průměrného pytláka,“ hádal se Heřman. „Je to vyšetřovatel ve službách královského hejtmana, taky působil jako mistr lovčí na Talmberku. Asi nikdo neuvěří, že se zapomněl a zabloudil do Ratajského lesa, ale stejně… slyšel jsem, že je i rychtářem Přibyslavic? Možná není urozený, ale bez zásluh taky není. A jako takový si zaslouží dobře odvedenou práci kata.“
„To bude oficiální verze, ano. Pán z Lipé se pod takové prohlášení může beze strachu podepsat. Byl bych rád, kdyby i ty ses této verze držel, Heřmane. Ber to jako druhou službu, tentokrát pro mě. Pokud nepřijmeš peníze za práci, mohl bys je přijmout za mlčení.“
„Zní to, jako by si ten pitomec postavil hlavu,“ odtušil Heřman. „A odmítl jakoukoli formu pomoci.“
Racek jen výmluvně pokrčil rameny.
***
Jindřichovi vyměřili nad očekávání dvacet ran, jelikož na něj měl rychtář vztek, že chránil své takzvané komplice. Ale dokázat mu nic nemohl a právo útrpné bylo na takovou maličkost přinejmenším neadekvátní, přinejhorším zbytečně drahé. Heřman trval na užití hole, aby zbytečně nepoškodil kůži, kterou by rákoska bez milosti roztrhla. Jindřich rozpoznal jeho snahu mu trest co nejvíce ulehčit, a navzdory všemu se na něj usmál.
Jindřich se při prvních pěti ranách držel statečně. U osmé a desáté už nedokázal potlačit bolestný výkřik, u patnácté se dopouštěl vulgarismů, které mu vynesly od některých přihlížejících pohoršení a od jiných zase obdiv. U osmnácté rány všechny proklel latinsky a u dvacáté se dopustil lehce heretického přestupku, když se dovolával více bohů, než jich podle desatera bylo. Pranýř se mu nepovedlo opustit důstojně, ale Heřman měl pevný stisk a dokázal víceméně bez námahy udržet svého přítele na nohou. Bylo mu ze sebe špatně, ale zároveň byl rád. Kdyby jakémukoli biřicovi tohle dali za úkol, Jindřich by jim nejspíš vykrvácel na místě. Tolik ran rákoskou mohlo dopadnout velice špatně. Ještě že Jindřich tehdy v lese neměl štěstí a povedlo se mu ulovit jen dva zajíce. Kdyby skolil jelena, nejspíš by trest vypadal jinak.
Zbytek dne strávil Jindřich na lůžku v jizbě, která sousedila s Ptáčkovou. Mladý pán Ratají se nejprve ujistil, že Jindřich bude žít, a teprve až si potají oddechl, rozhodl se ze svého kamaráda tropit žerty. Vyprávěl, že mu zrovna domluvil schůzku s lazebnicí Zdenou, a co by řekl na malou masáž? Jindřich ležel na břiše a proklínal Ptáčkovu matku. Už se stmívalo, když se mladý pán musel odebrat na menší slyšení ke svému strýci. Předtím se ujistil, že služebná o Jindrově indispozici ví a bude mu k ruce, kdykoli by něco potřeboval.
Jindřich by dokázal vraždit, jen aby mohl konečně spát. Po třech dnech ve vězení ležel konečně na posteli, ale trpěl jako zvíře. Záda měl v jednom ohni a cítil, že horkost mu putuje po celém těle a usazuje se v hlavě. Tušil, že do rána dostane horečku. Přivřenýma očima zíral do zdi, a ani když uslyšel, že někdo otvírá dveře do jeho pokoje, neobtěžoval se otáčet hlavu. To by znamenalo dát spoustu práce krku a všem svalům a to mu za to nestálo. Ani kdyby ho jeho návštěvník přišel zapíchnout.
Návštěva přišla nejen neozbrojená, ale také vybavená léčivou mastí. Byla to nazelenalá mast a páchla desítkami různých bylinek, odér to byl tak silný, že se nedalo rozeznat, z čeho všeho vlastně byla, ale Racek měl vyzkoušené, že na rozpálenou kůži působí bezmála zázračně. Když se zfialovělých zad svého syna zlehka dotkl, v dlani ucítil jemné pulzování. Jen si povzdychl. Musel si neustále opakovat, že kdyby od celé události dal ruce pryč, musel by se teď dívat na podstatně větší spoušť, ale i tak to nebyl příjemný pohled.
Jindřich podle povzdechu nejspíše poznal, že za ním nepřišla služebná. Trucovitě zíral do zdi a nehýbal se. Po chvilce ticha prohlásil: „Šlo to i bez tvé pomoci.“ Nebyl v tom chlad ani vztek, kterému se v cele nestačil ubránit. Věděl, že se choval jako hulvát. Nejen ke svému pánovi, ale i svému otci. Výčitky ho během čekání na trest málem sežraly zaživa a on teď nevěděl, co s nimi.
Odpověď nedostal a dokonce ani neměl tu drzost se divit, proč. Na lopatkách ucítil chladivou mast a překvapením sebou trhl. Sykl bolestí a celý se otřásl.
„Zlobíš se na mě?“ zeptal se celkem zbytečně, protože dlaň na zádech byla velmi opatrná a rozhodně nebudila dojem, že by její majitel choval v srdci zášť. Po těch slovech se však zarazila uprostřed pohybu. „Omlouvám se,“ zahučel Jindřich nesrozumitelně, tvář přitisknutou k lůžku.
Racek jen stěží potlačil další povzdech. V poslední době jako by nedělal nic jiného. Nespokojeně si prohlížel podlitinu mezi lopatkami, která vypadala, že se v ní hromadí krev. Bude muset za apatykářem. Jeho myšlenkové pochody vzal Jindřich jako vždycky útokem a on se teď mračil na záda svého syna a nevěděl, co říct. Ale aby si nelhal do kapsy, byl rád, že si nevidí z očí do očí.
„Vím, že ti pořád jenom dělám ostudu, špiním tvoje jméno a pověst krále, na kterém ti záleží. Chápu, že jsi na mě byl naštvaný. A já se i potom choval jako pitomec,“ pokračoval Jindřich, tváří v tvář chladné a netečné zdi o něco statečnější, než by byl, kdyby se svému otci musel dívat do očí. „Že jsem ti vyčítal takové věci… nemám na nic takového právo a ani jsem to nemyslel vážně. Je mi to moc líto,“ pokračoval, aby to ze sebe stihl dostat dřív, než ho Racek přeruší. Cítil, jak mu hoří čelo a tváře a věděl, že to není jen horečka, která se usazuje, ale i nekonečný stud. Tolik mu záleželo na tom, aby se za něj jeho otec nemusel stydět, aby nemusel litovat, že se k němu veřejně přihlásil. A od té doby dělá jen pravý opak.
Začalo to tím, že se navzdory výslovnému zákazu vydal zpátky do Skalice, aby pohřbil své rodiče. Málem zaplatil životem a musela ho zachránit Tereza, a pak ještě Bořek. A protože byl zachráněn, rozhodl se osud mu uštědřit jinou ránu; přišel o to poslední, co mu po jeho kovářském tátovi ještě zbylo. Dokonce i toho zklamal. Neposlechl, když dostal příkaz, aby se schoval na hradě. Nedokázal ani doručit ten zatracený meč. Nedovedl z Kuneše vymlátit dluh, pivo mu na cestě z krčmy zteplalo, vždyť byl zklamáním i v těch nejhloupějších úkolech, které si člověk vůbec dokázal vymyslet.
Když pátral po Neuhofském masakru na vlastní pěst, opět to málem nepřežil. Bernard ho tehdy divže nestáhl zaživa z kůže, že se mu zavčasu nehlásil. Při pátrání na Vraníku si musel nechat pomoci od toho největšího grázla, kterého kdy svět viděl, a pak mu ještě zařídit odměnu. A když byl Racek s paní Štěpánkou vězněn, ani jim nedokázal pomoct. Prozradili se těsně za hradbami a nakonec se musel spoléhat na slovo dané takovým nedůvěryhodným hadem, jako byl Ištván Tóth. Byl zkrátka jedním obrovským zklamáním, ať už pro Martina nebo pro Racka, a čím víc se snažil jím nebýt, tím horší to bylo. Teď pošpinil jméno svého vlastního krále, svého otce, a bezděčně si vzpomněl na slova svého táty ve Skalici: „Mám tady řemeslo a můj syn na pranýři nikomu a ničemu nepomůže, a ze všeho nejmíň právě králi.“
Vážně, bylo vůbec ještě něco, co ještě nestihl zvorat?
Do očí se mu draly ponížené slzy a on začal zběsile mrkat, aby ze sebe neudělal ještě většího pitomce. Copak to pro dnešek nestačilo? Ucukl, když se dlaň na jeho zádech dotkla jedné obzvlášť nešťastné podlitiny. Nad ledviny se kat trefil při jeho smůle hned třikrát po sobě, i když se evidentně snažil mířit vedle.
„Nejsi první ani poslední, kdo v afektu řekl něco, čeho pak později litoval,“ začal Racek smířlivě. „Rád slyším, že ani jeden z nás včera neříkal to, co si ve skutečnosti myslel. Neměl jsem právo ti vyčítat, že se nechováš jako správný šlechtic, když tě tak v první řadě nikdo nevychoval. Navíc máš pravdu… nemohu ti vyčítat soucit se svými sousedy. Naopak, tvá ochota pomáhat tě jedině ctí. Jen jsem…“ na moment se odmlčel a znovu se nespokojeně zamračil na místo mezi lopatkami, které docela určitě bude ještě dělat potíže. „Řekněme, že i když jsem si dříve myslel, že to tvá matka se svou starostlivostí přehání, musím se jí dodatečně omluvit, protože teď nejsem o nic lepší. Kdykoli tě vidím, máš nějaké zranění, někdy menší, někdy větší. Dokonce i teď, když se situace zklidnila. Zkrátka to velice nerad vidím, a o to víc mě dohání k šílenství, když si to zranění přivodíš sám a ještě úplně zbytečně.“
„Takže…“ polkl Jindřich nervózně, a na lůžku se ošil. Byla mu teď z té masti skoro až zima, ale rozhodně si nemohl stěžovat. Bylo to přece jen podstatně příjemnější než mít pocit, jako by mu někdo na záda sypal rozžhavené uhlíky.
„Takže k čertu s nějakým jménem nebo pověstí. Král má svých starostí dost, a i kdyby neměl, tohle by ho nezajímalo ani v nejmenším. Moje jméno už na tom lépe nebude, s dobrou pověstí jsem se rozloučil v momentě, kdy ze mne král udělal výběrčího daní. Vadí mi jedna věc, a to,“ důrazně prsty zatlačil na pohmožděninu na bedrech a Jindřich zaskučel do houně, ve které měl dosud zabořenou tvář. „… právě tohle,“ dodal Racek. Druhou rukou, kterou se masti pro tento jediný úmysl ani nedotkl a udržel si ji tak suchou a čistou, rozcuchal skučícího Jindřicha, a rozverně se zvedl z postele. Oznámil, že lazebnice bude muset počkat, protože napřed se mu bude důkladně věnovat apatykář Konyáš.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat