- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 12. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich
- rok 1405
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
12. 1. část ze dvou. Racek se chystá jet do Prahy a shání se po Jindřichovi. Ten je však poněkud zaneprázdněn. Racek se nemůže rozhodnout, jestli je jeho talent pro dokonalé načasování spíše požehnáním, nebo prokletím.
-----
12. kapitola - rok 1405 (Oběť, 1. část)
Při cestě na Talmberk se střídavě usmíval na šustící koruny stromů, vyplašené srnky a zajíce, na hlavu svého koně, a střídavě protáčel oči v sloup nad brebentěním dvou vojáků, které si vzal s sebou. Nejednou litoval, že se prostě nevyplížil z hradu a nejel sám, ale věděl, že by to byla hloupost. Neměl problém si přiznat, že jeho schopnosti v boji už nebyly tím, čím kdysi bývaly. Sám se sice bitev účastnil, ale ve válečné vřavě pro něj bylo vždy snadnější se orientovat, útoky nebyly osobní a chtěly jeho život ukončit jen proto, aby bylo o jednoho bojovníka méně, nic jiného.
Kraj byl stále protkaný bandity a lůzou, která se neštítila ničeho. Doprovod věrných se mu nikdy nemohl vymstít. Ale přesto…
Povzdychl si.
„Ne, ne – byla to Adéla.“
„Adléta. Jsem si jistej.“
Ti dva byli neúnavní; hašteřili se už od Ratají. Bylo to téměř stejné utrpení jako poslouchat mladého pana Ptáčka, kdykoli byl v Jindřichově přítomnosti. Ptáček se uměl držet zkrátka, kdykoli to po něm situace vyžadovala. Nedělal ostudu, alespoň ne přímo. Všechny jeho prohřešky se k Rackovi i Hanušovi dostávaly až dodatečně, z doslechu, ale kdykoli byli ve stejné místnosti či situaci, choval se Ptáček jako ukázkový šlechtic. Dokonalý slovník, držení těla, zdvořilé věty uměl rozsévat s přátelským i nepřátelským podtextem, v hlase měl permanentně zabudovanou ironii a uměl být správně pichlavý jako diplomatický, když to situace vyžadovala. V Rackově přítomnosti to byl okouzlující a zdvořilý společník.
Proto se Racek málem vyvrátil z hradeb, když Jindřich jednoho dne vešel na nádvoří a Ptáček, naprosto lhostejný vůči všem poddaným, strážným i slepicím, zahalekal přes celý dvůr: „To je dost, kovářskej, že ses ukázal! Tady nikdo nechápe, když mluvím o rozmáčklejch koulích a šípu v prdeli! Nikdo jinej tady ke mně nemá patřičnou úctu a respekt!“
A málem nahlas zasténal, když zaslechl Jindřichovu odpověď:
„Dvě jediný věci, který k životu potřebuješ, a ty do světa rozkřikuješ, že‘s vo obojí málem přišel? Takhle tě v lázních nebudou chtít ani za všechny prachy světa!“
Upřímně chvíli zvažoval, že se z hradeb vyvrátí naprosto dobrovolně a možná i s rozběhem. Zakryl si tehdy rukou oči, jako by ho to snad mohlo ochránit před dalšími výlevy.
„Takhle se mluví se šlechticem, ty drnohryze?“
„Se šlechticem s přiskříplejma koulema a natrženou prdelí!“
„Ty máš co mluvit, ty tlamo špinavá!“
Jen nad tou vzpomínkou bolestně zavíral oči.
Takže vlastně mohl být rád za Janka a Jaroslava. Byli to hodní kluci. Nerozluční už odmala. Nejradši by jim poradil, aby si našli ženy a založili rodiny, ale nejspíš by se sám sobě musel vysmát.
Pohled na opravený Talmberk ho zahřál u srdce. Když však očima přelétl věž, nedokázal se ubránit mohutnému povzdechu. Málem se tehdy při útoku na Ištvána ostudou propadl do země, když ho na nádvoří srazili z koně a on se ocitl obklíčen dobrou desítkou lidí. Pamatoval si, jak v něm hrklo, jak se v něm všechno zauzlovalo při myšlence na to, že takhle skončí a kousek od něj je Jindřich, a snad – snad je dost daleko na to, aby tohle neviděl. Když se nad ním vynořil ten jedovatý úsměv, málem si zalitoval, že ho nepopravili rovnou. Nepamatoval si, kdy naposledy byl tak rozzuřený. Dovedl si vytvořit jakýsi odstup od Zikmunda i toho zvěrstva, které napáchal. Racek se za léta naučil nebrat si spoustu věcí osobně.
Ištván mu sice dost zavařil, protože ho Zikmund platil, aby dělal co možná největší škodu, nemělo to být osobní, ale –
- ohavné podlitiny, zaschlá i čerstvá krev všude, kam jen oko dohlédlo-
Vzpomínka na to, jak se k nim Jindřich z posledních sil doplazil, aby jim řekl o táboru na Vraníku, mu z hlavy vyrvala veškerý rozum, veškerý nadhled i odstup. Tohle bylo osobní.
Toho dne před sebou neměl vidinu oblehnutého hradu a zajaté ženy jako Diviš. On chtěl tehdy krev a nic jiného. Martin by mu za tohle pořádně vynadal. „Potom se divím, po kom to má,“ řekl by. Když byli sami, Martin se nikdy neostýchal o Jindřichovi mluvit jako o Rackovu synovi. Rýpal do jeho „modré krve“, do „toho nejhoršího, co mohl zdědit“, občas si dobromyslně postěžoval na Jindřichovu výmluvnost. „Ten kluk neztichne, jak je rok dlouhej, ale že by mi něco řekl, to ne.“
Kdyby Racek takhle viděl Jindřicha vtrhnout na koni přímo do středu nepřátelského hradu, asi by si pro něj dojel jen proto, aby ho sám přetáhl štítem po hlavě. Taková pitomost, zbrklá, hloupá, zbytečná.
Přesto, jak tak tehdy ležel na zemi a na něj mířilo pár hrotů kopí a pár mečů, dokázal litovat jen toho, že se mu Ištvána nepovedlo zabít. V momentě, kdy se jejich oči střetly a Tóth se na něj zlomyslně usmál, Racek věděl, že už nebude šance se k němu přiblížit se zbraní v ruce. Ten mizera si určitě vyjedná bezpečný odchod z kraje. Při prvním pokusu o vyjednávání viděl, jak se Jindřich třese zlostí. Byl od něj daleko, ale bylo nemožné to přehlédnout. A když pak slyšel uprostřed noci poplach a věž zdola ozářily louče, srdce měl až v krku. Ten idiot se nechá zabít. Ten pitomec se ho bude snažit zachránit a nechá se u toho zabít. Sice mladému Ptáčkovi nepřál nic zlého, ale přistihl se, že je za to nešťastné zranění rád. Bez zraněného šlechtice pod ochranou by se Jindřich nedonutil stáhnout se z boje.
Přestal zírat na věž a potřásl hlavou. Věděl sice, že myslivna je až na kraji vesnice, ale nedovolil by si jen tak projet okolo Talmberka, aniž by se zastavil u starého přítele.
***
Jeho věrný doprovod zůstal u myslivny. Jankovi uvízla noha ve třmeni a on se při snaze sesednout z koně vyvrátil přímo na pařez. Racek napřed počkal, až se větší Jaroslav ujme své ošetřovatelské role a ujistí se, že se jeho kamarád nepřizabil, a teprve potom na ně mávl, ať zůstanou, že Jindřicha v lese najde sám a vrátí se pak společně. Ne poprvé se zamyslel, jestli přece jen neměl vzít více mužů.
Na mistra lovčího narazil překvapivě brzy. Cestička to byla úzká a větve visely nízko, ale protože Racek neměl tušení, kde by měl hledat, rozhodl se zůstat na koni a využít tak lepšího výhledu. Najednou mu v klíně přistála šiška. Zaklonil hlavu.
„Co tam nahoře děláš?“
„Mám takový vyhrocený vztah s jedním divočákem,“ přišla odpověď. Racek si uvědomil, že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje. Rozhlédl se okolo. Jindřich zahoupal nohama a přimhouřil oči, jak v křoviskách v dáli hledal stopy po svém úhlavním nepříteli. „On prostě jednou přišel a ten les si přivlastnil. Chtěl jsem ho sejmout, ale… řekněme, že ten vyhrocený vztah má i s pytláky, což mi vyhovuje. Můžu se tak odsud aspoň hnout a nikdo mi nevyčítá, že si občas odskočím do Ratají nebo Přibyslavic. Držím se mu z očí, abych ho nemusel zabíjet. Takže když potřebuju pár zajíců, sfouknu to ze stromu. Pokud potřebuju zvěřinu, jdu na koně. K laním se člověk jen tak nepřiplíží, to sám musíš vědět, ty prostě musím dohnat. A není tady nikdo, kdo by mi je naháněl do cesty. Ale snažím se vycvičit Vořecha. Zatím jsme ve fázi, kdy na mě jenom hledí, ale jednou mu to dojde. Je to pes svého pána, prostě to chvilku trvá, než mu něco dojde,“ zasmál se.
Racek zaklonil hlavu, znovu se podíval na Jindřicha, který teď rozverně houpal nohama ve vzduchu, na silné větvi mnohem jistější, než jak ho Racek vídal na zemi. Uvědomil si najednou, silněji než kdy předtím, že se dívá na syna ženy, kterou měl kdysi tak rád. Čišela z něj spokojenost, radost ze života, jakási laskavá smířlivost a nadhled. V očích mu poskakovaly hravé plamínky a Racek si znovu připomněl, jak moc má toho kluka rád. Skoro se tou myšlenkou zalkl. Tyhle chvíle, kdy v Jindřichovi viděl jenom Annu, pro něj vždycky byly příliš. Nedovedl popsat, jak moc byl vděčný, že toho po ní zdědil tolik. Vlastně to nebylo překvapivé, že to nebyl Racek, kdo pohrdl prostou ženou, ale ona prostá žena, která pohrdla jím. Ona byla na úplně jiné úrovni než Racek. Byl by blázen, kdyby ji nechtěl. Ona si mohla dovolit nechtít jeho, a vlastně už jí to ani tolik nezazlíval. Čím víc se soustředil na to, co se dělo v přítomnosti, tím lépe se mu dýchalo, myslelo.
Pocítil v hrudi něco, o čem bez jakýchkoli nápověd či dlouhých analýz dokázal říct, že to bylo štěstí. Nikdy mu nedovolil vykvést, vždy ho udržoval křehké a drobné jako právě vylíhlé ptáče. Bál se, že kdyby ho nechal růst, o to více ho pak zničí, když ho ztratí.
„Máš štěstí, že jsi nedostal mou výchovu,“ podotkl, protože najednou prostě mohl. Nebylo v tom popíchnutí, nebyla tam jízlivost, nic, co by od sebe čekal. Nebolelo to, už ne tolik, a v břiše mu bublal smích, nesvíjelo se tam klubko jedovatých hadů. „To bys možná uměl latinsky, ale z toho stromu bys tak maximálně spadl.“ Jako by ho někdo zabalil do deky, když se na ta slova Jindřich rozesmál.
„Taky co jsem se napadal!“ zvolal. „Když jsem potřeboval dolů a neměl jak, vyhrožoval jsem, že spadnu a umřu, táta prostě přišel, natáhl ruce a řekl, ať teda padám. Máma vždycky vylezla za mnou a spustila mě dolů,“ zaculil se. „Většinou tam pak zůstala s tím, že má takhle aspoň na chvilku klid.“
A Racek si představil, jak Martin protáčí oči v sloup, jak natahuje ruce, jak v jeho mysli neexistuje ani možnost, že by to děcko nechytil. Představil si, jak si Anna promne ruce a vyšplhá se až do korun, ve vlasech větvičky a na tvářích ruměnec.
A cítil lásku. Hlubokou, nekonečnou, čistou.
Vehnalo mu to slzy do očí, dlaní si promnul hruď. Nebylo tam nic hořkého, vůbec nic. Hlavu měl opět skloněnou, zhluboka se nadechl, aby si tento okamžik vychutnal.
„Doufám, že ses od té doby zlepšil,“ řekl nakonec, aby ta pauza nebyla moc podezřelá a on nemusel vysvětlovat uslzené oči. Nejspíš už opravdu stárl. „Protože já tě chytat nehodlám a nahoru bych se nedostal ani z koně.“
V odpověď znovu přišel smích. Je tohle ono? Byl tohle ten moment, kdy překonal sám sebe? Představoval si to jinak. Myslel si, že k tomu nějak dojde, že v ruce bude muset mít pohár vína a před sebou buď výhled na kraj, nebo na oheň v krbu, myslel si, že se bude muset prohrabat všemi vzpomínkami a výčitkami a jednu po druhé je popravovat, dokud se nedobere kýženého výsledku. Klidu, smíru. Tohle byl blesk z čistého nebe.
Měkká země zaduněla, na mech dopadlo pár jehliček. Jindřich byl dole, na tváři spokojený úsměv.
„Měl by ses naučit sešplhávat. Za tohle ti klouby nepoděkují. Už nejsi nejmladší,“ rýpal Racek dál, pohlcen tím náhlým přívalem štěstí a svobody.
„Tak já nejsem nejmladší,“ zvolal Jindřich naoko dotčeně a konečně se přestal ohlížet po zákeřném divočákovi. „To si povíme na cestě. Tedy předpokládám, že tady nejsi jenom na návštěvě. Kam vůbec pojedeme? Do Kutné Hory? Jenom někde za roh? Už celou věčnost jsem se nebyl někde projet. Pokud nepočítám celý tenhle kraj. Sice ho mám rád, ale znám ho nazpaměť,“ brebentil Jindřich dál, zcela nevědomý Rackova rostoucího úsměvu.
„Mám vlastně namířeno do Prahy. Po delší době se ozval král, že by si potřeboval popovídat s někým nestranným. Mám sice podezření, že se chce jenom opít ve společnosti někoho, kdo ho za to u poddaných nepomluví, ale stejně bych se rád dozvěděl, co je nového. V Budyšíně řeší už několikáté povstání, začíná mu to lézt na nervy. Podle všeho lituje toho, že se nedržel řešení svého otce a byl k nim příliš laskavý. Obávám se, že jestli to bude probírat jen s radními, všechny nechá popravit.“
Jindřich ho celou dobu fascinovaně pozoroval. Pak se celý rozzářil.
„Do Prahy?“ vyhrkl. „To je – to je skvělé! Tam jsem vždycky – vyrážíš hned? Dnes? Zítra? Můžeš zůstat přes noc v myslivně, je tam dost místa, pár lidí se tam vejde určitě. Kolik mužů máš v družině?“
„Jen dva,“ přiznal Racek, a podruhé toho dne v Jindřichovi spatřil Annu.
„Dva? Na cestu do Prahy? Ke králi?“ Dokonce i zněl jako ona.
„Je to neoficiální cesta. Jedu za ním jako přítel, ne jako hejtman. Navíc bych byl nerad, kdyby se to všechno rozkřiklo… nechci se potkat se Zikmundovými lidmi, jestli mám být zcela upřímný. Z nějakého důvodu si vzal do hlavy, že mám prsty v té nejvyšší politice. Přitom nemám tušení, co se vůbec děje.“
To nebyla tak docela pravda. Václav s ním byl v kontaktu už od chvíle, co se vrátil ze svého vězení ve Vídni. Ale Racek už si toho dost vyslechl od Hanuše, který ho neúnavně plísnil, že se od těch „nepřejícných pijavic a zlomyslných lotrů“ nedokáže držet dál, že se pořád musí motat do věcí, do kterých mu nic není. Copak se nepoučil, když otevřeně podporoval Václava? To chtěl všechno riskovat podruhé?
Přestože Racek zůstával nohama pevně na zemi, svědomí mu nedovolilo se svého právoplatného krále zřeknout. Znal se s Václavem dlouho a nikdy by si neodpustil, kdyby jednal proti němu. I když ho ta věrnost stála příliš mnoho.
Zatímco sesedal z koně, úkosem na Jindřicha pohlédl. Přece jen to bylo příliš riskantní. Celá země se hemžila odpůrci Václava a přívrženci Zikmunda – navzdory jeho plundrování. Racek nebyl významnou osobností, jeho smrt by nepřinesla zkázu celému kraji. Ale věděl, že Václav by pro něj truchlil, a truchlící král se snadno nechal unést smutkem a vztekem. Dělal chyby. Pokud by Racka někdo zabil, bylo by to osobní, a to Václav těžce nesl.
Ale už tolikrát došla řeč na to, že jakmile bude muset vycestovat, určitě vezme Jindřicha s sebou. Jeho syn se stal nedílnou součástí celé jeho državy. Dohlížel na Přibyslavice, udržoval Talmberský les čistý a hrad zásobený, pendloval mezi Sázavou a Ratajským mlýnem a Pirkštejnem, bylo umění ho někde zastihnout. Jindřich by mu nikdy neodpustil, kdyby odjel do Prahy a nic mu neřekl.
Jenže Racek by si taky nikdy neodpustil, kdyby se mu věrnost příteli musela vymstít znovu, tentokrát mnohem dráž. Nikdy si nemohl dovolit myslet jenom na sebe, když došlo na důležitá rozhodnutí.
Věděl, že to byla jedna z mála jeho kvalit, pro kterou si ho jeho poddaní ještě dokázali cenit. Sice jeho pověst značně utrpěla, když na ně Zikmund zaútočil evidentně ze zcela pochopitelného důvodu, totiž protože jejich pán „strkal nos, kam neměl“, což u Hanuše nehrozilo, ale přesto ho následovali, přesto měl ještě lidi, na které se mohl spolehnout.
„Kurva,“ zasyčel hysterický vysoký hlas.
„Vždyť tu neměl bejt!“ křikl druhý, hrubší, spíš otrávený než vyděšený.
Racek se otočil, rukou sjel k meči.
„Pytláci,“ šeptl Jindřich. Racek tasil meč. Zamračil se, když viděl, jak za oběma muži pomalu postupuje žena, jak měkce našlapuje a v rukách svírá luk. Ten kolohnát se sekerkou a ten roztřesený mladíček, který ani nebyl ozbrojený, mu starosti nedělali.
Narychlo se ohlédl po Jindřichovi, aby zhodnotil jeho výzbroj. Doteď se tak utápěl ve vlastní hlavě, že neměl nejmenší tušení, co má mistr lovčí vůbec na sobě. A přestože těžko mohl čekat muže v brnění šplhat po stromech, i tak doufal, že uvidí alespoň něco málo.
Málem se mu podlomily nohy.
Jindřich na sobě měl zelené nohavice, obyčejné škorně a tmavě zelenou halenu, luk na zádech a lovecký nůž u lýtka. Při pohledu na jeho nechráněný krk a hruď se Rackovi sevřely útroby. Vůbec si to neuvědomil. Byla to jen vteřina, ale pro něj se celá situace drasticky změnila. Beze slova se shodli na tom, že Racek ve zbroji a s mečem se postará o hromotluka se sekyrou, zatímco Jindřich si pohlídá mladíka, který by musel být úplně pitomý, kdyby se o něco pokusil… ale idioty se to tady jenom hemžilo. Lučištnice si držela odstup, nespouštěla z nich oči.
„Tak na co čekáš? Mizíme,“ zachraptěl mladý pytlák, v očích hrůzu.
„Už nás viděl,“ zafuněl větší z nich a potěžkal sekyrku. „Ty se s Lenkou postaráš o lovčího, já o toho druhého.“
Ten druhý sice věděl, že bude lepší, když hromotluka odvede co nejdál od nechráněného Jindřicha, ale zároveň se mu nelíbila představa, že by se tak Lence s lukem naskytl perfektní výhled. Jedno brnění bylo pro dva lidi prostě málo.
Jenže velikán neztrácel čas. Pevněji sevřel zbraň – z meče a očividně vycvičeného rytíře si vůbec nic nedělal – a na Racka se bez dalších prodlev vrhl. Výpad to byl možná amatérský, ale měl neuvěřitelnou sílu. Racek sice netušil, co plánoval dělat Jindřich, ale doufal, že se postará sám o sebe a nebude se do ničeho plést.
Tuhle nešťastnou tendenci taky zdědil po něm.
Mladší pytlák se však k ničemu neměl, a měl k tomu dobrý důvod.
„Chceš nožem do žeber?“ uslyšel Racek za zády. Jindřich tedy nebyl tak docela neozbrojený, ale to pořád nic neměnilo na tom, že na sobě neměl jediný plát zbroje. Kolohnát, který na Racka mezitím dorážel, jako by s každým dalším výpadem narostl o deset čísel. Pohyboval se jistě a cílevědomě, byl navzdory své velikosti velice obratný a Racek viděl, že necvičenost mu v boji ani trochu nebrání.
Nemohl s ním prohrát. Takovou ostudu si po tom všem opravdu nemohl dovolit.
Využil obrněných nohavic a pořádně svého přerostlého protivníka nakopl do holeně. Věděl, jak to tam dovede bolet. Útočník vyhekl bolestí a další rána mečem mu sekeru vyrazila z ruky. Ale jako by zbraň ani nepotřeboval, popadl Racka za zápěstí druhé ruky a mrštil s ním do strany.
Racek se odkutálel z dosahu, aby nedostal sekerou do hlavy. Rychle vyhodnotil situaci. Mladík nebyl nikde k vidění, Lenka stála pořád na tom samém místě, Jindřich se neustále pohyboval a snažil se k ní přiblížit, aniž by se vystavil dost dlouho na to, aby na něj mohla zamířit. Luk měl sice přehozený přes záda, ale toulec se šípy zůstal na větvi, na které předtím seděl. Stromy mu postup dopředu dost ulehčovaly. Pokud by se dostal dost blízko a měl by šťastný hod s dýkou, nebo jestli by ji dokázal odzbrojit, bylo by po problémech. Minimálně u něj. Rackovi by jeden velký problém zůstal.
Hromotluk využil pauzy pro to, aby si došel pro svou zbraň, vztekle ji zvedl ze země a v momentě, kdy se Racek konečně vysápal na nohy – to brnění bylo v těchto případech více k vzteku než k čemukoli jinému – najednou s výkřikem odpadl do strany.
Společně s Jindřichem, který mu k Rackově hrůze skočil po zádech, se odkutáleli níže ze svahu až na malou mýtinu. Jakmile se konečně zastavili, byl to Jindřich, kdo zůstal nahoře. Seděl obkročmo na omámeném pytlákovi, který se při cestě dolů ze svahu nejspíš nejednou praštil do hlavy. Ostří sekery mu přidržel u krku.
„Nehni se.“ A muž pod ním se jenom rozkašlal a dál se na něj snažil marně zaostřit. Celou tvář měl od jehličí. Racek se k nim rozběhl v tu samou chvíli, kdy se nahoře na kopci vynořila štíhlá postava lučištnice. Jindřich k nim byl zády, plně soustředěný na protivníka pod sebou.
Racek moc dobře věděl, co se stane. Ještě neměl tušení, ale prostě věděl.
Nedovolí jí to. Nedovolí to nikomu. Ne, dokud stojí a dýchá. Mohl přijít o všechno, docela všechno. Ale tohle mu nikdo nesmí vzít.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat