- fandom: MAFIA
- slash: NE
3. Achillova pata
Probral se až po třetím lusknutí. Paulie ho na svůj vkus jemně popleskal po tváři. „Ještě ty se mi tady slož, zatraceně,“ vyhrkl poplašeně a začal se rozhlížet po další posteli. Jelikož oba seděli na chodbě, nevypadal příliš překvapeně, že žádnou nenašel. „Koupil’s to? Tommy. Tommy. Tommy!“
„Ale hovno,“ odbyl ho Tom a před dalším pokusem o lehkou facku stihl zavčasu uhnout. „Jen se mi udělalo špatně,“ přiznal pochmurně a promnul si oči. „Noc jsem propil, ráno do sebe hrkl snad půl litru kafe, pak se po nás střílelo a teď jsem dvě hodiny čichal krev a dezinfekci. Do prdele, Paulie,“ utrhl se najednou. „Chceš mi říct, že si nemůže dovolit ani být mimo při zasraný operaci? Vždyť ho to mohlo dorazit. Jenom na usnutí, nebo aspoň… já nevím, lokálně to umrtvit. Nebudu z toho spát.“ Paulie ho trpělivě poslouchal. Tmavé oči se mu pořád ještě leskly. „Proto jsi mě vždycky posílal domů, když to schytal? Abych se neptal, proč ho neuspíte?“
Paulie sklopil pohled a promnul si prsty. Poprvé to bylo vždycky nejjasnější, nejvýraznější. První akce, první průser, první zranění. Od té doby nesčetněkrát zastavoval svoje vlastní krvácení i to Samovo, ale poprvé to bylo prostě jiné. Pamatoval si, jak hluboká ta rána pod žebry byla, jak do Sama nůž pronikl jako do másla, jak ani nevykřikl bolestí. Jak mu pár vteřin trvalo, než si vůbec všiml, že z něj trčí jenom rukojeť. Pamatoval si, jak ho přitáhl k doktorovi, jak si úlevně oddychl, když po injekci Sam odpadl a doktor mohl ránu v klidu zašít. Pamatoval si, jak se Sam probudil a šel jim po krku. Jak ho museli znovu uspat a zamknout v pokoji, jak si ani jeden z nich nespojil náznaky a zavčasu nejednal.
Pamatoval si, jak po návratu do baru pochodoval po zasedací místnosti, jak si nedokázal sednout ani potom, co ho Frank třikrát vyzval. Salieri si vyslechl, co se stalo. Dokud byla řeč jen o zranění, měl starosti. Když došlo na detail s morfiem, nasral se. Jasně stanovil svá očekávání a plány a důsledky selhání. Nesnažil se to nijak přikrášlit. Vtáhl Paulieho do historie, kterou neměl právo šířit dál, kterou si Sam tak úzkostlivě chránil, kterou nikdy nikomu neřekl. A Paul najednou věděl všechno. To, na co se zeptal a nedostal odpověď, na co se zeptat teprve chtěl a na co věděl, že se ptát nemá.
„Takže jestli se z toho nedostane,“ řekl tehdy Salieri a pevně se Pauliemu podíval do očí, „dvě do hlavy.“ A Pauliemu sice spadla čelist – protože tak málo, tak strašně málo stačilo, aby Sam pro dona ztratil veškerou cenu. Ale i tak přikývl, protože on nebyl žádný capo, nebyl consiglieri, nebyl někdo, kdo si mohl dovolit diskutovat, když došlo na příkazy. On byl voják a jako voják se musel chovat. Vrátil se k doktorovi, dal mu instrukce, zbavil se všech zbraní i všeho, co by se jako zbraň dalo v nejhorším použít – ať už to byly šle nebo kravata – a vydal se do jámy lvové.
Týden strávil tím, že ze Sama nespouštěl oči. Ze Sama, který se buď s řevem vrhal proti dveřím, proti stěně, proti Pauliemu, nebo jen tiše seděl v koutu místnosti a očima sliboval krvavou pomstu. Jednou prosil a žadonil a naříkal, hned pak všechny proklínal a sypal ze sebe nadávky, nad kterými i Paulie se kolikrát zhrozil. Předstíral, že je vyléčen, že už nic necítí, jen aby na Paulieho vzápětí zaútočil. Využil všeho, co měl, neštítil se ničeho. Když viděl, že s fyzickým násilím se nikam nedostane, přesedlal na to verbální. Paulie si za život musel vyslechnout spoustu věcí. Ale to byly většinou znechucené pokřiky zhrzených lidí, kteří sami sebe nesnášeli. Buď se jim nelíbil jeho původ nebo jeho plány, jeho zvyky nebo jenom jeho pohled, hnusilo se jim jeho živobytí. S tím vším se dalo žít, protože to prostě nebylo osobní, sebevíc se to tak tvářilo.
Ale Sam měl skvělou mušku nejen s náboji. Co slovo, to trefa. Paulie si pořád dokola opakoval mantru, že to nemyslí vážně, že to tak nemyslí, tohle si o něm skutečně nemyslí, ne, ne, ne. Aby se udržel příčetný, aby neztratil nervy a dokázal se zastavit po jedné ráně do čelisti, aby nepokračoval dál a neumlátil k smrti svého nejlepšího – jediného kamaráda.
„Věř mi, udělali jsme mu laskavost,“ pronesl tiše.
„Tomu se fakt těžko věří,“ odfrkl si Tom, ale na víc se neptal. Měl pocit, že od chvíle, co políbil svou ženu do vlasů, uběhlo aspoň třicet let. Promnul si spánky a lokty si opřel o kolena.
„Víš, já se to o něm takhle dozvěděl,“ pokračoval Paulie, a navzdory tomu, co všechno ho Tom viděl provést, jak plný energie a síly vždycky byl, působil najednou jako ztracené dítě, které nemá dost odvahy se ani rozkřičet. Prsty si zatínal do kolen a seděl jenom na krajíčku židle. „Máš štěstí, že ty ses to dozvěděl rovnou od něj.“ Protože Tom byl v některých věcech prostě klikař. „Sam tehdy dostal dvě dávky morfia. Dvě malý dávky. Pro tu třetí mě byl schopnej vykuchat zaživa, Tommy. Musel jsem ho zmlátit pokaždý, když se přese mě chtěl dostat ven z pokoje. Týden jsme žili na hromádce a já se co dvě hodiny musel mýt od jeho krve,“ zamumlal si pod nos, prsty bolestivě zkroucené. „Kdybych tohle neměl navždycky vrytý do paměti, taky bych se nechal obměkčit.“
Tom na to nic neříkal. Tohle totiž bylo dost na hovno, to nemohl popírat. Ale taky tu teď byly jiné věci, kterým by se měli oba věnovat.
Melouch. Prachy. Bar. Don. Sára. Jeho dcerka. Tohle přece nebyla žádná zrada. Ale vymklo se to. Přímo svinsky se to vymklo a Salieri nebyl zdaleka tak klidný, jakým se rád dělal. Jestli to skutečně prasklo…
Udělalo se mu ještě hůř. Zhluboka se nadechl, pak vydechl. Propletl si prsty. Paulie vedle něj dávno zmlkl. Vypadal, že se ztratil v podobně příjemných myšlenkách jako Tom, když najednou: „Tome.“
„No.“
„Tohle jsme kolosálně posrali, co,“ vydral ze sebe Paulie a bezmála hystericky se uchechtl. Skousl si spodní ret a začal klepat nohou o parkety. „To už snad hůř ani dopadnout nemohlo. Tohle se nemělo… kdybych to… nikdy bych…“ nedokázal se vymáčknout. Nemusel. Tom už si na tohle dávno zvykl. Dokud Paulie bojoval o život, dokud musel jednat, dokázal jet bez přestávky, bez přemýšlení. Ale pak, v momentech, kdy se všechno zpomalilo a uklidnilo, kdy bylo třeba objektivně analyzovat situaci, zvážit své možnosti a nejlépe přijít s plánem, byl nepoužitelný. Nedokázal se vymotat z bludiště sebeobviňování nebo obviňování všech okolo, nedokázal přijít s ničím použitelným. Buď blekotal a nedával smysl, nebo mlčel a zíral do prázdna. Jedno z toho právě minulo a nastupovalo to druhé. Přestal se pokoušet o slova, jen bezradně pokrčil rameny a dál klepal nohou. Ještě se nešel ani umýt.
„Vnímej mě,“ zaluskal mu Tom prsty přímo pod nosem. „Potřebujeme se ztratit? Jsme v prdeli, ale nedokážu posoudit, jak moc. Soustřeď se. Mám dítě, Paulie. Jestli se potřebuju ztratit, musím to vědět hned.“
„Sam slíbil, že když do té banky půjdeme, tak bude mlčet,“ zamumlal Paulie roztržitě, stále tvrdohlavý, jako by měl pocit, že se Tom strachuje zbytečně. Samovy výhrůžky nejspíš nebral vážně. Pravděpodobně si jich za život vyslechl dost. Ale Tom to nemohl riskovat. Nehazardoval jenom sám se sebou.
„Jo, jenže to nevěděl, že mu naše banka vynese hned dvě kulky v těle, rozstřílenej bar na sračky a policajty v patách,“ odfrkl si. Pohlédl na zavřené dveře. Pak se znovu otočil k Pauliemu. „Ruku na srdce. Víš, jaký má priority. On možná umí mlčet, ale lhát donovi nebude. Neriskl by to.“ Paulie podle něj rád předstíral, že tomu tak není, a Tom by ho jindy nechal, ať si to nalhává dál. Sam nebyl Salieriho pravou rukou pro nic za nic. „Tohle jsme posrali jak u dona, tak u Sama. Takhle nasranýho jsem ho v životě neviděl. To, že nevěděl o bance, je samo o sobě víc než dost. Ale že jsme to schovali v jeho baru, to bylo prostě přes čáru. Pokud hned teď nezmizíme…“
„Tak jenom dáme najevo, že s tím nic nemáme! A o to přece teď jde!“ vybuchl Paulie. „Takhle máme všichni nějakou šanci. Don vůbec nemusí vědět, kdo to udělal. Jestli poldové neví, kdo přesně to byl, tak není všechno ztracený. I kdyby to měl schytat někdo z rodiny, můžeme…“
„Jenže to se ti právě snažím vysvětlit,“ přerušil ho Tom, divže s ním nezačal frustrovaně třást. „Sama už na svojí straně dávno nemáme. Banka je jedna věc, ale jestli si to fízlové spojili i s těma zasranýma doutníkama… mají teď volnej přístup do Samova klubu. Budou svědčit, že jsme začali střílet první. Že jsme něco chtěli chránit. Najdou auto, najdou prachy,“ Tom zaťal zuby, protože tohle vážně nečekal a nedalo se ani popsat, jak neuvěřitelně ho to sralo, že nakonec přes to všechno měl zase holou prdel, jako by do žádné banky ani nešel. „Něco malého tam podstrčí a budou mít zelenou při vyšetřování Salieriho. Přivedeme k němu policajty kvůli něčemu, o čem jsme původně neměli ani vědět. Jenže on ví, že my víme. Bude to brát jako nějakou pomstu za to, že nás chtěl obejít. Bude si myslet, že to je nějakej plán. Že podezření hodíme na Sama, cesta povede k donovi a my dva z toho vyjdeme suchou nohou. Nedožijeme se večera, Paulie, do prdele práce.“
A možná by mu to nevadilo, kdyby se věci opravdu měly tak, jako si původně myslel. Že se don rozhodl jim pořádně nezaplatit to neuvěřitelné riziko, které pro něj nevědomky podstoupili, že jim neprojevil důvěru, na které všichni z nich neúnavně pracovali tolik let. Ale pokud měl pravdu Sam, vyloupená banka byla donebevolající drzost, bylo to vyhlášení války, naprosto neadekvátní reakce jen na pouhou domněnku. A on měl tehdy takový vztek, že se ani tolik nerozmýšlel, že se rozhodl nebýt protentokrát hlasem rozumu a nedržet Paulieho zpátky. Za chvilku uražené ješitnosti teď platil.
Paulie na něj zíral s pusou dokořán. „No ježíši – proč by – proč by nám něco podstrčili? Nemaj důvod,“ vyhrkl nevěřícně a hned vzápětí se mu rty prohnuly jakýmsi podivným neveselým úsměvem. „To ti řekl Sam? Zní to jako on. Je par… parmodní… víš co. Řekl bych, že co se o těch drogách dozvěděl, tak nespí. Zbytečně to komplikuješ! Banka praskla u poldů,“ přiznal a zpomalil tempo, jako by navzdory svým zvykům improvizoval, jako by se snažil dopracovat k něčemu, co by snad dokázalo zázračně rozprášit Tomovy pochybnosti. Na Tomův vkus nic z toho nebral dost vážně. Ale Paulie ho ignoroval, jeho zaťaté pěsti i jeho vražedný pohled. „O drogách vědí zase jenom federálové. Ani jedna strana se nebude chlubit té druhé, to ti garantuju. Ale Salieri sám o sobě s tím není oficiálně spojenej. Je to sice jedinej zbylej don v tomhle městě, ale má pověst člověka, co se drogám vyhýbá. Myslím, že ho hodně dlouho nikdo podezírat nebude. Banku se nám můžou snažit přišít, ale pokud to uhrajeme na někoho, kdo nás zradil, policajti dají ruce pryč. Ví, že o takový lidi se staráme sami. A taky ví, jak. S tím nikdo nic mít nechce, za to ti ručím. Banka možná bude spojená se Salierim, ale nikdo kromě nás tří o ní neví. Uhrajeme to.“
S téměř rozzářenýma očima tady plánoval jejich vlastní vraždu. Nejspíš o tom ani nevěděl. Nejspíš mu ty bláboly opravdu dávaly smysl a Tom se najednou cítil tak strašně sám.
„Pořád spoléháš na to, co se ti snažím říct, že už dávno nemáme!“ zavrčel a velice se hlídal, aby zbytečně nekřičel, ačkoli na světě nebylo momentálně nic, co by dělal radši. Měl si dát přestávku. Měl tehdy po té akci nasednout i s donem do auta a nechat Paulieho, ať se drkocá vlakem sám. Byl tehdy rozzuřený a připadal si jako idiot a nechal by se navézt do ještě větší blbosti než do vykrádačky. Do hajzlu s tím vším. On přece nebyl horká hlava. Nebo alespoň ne tolik, jako býval. Věděl, že Paulieho nadšení bylo vždycky nakažlivé, že on měl tendence mu propadat. Měl tušit, že jakmile zmizí Sam a s ním i jeho možná někdy příliš uzemňující, ale vždy realistický náhled na věc, budou oba dva ztracení.
Sam kolikrát vědomě a dobrovolně hrál roli toho, kdo trhal partu, jen aby jim zachránil krk. Tušil, že v jednom baru dojde k rvačce, že ve druhém dokonce i na střílení, že nabízet drink všem ještě ve dveřích nepřinese nic dobrého, že jít vykrást zasranou banku Salierimu za zády je sebevražda. A Tom s Pauliem byli najednou jako spříznění; dva hloupí kluci, kteří se spikli proti rodičům a nic na světě je nemohlo zastavit. Sam pro ně nebyl hlasem rozumu, ale suchar, a oni přece sami dobře věděli, co si můžou dovolit. Jenže pak přišel Frank a udělal jim čáru přes rozpočet. Dal Tomovi najevo, že si nemůže dovolit dělat Paulieho chyby, že jsou na něj kladeny větší nároky, do toho všeho se připojila Sára se svou hrozbou rozvodu a Tom celý splaskl, protože měli pravdu. A on si myslel, že tehdy dostal rozum, že se poučil.
Proto chtěl křičet, proto chtěl s Pauliem praštit do zdi, proto chtěl vrazit do pokoje naproti a udusit Sama polštářem, proto chtěl jít a rozmlátit celý bar. Protože don jim to měl říct. Sam neměl odcházet, měl zůstat a ujistit se, že se ani jeden z jeho kamarádů nepustí do žádné blbosti. Paulie neměl být takový blázen. A Tom si měl udržet chladnou hlavu. Takže chtěl alespoň křičet, když už nic. Ale nekřičel.
Pořád musel mít na paměti, že Sam se mohl kdykoli probudit. Neměl teď v sobě ani ždibec chemie a nedalo se předpokládat, co ho vytrhne z bezvědomí. Seděli sice s Pauliem na chodbě, ale on nechtěl nic ponechat náhodě. „Po tomhle všem nás klidně hodí pod náklaďák. On to udělá, Paulie. Všechno to stojí a padá na něm. To, jestli bude moje rodina žít, stojí a padá na něm. To, jestli budeš žít ty.“
Někdy na Franka vzpomínal o to jasněji, když mu noční můry předhazovaly, že se jednoho dne bude muset prostě rozhodnout. A tahle situace se těm snovým velice podobala.
„Já tě slyším, Tome,“ odpověděl Paulie, hlas měl najednou ledový jako snad ještě nikdy, tak odměřený a neosobní, až se Tom zarazil. „Slyším každý slovo a dokonce i chápu, co se mi snažíš naznačit. A sice je to kurva těžký, ale nezazlívám ti to. Máš svý důvody. My všichni máme.“
Tomovi se zamotala hlava. Takhle to nemyslel. Nebo alespoň… ne tak docela.
„Ne,“ vyhrkl. „Ne. Ne, to ne. Právě jsem ho s tebou odtáhl k doktorovi, místo abych šel pro prachy a zmizel. A ty si myslíš, že bych ho dokázal jen tak…“ nedovedl to ani říct, představit si to, natož to udělat. Co by se muselo stát, aby na Sama zamířil a vystřelil? Co by musel Sam udělat, aby něco takového Tom dokázal? To všechno byla jen polemika. Možná by to dokázal, kdyby Sam udělal něco, za co by to Tom udělat musel. Možná. Ne. Prostě ne. A přitom…
Myslel to tak. Panebože, myslel to přesně tak, jako si to Paulie vyložil.
„Tohle všechno je jenom otázka priorit,“ hlesl Paulie, protože Toma celou dobu pozoroval, protože nejspíš slyšel všechno, co se mu právě prohnalo hlavou. Celý zvadl, i v očích jako by mu pohaslo. „Jak jsem řekl. Ty máš ženu a dítě. Je pochopitelný, že jsi schopnej udělat různý věci, abys je udržel v bezpečí. Seš táta a bylo by pěkně na hovno, kdybys to takhle necítil. Sam přišel do rodiny jako čtrnáctiletej závislák. Dona vidí jako svýho patrona, Vinnie je pro něj jako táta. Ralphovi zbyla jenom matka. A přestože ten kripl v životě neublížil ani mouše, myslíš, že by nedokázal někomu rozkopat prdel, kdyby ublížil jeho mámě? I kdybys ten někdo byl ty?“ Tom jenom zíral. Myslel si, že na tyhle sáhodlouhé historky se zdrcující pointou tady byl spíš Salieri a svého času i Frank, ale Paulie málokdy takto ztrácel čas. O to větší váhu každé další slovo mělo.
Tom nedělal chybu, které se opakovaně dopouštěl Sam. Nikdy Paulieho neodbyl, nikdy ho nepřerušil ani se mu nevysmál. „Nezazlívám ti, že máš svou vlastní rodinu jako prioritu. Nezazlívám Samovi, že se drží starýho, i když je to teda hodně nevyváženej vztah,“ zabručel Paulie znechuceně, vzpomínky na Salieriho chladnokrevná slova o Samově popravě stále živě v paměti. „A stejně tak ty mi nemůžeš zazlívat, že bych poslal do hrobu všechny, a tím myslím všechny, kdo by se pokusili mi vás dva vzít. Já nic jinýho nemám, Tommy.“ Protože jestli se rozpadne Salieriho rodina, Paulie to přežije. Jestli ho zabijí, bude mrtvej. Jestli ho zavřou, bude sedět. Ale při představě, že někdo z těch dvou blbců zařve, nebo snad dokonce oba, a on tady na všechno zbude sám – na byznys, na chlast, na všecko – při té představě se mu dělalo špatně. „Přestaň se snažit mě proti němu poštvat. Nemá to cenu. Všechna přátelství jsou otázkou priorit. Pokud nějaký máš a tvůj kámoš překročí hranice, vždycky budeš schopnej se ho zbavit, vždycky to nějak omluvíš. Ale pokud žádný jiný priority nemáš, tak prostě nic jinýho neřešíš. Nenuť mě, ať si mezi váma dvěma vybírám.“
Nastalo dlouhé ticho. Tomovi došlo, že tady celou dobu nevědomky svého kamaráda verbálně mučil, bez okolků a výčitek ho stavěl ho do nesnesitelné pozice. Tom se bál o svou rodinu. Sam bojoval o svůj život. Paulie byl uprostřed toho všeho, snažil se všechno udržet pohromadě a sám se přitom rozpadal.
„Vždyť jsi z toho všeho chtěl ven,“ připomněl mu Tom, když si to všechno v hlavě přebral. Zaráželo ho, jak se Paulie uklidnil, jak necharakteristicky rezignovaně zněl. Jako by tušil, že k tomuto jednou dojde. „Chtěl jsi zdrhnout, oženit se, mít pizzerii. Kvůli tomu jsi s tím nápadem přišel.“
„Původně. Jo,“ odkašlal si Paulie a nervózně pohlédl na dveře do Samova pokoje.
Sam nebyl tolik slepě loajální, jako spíš k smrti vyděšený. Věděl, že má pro dona cenu jenom, pokud se drží zkrátka, pokud má nad sebou plnou kontrolu. Úzkostlivě dbal na to, aby Paulieho odklidil vždycky, když se opil a začal vykřikovat nesmysly. Vzal to špatně – dokonce hůř než Sára, když viděl, jak Tom spadá do těch samých sraček, že se v tomhle drží spíš Paula než jeho. Bylo to jako zrada. Sám si dával velký pozor na to, kolik čeho vypil, a když cítil to staré známé svědění – že chce, že potřebuje, že musí – dal si cigaretu nebo dvě, nebo dvanáct, a pak do sebe hrkl to nejsilnější kafe, které se ještě dalo při své konzistenci považovat za tekutinu.
A Paulie by nic z toho nevěděl, kdyby nebylo té rány pod žebry, kdyby nebylo toho morfia. Dál by si myslel, že Sam odmítá drogy ve svém rajonu, protože je odmítá Salieri. Dál by si myslel, že je Sam věrný jako pes, že se možná dívá, ale nevidí. Ale ne. Nebyla to slepá věrnost, nebyla to stoprocentní oddanost, ale čirá hrůza při pomyšlení, jak si někdo z rodiny bere zbraň s úmyslem ho popravit. Protože moc dobře věděl, že don by s tím nedělal okolky. Jednu šanci už Sam dostal, a víc se jich nikdy nedávalo.
Pauliemu hrozilo, že ho jeho pití dostane do problémů, tak se Sam vždy postaral o to, aby ho zavčasu odkormidloval někam do zátiší, kde ho nechal vystřízlivět. O Tomovo bezpečí se zase postarala Sára se svými výhrůžkami o rozvodu. Takže tohle zbylo na Paulieho. Ujistit se, že Sam do toho svinstva zase nespadne. Že pro dona bude mít cenu. Že bude žít. Bylo to fér.
Ještě teď měl chuť jít a zapálit Salieriho klub, když si vzpomněl na Samův výraz po akci s doutníky, jak na ten bílý balíček nevěřícně zíral, jak si promnul tvář a opřel se o náklaďák, jak si s Pauliem vyměnil donebevolající pohled, pro který nebylo třeba slov. Paulie mu nikdy neřekl o tom, že ho chtěl Salieri nechat popravit kvůli dvěma dávkám morfia. Že se během nejhoršího týdne svého života postaral o to, aby se to nemuselo stát. Ani nemusel.
Celá polovina města byla od fetu úplně čistá. Pokud se vyloupl někdo, kdo riskoval, velice brzy přišel o živnost. Opilci a násilníci se v pouličních uličkách ztratili snadno. Ale smažky byly vidět. Dřív nebo později o ně někdo zakopl a don se o nich dozvěděl.
V tom tichu Toma najednou napadlo – protože při vzpomínce na Frankovu přednášku o fence se dokázal otřást ještě po pěti letech – jestli si Sam musel projít tím samým. Jestli mu někdo všemi těmi nevyřčenými slovy a náznaky dával najevo, jak podmíněná je jeho užitečnost. Jestli tím prošel i Paulie.
Bylo to vyřčeno jednou jedinkrát a to muselo všem členům stačit; organizace byla vždy na prvním místě. Ale Tom tak nějak doufal, že zrovna jeho se to velké rozhodování, ta velká dilemata, nikdy týkat nebudou. Byl v partě donových nejbližších, kde nehrozila zrada. Byli si všichni blízcí, víc než ostatní členové. Zažili toho tolik, že se na to nedalo zapomenout. Navzájem si zachraňovali životy i příčetnost.
S Frankem přišlo vystřízlivění. Co by na jeho místě udělal Tom? Nezaprodal by snad celou organizaci, aby ochránil svou rodinu? Kdy přijde na řadu on, kdy se bude muset rozhodovat? Co když to bude právě on, kdo bude muset jednou zradit, kdo se stane hlavním terčem – a ještě k tomu právem? Každý z nich měl nějakou slabost, nějakou Achillovu patu. Přes devadesát procent členů bylo slabých, jen opravdu málokdo byl dokonalým pro organizaci. Ti nedokonalí doufali, že oni se do té rozhodující situace nikdy nedostanou. Dokonalý člen neměl žádné vedlejší závazky, žádnou vlastní rodinu, ať už rodiče nebo děti, žádné osobní ambice ani plány, vše konal jedině pro dobro famílie. Sam byl jedním ze sta. A právě proto se ho teď Tom bál víc než federálů a Salieriho lidí dohromady.
Zájmy jejich trojice byly ohroženy, a pokud se alespoň jeden z nich těch svých nevzdá, bez krve se to neobejde. Nemuseli používat více slov, aby tohle bylo jasné. Tom by nejspíš dokázal Sama zabít, pokud by to ochránilo jeho ženu a dceru. Paulie by dokázal zabít Tommyho, pokud by tím zachránil Sama, i když by sám se sebou nejspíš nedokázal žít. A Sam by je dokázal zabít oba, pokud by se stali hrozbou pro organizaci.
Mlčky na sebe všichni tři mířili, plně nabito, a ani jeden z nich neměl výhodu. Všem se třásly ruce a ani jeden z nich nechtěl udělat první krok. Ten první měl plnou kontrolu nad tím, jak se situace bude vyvíjet. A ti zbylí dva museli držet krok. Bojovat, vzdát se, utéct.
Zůstali sedět oba na chodbě, zírali na zavřené dveře Samova pokoje a dál už nemluvili. Čekali.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat