- fandom: MAFIA
- slash: NE
2. Bastard se smůlou
Policajtům brzy došlo, že na něco kápli, když se jim před očima vynořilo několik tmavě oblečených postav, které rozhodně nepůsobily dojmem, že by jim chtěly podržet dveře. Byla to otázka vteřin.
Když padl první výstřel, Tom položil telefon, ozvěna Paulieho vulgarismů stále v uších. Toho ten telefonát tak vyplašil, že zapomněl zavěsit, zařval, že už jede, a pak už jen Tom poslouchal zběsilé dupání po bytě protkané občasnými nadávkami. Sam po kanceláři mezitím sesbíral všechny zbraně, které měl. Navlékl na sebe dlouhý kabát, do kterého pobral dost zásobníků, colty měl za opaskem a luparu v rukou. Nehodlal se vzdát bez boje. Nejspíš by si rád střelil i do Toma, ale věděl, že by značně zmenšil vlastní šance na přežití.
„Budeš mě krýt, jako bych byl tvoje vlastní máma,“ nakázal mu výhružně a hodil po něm pár zásobníků. Pak s menším uspokojením sledoval, jak je Tom nemotorně sbírá ze země.
Oba vyrazili z kanceláře. Prošli kuchyní a jako jeden muž zapadli za bar. Sam se na svého mrtvého barmana dvakrát nepodíval, jen ho odsunul stranou. Po zemi se povalovaly střepy a ze všech stran k nim doléhal křik a střílení. Okna se sypala z rámů a někdo to právě ošklivě schytal – řval jako tur a bolestí vzlykal. Sam si zaklel pod nos, když se někdo trefil do prázdného půllitru přímo nad jeho hlavou a jemu se střepy vysypaly za krk.
„Podřezat se v přestřelce, to se může stát jenom mně,“ zaslechl Tom ještě, než ke vchodu hodil koktejl. Šikovně tím chytl závěs u dveří a policista v nich byl příliš zaneprázdněn padající garnýží, aby se stihl bránit kulkám. Tom si dovolil malé uznalé pokývnutí pro mrtvého barmana – že si bar docela slušně zásobil. Našel pod dřezem pár extra zásobníků, které si v rychlosti nacpal do kapes, pak znovu vykoukl zpoza baru, aby zhodnotil situaci.
Kolem a kolem, nebylo to ideální. Mohli se pokusit dostat se na dvůr, ale Tom nepochyboval o tom, že kde udělali chybu Morellovi lidi, tu samou neudělají i poldové. Obklíčení u nich vždycky bylo až na prvním místě. I když malá naděje tady přece jen byla. Přišlo jich sice hodně, ale těžko mohli čekat, že dojde na střílení. Byla to totiž sebevražda.
Tom už jednu zkušenost s úprkem z restaurace pod palbou měl, ale to se musel prostřílet skrz lidi, které když sejmul, tak se na jejich místě neobjevilo dvakrát tolik dalších. U poldů měl vždycky pocit, že jich neubývá, ať už jich padne, kolik chce. A každý život s odznakem se počítal.
Samovi lidi naštěstí nebyli úplní začátečníci. Kryli se, nestříleli zbytečně zbrkle a využívali prostojů mezi střílením druhé strany, aby měnili pozice. Tom si podrážděně uvědomil, že na civilisty bylo v baru ještě příliš brzy. Kdyby tu měli lidi, poldové by si nedovolili sem tak vtrhnout. O to hůř. Měli teď volnou ruku a spousta z nich se třásla na to, až povraždí pár italsko-amerických gangsterů. Jedno jestli kvůli bance nebo drogám.
Samova muška byla jeden z důvodů, proč ho Tom nechtěl nechávat řídit, když došlo na honičku v autech. Při rychlé jízdě mu dalo práci udržet auto pod kontrolou, ale rychle mířit a efektivně využít každý náboj, to byl talent, který mu Tom musel nechat. I když Salieri tvrdil, že by si našel ostřejší hochy, kdyby na tom záleželo, Tom si nemyslel, že by se mu to se Samem a Pauliem nepovedlo. Sam byl skvělý střelec a Paulie měl síly za šest chlapů. A taky měl zatraceně tuhý kořínek. I se zraněnou nohou dokázal utíkat rychleji a vytrvaleji než Tom se Samem dohromady. Možná protože na rozdíl od nich kouřil jen příležitostně. Ale když ho Tom poprvé viděl, jak někomu vráží pěst přímo do čelisti, sám sebou na tu ránu cukl. Dokonce i slyšel, jak čelist Paulieho oběti praskla a povolila. Ještě teď se na tu vzpomínku otřásl, kdykoli mu proběhla hlavou. Viděl ho vyrvat dveře z pantů i mrsknout se stolem přes celou místnost. Tehdy na to zíral s otevřenou pusou a jen nevěřícně vzpomínal na Salieriho slova: „Paulieho a Sama si nedržím proto, že by byli silní.“
Seběhlo se to rychle, ale Tom věděl, že stejně jako jejich nechvalně proslulý výlet do přírody, i tenhle okamžik si bude pamatovat ještě hodně dlouho. Zas a znovu si ověřoval Samovo neúnavné smolařství. Kdyby počkal jen vteřinu, možná dvě, nazdařbůh vypálená rána by se neškodně zakousla do obrubně. Ale Sam chtěl zpoza baru proklouznout do chodby vedoucí ke garážím, a kulka se mu zavrtala do boku. Zlomil se v pase a možná křičel, možná nemohl. Tom ho najednou neslyšel. Pak Sam dopadl na všechny čtyři. Další kulka do ramene. Teď už křičel Tom.
Z chodby se vyřítil Paulie. Tom z druhé strany baru sledoval, jak odhazuje Thompsona a zpoza rohu se natahuje k Samovi, jak se na malý moment vystavuje až po lokty palbě, jak Sama ochrnutého bolestí bere za kabát a bez skrupulí ho táhne za roh stejně divoce jako šelma, která právě ulovila antilopu. Tom mu poskytl menší krycí palbu a zároveň znovu zhodnotil situaci.
Policajtů ubylo, a Salieriho lidí taky. Tomovi sice bylo proti srsti utíkat z boje, když ještě nebylo vyhráno a jeho vlastní lidi potřebovali každou pomoc, ale Paulie se nezastavoval. Táhl Sama po zemi dál a dál, až ke vchodu na dvorek, až skoro ke garážím, a za chvilku by mu oba zmizeli z dohledu, kdyby tady Tom zůstal. Hodil přes bar další Molotov a po hlavě se vrhl do chodby, na hořícího policajta za zády se ani neohlédl.
Když vyběhl na dvůr, překvapilo ho, jaký byl všude klid. Brána byla stále zavřená a betonový dvorek zel prázdnotou, jen pár olejových skvrn a šroubů jako společnost. Možná poldové neměli v plánu sem vážně vtrhnout. Možná nečekali, že narazí na takovou opozici. Dům za jeho zády se otřásal v základech a jeho majitel sebou v bolestech zmítal na studené zemi.
„Do prdele,“ bylo to jediné, na co se Tom vzmohl, když mu pohled padl na jeho kamarády. Oba už byli v garáži; krvavá šmouha byla jasným ukazatelem, kterým směrem se má Tom vydat. Sam se nejspíš snažil dostat ze sebe bolest křikem, ale nešlo to. Prsty levé ruky drtil Paulieho ruce a lapal po dechu, ve vlasech střepy a po celé tváři škrábance od skla, celou pravou paži zalitou krví a jako loutku bez života pohozenou na zemi. Druhá garáž byla zavřená a v ní jejich včerejší únikový vůz.
Nemuseli si říct ani slovo. Tom otevřel dveře auta a sám skočil za volant. Tak to vždycky bylo, tak to vždycky bude. Paulie Sama podepřel a i s ním se nasoukal na zadní sedačku. Přitáhl si ho k sobě, a Tom jako by se najednou vrátil o týden do minulosti, když venku řádila bouřka a jeho dcerka k sobě zoufale tiskla plyšového medvěda, oči jako dva talíře a v sobě jen malou dušičku. Třásla se tehdy jako ratlík a do medvěda mumlala slova útěchy, jako by to byl on, kdo potřeboval uklidnit.
Šlápl na plyn, vyjel z garáže a bránu od dvora bez větších potíží prorazil. Sam se začal dávit a Paulie z něj nespouštěl oči. Tom vyrazil do ulic. Auto bylo Paulieho, bylo jako ze škatulky, takže kdyby ze zadního dvora vyjeli spořádaně, policajti před barem by si jich možná ani nevšimli. Jenže proražená branka přilákala pozornost a během pár minut za sebou měli dvě hlídky.
Paulie si jich nevšímal. A Tom byl jenom rád. Střílením by si teď rozhodně nepomohli. A oni si nemohli dovolit za sebou až k doktorovi táhnout celý policejní sbor. „Drž se,“ křikl dozadu a jedním tahem strhl řízení doprava do úzkých uliček. Věděl moc dobře, kde čouhá víko kanálu a kde do cesty trčí betonový schodek. Věděl, kde bude stát chlápek s hot dogy a kde bude stánek s květinami. Pokud chtěl v tomhle městě Tommy zmizet s autem, tak vždycky zmizel.
Když zapadnul do té nejtmavší uličky, kterou znal, zhasnul světla a vypnul motor, a podíval se do zrcátka. Paulie ho poslechl a držel se ještě pevněji než předtím. Samovi z toho koukaly pořádné modřiny.
„Fajn,“ vydechl Tom a znovu zkontroloval zpětná zrcátka. Jedno modré světlo se prohnalo kolem, druhé brzy následovalo. Jenže to ještě nemuselo nic znamenat. Zaklepal prsty o volant. „Počkám, až budou trochu dál, a vyrazím k doktorovi,“ nadhodil v naději, že se Paulie konečně probere z transu. Jenže nic. „Jsme v prdeli, Paulie, slyšíš mě vůbec? Jestli na nás kápli, jsme úplně v hajzlu. Ty prachy jsou u tebe?“ Zavrtění hlavou. „Tak kde?“ dorážel Tom. Hotovost u sebe neměl skoro žádnou. A jestli byli tak moc v prdeli, jako se bál, že byli, tak jí bude potřebovat zhruba tolik, kolik jí z té banky vybrali.
Paulie mu věnoval pohled plný bolesti a Tom najednou litoval, že se vůbec ptal.
„Jsou v tý druhý garáži. Tam, kde jsme nechali i tu prostřílenou káru,“ přiznal Paulie roztřeseně. „Kurva, Tommy. Nechal jsem většinu tam, nečekal jsem, že si troufnou na bar, kterej spadá pod Salieriho. Co je Morello pryč, je od poldů úplnej klid. Jenže na ulicích bylo ještě dost lidí a já mám sousedy přilepený k oknům od rána do večera. Ten pytel bych k sobě nepropašoval najednou. Chtěl jsem se pak pro další část vrátit ráno, abych ti mohl dát aspoň tvůj podíl. Ale ráno jsem volal do baru a řekli mi, že Sam už tam je, tak jsem to nechal bejt, protože jsem ho do prdele nechtěl potkat, že jo. Všechno by ze mě dostal. Navíc se mnou chtěl mluvit a já se mu vyhejbal. Chtěl jsem počkat, až někam odtáhne!“ rozkřikl se, hlas mu přeskočil. „Jak jsem tohle měl předpoklá… co jsi tam sakra vůbec dělal ty!“
„Šel jsem zahladit stopy!“ vyjel pro změnu Tom. „Zkusit se zbavit toho auta. Ale nevolal jsem dopředu, tak mě Sam odchytl. Takže jsme tohle všechno udělali zbytečně? Ty prachy nakonec zůstaly v tom zkurveným baru?“ vybuchl nakonec, když se mu všechno v hlavě spojovalo. Sam vykašlával plíce a Pauliemu se leskly oči. „Bez nich se nikam nedostanem, nic u sebe nemám! Musíme se vrátit.“
Nastartoval.
„Tome.“ Paulie se málem zajíkl. „Promiň.“ Ještě víc si k sobě Sama přitáhl, jako by byl stéblem a on se topil, jako by to bylo to jediné, co mu zbylo. A kdyby Tom nebyl vzteky bez sebe, měl by pochopení. Jenže on měl rodinu a žádné prostředky k tomu, aby je odsud dostal. Byl manžel a táta a ten terč na jeho čele, který si doteď představoval jen v nočních můrách, právě nabyl děsivě skutečných rozměrů. Paulie se konečně rozdýchal. „Musíme ho napřed dostat do bezpečí. On to jinak nezvládne.“ Teď už to byly nefalšované slzy, i když ještě stále jenom vyhrožovaly, a Tom ho chtěl na místě zabít. „Jestli tam půjdeš zpátky, fajn. Nech si to. Nech si je všechny. Někam klidně zmiz. Nic mi neříkej. Já jedu za doktorem,“ pokračoval Paulie a zběsile mrkal. „Jen mi prokaž laskavost a to auto mi nech. Sežeň si jiný. Prosím.“
Tom se na něj obrátil tak prudce, až mu zapraštělo v zádech. Ulička zela prázdnotou a sirény zněly z větší dálky. Možná by mohl zase na cesty. Možná by měl. Sam na něj zamžoural, ale neviděl ho. Košili měl rudou skrz naskrz a ležel úplně klidně, zatímco ho Paulie pořád zoufale svíral, aby nějak potlačil třas.
„Máš o mně vysoký mínění, co?“ prohodil Tom dozadu, opřel se do sedačky, pevně sevřel volant, a z postranní uličky se opatrně vysoukal na hlavní ulici. „Nikam nejdu. Ty bys to s tím třasem narval do prvního semaforu. Měl bych tě ale varovat. Jakmile se postaví na nohy, oba nás zabije. Dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí.“
Jel předpisově, aby k sobě zbytečně nelákal pozornost. Stačilo, že mu na zadní sedačce jeden kamarád krvácel a druhý hyperventiloval. Nějakému přehnaně aktivnímu strážníkovi neměl čas něco vysvětlovat.
Když si Paulie vyslechl to samé, s čím se ráno musel vypořádat Tom, na pár dlouhých vteřin mlčel. Ticho v autě přerušoval jen Samův chrčivý boj o každý nádech. „Hm,“ udělal nakonec. Tom se na něj podíval do zrcátka, ale Paulie mu pohled neopětoval. Soustředil se na to, jak mu rudnou ruce, jak krev prosakuje skrz jeho kalhoty, jak železný pach plní celé auto. Když byli konečně na kraji města, dovolil si Tom zrychlit a ignorovat předpisy. Většina policajtů teď stejně byla v klubu Palermo.
K doktorovi přijeli stejně vystresovaní a udýchaní jako po zpackaném obchodu s Kanaďany. Jenže tentokrát nestačilo Sama jenom podepřít. Tom si oběhl auto, otevřel dveře tam, kde měl Sam nohy, a opatrně ho začal tahat ven. Fakt, že Sam na tohle zacházení nijak nereagoval, mu do mozku vyslal varovný signál. Vnitřnosti se mu stáhly úzkostí. Paulie ho pomalu následoval z auta, a teprve když se ujistil, že Sama pevně drží, se s ním oba dva nemotorně doklopýtali až ke dveřím.
Tom opatrně položil Samovy nohy na zem a sledoval, jak Paulie pomalu klesá na kolena, aby Sama podepíral v pohodlnější poloze. Tom bušil na dveře a Paulie klečel na studené verandě, ruce skoro fialové z toho, jak pevně Sama svíral.
Tentokrát se ve dveřích objevila služebná. Na pohled, který se jí naskytl, si připlácla dlaň na pusu a přidušeně kníkla. Navzdory hrůze v očích to však musel být výjev, na který už byla zvyklá, protože neztrácela čas s otázkami ani křikem; ucouvla dozadu, dokořán otevřela dveře, posunkem naznačila, ať všichni hosté ráčí dovnitř a bez dalších prodlev se rozběhla k velkému schodišti na konci haly.
„Měl by tady mít svůj vlastní pokoj,“ vyhrkl ze sebe Paulie, když za sebou nohou zapráskl hlavní dveře. Nemohl si pomoct, musel ten stres nějak ventilovat.
„Jednoho dne snad budu moct říct, že vás rád vidím,“ zaslechli od schodiště. Doktor se k nim přihnal, na sobě narychlo přehozený plášť a pod ním pomačkaný oblek. Jen zběžně si prohlédl rozsah zranění. „Vemte ho dál, cestu vám ukazovat nemusím,“ pronesl kousavě. Platili mu dost, ale měl by dostávat příplatky i za šok a neustálé odbíhání od jiných věcí. I kdyby byl uprostřed porodu, pokud potřeboval pomoc některý ze Salieriho lidí, musel všeho nechat. A Sam Trapani byl jako pacient hotová noční můra.
V operačním sále už bylo rozsvíceno a služebná si kolem pasu vázala bílou zástěru. Chystala různé mističky a vaty a nástroje, ze kterých se Tomovi zatočila hlava. Nemusel být génius, aby si dovedl představit, k čemu jsou ty malé kleště. Takhle blízko operačního sálu ještě nikdy nebyl. Byl docela klikař, když došlo na zranění; kulka ho škrábla, nůž sjel šikovně po kloubech, maximálně mu někdo zlomil nos nebo vykloubil rameno. Kde Sam s Pauliem museli pod kudlu, on to nikdy neschytal tak vážně, aby na to nestačila Sára a její šitíčko.
Se Samem o stůl uprostřed místnosti bezmála hodili. Ten sebou najednou začal zmítat a skoro se jim vysmekl. Paulieho od sebe odstrčil kolenem a oběma rukama se začal sápat po Tomovi. Oči měl podlité krví, ve vlasech se mu leskly střepy a ve tváři byl bledý jako smrt. „Já vás nenávidím,“ zařval, popadl Toma za loket a stáhl ho skoro až k sobě. „Nenávidím. Bože – kurva - jestli přežiju, tak vy ne,“ pokračoval horečnatě, oči výhružně vypoulené. „Zabiju vás oba, do prdele,“ zasténal, když mu doktor lopatky zatlačil na operační stůl a bolest z boku a z ramene se spojily v jednu. „Cazzo, cazzo, cazzo!“ Paulie se k němu přihnal zpátky, od Toma ho odtrhl a ruce mu přidržel.
Bolest Sam nikdy nesnášel důstojně. A Tom už věděl, proč. Služebná, která se bez hnutí brvy stala sestřičkou, přišla s injekcí. Doktor ji odmávl. Sestra se zmateně zarazila, ruka jí poklesla. Nevěřícně na doktora zírala.
„Bože,“ vydechl Tom a pohlédl na Paulieho. „Ani teď? To přece… to přece nejde.“ Paulie už se zoufalým slzám dále nebránil. Jen zakroutil hlavou a držel dál. Tom nepotřeboval, aby mu řekli víc. Mlčky přešel k Samovým nohám a celým tělem je zalehl. Doktor se mezitím nůžkami prostříhal až na kůži.
„Madona mia, no, no,“ vydral ze sebe Sam, když se mu před očima zaleskly kleště. Celý se vzepjal, ale marně. Sil mu navzdory rostoucí hrůze ubývalo. Tom byl rád, že držel nohy, a Samovy prosby a výhrůžky tak slyšel z větší dálky. Celou horní polovinou těla byl opřený o stůl, hlavou se dotýkal studené desky, zuby měl zaťaté tak pevně, až ho rozbolela celá čelist, a paličatě zíral do zdi naproti a ne na to, co se dělo za ním. Stejně všechno věděl.
Uši drásající křik se změnil v zlomený vzlykot. Vulgarismy a kletby přicházely v čím dál pomalejších intervalech, poslední zbytky rozpoznatelné angličtiny spadly do stále obdivuhodně zachované italštiny. Doktor občas pronesl napjaté „ještě chvilku“ a „už to bude“ a Paulie střídavě drkotal zuby a střídavě odpovídal na Samovy květnaté protesty. Ten ze všeho křiku ochraptěl, a v době, kdy mu doktor stahoval obvaz na rameni a sestra vatou odstraňovala zbytky sražené krve na jeho boku, už jenom lapal po dechu. Teprve pak Tomovi došlo, že nohy se pod ním už dávno nehýbou, nesnaží se ho prokopnout zdí, dokonce sebou už ani necukají.
Propadal se do hlubin bezvědomí. Paulie počkal, až se Sam přestane hýbat úplně, a pak nechal čelo dopadnout na desku stolu. Chvilku jen ležel a trhaně oddechoval. Oči měl zavřené a vypadalo to, že by tak nejradši už zůstal. Do postele v pokoji pro hosty Sama dostali na nosítkách, aby ho vystavili co možná nejmenší bolesti, která by ho předčasně nepřivedla do světa bdělých. Teprve pak, když doktor poplácal Paulieho po zádech a povzbudivě na něj kývl, si Tom dovolil pořádně vydechnout. Vnitřnosti se mu zauzlovaly do jednoho velkého klubka, bylo mu zle a pokoušela se o něj slabost.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat