- fandom: MAFIA
- slash: NE
4. Princip
Jindy Paulieho museli nutit, aby dal Samovi prostor na zotavení a rozkoukání. Tentokrát se marod probudil do temné a osamělé místnosti. Žaludek se mu výhrůžně stahoval, kdykoli mu tělem projela vlna bolesti. Když tady byl naposledy, u postele byla židle a po ní se pomalu sklouzával napůl bezvědomý Paulie, do oken bubnoval déšť a on měl další jizvu do sbírky. Oči mu však tehdy sklouzly na jednu konstantu, která v takových chvílích nikdy nechyběla, a přestože by ji někdy nejraději nakopal do míst, kam slunce nesvítí, neuvěřitelně mu teď chyběla.
Prudce se nadechl; vzduch se zasekl v půli cesty a on zadržel dech, aby se nerozkašlal a znovu se neodrovnal. Očima bloumal po místnosti a nic pořádně neviděl. Necítil teplo dalšího těla, neslyšel tiché oddechování, jen otravné tikání hodin. Cítil, jak mu tělem zmítá horečka, a přesto se třásl zimou. Byl sám. Úplně sám. Byl tam zpátky, ve špinavých ulicích a s rozpíchaným předloktím, s děravými botami a hrůzou z těch chlapů v obleku, které kdysi viděl, jak škrtí jakéhosi nešťastníka v postranní uličce.
Nedokázal si spojit, proč byla taková tma, proč byl všude klid. Už to bylo dlouho, co se tak probudil naposledy. Už přes dvacet let, kdykoli se po nepovedené akci vracel do světa živých, spatřoval přátelskou tvář; Vinnieho výmluvné oči a drsné ruce, laskavé doteky, prsty kolem zápěstí, tiché „to zvládneš, kluku“; pak dívčí tvář, nevinnou a usměvavou, s hřejivýma očima a motýlími doteky, a pak jednu ráznou a starostlivou, s tmavýma očima a vráskou na čele, nervózním tlacháním a neklidnýma rukama. Později přibyla ještě jedna; tichá a trpělivá. Ruka kolem ramen a přiškrcený chrapot – „už jsme přežili horší věci“.
Srdce se mu rozbušilo. Byl sám. Byli pryč. Všichni byli pryč.
Z hrdla se mu vydral vzlyk. Pořád neviděl. Všechno bolelo. Nic se nehýbalo. Ani nefoukal vítr. Dovnitř nepronikalo světlo pouliční lampy, mohl být úplně kdekoli.
Vzpomínka na Tomovy výčitky, na hrůzu v jeho očích, na čísi ruce, jak ho táhnou pryč. Zvuk rozbíjejícího se skla a hořícího dřeva. Křik. Možná jeho, možná někoho jiného.
Zradili ho. Jak se sem dostal? Možná už don všechno věděl. Možná se dovtípil. Možná sám pochopil, že Sam s tím neměl nic společného. Že by to neudělal, že by nezradil, že by nemohl a nedokázal a ani nechtěl-
Nebo na konečný rozsudek teprve čekal? Byl na pořadníku? Byli oba dva dávno mrtví? Leželi už někde na dně oceánu, zatímco on měl dostat šanci na vysvětlení?
Srdce mu bušilo čím dál divočeji. Tohle bylo přece dobré znamení. Šance. To bylo to jediné, co žádal. Věděl, že nic jiného si nemůže dovolit. Přikrývka jako by se ho najednou snažila rozdrtit. Trhaně oddechoval a prsty se ji ze sebe snažil strhnout. Jak tohle mohlo být dobré znamení? Co když byli skutečně oba pryč? Ale odešli sami. Byla to jejich vina. Jejich rozhodnutí. On s tím nic nemohl dělat. Snažil se.
Teprve až s druhým vzlykem mu došlo, jak ho všechno bolí. V hlavě mu hučelo a prsty ho brněly, cítil, jak mu tělem otřásá zimnice a po čele stéká pramínek potu, klepal se jako ratlík ve vánici a v uších mu pištělo. Před očima se mu míhaly bílé skvrny.
Najednou – čísi dotek. Příliš nejistý a příliš opatrný na to, aby to byl někdo známý. Sam se snažil mu vytrhnout, ale pořád neviděl. To tady ten člověk byl celou dobu s ním, ve tmě? Možná jedna z výslechových praktik – tma a dezorientace. Možná už tady byl celé dny.
„Otevřete oči, Same,“ oznámil mu ten roztřesený hlas. To leccos vysvětlovalo. Sam se pokusil mu vyhovět, ale bylo to těžší, než si představoval. Pod víčka mu vnikl nemilosrdný záblesk lampy, která by mu jindy přišla slabá a nedostačující. Teď by ji nejradši prohodil oknem. Zasyčel bolestí, ale dech se mu začínal zpomalovat. Doktora znal.
***
Doktor Rasponi si oddechl, když sebou Sam přestal zmítat.
Paulie Lombardo se dal jako pacient vydržet. Při nejhorším si zanadával, pak se omlouval, pak je všechny proklel, omluvil se znovu. Při výměnách obvazů flirtoval se služebnou, dožadoval se pití, tlachal o ničem a stěžoval si, že zakrní. Pobyt na lůžku se vždy snažil zkrátit, a to i když nemohl chodit. Co se nezahojilo, to paličatě nebral na vědomí. Při špatných dnech kulhal a pokašlával.
Sam Trapani byl hotová noční můra. Léků mohl jen omezené množství, a to většinou na rozsah zranění, se kterým ho sem přinesli, nestačilo ani v nejmenším. Všechno si musel protrpět za plného vědomí a on nebyl ten typ, který by předstíral, že to nic není. Z bolesti mu tekly zoufalé slzy, které ho přiváděly k vzteku – o to víc, pokud u toho byl někdo další. Doktor byl rád, že jeho sestřička neuměla italsky, protože to, co Sam někdy vypustil, dovedlo být příliš i pro otrlé.
A pokud byla situace neúnosná, bál se doktor i o svůj život. V takových chvílích byl za Paulieho vděčný. Jenže ten teď místo toho, aby vtrhl k Samovi do pokoje a převzal svou ošetřovatelskou roli, jakmile uslyšel, že se v pokoji jejich maroda něco děje, běžel pro doktora a dotáhl ho násilím až ke dveřím, pak ho vhodil dovnitř pokoje a zabouchl za ním. Rasponi si nestihl dát ani župan, neměl dokonce ani brýle, zkrátka mu vůbec nebylo příjemně a jeho pacient ho mohl každou chvíli začít škrtit… pan Trapani se nedal snadno předvídat. Ale po pár vteřinách mu došlo, že i kdyby se mu Sam vrhl po krku, tak i chlápek jako on by ho snadno přepral s druhou rukou za zády. Brýle ani župan vlastně nepotřeboval. Sam se zabořil do postele a na světlo lampy se nespokojeně kabonil. Vypadal o něco příčetněji, ale pořád se třásl, a bolest, která se mu snažila vydrat z těla alespoň křikem nebo v podobě stížnosti, v sobě zoufale dusil.
Doktorův nepříliš oblíbený, ale o to častější pacient nebyl zvyklý se probouzet sám. Bylo logické, že podle toho i reagoval. A kdyby na tom byli pánové Lombardo s Angelem stejně zle, pak budiž, nedalo se nic dělat. Jenže ti dva byli jen pár metrů od nich, mohli sem klidně přijít. Místo toho pochodovali po chodbě nebo seděli na židlích a mnuli si ruce, takové dvě podivně rozpačité hromádky neštěstí. Přitom jim už před pár hodinami jasně řekl, že se z toho jejich kamarád dostane – a to navzdory tomu extrémně nenadějnému začátku.
Když se Sam uklidnil dost na to, aby nehrozilo, že sobě nebo někomu jinému ublíží, vyšel doktor z místnosti a oddechl si. Návštěvu přežil. Úkosem pohlédl na oba nezvykle neužitečné ošetřovatele na židlích podél stěny. Provinile šoupali nohama jako kluci, kteří sousedovi rozbili okno míčem. A Rasponi si nechtěl ani domýšlet, co se mezi těmi třemi muselo stát. Důvod tam jistě byl, ale stejně si to neodpustil: „Myslím, že kdyby vás měl u sebe, byl by na tom lépe,“ podotkl vyčítavě. Jak očekával, Paulie se ještě víc zmenšil. Pan Angelo si jenom odfrkl. Čím méně toho doktor věděl, tím lépe.
***
Nevěděl, jak dlouho tak ležel, tiše a nehybně. Jestli to byla hrůza z myšlenek, které na něj útočily ze všech stran, nebo z každého poryvu větru, který se opřel do oken, jestli se třásl bolestí nebo vztekem. Chvilky zimomřivého svírání pokrývky se střídaly s horkem, které s ním bez milosti zmítalo sem a tam, vařilo mu vnitřnosti, jen aby je pak zase odhodilo do ledové vody. Každé zarytí prstů do peřiny cítil v pulzujícím rameni, každé nadechnutí mu do boku narvalo rozžhavené železo. Veškeré výhrůžky smrti, kterými počastoval své přátele, se mu vracely na mysl. Byla to jeho poslední slova? Copak by v jeho situaci někdo řekl něco jiného?
Nedokázal si v ten moment, kdy je proklínal, ani vzdáleně představit, že by se jim ještě někdy podíval do očí a cítil klid, přátelství, spokojenost, cosi podivně měkkého a laskavého, čemu se nikdy dřív neodvážil vůbec dávat jméno. Jenže teď byl zase při smyslech – jak rád by nebyl – a jemu bylo zle. Poslal je ke všem čertům, sliboval jim pomalou a bolestivou smrt, zatímco se mu snažili zachránit život, byl by je proklel až do konce věků, kdyby mu tehdy zbývalo sil. A teď byl sám.
Dával si takový pozor. Už tolik let. A přestože se vždycky ohlížel hlavně na sebe, dovolil si tentokrát zaváhat, oddálit hodinu pravdy, donutil se po té zatracené práci s diamanty při cestě zpátky do baru mlčet a trpělivě snášet Salieriho výtky. Už tehdy si to všechno mohl ušetřit, ale pořád mu něco říkalo – že těm dvěma dluží alespoň tohle. Alespoň mlčenlivost, když už nic jiného. Nikdy neslíbil něco, co nedokázal dodržet. Neslíbil Salierimu, že bude donášet, stejně tak neslíbil Pauliemu, že bude donovi lhát. Kryl se z obou stran, před nikým nic neschovával, ale zároveň jim neříkal nic, co nepotřebovali vědět.
Ta banka – o té Salieri nepotřeboval vědět. Ta se ještě nestala a Sam věřil, že se ani nestane. A i kdyby se stala, on byl připravený si hrát na blbce. Nikoho nekryl, nikoho nenaprášil. Bylo to fér. Cosi v podvědomí ho popíchlo, když tehdy po akci s takzvanými diamanty odvážel dona, zatímco Paulie s Tomem je tiše pozorovali. Něco mu říkalo, že se právě cosi stalo, že by si měl dávat pozor, že způsob, jakým se na něj ti dva dívali, se mu ani trochu nelíbil. Jenže pak strávil dvacet minut za volantem, protože ho don potřeboval vypeskovat jako malého fracka a nutil ho objíždět blok pořád dokola, dokud mu nevyčetl všechno, na co si vzpomněl. Sam si nepamatoval, kdy naposledy mu bylo tak mizerně. Byl tehdy rád, že ti dva blbci se rozhodli jet vlakem. Takhle byla jeho hrdost sice v troskách, ale aspoň si mohl v klidu a osamění lízat rány. Další dva dny strávil u sebe v klubu a snažil se dovolat Pauliemu. Marně. Myslel si, že se ten idiot jenom nasral, což by mu koneckonců bylo podobné. Tommy měl pár dní volno a zdržoval se doma s rodinou – a oni byli domluvení, že pokud to nebude vyloženě nutné, nikdo mu domů volat nebude.
To ráno, kdy k němu přišel Tom, udělal Sam něco, co si už hodně dávno zakázal. Svěřil se. Málokdy se rozhodoval bez zdlouhavého uvažování o potenciálních následcích. Ale když už to udělal, většinou se mu ulevilo. Čím víc se snažil vyhovět své hlavě, tím těsněji se mu stahovalo srdce.
Don se o něm dozvěděl všechno, protože se ho kdysi snažil zabít. Frank a Vinnie a Luigi, ti se ochomýtali kolem a dohlíželi na něj. Ani u jednoho z nich si Sam nemohl vybrat, jestli se dozví něco o jeho minulosti nebo ne. Když se k rodině přidal Paulie, nehodlal ho Sam zasvěcovat. Ne když byl konečně v takové pozici, kdy si mohl dovolit něco zamlčet. Jenže Paulie se to dozvěděl jinak. Tom byl za ta léta jediný, komu to Sam prostě řekl.
Ti dva mu neprokazovali nic než přátelství, už tolik let. Myslel si, že tentokrát udělá něco víc, než že ze sebe bude dělat blbce, když se něco podělá. Pasivní přihlížení najednou nebylo dost. Chtěl tentokrát pomoct. Protože ten den, kdy by si ho Salieri pozval na kobereček a dal mu ten příkaz, kterého se Sam bál, se blížil mílovými kroky. Nechtěl jít proti donovi, nechtěl odpravit své kamarády. Nechtěl, aby k tomu měl důvod. Vždycky se mohl spolehnout na to, že Salieri nedělal nic bez pádného důvodu; jeho jediná malá útěcha. Mohl se pokusit o zachování míru, a o to se i pokusil. Nemohl by Salierimu vymluvit odpravení jeho kamarádů, ale mohl kamarádům vymluvit nějakou pitomost, která by donovu ruku k tomu konečnému kroku donutila.
Jednou jedinkrát se nechtěl ohlížet jenom sám na sebe, a bude to zároveň naposledy. Vtipné.
Nakonec ho don odpraví za to, co celý život úzkostlivě dodržoval. Byl loajální. To v tomhle byznysu odjakživa stačilo. Nemusel umět prakticky nic jiného, a jako čtrnáctiletý kluk se na to upjal. Netrhl se, nepodváděl, nezradil, nemluvil. A přesto bude hnít v nějaké díře a nebude to stáří, které ho tam dostane. Větší část svého dětství se pomalu zabíjel, a čím byl starší, tím víc lpěl na životě, tím víc se bál zbloudilé kulky nebo bomby v autě, nože v zádech, provazu kolem krku. Všichni se báli. Byla to smrt. Sam takhle nechtěl skončit.
Dokázal si – v temnotě vlastní mysli a vlastního pokoje – přiznat, že jeho místo nikdy nebude na úplném vrcholu žebříčku jejich organizace. Párkrát ho napadlo, že by to byl on, kdo převezme Salieriho byznys. Ale taky nebyl slepý. Svým pochybným nástupem do rodiny si vysloužil nálepku, které se už jakživ nezbaví, i kdyby od jeho poslední dávky uběhlo padesát let.
Salieri se na něj nikdy nepřestal dívat jako na toho špinavého zoufalého kluka, kterého Vincenzo musel zamknout ve sklepě, aby se nesnažil dostat další dávku. Sam měl jako kluk výdrž, dovedl využívat situací a schovávat se všem na očích. Navíc byl opatrný a mlčel. Nikdy se nedostal ani na záchytku, natož za mříže, a i když měl strach o svůj život, nikdy nepromluvil o tom, co tehdy viděl, čím by mohl Salieriho kompromitovat. Jenom jeho věrnost mu vysloužila zvláštní zacházení. Že ho Salieri neodpravil, ale hodil ho do svérázné péče Vinniemu, ten se ho ujal jako vlastního syna a postavil ho na nohy. Od té doby o něm nikdo nikdy nepochyboval, když došlo na loajalitu. Ale nikdo mu taky nevěřil, že si udrží odstup od toho svinstva, ze kterého ho museli v první řadě vytáhnout.
Frank se na něj vždycky díval s jakýmsi despektem a nedůvěrou, přestože se znali řadu let. Tak se Sam snažil dvakrát tolik. Stal se profesionálním střelcem. Nestěžoval si. Dával pozor. Moc nemluvil. Dodržoval i ta nejmenší pravidla, i když se jednalo jenom o užívání vulgarismů. Sám sobě připomínal vraha ve vězení, který si na ceně přidává extrémně dobrým chováním. Že si možná zkrátí pár roků. Sam si jich chtěl trochu přidat. A dařilo se.
Osvědčil se jako vyjednavač, stratég. Mluvil jenom, když to bylo nutné a když měl co říct. Neodmlouval, ale aktivně se účastnil plánování akcí, navrhoval lepší řešení pro organizaci, nikdy jen pro sebe. Dohlížel na muže, kteří mu byli přiděleni, bez milosti odpravil toho, kdo ztratil cestu a věrnost vyměnil za policejní ochranu nebo kšeftování se zapovězeným zbožím. A když došlo na nejhorší a on byl v nebezpečí života, nikdy nezklamal, nikdy nic neřekl, nikdy se nedal zlomit. Protože sebevíc se bál smrti, představa toho, jak ho chladnokrevně odpravuje jeho kamarád, nebo někdo, kdo mu stejně dobře mohl být jeho tátou, ho vždy udržela příčetného. Kdykoli se ocitl v takové situaci, nebylo žádné dobré východisko. Vždycky ho čekala smrt. Ať už by mluvil nebo ne. Ale bolelo by to o něco míň, kdyby tu spoušť mačkala neznámá nebo nepřátelská tvář.
S příchodem Paulieho se rozdíly mezi Samem a ostatními členy o to lépe vykreslily. V porovnání s jinými byl najednou nedocenitelný. Stejně jako většina členů ani on neměl dokončené základní vzdělání, ani on se nikdy nedostal za hranice města, ani on pořádně neuměl anglicky – to, co uměl, se naučil na ulici a to nebylo nic, co by se mu v trochu vyšší společnosti kdykoli mohlo hodit. Ale byl mezi ním a ostatními jeden podstatný rozdíl. Za první vydělané peníze si nekupoval holky ani chlast ani auto ani barák, ale hodiny anglického jazyka, hodiny účetnictví, které k smrti nesnášel. Celé dny trávil psaním a čtením, doháněním všeho, co bylo jiným naservírováno na stříbrném podnose. Rozšiřoval si obzory a neustále si přidával na ceně, ale nikdy nepřestával dbát na to, aby se nejevil příliš ambiciózní. Možná se mu kdysi zalíbila představa, že by jeho život nezávisel na rozhodnutí někoho jiného. Že by byl svým vlastním šéfem, že jeho slovo by bylo zákonem. Ale terč na jeho čele by nezmizel tak jako tak. Jejich don měl na sobě největší terč ze všech – s tím rozdílem, že mezi tím terčem a jeho nepřáteli stálo více těl, více živých štítů. A i ty jednou došly.
Chtěl se smířit s touhle rolí – ne dokonalý adept, ale nejlepší dostupný. Důvěryhodný. To, co na sobě mohl zlepšit, na tom pracoval. A to, co mu nebylo shůry dáno, se snažil vyvážit. Víc dělat nemohl.
Neměl žádnou jinou výhodu než užitečnost. V byznyse se neohlíželo na city. Snad by měl šanci, kdyby byl donovým pokrevním synem, snad jedině tehdy by se mohl bát jen o trochu méně než ostatní. Ale nepodmíněná láska druhého člověka byla něčím, co Sam nikdy nezažil a ani se to zažít nesnažil. K ničemu to nebylo. Vincenzo, který ho od čtrnácti bezmála přijal za svého, by ho dokázal zastřelit, kdyby se Sam zprotivil rodině.
S holkou se vyspal nebo s ní chodil, ale nikdy si k sobě žádnou nenastěhoval. S ostatními členy rodiny se stýkal jen tolik, aby si byl jistý, že to nepřeroste v nic jiného. Měl všechno pod palcem. Nikdo na něj nemohl.
Ale pak přišel Paulie, který místo aby ho nechal, ať si dá další dávku morfia a vyslouží si tak dvě kulky do hlavy, tak s ním strávil týden v pokoji a bránil ho vlastním tělem.
A pak tady byl Tom, který se jako začátečník vydal do motelu plného ozbrojených chlapů, aby Sama zachránil. Který společně s Pauliem prohledal celou farmu, aby Sama našel. Tom, který nezabil nedůležitou holku, jen protože ho o to Sam požádal, přestože si tím vědomě podepisoval ortel smrti, kdyby se na to přišlo. Tom, který ho měl společně s Pauliem za svědka na svatbě. Tom, jehož dcera mu vytrvale skákala po nohách a zbožňovala jeho jistou náruč, a která mu říkala strýčku a rozhodně ho neměla ráda jen, protože byl čistej od fetu.
Celý život si dával pozor a teď to takhle posral. Léta si držel odstup a klidnou hlavu, pořád se vracel nohama na zem a nedovolil si zapomenout, že veškeré úsměvy a vtipy a dobré chvilky mezi přáteli mohly být už během pár hodin minulostí. Mezi pevným přátelstvím třech chlápků a mezi jejich vzájemných masakrem stál jenom don a jeho rozhodnutí.
Paulieho bylo jednoduché mít rád. Jeho smích byl nakažlivý a jeho energie záviděníhodná. Neměl žádné ambice a dokázal dodržovat ta nejzákladnější pravidla. První hřebík do Samovy rakve. Když spolu za sebou měli deset společných let, byl si jistý, že pro sebe našel dokonalého parťáka. Takového, který ho měl – podle všeho upřímně – rád, který mu věřil, který mu kryl záda, ale zároveň se ho nesnažil v ničem předčít. Nehrál si na něco, čím nebyl, zůstal na své vlastní straně hřiště, čímž si získal sympatie jak dona, tak Sama.
V momentě, kdy se k nim přidal Tom, neměl Sam žádné starosti. Jejich nový řidič působil jako vyplašené štěně. Rád se za něj zaručil. Sice nikdy výslovně neřekl proč, ale viděl, že Tom byl skvělý řidič, a kde Sam by se už popáté vyboural, on vybral zatáčku a ještě zmátl jejich pronásledovatele, a to aniž by se vůbec o něco otřel. Někoho takového bylo třeba. Navíc se jim osvědčil. Považoval ho za dalšího člena, jehož jméno si bude pamatovat a s kterým nebude příliš chodit do styku, pokud se Samovi podaří dostat se z role vojáka na post caporegime, který si bude hledět vlastních obchodů a odvádět podíly, a ne dělat špinavou práci pro dona. To mohl přenechat Pauliemu a jejich taxikáři.
Bylo to až po jejich zpackaném výběru v motelu za městem, kdy mu došlo, že Tom nebyl druhý Paulie. Tom byl hrozba. Někdo, v porovnání s kým Sam blednul takovou rychlostí, až by se jednomu zatočila hlava. S dalšími a dalšími úspěchy se Sam začínal děsit dne, kdy se stane navzdory vší snaze postradatelným, nahraditelným. Kvůli chlapovi, který to, co si Sam musel vydřít, dostal přímo pod nos.
Trochu ho těšilo, že jim to nevyšlo s tím synem radního… Tom byl ještě nováček a Paulie se zachoval zbrkle. Alespoň bude jasné, jak by to vypadalo, kdyby se jim předalo velení. Samovi by se tohle nestalo. Ale pak se do toho musel vložit. Tom měl jít do bordelu, kde ho nikdo neznal a odkud měl podstatně větší šanci se dostat, a on musel na pohřeb mezi tucet lidí, kteří ho mohli poznat a sejmout ještě u dveří. Pozvolna si měnili role. Sam po něm musel uklízet. Sam měl odvést pozornost, aby Tom vyvázl se zdravou kůží, ne naopak. Sam byl neoficiálně degradován.
Začínal Toma nesnášet. Jak mu příležitosti padaly do klína, jak se mu dařilo, na co sáhl. Jak se Salieri přestával otáčet k Samovi, jak se přestal ptát na jeho názor. Sam se nesměl stát nahraditelným. Nehodlal to tak nechat, nehodlal se vzdát bez boje. Muselo tady být něco, co by se dalo použít. Nikdy by nejednal přímo proti němu. Tom byl stále členem organizace a choval se tak, jak po něm chtěl Salieri. Sam by mu musel pomáhat, i kdyby nechtěl. Tak to chodilo. Pokud by Tom neuspěl, utrpěla by celá rodina.
Tak ho požádal, ať tu udavačskou holku nezabíjí. Ať ji nechá jít.
Samovi byla ukradená.
Tom se chápavě usmál a slíbil, že udělá, co bude moct. A Sam dostal, co chtěl. Tom nebyl tak věrný. Nebyl tak cenný, jako se zdál. Nesplňoval tu nejdůležitější podmínku. To by se jednou mohlo hodit, až by se Salieri rozhodoval – protože ten obávaný okamžik vždycky nastal, ať už dřív nebo později. I pro Franka, donova nejbližšího přítele, ten den nadešel, když přišel o to, co ho dělalo nepostradatelným. Mohl být užitečný a schopný jak chtěl – ale bez věrnosti to nestálo za nic. Sam Tomovy změkčilosti nechtěl využít bez záminky, ale chtěl mít nějakou jistotu, nějaké eso v rukávu, které by mu mohlo zachránit život, když by na to došlo. Nikdy dřív kvůli tomu výčitky nemíval. Bylo to logické. Prostě se jenom staral sám o sebe. Neútočil, jen se bránil.
Z hrdla se mu vydralo zavrčení. Pořád mu byla zima, pořád drtil deku a zuby mu drkotaly.
Dluhy mu u Toma za roky jedině rostly. Stejně tak u Paulieho. Že ho vytáhli z motelu a z té farmy, to byla jedna věc. Ale nikdo Paulieho nenutil, aby mu dělal ošetřovatelku. Nemusel Sama zvát na drinky ani ho představovat svojí mámě, nemusel se o něj strachovat a u doktora mu dělat společnost. Nikdo nenutil Toma, aby Sama dotáhl do kostela jako jednoho ze dvou svědků. Nikdo po něm nechtěl, aby si Sama vlastními silami tahal do svého soukromého života. Aby mu do náruče cpal svou milovanou dceru.
Zachránit život v přestřelce, krýt záda, nikoho neprásknout, půjčit cigaretu a zahrát si karty – to bylo nabíledni. To se od nich všech čekalo. Ale všechno ostatní, co dělali ti dva blázni, na něj bylo příliš.
Když se Sam zotavil z jejich krvavého výletu do přírody, potkal na dostizích Michelle. Vrhla se mu kolem krku a děkovala za záchranu života. Vzpomněl si přitom na Tomovy roztřesené ruce, jak ho k sobě tiskl na korbě náklaďáku, jak mu neustále domlouval, že to zvládnou. Jak se mu nechtělo jít po tom všem domů k Sáře a nevědět, co se bude dít dál. Sama popadl vztek, kterému jen málokdy dával průchod. Vztek nad jejím takzvaným vděkem. Že se vrátila a ohrozila tak s úsměvem Tomův život, že takhle oplatila jeho laskavost. Protože Sam ho požádal. Odtáhl ji stranou, pak do auta. Pochopila ho po svém a laškovně na něj mrkala. Nestihla vydat jediný zvuk, když jí podřízl krk. Paradoxně se mu ulevilo. Něco ze svého dluhu Tomovi splatil. Sice na něj od té doby nic neměl, ale… bylo mu lépe. Neuklízel tehdy po Tomovi, ale po sobě.
Před akcí v hotelu Corleone považoval Tomův souhlas s ušetřením Michelle za znak nepřítele organizace. Teprve na dostizích to viděl jinak, teprve když jím otřásla vlna ochranitelského vzteku nad tím, jak snadno Michelle zapomněla na Tomovu oběť. Když přestal uvažovat a snažit se vidět za několik rohů a řídil se jenom instinktem, cítil, že tehdy nezískal nepřítele pro rodinu, jehož pád by mohl znamenat jeho vlastní vzestup, ale že naopak získal přítele pro sebe. Tom by možná neumřel pro Salieriho. Ale umřel by pro Sama.
Protože byli přátelé. Samovi nic nedlužil. Prostě ho měl rád.
A kde dřív tohle Sam bral jako projev slabosti, najednou se mu ze sebe dělalo zle.
Nevěděl proč. Pravidla zůstala stejná. Byznys se nezměnil. Pořád platilo vše, v čem Sam vyrůstal a před čím se tak úzkostlivě chránil. Ironií osudu mu člověk, který mu byl nebezpečný, opakovaně zachraňoval život. A Sam dělal totéž. Nechtěl ho vidět umírat. Nechtěl o něj přijít. Nechtěl přijít o Paulieho. Chtěl to všechno.
Jenže tomuhle posranému přátelství se nedalo věřit. Co když je oba začne otravovat? Co když ho prostě přestanou považovat za kamaráda? U dona si mohl být jistý, že se ho nezbaví, dokud mu Sam bude mít co nabídnout. Tohle mohl ovlivnit, na tohle měl dopad, mohl pozorovat náznaky a podle nich se zařídit, měl nad tím jakousi kontrolu. Ale city. Copak ty se dalo předvídat? Byl jim na milost. Sam to nesnášel. Nedalo se ani popsat, jak moc.
Chtěl vědět, že jsou v pořádku. Že měli aspoň dost rozumu a zdrhli. Jestli ano, bude to všechno snazší. Pro Sama, pro dona, pro celou rodinu. Bude jednodušší přestřihnout pouta.
***
Tom si nebyl jistý, jestli byl dobrý nápad nechávat ten první krok zrovna na Samovi. Jenže oni dva měli jasné priority, které si protiřečily, a Paulieho priority si momentálně mířily na hlavu. Tom se nemohl prostě sebrat a zmizet a doufat, že ho někdo neuloví. Pokud uteče, jako by se přiznal. A vystaví tak nebezpečí i Paulieho, který utéct odmítal.
Mohutně si povzdychl. Měl by je prostě sejmout oba dva a odtáhnout. Zadíval se do dveří a mračil se. Opíral se lokty o kolena a prsty měl pod bradou spojené do stříšky.
„Jo, chtěl jsem,“ zamumlal Paulie najednou, v tichu chodby se jeho hlas rozlehl, i když mluvil sotva hlasitěji než šeptem. „Chtěl jsem se trhnout. Ale mám tady nějakou zodpovědnost. Ta banka mě měla vytrhnout ze stereotypu.“ Zašoupal nohama, očima provrtával špičky bot. „Všechno bylo tak nějak na nic, chtěl jsem někam do prdele. Sam vypadal v pohodě, tys vypadal v pohodě, klidně bych mohl odtáhnout a hovno by se stalo, a najednou drogy. Ta banka pak nebyla, abych zdrhl, ale z trucu. Z nasrání. A vím, že tys do toho taky šel z toho samýho důvodu. Proto seš teď tak vytočenej, že jo. Don mě nasral tehdy, a sere mě už nějakou dobu. Tím, jak ho nezajímá, co všechno by se mohlo stát. Kolik mladých do toho spadne, protože jsou prostě tupí jak tága. Kolik bordelu to vyvolá, kolik… smrti. Další a další smrti. V naší čtvrti. Sam by nebyl jedinej, kdo by do toho spadl. Ze starýho se stává zkurvenej Morello. Jen ještě ten oblek mu chybí. Přestal na nás dávat pozor, Tommy. To není dobrý. To není vůbec dobrý.“
Chvilku bylo ticho. Dýchali oba povrchně, takže bylo slyšet tikání hodin z prvního patra. I pírko by mohlo dopadnout na zem a vyděsit je k smrti. Paulie prudce vstal ze židle. „Myslím, že bychom měli jít za Samem a vyříkat si to. Čím víc času má na přemýšlení, tím hůř se pak rozhodne,“ prohlásil s jistotou, kterou docela určitě necítil.
„Jak hůř?“ potřásl Tom hlavou.
„Von se k tomu, abych se zachoval jako bezcitnej hajzl, musí napřed vyhecovat,“ pokrčil Paulie rameny. „Tommy, kdyby byl takovej, jakej se dělá, tak pro něj neuroním ani slzu a určitě ho nebudu cpát k doktorovi.“ Tvářil se rozhodně a nejspíš poslední hodinu strávil v poněkud nadějnějších a pozitivnějších myšlenkách než Tom. „Takže bychom mu neměli dát čas ani možnost. Jdem. Jestli bude nasranej, je to vlastně dobrý znamení.“
Nasranej Sam byl všechno, jenom ne dobrý znamení. Ale Tom si to nechal pro sebe. Využil Paulieho přílivu hrdinství a nechal ho do pokoje vstoupit jako první. Chvilku ještě postál za rohem a přemýšlel, jestli by se nakonec neměl sbalit, dokud si ho ani jeden z nich nevšímal. „Vy hovada, vypatlaný tupý hovada!“ zaslechl z pokoje. Dobrý znamení, ušklíbl se a vstoupil. Sam ležel v posteli, zabalený do deky, v očích vražda a na rukách naběhlé žíly. Jestli z toho, jak svíral přikrývku, nebo ze samého vzteku, se nedalo odhadnout. „Jak to teď asi vypadá? Jsem váš capo, kurva, jak to vypadá, když se najednou zdekujete, vyberete posranou banku a prachy narvete ke mně? Mám za vás odpovědnost! To jste se mě chtěli ještě do toho všeho zbavit? Kazil jsem vám srandu?!“ křičel.
Tom s Pauliem si vyměnili významný pohled. Pak se jako jeden muž podívali zpátky na zafačovaného Sama v posteli. Nepadlo jediné slovo. „Tohle,“ zasyčel Sam a ukázal na sebe, „byly jenom výčitky, tak na mě tak blbě nečumte. Že bys to takhle nedomyslel ty,“ otočil se k Pauliemu, z očí mu sršely blesky, „tomu bych i věřil. Ale že bys to takhle posral ty,“ trhl hlavou k Tomovi, „takový nadějný,“ ušklíbl se, „kterýmu to pálí,“ protáhl posměšně a Tom měl pocit, že z každé slabiky vidí kapat jed, „tomu se těžko věří. Tohle byl buď plán, jak mě dostat pod drn, nebo jste tak tupí, že už jenom za to byste oba měli chcípnout.“
Tom by ještě před hodinou uvažoval, že je načase vytáhnout zbraň, ale když pohlédl na Paulieho, zarazil se. „Vidím ti na očích, že to zvažuješ, Tommy,“ pronesl Sam najednou, a v porovnání s předchozími slovy byl ledově chladný. „Na co čekáš? Jsem přece hrozba. Tak do toho!“
„Hrozba,“ zopakoval Tom nevěřícně. „Jo, protože se bojím, že nás práskneš a já přijdu o svoje děcko. Kdybys nebyl hajzl, tak jsem v pohodě.“ Tom se většinou držel hodně zpátky, když měl někomu vynadat. Mnohdy se spokojil jenom s pár pasivně-agresivními pošklebky, pokud někdo něco posral, ale nikdy nebyl vyloženě agresivní. Sam ho z jeho zvyků dokázal vytrhávat s nebývalou spolehlivostí. Ten člověk ho dovedl vždycky pěkně vytočit, a ještě měl tu drzost a nic si z toho nedělal.
„Ty moc dobře víš, jak to myslím,“ zavrčel Sam. Tom věděl. Ne protože by Samovy domněnky byly pravdivé, ale protože už si Tom dovedl za ta léta domyslet, jak ten idiot přemýšlel.
„Já se tě nikdy nesnažil vystrnadit nebo nahradit, Same. Od samého začátku mi na vás dvou záleželo. A když jsem si musel vybírat… vždycky jsem si vybral vás. Nezabil jsem tu holku, protože jsi mě požádal. Šel jsem s Pauliem do tý banky, protože potřeboval krýt záda. A taky jsem byl nasranej, že nás don obešel. To už víš,“ dodal a pokrčil rameny, jako by to byla nejjasnější věc pod sluncem. Pro něj prostě byla.
„Takhle to ale nefunguje. Naše věc nepřežívá na citech a přátelství,“ Sam ta slova vyloženě vyplivl, „celý tenhle byznys funguje na principu, kterej vy dva pořád nejste schopný pochopit.“
„Kdybychom se toho principu drželi, tak jsi dávno pod drnem!“ utrhl se Paulie a rozhodil rukama do stran. „Byl bych dávno na posraný Havaji, kdyby nebylo těch drog. Zůstal jsem, protože na tebe mám dohlížet. Já tě z toho dostanu klidně podruhý. A potřetí, pokud to zase posereš. Ale don už ti druhou šanci nedá, to víš. Ty v tom snad chceš zůstat sám? Teď, když ti to bude všechno chodit pod rukama?“
Zavládlo krátké, ale stejně tak dobře nekonečné dusné ticho. Slova dopadla, roztočila kolečka, která se už nedala zastavit, celý mechanismus se dal do práce a Samovi se zúžily zorničky jako nějaké hodně nasrané pouliční kočce. „Chceš, abych zradil někoho, kdo mě z toho dostal?“ procedil pomalu a výhrůžně, jako by Paulovi dával možnost to vzít zpátky.
„Hovno!“ odsekl Paulie podruhé, tentokrát ještě vztekleji. Nebylo cesty zpět. „Dostal ses z toho sám. Co udělal don? Posadil si před sebe čtrnáctiletýho cápka a řek‘ mu, že se buď vyhrabe z fetu, nebo dostane kulku do čela. Když jsi schytal nůž do žeber a doktor tě sjel morfiem, don tě chtěl odprásknout. Měl jsem to udělat já. A já to neudělal. Protože takhle by tady brzo nikdo nezbyl,“ zatímco mluvil, pochodoval po pokoji sem a tam. Krev na rukou už byla zaschlá a on ji nepřítomně odlupoval. „Salieri dřív odpravoval jenom zrádce,“ ztišil hlas a konečně se zastavil, zadíval se z okna. „Teď chce sejmout každýho, kdo se mu trochu nelíbí. Zapomněl, že si každý neseme něco na hrbu. Můžeš mu nás dva předhodit a doufat, že ti to sežere, že si tě u sebe nechá. A dál můžeš žít posranej strachy, kdy mu přeskočí a von se tě bude chtít zbavit.“
„Moc kecáš,“ odbyl ho Sam, ale o nic víc se nepokoušel. Tom je tiše pozoroval.
„Tady to nemusí skončit,“ dodal Paulie měkce. „Kdysi jsme si to slíbili.“
„To jsme byly děcka.“
„A kvůli tomu dětskýmu slibu jsme to dotáhli až sem. Tady to nemusí skončit.“
Tom sice nevěděl, o jaký slib se jednalo, ale dovedl si představit, co obnášel. A navzdory tomu, jak nad ním Sam opovržlivě mávl rukou, bylo zjevné, že mu onen slib nebyl úplně lhostejný.
„Jednou ty, jednou já,“ zavrčel mu Paulie do tváře, když se přes něj Sam pokusil dostat ven z pokoje. Nebylo jim ještě ani dvacet. „Jedině takhle se z toho neposerem,“ dodal a srazil ho k zemi, kde ho přišpendlil, dokud sebou Sam nepřestal zmítat. Pak, když vlna zoufalství pominula a Samovi se na pár hodin uklidnila krev, když se chvíli cítil zase jako člověk, který netoužil jenom po jehle, ale i sprše, sendviči a šálku kávy, po měkké posteli a klidném bezesném spánku, když přežil další den uvězněný v pokoji s Pauliem, jedině tehdy toho blázna přestal proklínat. Jedině pak se na něj dokázal podívat s vděkem a důvěrou. Sam si tehdy uvědomoval (jen tak vzdáleně, matně), že tohle určitě nebyl Salieriho nápad – držet ho v izolaci, dokud nejhorší nepomine.
„Jednou ty, jednou já,“ hlesl, když ležel bezvládně na zemi a sledoval, jak z Paulieho zaťatých pěstí odkapává zčásti jeho krev, zčásti Paulieho vlastní.
„Jednou ty, jednou já,“ slyšel Sam kdesi z dálky, když ho někdo podepíral a tahal nahoru, všude okolo jen sláma a krev a bolest, déšť a zima a roztřesené hlasy obou jeho přátel a zvuk samopalu, pod zády tvrdá korba náklaďáku a za dveřmi smrt.
„Jednou ty, jednou já,“ hekl sice otráveně, ale upřímně, když táhl Paulieho z přeplněného baru. Málem tehdy došlo na nože. Paulie se sice dokázal ubránit holýma rukama, ale ne v takovém stavu. Nevěděl ani, jak se jmenuje.
Sam dlouho mlčel. A pak – protože o Pauliem nikdy nepochyboval – se rovnou podíval na Toma u dveří. „Posranej taxikář,“ pronesl pohrdavě.
„Nevděčnej parchant,“ oplatil mu Tom, ale rty už se mu protahovaly v úsměvu, stejně křehkém jako jejich čerstvé příměří.
Sam chtěl, aby to bylo tak jednoduché. Aby pro jednou nemusel počítat a přemýšlet on. Aby se mohl nechat vést. Ale tohle byl Paulie. Neměl by se nechat unést planou nadějí. A přesto – bylo to poprvé, co ho Sam poslouchal, co ho poslouchat chtěl, co ho jeho pud sebezáchovy nepohlavkoval a nekřičel na něj, ať se hlavně stará sám o sebe. Poprvé, co by na Paulieho plán rád přikývl a neměl žádných námitek, pochyb, posměšků. Byl to Paulieho způsob přežití: nikdy se nevzdával. Vždycky viděl východisko. A pokaždé se k němu nějak dostal. Z obklíčení, z vážného zranění, z bezvýchodné situace, z vězení. Kde Sam už se dávno přestal snažit, Paulie šel dál, dokud nedosáhl svého. Ztěžka polkl a zhluboka vydechl, jak z něj prchalo napětí. Nevěřil, že to někdy řekne, ale… „Jaký máš plán?“
Paulie nevypadal, že se mu ulevilo. Naopak. Ramena měl skleslá a on si ztěžka dosedl do křesla u zdi. Tom si sedl do nohou Samovy postele.
„Nebude se vám to líbit,“ přiznal Paulie na okraj.
Sam se rozhlédl po pokoji. Jen kousek od něj neseděla a nezahřívala mu nohy hrozba, jeho nevyhnutelná záhuba, jeho náhrada, řidič nebo lidský štít. Seděl tam Tom, bledý jako smrt, ale rozhodnutý riskovat pro tenhle rozhovor (který mohl dopadnout jakkoli) úplně vše.
V křesle naproti nim nebyl snadný terč, mlátička, ani příčka kariérního žebříčku, o kterou se Sam mohl kdykoli opřít. Byl tam Paulie, na čele znepokojená vráska, na rukou Samova schnoucí krev, jak se ji snažil udržet v jeho těle. Sam jenom zakroutil hlavou. Celou dobu se řídil špatným principem.
„S tím počítám,“ usmál se. „Ale stejně to zkus.“
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat