- fandom: MAFIA
- slash: NE
1. Smrt klubu Palermo
„Tommy! Co ty tady!“ přivítal ho vrátný Kyle jako svého bratra. Tom se na tu hlučnost, se kterou se ten chudák evidentně narodil, jenom celý přikrčil. Hlava ho třeštěla. Když došel v noci domů a všude bylo ticho, nemohl si pomoct; pár sklenek do sebe vykopl, aby se konečně přestal třást a mohl si lehnout ke své ženě, jako by se nic nestalo. Jenže z pár sklenek se stalo více sklenek a on se ráno probral na gauči, když někdo prudce odhrnul závěsy. Jediný pohled mu stačil k tomu, že bylo jenom dobře, že se neobtěžoval jít do ložnice. Hned by putoval zase zpátky. Po snídani, kdy ho Sára dráždila vůní smažených vajíček a slaniny a kdy se on úzkostlivě držel jenom černé kávy, si šel pro kabát. Vrátil se pak do kuchyně, kde Sára četla noviny. Jen se k ní opatrně přiblížil, aby se jí nezachtělo ho svým ostrým loktem poslat do kolen, a nesměle jí vlepil pusu do vlasů. Úsměv schovala v hrnku s čajem a on mohl s relativně čistým svědomím opustit dům.
Dokud popíjel sám, většinou se pak, až dosáhl své hranice, schoulil do jednoho malého sebelítostivého klubka a přečkal do rána. Na kocovinu si druhý den nestěžoval a tak obecně dle svého názoru žil jako chlap a platil za své chyby. Když chodíval pít s Pauliem, mělo to do neškodného posedávání hodně daleko. Byla by naštvanější, kdyby včera s Pauliem zůstal.
Žaludek měl nepříjemně prázdný a pach cigaret rozhodně nepomáhal. Možná by v klubu mohl ukrást další hrnek kafe. Od doby, co klub Palermo spadal pod Sama, tam vařili hodně silnou kávu. Ve střízlivém stavu by ho to možná porazilo, ale teď to vypadalo jako jeho jediná šance, jak se dnes postavit na nohy.
Ne že by šel do klubu vyloženě pro kávu. Měl se sice stavit za Pauliem, ale přece jen tam předešlý den nechali auto. Chtěl se ujistit, že zahladili veškeré stopy. Že tam Paulie nepoztrácel polovinu lupu, například.
Nenápadný lok silného kafe a kontrola auta, tak zněl plán. Jenže pak tady byl Kyle. „Jsem myslel, že jak seš jednou v chomoutu, tak s klubem máš utrum!“ hulákal dál. Byl to hodný kluk. Opravdu. Ale nedokázal regulovat svou hlasitost a velice snadno zapomínal, kde jsou nějaké hranice. Všichni v rodině věděli, že poznámky ohledně Tomova soukromého života si nemohl dovolit nikdo, ani jeho nejbližší přátelé, natož usmrkanci Kyleho rázu.
„Tenkej led, Kyle,“ zavrčel, a vrátný poslušně zmlkl. Přiblblý úšklebek mu zůstal, ale Tom ho bez něj ještě nikdy neviděl, tak se nerozčiloval.
Jak se Tom obával, hluk přilákal větší pozornost. Sam se vyklonil z kuchyně, v ruce hrnek. Přes tvář se mu mihlo překvapení, ale vzpamatoval se rychle. Tom si povzdychl. Teď už nemělo smysl utíkat. Poraženě zamířil do kuchyně. Hned ve vchodu mu usměvavá servírka vtiskla do dlaní šálek kávy.
„Šéf mě požádal, ať vás…“ začala poslušně.
„Jdu k němu, jdu k němu,“ zabručel. „Díky,“ zdvihl šálek jakoby v přípitku a pokusil se o co nejméně kyselý úsměv. Netušil, že Sam tady bude už ráno. Začínalo to skvěle.
S klepáním se neobtěžoval. Sam by poznal, že má Tom černé svědomí, kdyby se zničehonic naučil respektovat jeho pravidla. Jak čekal, Sam na jeho způsoby jenom přimhouřil oči, ale nijak je nekomentoval. „Tebe jsem tu nečekal. Ale jsem rád, že jsi tady,“ přivítal ho nakonec. Sotva se Tomovi uklidnilo srdce, najednou jako by se mu rozběhlo hlavou proti hrudnímu koši a snažilo se proskočit ven. Polkl kávu a málem se zadusil. „Vždycky zapomenu, že jste s Pauliem bačkory,“ usmál se Sam, ale oči měl chladné a hlas pořád stejně odměřený. Tom se rozkašlal. Nebyl ještě v suchu. Sam se uměl kontrolovat. Kde Paulie dávno skákal po krku, on dokázal udržet kamennou tvář. „Chtěl jsem s tebou mluvit. Teda původně jsem si chtěl promluvit s Pauliem, ale ty vypadáš, že bys mohl i poslouchat.“
„Co se děje,“ zachraptěl Tom nakonec. Byl rád, že udýchanost a přiškrcenost může svést na kofeinovou bombu a ne na černé svědomí.
„Když jsem po tý… práci s doutníky odvážel dona, bylo mi jasný, že jste to oba vzali dost špatně. Nebyl čas si o tom promluvit. Paulie se na mě od tý doby ani nepodíval a tys byl doma, tak jsem to chtěl nechat na později, až vás to přejde, ale když jsi tady…“
„Viděl jsem, jak ses tvářil, Same. Tys o tom taky nevěděl,“ skočil mu do řeči Tom. Aby dodal důraz svým slovům, nemoudře do sebe kopl zbytek kávy. Propálila mu cestu až do žaludku. Jelikož mu první dávka pozabíjela veškeré chuťové buňky, tentokrát se ani neotřásl.
„Ne,“ přiznal Sam. „Ale dá se pochopit, že nám o tom neřekl.“
„Chápu,“ zasmál se Tom nevesele, v hlase žádné pobavení. „Jsi loajální. To my všichni. Ale ty dona omlouváš, jako by byl svatej. Celý léta nám do hlavy cpe, že drogy jsou svinstvo, kterýho se nikdo z nás nesmí dotknout. Ať si svý lidi tráví Morello. Jenže Morello je pryč. Takže jsme převzali štafetu ve vedení jeho půlky města a ještě jeho drog? Sám víš, co za hnus to je. Viděl’s, co to lidem dělá.“
Sam chvilku klepal prsty o stůl, mračil se, zíral do svého prázdného šálku. „Chtěl… myslím, že na tohle měl prostě svoje lidi,“ zkusil. Kdyby se Tomovi vařila krev jenom o něco méně, možná by se pozastavil nad tím, jak necharakteristicky se Sam chová. Byl to suverén, nikdy nikoho nemusel překřikovat, nikdy nehledal slova, nešlo na něm poznat, jestli je pečlivě vybírá, nebo improvizuje. Pokud měl předat informace, učinil tak stručně a jasně, neobtěžoval se s dalšími řečmi. Jestli měl co dodat mimo záznam, vždy počkal, až bude don z doslechu. Na profesionálním jednání při schůzích si zakládal podobně jako kdysi Frank a pro Tomovy a Paulieho bonmoty neměl nejmenší pochopení. Pokud se však bavil jenom s přáteli, byl podstatně uvolněnější, humoru přístupnější, smířlivější. Což se o něm nedalo momentálně říct ani omylem. Byl napjatý jako struna a vypadalo to, že neví, z jakého konce plánovanou debatu vzít.
„Ale my jsme jeho lidi!“ utrhl se Tom, protože bohužel, jemu se krev vařila docela dost a na nějaké charakterové studie neměl náladu. Tohle dnes rozhodně neměl v plánu. Navíc to vypadalo na dlouho. S takovou mu Paulie opravdu pláchne na Havaj.
„Jo, ale kurva. Tome. Je to od něj podraz, ale… chápu to. Dává to smysl i jinak, než že se jenom nechtěl dělit. On se dělí s těma, co o tom vědí. To není lakota. Nedávalo by to smysl. Tohle má něco společného vyloženě s náma třema. Je to osobní.“
„A proč to pro něj v první řadě nešlohli ti, co o tom ví, do prdele! Za všechno z toho, co jsem za těch osm let udělal, bych si šel klidně sednout, ale za drogy?!“ Tom se přestával kontrolovat. Sam se natáhl přes stůl a položil mu dlaň na předloktí. Tiše.
„Paulie je huba nevymáchaná,“ začal. „Řekne i to, co neví. Policajtům nepoví nic, ale kdyby o tom fetu věděl, tak do podvědomí lidí se to dostane a to bude první hřebík do rakve. On kolem sebe drogy nesnese a nebude dělat okolky. A kdybys o tom věděl ty, automaticky by o tom věděl i Paulie. Prostě zbytečný kravál."
„A tohle podle tebe dává smysl?“ ušklíbl se Tom, ale hlas měl zase o něco klidnější. „Proč to teda neřekl tobě, když už vyřadil nás dva? Ty bys to před námi klidně udržel,“ neodpustil si hořký dodatek, ale Sam se rozhodl to přejít.
„Taky má své důvody,“ řekl místo toho. Tom mu vytrhl ruku ze sevření a naklonil se přes stůl. Sam měl talent na zvedání tlaku jen pomocí holých vět.
„S tímhle na mě nechoď,“ zavrčel Tom, prsty zaryl do stolu, ale hlas držel tlumený. „Víš, že do soukromí jsem se ti nikdy necpal. Ale tohle se mě osobně týká a ty tvoje vyhýbavý odpovědi ti procházejí jenom tak dlouho, dokud já se neptám na podrobnosti. A já se nikdy neptal. Myslím, že trochu víc informací bych si v tomhle případě zasloužil.“
Výmluvné ticho.
„Mám s tím svinstvem svoji historii,“ procedil Sam skrz zuby. „Kdysi jsem v tom jel.“ Vlastně bylo až překvapivé, jak lehce to z něj nakonec vypadlo. Snad zase o tolik nešlo. Zavládlo ticho, jako by se Sam rozhodl, že informací bylo dost.
Tom si významně odkašlal, jelikož byl jiného názoru. „Byl’s dealer? Ještě před tím, než ses dostal k rodině?“ zkusil.
„Hovno. Já to bral, Tome,“ hlesl Sam tichounce, tak tichounce, až se Tom musel naklonit ještě blíž, aby ho vůbec slyšel. „Don mě kvůli tomu i našel. Viděl jsem tehdy něco, co jsem vidět neměl. Byl jsem hodně mladej. Salieri na mě v průběhu několika měsíců pořád posílal někoho, kdo by se mě zbavil. Ale nikdy se jim to nepovedlo a na něj to udělalo dojem. Tak si řekl, že bych se mu hodil. Byl to skoro rok, co jsem někoho od něj viděl naposledy, tak jsem myslel, že se na mě prostě vysrali. Přestal jsem dávat pozor. A když jsem byl sjetej, chytli mě. Mohli mě zabít, ale vzali mě k donovi na kobereček. Taky mi dal nabídku. Buď v rodině, nebo v zemi. To, že se zbavím těch sraček, byla moje podmínka. Vytáhl mě z toho a dal mi práci." A ta investice se mu už kolikrát vyplatila.
„Panebože,“ vydechl Tom. Hlavu si schoval do dlaní. Nebylo divu, že zrovna Sam se k rodině tak upnul. Nikdy se o tom nebavili, ale leccos si mohl domyslet; pokud ve třicátým přišel do rodiny Tom a Paulie o sobě tehdy jen tak mezi řečí prohlásil, že už deset let u dona maká, znamenalo to, že se k nim připletl asi jako osmnáctiletý zlodějíček. Dost starý na to, aby se dokázal trhnout, kdyby chtěl. Ale Sam byl ještě o něco mladší, čerstvě sebraný z ulice a s absťákem. Na celou famílii se díval jinýma očima.
„Jsem od tý doby čistej, ale držím se pro jistotu dál,“ pokračoval Sam neochotně. Snažil se dostat k pointě a bohužel viděl, že bez osobních informací se k ní nedopracuje. „Je možný, že bych do toho zase spadl. I po těch letech. Ty si občas můžeš dát skleničku a nic moc se nestane, pokud si nedovolíš s tím pokračovat. Ale s tímhle to prostě nejde. Někdy…“ zaťal pěsti. „Někdy mám chuť se na všechno vysrat a znovu…“ vztekle se zvedl od stolu a přikročil k oknu. Začal šátrat po kapsách. Hledal cigarety. „Nesnáším to, kurva, ale někdy prostě chci. Nedá se to vysvětlit.“
„Paulie to ví?“ zeptal se Tom tiše.
Sam už si zapaloval cigaretu. Dlouze z ní potáhl.
„Právě že jo,“ zamumlal a vyfoukl kouř. Chvilku ho pozoroval, jak se odráží od okna a pak pomalu rozplývá. „Mám podezření, že to je jeden z důvodů, proč se tak nasral. Už jsi nás poznal dost na to, abys viděl, že jsme oba dva svým způsobem v prdeli.“ Tom na něj sice neviděl, ale dokázal si domyslet ten jízlivý úsměv, který ta slova bezesporu následoval. „Rodina je důvod, proč jsem pořád naživu. Kdybych se sem nedostal, skončil bych někde v uličce jako smažka. Paulie by shnil v kriminále za krádeže aut. Já jedu na kofeinu a tabáku, on zase chlastá. Oba dva trávíme život v bordelu. Ani jeden z nás z toho není dvakrát nadšenej, ale oproti alternativě… my dva jsme chudobu nesnášeli tak důstojně jako ty, Tome,“ na moment se odmlčel, ale hlas měl pevnější a držel se vzpřímeně. Když čelil oknu, jako by chytil druhý dech. Tom mu očima propaloval díru do zátylku. Nemohl mu zazlívat, že se na něj nechce ani podívat. „Vždycky jsme na sebe dávali pozor, abychom se oba netrhli až moc. A don to respektoval. Nechal nám naše způsoby, jak se vypořádat s tím hnusem, co jsme někdy museli udělat. Ale zároveň dohlížel na to, aby nás nenechal se v tom utopit. Jestli Salieri přešel na drogy… je to jen další obchod. Ale měl důvod, proč do toho nikoho z nás tří netahat. Vkládá do tebe hodně nadějí. Jako do dědice. Překvapilo mě, že to neřekl ani tobě. Ale on ví, že bys nelhal Pauliemu. A já bych to na Pauliem poznal, kdyby o tom svinstvu věděl. Myslím, že proto nás don úplně obešel. Zároveň to bylo moc riskantní na to, aby tu práci svěřil jen tak někomu, tak jsme se o to museli postarat my. Dává ti to smysl?“
Dávalo. Jasně, že dávalo, ale to možná bylo právě to nejhorší. Protože v Samově garáži byl zaparkovaný prostřílený vůz, on o tom ani nevěděl, a u Paulieho doma byly ukradené peníze z banky a Tom se na dona nasral, protože nejspíš jenom nechtěl, aby se mu rozpadl zbytek rodiny. Paulie nikdy neodolal příležitosti si do Sama rýpnout, ale když došlo na lámání chleba, položil by za něj život a všechno, co mu v tom bránilo, nenáviděl vším, co měl. A Tom najednou viděl, proč ho to tak vzalo. Viděl to a netušil, co si teď s tím vším počít. Jeden den, jeden jediný den stačil, aby se do té banky vůbec nepouštěli. Kdyby to nevyšlo... o všechno by přišli úplně zbytečně.
Promnul si tvář. Jindy by taky sáhnul po cigáru, ale pořád mu bylo zle a nemohl se zbavit pachu smažených vajíček z rána. Sam si jeho mlčení vyložil po svém a pokračoval: „Chtěl jsem si o tom s Paulem promluvit, než udělá nějakou pitomost. Viděl’s ho. Když má tyhle dny, nedá se vůbec předvídat a jede na vlastní pěst. Vůbec nepřemýšlí. S telefonem mi už dvakrát práskl. Nejspíš si myslí, že se chci Salieriho zastávat. Chová se jako děcko a už mě to pěkně sere. Můžeš si s ním promluvit ty? Stačí ho sem jenom dostat.“ Pomalu se k oknu otočil zády. Vypadal klidněji.
Než udělá nějakou pitomost, pomyslel si Tom sklesle. Nejen že už ji udělal, ale ještě měl i pomoc. Jestli to teď praskne, tak nenaserou jenom dona. A upřímně, dona se bál míň.
„Se Salierim už jsi o tom mluvil? Potvrdil ti to?“ zeptal se ještě.
„Byl dost skoupej, když jsem ho vezl zpátky do baru,“ trhl Sam rameny a sedl si za stůl. „Ale on není slepej. Poznal, že jste mu to s těmi diamanty nakonec nesežrali. Paulie je jak zasraná kniha,“ zabručel otráveně a típl cigaretu do popelníku. „Z toho, co jsem ti tady řekl já, si don vybral tak třetinu. Nemůžu se na tu věc ani podívat, Tome. On ví, že jsem pořád jednou nohou v tom. Napřed mi vynadal, že jsem slaboch a že se nemám co rozčilovat, a pak že ty prachy potřebujeme a on nebude riskovat, že proti sobě kvůli té sračce poštve vlastní lidi. Zakázal nám to brát, ale na distribuci evidentně změnil názor,“ procedil hořce, skoro uraženě. Nejspíš si vyslechl víc věcí, které odmítal šířit dál. Byl ješitný jako málokdo. Na svoje chyby byl háklivý, nikdy se u nich nezdržoval dlouho. Stejnou laskavost přirozeně neprojevoval svým kolegům. „Kdyby nám to prostě oznámil, nedopadlo by to o nic líp. Přišel by o celý vnitřní kruh. Rozvrátilo by nás to zevnitř, a přitom by se toho nikdo z nás nemusel ani dotknout.“
„Byl by to dobrej způsob, jak si nás vyzkoušet, kdyby nám o tom řekl hned,“ opáčil Tom zdánlivě ležérně. Cukly mu koutky. Sam po něm loupl zlým pohledem. Na vtípky míval zřídkakdy náladu. Někdy Toma napadlo, jak vůbec bylo možné, že Sam Paulieho za ta léta stupidních poznámek už dávno nezastřelil.
„Jo, jenže na co zkoušet něco, co je předurčeno k záhubě. Vyzkoušel si nás všechny, svým způsobem. Ale všechno to byly zkoušky, který jsme mohli projít. Tady bychom pohořeli všichni a on to ví. Proč se zbytečně připravovat o to, co má, když ví, kde jsou naše hranice,“ odpověděl Sam, pohled přišpendlený k popelníku. „Možná už není, kým býval, ale pořád ještě není Morello. Rád si dělám iluze, že mu nejsme úplně ukradení.“
Znovu zavládlo ticho. Pak se na něj Sam zničehonic ostře podíval. „Proč jsi dneska vůbec přišel?“ zeptal se.
Tom nejednou přemítal, jestli má tak neuvěřitelné štěstí, nebo tak neuvěřitelnou smůlu.
Do kanceláře vrazil Kyle.
„Same,“ vyhrkl, ale dál nešel a kliku svíral tak pevně, až mu zbělela celá ruka. „Jsou tady poldové.“
„No a co?“ protáhl Sam klidně. Vypadal spíš, že je nadmíru pohoršen způsoby svého vrátného, než že by mu dělala vrásky ruka zákona. „I ti sem můžou chodit.“
„Ale voni maj uniformy a míří nám do ksichtu,“ stěžoval si Kyle.
„Tohle je legální byznys,“ odsekl Sam popuzeně. „Co mají za problém?“
„Zátah,“ přišla odpověď, která Sama konečně dostala na nohy.
„Na co?“ vyhrkl. Dal si záležet, aby byl jeho klub čistý. Nikdo na něj nic neměl. I kdyby mu prohrabali účetní knihy a rozdrápali všechny sedačky a vyrabovali sejfy, nenašli by nic, kvůli čemu by ho mohli sebrat. Tom mezitím litoval, že se nemůže vsáknout do židle.
„Prý někoho hledají,“ stál si za svým Kyle.
„Blafují,“ odbyl ho Sam. „Kdyby to byl zátah, tak se s tebou nebaví a rovnou sem vtrhnou. O co jde doopravdy?“
„Prostě stojí venku s tím, že když jim nevydáme ‚ty dva parchanty‘, tak sem vpadnou a udělají tady z toho kůlničku na dříví.“ A možná sem mimochodem podstrčí i nějaký bílý balíček. Sam celý zbledl. Pohled mu sklouzl k Tomovi. Pak zpátky na Kylea.
„Dva parchanty,“ zopakoval. „Trochu konkrétněji by to nešlo?“
Kyle jen bezmocně pokrčil rameny. „Viděli sem včera zajet auto, který pronásledovali. To jsem aspoň slyšel, ale jinak se moc nesvěřují. Vypadá to, že na někoho čekaj,“ odtušil. Tváře měl červené a hlas mu přeskakoval. Tom pořád mlčel, a možná právě proto k sobě přilákal Samovu pozornost.
„Jsou ty prachy tady?“ zeptal se jenom, hlas klidný, ale v očích vraždu. Tom naprázdno polkl. Důvtip byl sice ctnost, ale někdy ho u Sama přiváděl k šílenství. Už dávno si to všechno spojil. Načasování policajtů i ty hledané dva parchanty.
„Jen to auto,“ hlesl Tom nešťastně. Byl rád, že nesnídal. „Nemůžou ti nic dokázat,“ dodal rychle. „Nebylo kam jinam, zatraceně, jinak bychom…“
Sam jeho blekotání nebral na vědomí; vzal místo toho Kylea za loket a bezmála ho vyhodil na chodbu. „Jestli se sem začnou srát, nepouštějte je,“ křikl na něj. „Za žádnou cenu se sem nesmí dostat, i kdybyste je měli všechny sejmout.“
„Ale nemáme co skrývat, šéfe!“ přišlo ještě z chodby.
„To jsem si taky kurva myslel,“ odbyl ho Sam a zapráskl dveře. Pak přešel znovu ke stolu, ze zásuvky vytáhl kvér, zkontroloval náboje, popadl telefon a práskl s ním přímo Tomovi pod nos. „Zavolej tomu kreténovi, aby sem expresně dopravil svou prdel,“ zavrčel, ve tváři úplně bílý. „Tohle si vyžerete oba se mnou. Jestli to auto najdou, bude jim to stačit, aby do přihrádky nacpali drogy, klidně nám před nosem. Nejspíš už ví, že v tom Salieri jede. Když nám nepřišijou banku, půjdeme sedět za fet. Vidí příležitost a skáčou po ní. A protože jste hovada, tak jim to nejspíš i projde. Nejdřív naserem federály a vy pak jdete do té zkurvené banky! Mohli jste snad do prdele chvilku počkat. Přísahám bohu, že jestli přežiješ tohle, tak tě pak zastřelím sám,“ pokračoval, zatímco Tom vytáčel Paulieho číslo.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat