Fata viam invenient III.

• fandom: THOR
• 3. kapitola 
• AU: Loki je korunní princ Jotunheimu, Thor je pořád stejný, královské rodiny by si měly pořídit terapeuta, a první film se odehrává po svém. 
• varování: nedorozumění na všech stranách, pošušňání pro ty z vás, kdo jsou z toho k smrti frustrováni. ♥

Ták! Téměř roční přestávku bychom měli za sebou, tak zase popojedeme. Přesněji poskočíme. Z louže do velké blátivé louže. 

Tu máte odkaz na celou sérii, kdybyste stejně jako já zapomněli, oč jde.

-----

„Baldre,“ vykřikla královna, hlas plný úlevy. „Alespoň že ty… jsi v pořádku? Nejsi zraněný?“ Frigga neměla dobrý výhled na zmatek v paláci. Moment, kdy do korunovací místnosti vešel strážný a pošeptal Sif cosi do ucha, to vše odstartoval. Válečnice se po chvíli vrátila a oznámila Thorovi – a to přede všemi – že jsou v paláci Jotuni. Jak se dalo očekávat, strhla se panika a královna byla najednou odváděna společně se svými služebnými daleko do paláce, kdežto Odin, Thor i Baldr se vydali na opačnou stranu. Žila v domnění, že se jedná o útok, dokud nezjistila, že byl Thor za svůj čin – zabití dvou Jotunů na Asgardské půdě v době míru – vyhnán na Midgard.

„Má paní,“ uklonil se Baldr poněkud strnule, snad utrpěl nějaké zranění, nebo byl stále otřesen těmi zprávami. Nebyl s nimi pokrevně spřízněný, ale jako by byl. Odinův spánek i Thorův hněv snášel stejně bolestně jako ona sama.

„Bála jsem se, zmizel jsi tak náhle…“ vzala mu tvář do dlaní a zblízka si ho prohlédla. „Všeotec je v hlubokém spánku a lid neklidný,“ pokračovala o něco tišeji, když se ujistila, že je Baldr bez újmy. Znovu přešla k obrovské posteli, na které nehybně spočíval Odin, spíš v kómatu než spánku. Posadila se k němu a pohladila ho po ruce. Loki si sedl na druhou stranu postele.

„Můžete Thora přivést zpátky… jsem si jistý, že za těchto okolností to král pochopí, až se probudí.“ Zněl naivně a nadějně jako malý kluk, což mělo požadovaný účinek. Frigga se mu podívala do očí a laskavě, shovívavě – mateřsky – se na něj usmála.

„Vždycky jsi měl s Thorem více trpělivosti než my všichni dohromady. Nemyslím, že by bylo správné Thora přivést… mohla bych, snad, ale nemám tu samou moc… nedokázala bych mu vrátit sílu ani Mjolnir. Navíc jsem nenašla Heimdalla," odmlčela se. "Chtěla jsem se ujistit, že jste oba v pořádku,“ dodala poněkud provinile. Snad si byla vědoma, že odmítá myšlenku, na základě které by dávno jednala, kdyby mohla.

„Heimdall není na svém místě?“ podivil se Loki, naprosto zděšen tím, že by se strážce Asgardu bez svolení vzdálil od Bifrostu. Jen povrchově se vrátil ke vzpomínce, kdy z Heimdalla jen pomocí mávnutí ruky udělal kostku ledu a přemístil ho do staré nepoužívané zbrojnice v podzemí paláce. „Mohl bych se pokusit…“ nejistě se odmlčel a znovu si skousl dolní ret. Královna Asgardu nespokojeně mlaskla.

„To ani omylem,“ pravila rázně. „Nebudu riskovat, že se ti něco stane. Jsi to jediné, co mi tady zbylo,“ dodala tichounce, tak tichounce, až ji Loki málem přeslechl. Snad by byl raději, kdyby ji opravdu neslyšel. „Slib mi, že tady zůstaneš a pomůžeš mi.“

„Válečníci a Sif, oni… neměl bych tu zůstávat, mohli by si myslet, že… totiž…“ Rád by řekl, že svou nejistotu mistrovsky předstíral, ale pravdou bylo, že kdykoli stanul před Friggou, jeho pověstná výmluvnost mu skutečně nesloužila tak oddaně jako kdykoli jindy.

Zatím se mu více méně dařilo se Thorovým přátelům vyhýbat, stejně tak jejich požadavkům (rozkazům) a prosbám (pohrdavým pošklebkům na jeho postavení u dvora), ale to nemohlo trvat věčně. Nebyl slepý; viděl, jak na něj Sif nenávistně mhouřila oči, jak Volstagg zatínal pěsti. Nikdy ho neměli rádi, nikdy mu tak docela nevěřili, což jim ve světle aktuálních okolností těžko mohl zazlívat. Přece jen jim o sobě řekl jen úplné minimum. Sirotek, který se čirou náhodou dostal ke dvoru, zapůsobil na dvorního mága, který ho začal vyučovat rovnou u sebe bez jakýchkoli předsudků, čehož si všimla královna, které stačil jediný pohled – přátelství s Thorem původně nebylo vůbec v plánu. Loki se chtěl učit v největších knihovnách a pohybovat se v ulicích plných květin a stromů, chtěl si máčet nohy v jezírkách a lehat si na husté trsy trávy, poslouchat tisíce a tisíce zvuků, které v jeho domácí kruté a bohužel i nekonečné zimě neměly jak existovat. Sledoval motýly a malé ptáčky, v průzračné vodě se míhaly barevné rybky, listím se prodírali ježci a proháněly lišky. Kdo by něčemu tak kouzelnému nepropadl? Nápad sjednotit oba národy přišel až za nějakou dobu.

Nikdy nebyl oficiálně adoptován, ale jako by se stalo. Vlastně ani nevěděl, jak by se z toho vymluvil, kdyby na to došlo. Pravda jeho původu musela vyjít najevo za těch nejpříznivějších podmínek pro Jotunheim, a on byl připraven zakročit, až by taková situace nastala. A že si při tom obětavém čekání užil krásné přírody a nádherného města, to byl jedině bonus.

„Jsi rodina, Baldre,“ usmála se na něj královna podruhé, a v jejím pohledu bylo tolik něhy a lásky, až se Loki málem rozkřičel. Tohle se nedalo předstírat; viděl to v očích své matky, kdykoli ji potkal, i když po sobě házeli výtky, i když se tvrdohlavě rozbíhali hlavou proti sobě. „Nemají mi do mých rozhodnutí co mluvit. A já myslím, že je tohle pro tebe skvělá příležitost k tomu, abys ukázal, co v tobě je.“

Měl pocit, že se v jejich rozhovoru ztrácí. Stále myšlenkami u své matky, pohlédl dolů na krále, bledého jako smrt a zranitelného jako nikdy předtím. Živě si dokázal představit, jak se jeho otec napřahuje a s chutí mu bere život, stejně krvežíznivě a pomstychtivě, jako byli Jotuni odjakživa popisováni, proč byli vždycky nesnášeni a zavrhováni – a copak to nebyl dostatečný důvod k tomu, jak dopadli, copak si za to nakonec nemohli sami?

Ale byl snad Odin o něco lepší? Někdo, kdo dokázal zemi sebrat životně důležitý artefakt, aby si ho vystavil ve své pokladnici, přece nestál za tyhle problémy. Zaslepený starý blázen, který Lokiho přijal jako vlastního syna, když se u dvora ještě jako dítě objevil. Vždy si držel odstup, samozřejmě, ale přesto mu věnoval spoustu večerů a spoustu her šachů, spoustu argumentů a podnětů k přemýšlení. Svého vlastního syna vyhnal a na toho nevlastního se díval jako na poslední záchranu, natáhl se k němu z posledních sil teprve pár okamžiků poté, co poslal Mjolnir na Midgard, vzal ho za loket a pevně se na něj zadíval, jako by chtěl něco říct, ale nestihl to – zkolaboval na místě.

Byl jako druhý otec. Otec, který nesnášel jeho zemi a jeho lid a ukradl truhlici, jejíž absence Jotunheimu už několik staletí škodila. Který vedl budoucího vládce Asgardu k té samé nenávisti. Který vedl Lokiho zemi k záhubě. Jeho rodiče, jeho lid, jeho malé bratry, jeho samého.

Byl Loki. Nic jiného jej nedefinovalo. Ale jeho matka měla občas argument, který byl příliš i na něj. Jak by se tady na něj dívali, kdyby znali pravdu? Dotkl by se ho král s takovou nadějí ve tváři, objímala by ho královna s tak mateřskou něhou, usmíval by se na něj Thor tak pyšně a laskavě, jako by byl Loki bratrem, kterého si vždycky přál? Odtáhli by se od něj znechuceně hned, jak by se jeho kůže začala barvit do modra? Dokázali by se mu dívat do rudých očí?

V hlavě mu hučelo. Měl co dělat, aby přes ten hluk slyšel královnin měkký pobízivý hlas. „Baldre, jsi v naší rodině již odmala. Thor tě už dávno přijal za bratra, a my dva za druhého syna. Mágové to na Asgardu nikdy neměli lehké, ale ty ses své role chopil s grácií. Je načase, abys ukázal, jaký skutečně jsi,“ prohlásila, a stisk na jeho ramenou najednou zesílil, jako by naléhal, jen na zlomek vteřiny, ale přesto, a Loki ke královně vzhlédl, ani v nejmenším připraven na důvěru a slzy dojetí v jejích očích. „Je načase udělat to, za co na tebe budou tví rodiče pyšní.“

Tohle se nemělo stát. Tohle se vůbec nemělo dít.

Co tím myslela? Proč by na něj měli být jeho rodiče pyšní? Nikdy tak o sobě ani Odinovi nemluvila, proč by teď najednou—

Co se to dělo?

Roztřesenýma rukama převzal nabízený Gungnir, ztěžka polkl, nadechl se. Tohle muselo přestat, dokud byl ještě čas. Měl toho všeho nechat v momentě, kdy se mu král Asgardu zhroutil do náruče, měl to zastavit, dokud to ještě šlo. Pokud by se tohle někdy někdo dozvěděl, byl by konec. Byl by konec všeho. Jeho, Jotunheimu, potenciálního míru a spojení dvou národů. Tohle nemohl riskovat. Musel s pravdou ven. Hned. Musel ji donutit vzít tu nabídku zpět, musel dokázat, že ji žádným způsobem neovlivnil, že jednala sama za sebe. Okamžitě. Teď. Teď!

Zavřel oči a otevřel ústa, hrdlo vyprahlé jak poušť, a jediné co věděl, bylo to, že slova, která budou následovat, musí být jedině pravdivá. Nic než pravdivá.

„Má paní,“ vydechl, a pevněji sevřel víčka, jak se mu do očí draly slzy. Byl to pro něj nejspíše konec, ale nenávist v očích Friggy byla v porovnání s alternativou malá cena za jeho nedomyšlené pletichaření. Pokud ukáže, že jeho úmyslem nikdy nebylo zmocnit se vlády, ať už lstí nebo násilím, mohlo se to ještě zachránit. „Tohle nemohu přijmout. Vážím si vaší důvěry,“ pokračoval rychle, ale nebylo mu umožněno domluvit.

Dveře do ložnice se rozlétly dokořán. Loki sebou prudce trhl a srdce mu málem proskočilo krkem, když spatřil zlaté rozzuřené oči. Kdyby věděl, které spatří jako druhé, byl by si prvotní hrůzu ušetřil pro ně.

„Ach bohové,“ hlesl slabě. Laufey stačil udělat tři rázné kroky do místnosti, než se Loki vzpamatoval a zdvihl před sebe zlatou hůl; jestli v obraně nebo výhrůžce, ani on sám nevěděl. Jotunský král se zarazil. Přes tvář mu přelétlo překvapení, které velice rychle vystřídal vztek.

„Jak mám tomuto rozumět?“ zeptal se tichounce, ale v Lokiho hlavě stejně jako by vybuchl ohňostroj. Srdce se mu rozbušilo jako zvon. Ne, nemusel se bát bezhlavého násilí. Laufey byl král a uměl se ovládat, když na to došlo. Na výbuchy vzteku, které způsobily více problémů, než kolik jich vyřešily, měl svou ženu. Jenže proti vzteku se dalo rozběhnout a narazit do něj plnou silou, zatímco tichý hněv se zažíral hluboko pod kůži, byl ostřejší než dýka.

„Mohla bych se ptát na totéž,“ prohlásila královna ledově a nemilosrdně ho stáhla zpět do reality. „Heimdalle?“

Strážce se jí do očí nepodíval. „Jsem připraven čelit následkům, má paní,“ řekl. Zíral jenom na Lokiho, v pohledu cosi podivně rozjitřeného, co by Lokiho jindy bavilo dešifrovat.

„Baldre,“ vyhrkla Frigga, chytla Lokiho za rukáv a přitáhla si ho k sobě. „Přísahu jsi ještě nesložil. Nemusíš tady zůstat a bojovat. Můžeš zůstat a chránit svého krále, nebo odejít. Nikdo ti to nebude zazlívat.“

„Jistě, Baldre,“ protáhl Laufey jízlivě, zatímco váhu z jedné nohy přemístil do druhé. Rozkoukal se obdivuhodně rychle. „Můžeš chránit svého krále, jestli chceš. Můžeš se utkat s tímto zlosynem,“ dlaní se udeřil do hrudi, „na život a na smrt. Můžeš dokázat, kým vlastně jsi.“

Loki ze svého otce nedokázal spustit zrak. Ruce se mu třásly. Laufey udělal krok vpřed. Loki zdvihl Gungnir výš. „Jestli jsi ho přišel zabít, budeš muset nejprve zabít mne,“ hlesl. Frigga pustila jeho rukáv a odstoupila.

K jeho překvapení se Jotunský král chraplavě rozesmál. Nebylo v tom ani zrnko skutečného veselí. „Víš, koho to vlastně chráníš?“ zeptal se, když se zase utišil. Loki ho přes tlukot svého srdce skoro ani neslyšel. „Tak tě zaslepily Asgardské pohádky, že se odvracíš od pravdy?“

„To- to není důvod, proč…“ tohle musel dohrát do hořkého konce. Nebylo cesty zpět. Kdyby se uměl lusknutím prstů vymazat z existence, udělal by to bez nejmenšího zaváhání. „Nemůžeš to udělat. Ne takhle.“

Laufey přimhouřil oči. Znovu přešlápl. „Je to snad v něčem horší než tvůj způsob?“ ušklíbl se zlomyslně, ruce roztáhl do stran, jako by chtěl celé situaci přidat dramatu. Oči mu žhnuly. To, co léta potlačoval, se dralo na povrch. Za celá staletí se Lokimu nepovedlo ho rozčílit k nepříčetnosti, dohádat se s ním do krve. Vždycky to utnul dřív, než šlo do tuhého, a Loki teď viděl, že ne pro své vlastní dobro, aby nebyl zahnán do kouta tím drzým výrostkem, ale pro dobro onoho výrostka, který by se z takového střetu nemusel hned tak vzpamatovat. „Chceš mi říct, že je morálně horší ho proklát ve spánku, než si od něj nechat dát žezlo do rukou?“ Skoro se rozchechtal, když se to štěně před ním ještě více roztřáslo. Pitomeček malý. Do čeho se to zamotal? Co tímhle vůbec sledoval? To si ve volném čase přebral vládu nad nejmocnější říší celého kosmu a teď nevěděl, co si s ní počít? „Dost bylo divadla,“ rozkřikl se. „Tohle je příliš i na tebe. Skonči s tím ty, nebo to udělám já.“ Tohle možná nemělo šanci skončit dobře, ale pořád se to dalo zachránit do té míry, že odsud vyjde živý a zdravý se svým prvorozeným synem, i kdyby ho měl odtáhnout v zubech. Dokud toho blázna donutí to všechno vzít zpět, možná jim Asgard odpustí. Možná se královna slituje. Možná i ten starý blázen, kterého by k té posteli nejradši přišpendlil kopím. 

Loki znovu ztěžka polkl. Dostal ultimátum? Měl si vybrat, čí krev prolít?

Chtěl opak, chtěl přece úplný opak, co má dělat, co má dělat?

Jeho nerozhodnost jakoby v Laufeyovi probouzela dávno pohřbenou krutost, tu, kterou si vyhradil pouze pro jednoho člověka, pro jednoho muže, svého nemesis, který ho rozpaloval doběla už jen tím, jak v této situaci mohl klidně ležet a spát. „Položil bys život za svého krále, Baldre?“ zeptal se zdánlivě mírumilovně, ale oči mu svítily jako hladové šelmě. Tak už se přiznej, nabádal ho.

„Ano,“ odpověděl Loki sotva slyšitelně. Musel tušit, kam ho ta odpověď zavede.

„Ale život máš jen jeden, Baldre,“ pokračoval Laufey ironicky, zatímco se přehnaně rozhlížel kolem sebe. „Dobře vybírej,“ dodal. Synova slabost jako by jen umocňovala jeho vztek. Pořád tam stál, pořád před ním stál a pořád se neměl k tomu, aby buď ustoupil do strany, nebo aby alespoň sklopil zrak, aby předal tu zatracenou hůl zpátky, nebo aby si konečně vybral stranu. I kdyby teď na Laufeye zaútočil, bylo by to snad méně bolestivé než ta nervy drásající nerozhodnost. Jako by si snad Laufey zasloužil tu zradu, tu váhavost. Jako by si Odin zasloužil Lokiho ochranu a věrnost.

„Proč bych ho neměl zabít tak, jak tady je?“ zařval, když se stále nic nedělo. Jedině Frigga sebou na jeho výbuch netrhla. Chladně si ho měřila pohledem, důstojná a s bradou hrdě vztyčenou. „Ty se opovažuješ někomu kázat? Ty, kdo jsi schopný bez mrknutí oka obětovat vlastní lidi?“ Nemělo cenu čekat na Lokiho, až vyrukuje s pravdou ven. To mu nikdy moc nešlo.

„To nebyla oběť!“ vyhrkl Loki najednou, zcela přemožen tou vlnou vzteku, který z jeho otce sálal jako ještě nikdy předtím. „Byla to zkouška! Byla to zkouška pro Thora, a on jí neprošel!“ Tady nebylo cesty ven. Vše bylo ztraceno. Heimdall ani nemrkl, královna nevydala jediný zvuk. Až tak je překvapila jeho zrada, nebo naopak vůbec?

„Abys něco dokázal Asgardu,“ zasyčel Laufey jedovatě, „zabil jsi své lidi.“

„Nebyla to provokace! Nebylo to nic, co by mělo vyvolat válku, ani na nás někoho poštvat! Mělo to fungovat jako pravý opak! Chtěl jsem, aby celý národ viděl, jak Thor reaguje na Jotuny, kteří přichází v míru,“ Lokimu přeskočil hlas, hůl mu málem vyklouzla ze zpocených dlaní. Velice pečlivě dbal na to, aby ani koutkem oka nezavadil o královnu po svém boku. „Chtěl jsem, aby pochopili, že by je zavedl do krvavé války, chtěl jsem, aby si uvědomili, že na trůnu ještě nemá co dělat, ne dokud neuvidí, že už dávno nejsme nepřátelé! Že nemusíme být nepřátelé. Že my dva jsme toho důkazem. Naše pouto, naše historie, naše přátelství. Pokud Odina teď zabiješ, navždycky nás zatratíš!“ rozkřičel se, až námahou zrudl. „Nemělo- nemělo to dojít tak daleko!“ Trhl Gungnirem, jako by ho chtěl zahodit.

Laufey mu nevěnoval ani špetku pochopení. „Ale došlo! Jediný, kdo na nás přitáhne válku, jsi právě ty! Jak myslíš, že tohle bude vypadat? Není tak podlé zabít nepřítele ve spánku, není to zdaleka tak podlé jako léta předstírat přátelství!“

Nebylo to ani tak podlé jako kopnout si do již poraženého krále, pokusit se zabít nemluvně, pokusit se ho dokonce ukrást, což byl tisíckrát horší osud, než by Laufey přál nejhoršímu nepříteli, natož vlastnímu dítěti.

„Já nic nepředstíral!“ odsekl Loki vztekle, a Gungnirem problesklo světlo. Nestalo se nic. Laufey však byl jako na jehlách. On sám magii neměl. Věděl, jak dovede být nebezpečná, obzvlášť když byl její majitel zahnán do kouta. Tohle byl učebnicový, i když poněkud extrémní příklad.

„Kvůli tvé malé zkoušce zemřeli dva naši věrní vojáci. Moc dobře jsi věděl, jak bude Thor reagovat. Tys nechal naše lidi popravit, abys viděl teorii v praxi,“ pokračoval klidněji. Ruce měl zdvižené. Před nekontrolovaným zábleskem magie ho to nemohlo ochránit, ale mohl se alespoň pokusit to pomatené děcko uklidnit. Tohle se vymykalo kontrole navzdory tomu, že to pod žádnou nikdy ani nebylo. „Už tak jsi pro toho muže obětoval příliš. Ty nemáš tušení, co nám provedl. Dokonce i smrt by pro něj byla příliš laskavým osudem,“ zavrčel nakonec, snad pro dobrý pocit, navzdory vší snaze získat ztracený klid.

Udělal další krok vpřed. Loki zdvihl Gungnir o něco výš. Teď už Jotunskému králi mířil na hruď. „Já – ti to nedovolím,“ procedil skrz zuby, slzy na krajíčku. Nesnažil se celou tu dobu jen proto, aby teď jeho otec všechno zhatil. Dalo se přece domluvit. Nemusela téct krev, nemuselo to dopadnout další válkou a dalším krveprolitím.

Laufey nechal ruce spadnout podél těla. Tohle… bylo mnohem horší, než si myslel.

Ať si ho ta malá šelma klidně usmaží zaživa. „Přišel do naší země a nestačilo mu všechno, co už mi vzal. Chtěl mě zničit. Šel do chrámu, pronikl na posvátnou půdu. Chtěl tě zabít. Ale pak? Jako by se rozmyslel, že něco takového nestačí,“ hlas mu zakolísal, dávnou hrůzou i přítomnou nenávistí, po léta pečlivě vyživovanou. Tohle bylo o tolik, tolik horší. Přišel si snad pro smrt z rukou vlastního dítěte? Štval ho Odin celá staletí proti němu? „Že si vymyslí ještě něco horšího. Že mi tě vezme. Prolil jsem spoustu krve, abych tomu zabránil. A pro co?“ V místnosti bylo ticho, dusné a nekonečné. „Jen se podívej. Nic než oddálení nevyhnutelného. Stejně se mu to povedlo. Stejně tě naučil nás nenávidět. Nenávidět sám sebe. Stejně mi tě vzal.“

Heimdall už v místnosti dávno nebyl. Místo toho stál na svém obvyklém místě a trpělivě sledoval barevný kužel světla před sebou. Thor se vrátil.

-----

předchozí - pokračování

Share: