Fata viam invenient I.

AU: Loki zůstal tam, kde se narodil. Pořád je to Loki. Thor je zlatý princ Asgardu. A pořád je to Thor.

Postavy: Loki, Thor, Laufey, Helblindi, Fárbauti, Býleistr, Frigga, Odin

Vztah: Loki & všichni zmínění ☝

Slash: NE

Části: 1/??

Upozornění: AU (alternativní vesmír), Jotun Loki

Stav: rozepsáno

Vznik: ‎22. ‎června ‎2018

Poznámka: "Osud si cestu najde" (Vergilius)

-----

„Ne.“

Cože. Slyšel dobře? To slovo znal jen z vyprávění. A rozhodně to nehodlal měnit, ne dnes, ne teď, když se konečně mohl trochu trhnout-…

„Ten pohled na mě možná fungoval, když jsi ještě neuměl mluvit, teď už nemáš šanci.“

„Otče,“ rezignovaně si povzdychl, jako to dělávají mladí lidé, kteří jsou přesvědčeni, že své rodiče ve zkušenostech i dovednostech už dávno předběhli. Takoví předpotopní staroušci vůbec netuší, co se teď venku děje.

Laufey nazdvihl obočí a poposedl si.

„Ano?“ zeptal se s nakloněnou hlavou; poslouchám, ale abys toho nelitoval.

„Víš, že nikdo jiný se na tu práci nehodí,“ pravil Loki vážně, a aniž by spustil oči z jotunského krále, rozsáhlým mávnutím ruky shrnul celou svou osobu do jediného gesta, jako by nic nemohlo být tak silné jako živá ukázka. „Myslím, že kdokoli jiný než já by byl na Asgardu značně… nápadný, což je vlastnost, která špionům nepřináší nic dobrého.“

Laufey poklepal prsty o kamenný trůn. Ne že by si potrpěl na takové tyátry, když si měl popovídat s vlastním synem, ale zrovna skončil soud a jemu se nechtělo vstávat, když se mu ten zrádný potomek objevil přímo před nosem a vysekl ukázkové pukrle, za které by se nestyděla ani princezna nejvyšší třídy.

„Řeknu to i matce,“ navrhl mladý princ úlisně. Laufey vstal z trůnu možná krapet prudčeji, než by rád.

„Ne, to já to řeknu tvojí matce!“ rozkřikl se. „Odporný vyděračský skrčku,“ dodal.

„Drahý otče,“ zaculil se na něj ten satanův výplod. „Jotunský skrček se dá přirovnat k asgardskému obrovi,“ mrkl na něj. „Ztratím se cobydup.“

„Co když tě chytí?“ přiblížil se k němu Laufey a hezky spatra na něj pohlédl. Nespokojeně mlaskl, když i tentokrát zjistil, že mu syn přes noc nepřibral váhy, o výšce ani nemluvě. Vypadal pořád tak křehce, a přitom už byl dospělý, stejně jako všichni jeho dvou až třímetroví vrstevníci. Co ovšem nepobral na fyzičce, dohnal drzostí a výmluvností. Kdyby mu z repertoáru vypadlo pár zbytečně komplikovaných slov a místo toho dostal pár centimetrů navíc, vůbec nic by se nestalo.

„Chytí?“ podivil se princ a dlaň si nevěřícně připlácl na hruď. „A jak by mi dokázali, že jsem špeh? Jak by mi dokázali, že jsem vůbec ledový obr?“ zakabonil se. „Sám bych tomu nevěřil, kdyby mi to někdo jen tak tvrdil.“

„Odin není idiot,“ odvětil Laufey upřímně, ačkoli mu to přiznání dělalo nemalé problémy. „Je mezi námi velmi křehký vztah. Stačí malá provokace a válce už nic nezabrání.“

„Právě proto se tam neženu s armádou, jen chci vědět, proč se tak odmlčeli.“

To já taky, pomyslel si král zničeně. To já taky.

„Můžu poslat nějakého mága… i primitiv se dokáže přeměnit na řadového vojáka,“ navrhl.

„I primitiv dokáže takového ‚řadového vojáka‘ odhalit,“ prskl korunní princ uraženě. „Na mě jejich štíty nefungují, vím, jak zůstat nespatřen. Sám se obáváš, že něco chystají, proč se bráníš prakticky dokonalému řešení?“ povzdychl si.

„A nechceš si rovnou sednout na trůn, chytráku?“ obrovská tlapa padla do černých vlasů a rozcuchala je jako vichřice křehké hnízdo. „Tvoje matka by mě zabila. Nakonec bys na ten trůn musel dřív, a kdybys odmítl, musel by tam Helblindi. Chceš mít na trůnu malého kluka? Nebo lépe, batole? Mohl bych to probrat i s Býleistrem.“

„Ach,“ vydechl princ, zcela šokován. „Chvilku to znělo, že ti na mně záleží.“

„Nebýt tvojí matky, už dávno jsi na rožni,“ sdělil mu král s kamennou tváří.

***

Cosi se za ním přibatolilo a zatahalo jej za nohavici. Pohlédl dolů a musel se usmát.  

„Mohl bys přestat růst?“ zamumlal, když si k nejmladšímu princi poklekl. „Je ti sotva rok a už teď na tebe nedosáhnu.“ Ano, stále si mohl dovolit mluvit s nadsázkou, pravdou však zůstávalo, že jeho druhý bratr, který se teprve nedávno dostal do věku, kdy mu dovolili se začít konečně trochu vzdělávat, byl větší než on. Všichni tady byli větší než on. Mohl se sice přizpůsobit, ale… bylo to k smíchu. Nechtěl ostatním ukázat, jak moc ho to rozčiluje. Všichni věděli, jak vypadá ve skutečnosti, k čemu by mu bylo neustále si udržovat iluzi?

Povzdychl si a s větší námahou, než kterou by měl vynaložit, svého sourozence zdvihl. Býleistr ho nemotorně popleskal po tváři.

„Ba,“ usmál se.

„Přesně tak. Nač se učit moje jméno, když je tak dlouhé.“

Ze dveří se ozvalo uchechtnutí.

„Takže ti to otec nakonec schválil?“ zeptal se Helblindi nevěřícně, když vstoupil – nepozván, jako vždycky – do bratrova pokoje a hodil sebou o postel, jako to umí jenom pubertální obři. „Nebo jsi mu zase něco nakecal? Že jdeš sbírat bylinky? Na to už ti párkrát skočil.“

„Protože jsem ty bylinky vždycky donesl, ty amatére. Proč nejsi na hodině?“

„Už jsme skončili. Zrovna jsme si dneska povídali o tvém drahém Asgardu. Víš, že rodiče tam straší děti tím, že je přijdeme sežrat, když nebudou v noci spát?“ nakrčil nos. „Proč jsem ještě žádné asgardské maso neměl? Zkusil jsi to někdy?“

„Nejím maso. A právě proto,“ dramaticky si povzdychl, „jsem příliš nevyrostl. Myslel jsem, že jsou to povídačky,“ zasmušile potřásl hlavou, bezmocný smutek nad jednou malou tragédií. „Tak jsem neposlechl rodiče, a takhle to dopadlo,“ roztáhl ruce a významně sám sebe změřil pohledem.

Helblindi na něj vyvalil oči.

„Miláčku, přestaň bratra navádět k jedení Asgarďanů,“ řekla Fárbauti klidně, když se zformovala těsně za jeho zády. „Nebýt tvých srandiček, neměli by o nás žádné povídačky. A kdyby ses naučil jako hodné dítě mlčet, nemysleli by si, že já jsem tvůj otec a tvůj otec je tvoje matka.“ Pohodila vlasy a v zrcadle na sebe našpulila rty. Pak si ukazováčkem přitlačila na špičku nosu a zle se zamračila. „Ani si nejsme podobní.“

Byla nádherná, bylo to, co se snažila říct. A to jí nikdo vyvracet nemohl. Prudce se otočila k zrcadlu zády a nadzvedla obočí.

„Co to máš na sobě?“ zeptala se pomalu. „Snad se ti neudělala zima?“ zazubila se. Na její nevinný obličej by to nemělo pasovat, ale pasovalo, a víc než dobře.

„Tomu se říká oblečení, matko. Připravuju se na cestu. Na Asgard. Tam, kde lidi chodí oblékaní. Pořádně.“

„Taky že se mají za co stydět, chcípáčci,“ rozesmála se a bez nejmenších obtíží převzala Býleistra Lokimu z náruče. „Už umíš říct jméno svého šíleného bratra, zlatíčko?“ zamručela mu do vlasů. „Jestli nezačneš rozeznávat víc než jednu slabiku, budeme si muset vážně promluvit, mladý muži. A ty tu nádheru můžeš zase sundat,“ obrátila se k nejstaršímu synovi a zatahala ho za rukáv černé tuniky. Málokterý ledový obr nalezl zalíbení v tolika vrstvách oblečení, pokud nešel do bitvy.

„Protože nikam nejdu?“ povzdychl si princ. Fárbauti se posadila na postel a upravila stále ležícímu Helblindimu rozcuchané vlasy.

„Někdy mě děsí,“ pronesla zamyšleně, „jak jsi na muže překvapivě vnímavý. Chceš jít, abys zjistil, jestli nás nechtějí zlikvidovat, no ne? Není třeba vytáhnout paty z domu, drahý,“ pokračovala zlehka. „Nechtějí. Zatím.“

„Věřila bys drbům služek, a svému vlastnímu synovi-…“

„Můj vlastní syn je ulhaná klepna, co ze svého otce dělá svou matku.“

„Jen jsem špatně zformuloval větu,“ zaskučel mladý princ nešťastně, čímž potvrdil, že to nebylo poprvé, co se snažil ono menší nedorozumění ospravedlnit.

„Svému otci, pokud si dobře vzpomínám, jsi tvrdil, že šlo o takzvané zmatení nepřítele.“

Loki si něco zamrmlal pod nos a královna svůj úsměv schovala znovu ve vlasech svého nejmladšího.

„Slyšela jsem, že se celé království připravuje… počkej si… na korunovaci.“ Užila si synův výraz a sama dodala: „Já vím, Odin se asi zbláznil. To štěně sotva chodí na lov a už by mělo být na trůnu?“

Loki se neusmíval.

„Tohle není žádný vtip!“ rozkřikl se. „Thor nás nenávidí!“

„Já ho taky moc nemusím,“ zívla Fárbauti nevzrušeně.

„Při první příležitosti po nás půjde,“ pokračoval Loki a začal rázovat po pokoji. „Už teď jsou vztahy na spadnutí, a to jsou u moci dva králové, kteří jsou si dobře vědomi, co všechno by se mohlo stát… ale Thor je pohroma, nemůže na trůn, je na to příliš,“ promnul si dlaně, propletl prsty, jako by v té změti hledal správné slovo, „... krvežíznivý. Je strašně brzy,“ dodal tiše.

Fárbauti zvážněla a ztišila hlas. „Jenže tyhle argumenty ti u otce neprojdou,“ namítla. Zamyslela se. „Leda bychom se přiznali, kde jsi získal své vzdělání. A to už ti argumenty budou k ničemu, protože nás oba dva zabije.“

„A není argument, že jsem byl po boku asgardského prince po několik let, o něco silnější? Učil jsem se s ním, bojoval. On je… není to špatný člověk. Ale byl by hrozný král. Jak pro Asgard, tak pro Jotunheim.“

„Dohodli jsme se na studiu na Asgardu za podmínky, že se to tvůj otec nikdy nedozví,“ připomněla mu královna, v hlase známka nervozity. Vyjednávání jí nikdy moc nešlo. Zvlášť, když jedinou pojistkou druhé strany byl prosebný kukuč. Bohové, nejradši by ho někdy přetrhla. „Odpustil by nám, ale už nikdy by nám nevěřil. Jen kvůli tomu, že Asgardu hrozí špatný král-…“

„A nám vyhlazení!“

„Odin by to nedovolil-…“

„Odin už to tady jednou se zemí srovnal!“ nenechal se Loki odbýt. „Nebo mi chceš říct, že to tady vypadalo jako pustina od úplného začátku?“

„Nemluv takhle před svými bratry!“ okřikla ho Fárbauti a jediným posunkem vykázala zbylé potomky z místnosti. Vyděšený Helblindi popadl mladšího bratra a vzdálil se. Nevinné špičkování se v Lokiho přítomnosti vždycky dokázalo ukázkově vymknout z rukou. Kde Laufey hádku okamžitě zahrál do autu, aby se na světlo nevytahovala špína dávných časů, Fárbauti se nechala strhnout pokaždé. „Máš v sobě tolik jedovatých slov, a nestydíš se je použít na zemi, která tě přivedla na svět, vychovala! Každou volnou chvíli trávíš v jiných říších, nejšťastnější jsi v zemi našeho nepřítele. Odmítáš trůn, pořád se někde touláš a dostáváš se do problémů. Měl bys být vděčný, že ti bylo umožněno cestovat, ne nás pořád se všemi srovnávat!“

Loki se nadechl, ale královna ho nenechala promluvit.

„A neschovávej se za falešné obavy o svůj lid,“ sykla rozčileně, tolik se snažila nekřičet ještě víc. „Víc se bojíš, že bude pod vládou toho kluka trpět Asgard, ne my. Teď sundej ty hadry a zkus aspoň předstírat, že ti na nás záleží. Na Asgard nejdeš, ať už za přáteli, studiem nebo rádoby špehováním. Thor se stane králem a ty zůstaneš tady. S následky se budou vypořádávat všichni. Ale až nastane čas.“

V odpověď přišlo ticho. Zaťaté pěsti, vzdor, hrdost. Ona sama v menší podobě. Jenže kde by její pubertální já roztřískalo všechny zdi v dosahu, tahle malá verze to dusila v sobě, dokud neosaměla, a mezitím se jí v hlavě líhlo bláznovství.

„Rozuměls mi?“ Rudé oči se jí leskly zoufalými slzami, rozzuřený hlas zněžněl. Synovu tvář vzala do dlaní, palci ho pohladila po lícních kostech. Čím víc zákazů, tím větší šance, že provede hloupost. Věděla to, věděla, ale co jiného mohla říct? „Vím, že o nás nemáš zrovna vysoké mínění. Možná ses narodil do špatné země, ale máš tady rodinu, která tě miluje, a lid, který si tě váží. My se tě nevzdáme. Prokaž nám stejnou úctu a věrnost, a nevzdávej se nás jen kvůli tomu, že nemáme tolik květin a knih jako ostatní, že nemáme jejich vzhled a honosné domy a školy. Vždycky jsme se o sebe museli postarat sami. Nech Asgard, ať si poradí s tím, co ho čeká. Už je to doba, co jsi Thora viděl naposledy. Možná se změnil.“

„Lidi se jen tak nemění,“ odvětil Loki pevně. „Jak můžeš jen tak přihlížet…“

„Nebylo to pro mě vždycky takové,“ zašeptala Fárbauti a znovu prince pohladila po tváři. „Lhostejnosti se musíš naučit. Nemůžeš si na bedra nakládat víc, než kolik uneseš. Všichni ti lidé, se kterými ses na Asgardu spřátelil… ví někdo z nich, kdo jsi?“

„Jsem Loki.“ Skoro se na ten rozhodný tón usmála.

„Pro ně jsi Jotun. Jeden z nás.“

„Jsem Loki. Nic jiného mě nedefinuje. Má rozhodnutí, má slova, mé chyby, úspěchy. Ne můj původ,“ pokračoval umíněně.

„Paličatý osel jak ten fotr,“ povzdychla si. „Jen jsem chtěla, aby ses zamyslel. Jestli by kdokoli z nich pro tebe hnul prstem, kdybys je potřeboval. Kdyby se zjistilo, že jsi Jotun, a potřeboval bys pomoct. Pomohl by ti Thor?“

Další ticho, ještě napjatější než to předtím.

„Považuje mne za svého bratra,“ řekl tiše.

„Máš dva bratry, a oba dva jsou hned tady. Neupínej se k Asgardu, miláčku. Bude to bolet o to víc, až ti ublíží.“

-----

pokračování

Share: