Velvyslanec, 46. kapitola

Je to pravidlo - probojovaná kapitola musí být následována ukecanou. Je to o dost víc vyčerpávající, než trhat hlavy, fakt. Myslím, že všichni zúčastnění v této kapitole budou jedině souhlasit.

-----

Navzdory křiku umírajících a divoce bušícím srdcím to působilo, jako by na krvavém bojišti někdo luskl prsty a zastavil tak čas. Všechny pohledy směřovaly k epicentru celého masakru, a Loki si přál, aby čas dokázal zastavit dost dlouho na to, aby zmizel. Vlastně ho zastavit nepotřeboval. Mohl se klidně sebrat a beze slova odejít. Byl si jistý jako ještě nikdy, že by se ho nikdo nepokusil zastavit.

To snad bylo ještě horší.

Odvolal své ďábelské pomocníky, jakmile postřehl první známky zdvižených rukou a zbraní padajících ze stále živých, ale strachem roztřesených prstů, němě žádajících o milost. Asgardští vojáci, kteří se poněkud nechápavě belhali k paláci, si nepřátele po očku měřili. S dalším zaduněním, jak se jeden svět odděloval od toho druhého, se pomalu začínalo vyjasňovat nebe.

Srdce mu tlouklo klidně jako už dlouho ne.

„Ať uvězní zbytek vetřelců,“ pronesl chraplavě směrem k bratrovi, aniž by se na něj byť jen koutkem oka podíval. „Odpor je nepravděpodobný,“ dodal při pohledu na nejbližší nepřátele, kteří na něj buď vyjeveně zírali, nebo si pomalu klekali, zbraně pohozené v udusané trávě a lidských ostatcích.

Na zkrvavená a zohavená těla obětí černé magie vysvitlo slunce, ale jen na malý okamžik. Hned nato se nebe znovu zatáhlo, začínalo poprchávat. Tentokrát se Loki podíval tam, odkud zatím jenom stěží toleroval upřený pohled. Thor na něj nevěřícně hleděl, rty zkřivené v jakési podivné grimase, která jako by se nemohla rozhodnout mezi smutkem a vztekem, stejně jako nebe nad nimi. Nebylo v tom znechucení, které Loki očekával. Oči se mu leskly a vyhrožovaly slzami. Na to neměl čas, náladu, energii, ani dostatečný soucit.

„Promluvíme si později,“ zasyčel na bratra podrážděně, otrávený tou dusivou nehybností všech okolo. Neměli nárok se na něj takhle dívat. Nebyla to jeho vina, tentokrát prostě ne. Udělal za svůj život tolik hloupostí a chyb, a přesto neustále doplácel na ty cizí. Což bylo vážně k vzteku. „Nezmizím, počkám na tebe. Promluvíme si. Potom. Ale teď musíš jednat, Thore,“ dodal úsečně, pohled znovu upřený na druhou stranu. Thor se násilím odtrhl z místa, kde od začátku celého masakru skoro nehybně stál, a rozešel se k nejbližším Asgarďanům, aby rozdal rozkazy, které by od Lokiho nejspíš přijaty nebyly. Na tolikrát pohřbeného prince se dívali s nedůvěrou a zmatkem. Sílu čerpali z toho, že se jejich dobře známý princ netvářil překvapeně, protože byl Loki naživu, ale protože právě zlikvidoval drtivou většinu útočníků. Kdyby měl Loki odvahu se některým přihlížejícím podívat do očí, všiml by si, že ne všichni nad ním ohrnovali nos. Byli tací, kteří si dovolili úsměv, jiní si úlevně povzdychli.

Bylo to už dlouho, co Asgardští válečníci viděli své prince stát bok po boku, zatímco bránili svůj domov. S oběma v první linii jim vždycky bylo lépe, jejich šance se zpětinásobily. Ne všichni měli náladu nebo trpělivost sledovat nějaká rodinná dramata, spousta obyčejných obyvatel ani netušila, proč vlastně Lokiho přestala vídat, a usoudila, že zase jenom někde zabloudil, snad v těch svých směšných pohyblivých mapách. Byli samozřejmě lidé, kteří mladšího prince nesnesli a roznášeli na něj špínu, jak jen dovedli. Ale civilisté, kteří palác vídali jen z dálky a neměli tušení, jak dusno v něm ve skutečnosti je – těm to bylo jedno. Ti chtěli mít co jíst, chtěli mít rodiny v bezpečí a svůj majetek ve vlastnictví, ti chtěli silného panovníka a dobré ceny a pokud by to nikoho neobtěžovalo, nějaká justiční spravedlnost by taky přišla vhod…

Kdyby měl Loki alespoň tolik odvahy si zjistit, jak si na tom ve skutečnosti stojí, možná by teď nezíral tupě do země a nepřemýšlel, jestli není vhodná doba na riskantní teleportaci. A jestli by mu neprošlo se ještě dodatečně změnit v Odina a tvrdit, že všichni okolo utrpěli náhlé pomatení smyslů.

Thor své vojáky mezitím upozornil, že mít zajatce pro ně není prioritou ani cílem, a že se tudíž nemusí zdráhat zabít kohokoli, kdo se bude zajetí bránit. Elfové v Asgardských zbrojích jsou spojenci, nikdo se jich ani nedotkne. Když se otočil zpátky ke svému týmu, jeho bratr byl pryč. Jenom zaťal zuby a pokračoval v cestě do města. Tušil, kam Loki zmizel. Beze slova mávl na Avengers, ať ho následují, zatímco Hoguna poslal za Sif. Měl úkol. Musel se na něj soustředit, než ho vina sežere zaživa.

***

Loki ignoroval všechny náznaky slabosti, odmítal použít stěny i dveře pro odpočinek, odmítal se zastavit a vydechnout, mířil rychle a rozhodně zpátky tam, kam by už nejraději nikdy nevkročil.

Dveře otevřel stejně zprudka, jako se je naučil otvírat, když byl ještě králem.

Odin k němu vzhlédl. Gunnlod se ze svého místa na podlaze ani nehnula, stále k sobě tiskla bezvládné tělo svého jediného syna a usedavě plakala. Loki se na ni podíval jenom letmo. Přišel blíž k Odinovi a jedním pohybem zápěstí na dálku zavřel a upevnil dveře. Odin nazdvihl obočí.

„Přišel jsi to dokončit?“ zeptal se tiše, tak tiše, že ho přes truchlící Gunnlod málem nešlo slyšet. Sledoval svého syna, jak k němu kráčí, zjevně vyčerpaný, ale stále hrdý. Měl nějaký cíl, a ten ho udržoval na nohou, hnal ho kupředu. Kdo by si po tom všem nepomyslel, že jsou jeho dny sečteny? 

Kdo by o tom mohl pochybovat po všech ostrých slovech, která mezi nimi padla, kterých on byl příčinou i důsledkem? Lhal mu, od dětství ho vedl k nenávisti svého vlastního lidu, v dospělosti nedokázal reagovat na jeho emoce, které se tolik lišily od těch jeho, protože tam, kde u něj a Thora převládl vztek, u Lokiho byla lítost a křivda, a co si s tím měl počít, když do spánku neupadl celé věky? Na svůj dlouho očekávaný kolaps si vybral ten nejhorší možný moment a pak, když Loki visel přes okraj Bifrostu a prosebně na něj hleděl, odmítl ho, nereagoval na jeho volání o pomoc, ignoroval jeho minulost s Thanosem, zavřel ho v cele a jasně mu řekl, že nebýt Friggy, byl by ho dávno nechal zabít.

Být on na Lokiho místě, využil by právě tento moment. Být na jeho místě, třásl by se vztekem a nejspíš by nečekal tak dlouho, než by tolik nenáviděného člověka zabil. A Loki se mu v mnoha ohledech tolik podobal, že zkrátka nemohlo být pochyb.

„Otcové mi docházejí,“ pronesl Loki uštěpačně, když se před ním zastavil a vysekl mu ironickou poklonu. „Myslím, že bych je měl přestat zabíjet, i když si nezaslouží nic jiného. Je tady jiný otevřený konec, který mi dělá starosti.“

„Pak jsi přišel pro mne,“ ozvala se Gunnlod, aniž by pohledem uhnula od Bragiho. Hladila ho po tvářích, slzy jí usychaly. „Mohla jsem si to myslet,“ dodala hořce. Loki se k ní otočil.

„Nerad bych riskoval, že tohle všechno budu podstupovat znovu. Dokud žiješ, je to možné. Nepřišel jsem tě zabít, ale apelovat na muže, který je strůjcem všeho, aby to udělal on. Pokud preferuješ sebevraždu, budiž. Ale tuto místnost živá neopustíš.“

Mohl si myslet, že je Gunnlod navždy zlomená, že už nemá v životě nic, pro co se probouzet a začínat nové a nové dny. Ale její snacha se mohla postarat o její věčné mládí, a věčně mladé ženy měly spoustu času a energie na další pomstu. Tahle jí zabrala něco málo přes tisíc let. Než Bragi dospěl, než sehnal materiál, lidi, podporu, vzdělání, minulost. Tohle všechno se klidně mohlo stát znovu, v bledě modrém. Nejhorší bylo, že Odin na to už doplatit nemusel. Všechno by to zase spadlo na Thora, možná i na jeho potomky, pokud by se některých do té doby dočkal. Tím pádem by se musel starat Loki, protože ho osud nenáviděl a měl na něj spadeno od úplného začátku.

„Co poslední přání? Chci, aby lid věděl-…“

„Nejsi někdo, kdo si může dovolit vyjednávat, a já nejsem někdo, kdo by bral ohledy na něčí poslední přání, Gunnlod,“ odvětil bůh lsti klidně, znovu se na ni podíval. „Děláš tu samou chybu, na kterou doplatil tvůj syn,“ pokračoval, lhostejný k jejím uslzeným očím, k tomu, jak si Bragiho tiskne blíž k tělu, jako by ho chtěla pořád ještě chránit. „Pleteš si mě s Thorem.“

Ten by ji možná nechal jít. Ten by umožnil, aby byl Bragi pohřben v podzemí paláce. Ten by změkl, jakmile by zapomněl na počet mrtvých, které měli Bragi s Gunnlod na svědomí. Ten by cítil potřebu nějak dostát spravedlnosti. Jenže tu si Asgardský panovník nemohl dovolit, a nezáleželo na tom, který z nich to byl.

„Jsi stejný jako on,“ odplivla si Gunnlod vztekle a pohlédla na Všeotce ztěžka se opírajícího o Gungnir. Doufala, že sebou Loki alespoň trhne. Ten ani nemrkl.

„Proto Asgard stojí, a bude stát ještě hodně dlouho po vás dvou. A bude stát, dokud se o něj bude starat někdo, kdo je schopný udělat, co je třeba.“ Vytáhl dýku, položil ji na zem a odkopl ji jejím směrem. Zastavila se o Bragiho tělo. „Znám tvé důvody a chápu je,“ pokračoval o něco klidněji, smířlivěji. „Nechovám k Odinovi o nic vřelejší city než ty,“ řekl narovinu. A sice to neviděl, ale Všeotec se skoro usmál, i kdyby v tom úsměvu nebylo nic veselého. „Ale on se za své hříchy bude zodpovídat jinak než rychlou smrtí, kterou nabízím tobě. Vezmi ji, nebo ji nech být. Ať se rozhodneš s tou dýkou udělat cokoli, zemřeš. Můžeš se pokusit vzít jednoho z nás s sebou, ale výsledek bude stejný.“

Gunnlod dlouho mlčela. Zbraň třímala v dlani.

„Cítila jsem, co jsi venku udělal,“ pronesla zamyšleně. „Odin nikdy nebude trpět tolik, aby se to přiblížilo tomu, co ještě čeká tebe. A přitom bych se mohla vsadit, že i to je jeho vina. Je to k vzteku, že?“ Podívala se z jednoho na druhého, pak si povzdychla. Políbila Bragiho na čelo a usmála se, uvězněná v dálné vzpomínce na dětský úsměv a první pokusy o slova. Po chvilce ho položila na zem, zvedla se, dýku v pravačce. Když se rozešla k Lokimu, klidná a rozvážná, stihla udělat jenom pár kroků, než ji k zemi srazil další výboj z Gungniru. Byla mrtvá dřív, než dopadla na zem.

„Vybrala si tebe?“ zeptal se Odin, zatímco se kulhal k trůnu, aby se konečně posadil. Přece jen by měla větší šanci ublížit vyčerpanému starci, přestože to byl stařec ozbrojený.

„Ne,“ odvětil Loki tiše, a na moment nechal smutek a lítost nad celou situací, aby mu zbarvil hlas. „Chtěla do Valhally. Za ním.“ Vzpomněl si na matku, na lásku, která navzdory všemu převažovala, kdykoli na ni pomyslel. Znovu čelil vědomí, že on ji už nikdy nespatří, ať už z tohoto světa odejde jako bojovník, nebo jako zbabělec. „Doufám, že tě tam nikdo z nich nepotká.“

„Hádám, že jsem odteď chodící mrtvola,“ uchechtl se Odin nevesele. „Na jak dlouho? Než ti zodpovím všechny otázky? Než ti oficiálně předám vládu?“ Nemohl si pomoct. Měl na sebe vztek, protože už bylo na všechno pozdě. Snad i doufal, že to Loki všechno ukončí a on už se nebude muset o nic starat. Byl unavený a jeho konec se stejně blížil, a Frigga na něj čekala. Copak na světě existovala slova, kterými by bylo možné adekvátně vyjádřit, co cítil? Tisíce a tisíce let mlčení se nedaly vyřknout najednou. Už dávno se smířil s tím, že si je nechá pro sebe.

„Jsou tohle skutečně otázky, které mi chceš položit?“ odvětil Loki, váhu přesunul z jedné nohy na druhou. Co možná nejdůkladněji ignoroval, že by celou váhu nejraději přesunul na zem. „Myslel sis to celou tu dobu, nebo jsi jen slepě útočil? Myslel sis, že tě chci skutečně připravit o trůn i život, že chci zabít Thora, přinést tomuto světu zkázu? Nebo si uvědomuješ, že to všechno byly jen lži zoufalce, který dokázal uvěřit i v nemožné, jen aby nemusel čelit svým vlastním chybám?“

Odin mlčel. Seděl na svém trůnu a Loki stál naproti němu, pod schody. Měl pocit, že jsou oba na špatném místě. Mohl kolem sebe kopat až do smrti, mohl si veškeré projevy své otcovské lásky vzít do hrobu, ale byly některé věci, ze kterých se nebude moct vykroutit.

„Heimdall nám o Gunnlod a válce na Jotunheimu řekl jen minimum. Chci od tebe slyšet víc,“ začal znovu Loki, když se Všeotec k ničemu neměl. Odin se na moment zamyslel. Snažil se představit si, jaké minimum Heimdall jeho synům vlastně poskytl. Strážce Asgardu mu byl sice věrný, ale taky dovedl být bolestivě upřímný a co hůř, dětinsky pomstychtivý. Navíc nesnášel, když musel šířit drby jako nějaká bába na tržišti. A protože přesně k tomu ho okolnosti dovedly, nebyl nejspíš v dobré náladě, když se rozpovídal o hříšnostech svého krále.

„Heimdall to jistě popsal jako jednorázové rozhodnutí. Určitě tvrdí, že jsem se jí prostě zřekl, nemám pravdu?“ nadhodil zkusmo, pozoroval Lokiho tvář. Odpovědí mu bylo jenom významně zdvižené obočí. „Samozřejmě to nepopírám. Bylo to ostudné, ale nemohl jsem v té době jinak. Můj nástup na trůn probíhal ve velmi delikátní situaci, vyjednávali jsme se třemi světy a mír s Jotunheimem byl na spadnutí. Bylo to pár let před válkou…“

Loki mlčel. Poslouchal, zatínal zuby a občas pocítil, jak se mu tělem snaží zmítat neklid, třas. Nedovolil si ho.

„Gunnlod napřed ztropila povyk a vyhrožovala mé rodině. Když jsem ji nechal vyhodit, i s dítětem zmizela. Netušil jsem, kam. Teprve až jsem dorazil do chrámu na Jotunheimu, po bitvě, spatřil jsem, o co jí šlo.“

Proč měl Loki pocit, že už to ví? Cítil se, jako by se pomalu obaloval ledem, ovládla ho jakási beztvará nespecifická emoce, chladná a vzdálená. Ignoroval, že už jen ten fakt, že Odin po bitvě zamířil na posvátné místo, aby ho narušil, jistě v domnění, že narazí na slabinu svého už poraženého protivníka, nemluví v Odinův prospěch. Byly věci, které z hlediska nesmlouvavého vladaře chápal a respektoval, ale taky viděl, že po bitvě stačilo domluvit další podmínky krví vynuceného smíru a odejít, nechat poraženého krále truchlit v důstojné samotě. Nebylo třeba zamířit na posvátnou půdu, na kterou se i v brutální bitvě braly ohledy, a hledat další lovecké trofeje.

„Rozhodla se zbavit své sokyně. Nedovedla pochopit, že Laufey svou ženu miloval. Nedovedla pochopit, proč jí odpustil, že na svět přivedla dítě, které jako čistokrevný ledový obr rozhodně nevypadalo. Počkala na porod, až bude Fárbauti oslabená. Zabila ji, a pak chtěla zabít i tebe.“

„Nestihla to,“ uchechtl se Loki hořce. Převaloval to jméno na jazyku. Fárbauti. Jeho matka. S tak divokým začátkem života jinak než takhle skončit nemohl, skutečně. „Ah, takže to byla pravdivá lež? Když jsi tvrdil, že jsi našel dítě, které bylo ponecháno napospas osudu, samotné… ale nenechali mě tam, protože jsem byl malý.“

„Ne. Vždycky jsem věřil, že bys byl vychováván jako pravý nástupce trůnu. Ale kdybych tě tam nechal, nepřežil bys. To byla pravda. Původně…“ Odinův hlas slábl, stejně jako on. Kdykoli měl vést s Lokim dlouhý rozhovor, místo spánku se o něj pokoušelo kóma. „Původně to měla být jenom záchrana bezbranného nemluvněte, nepromyšlené rozhodnutí na poslední chvíli. Měl jsem za sebou tolik mrtvých a tolik zkázy, nechtěl jsem, aby mi pak Jotunheim připisoval chladnokrevnou vraždu oslabené královny a čerstvě narozeného prince. Až pak mě napadlo, že bych tě mohl využít k vyjednávání. Bylo ten den prolito příliš mnoho krve, a kdyby Laufey věděl, že jsi v mých rukách, že jsem tě před Gunnlod ubránil na důkaz plánované spolupráce, ustoupil by a kývl na mír. Ale pak jsem tě vzal a…“ Slzy zmizely, a dítě se na něj usmálo. Lidské a drobné, tak křehké. Modrá barva pomalu ustupovala, stejně jako malé runy na tvářích a na těle, a najednou měl v náruči docela obyčejné nemluvně, stejné, jako před pár lety držel ve svých vlastních komnatách a srdce mu přetékalo láskou a pýchou. Dítě se k němu natáhlo a on je k sobě přivinul, aniž si uvědomil, co vlastně dělá.

„Nejspíš by se skutečně byla pokusila zavraždit i Friggu, ale Asgard pro ni byl příliš velké sousto,“ pokračoval tiše. „Zatímco Jotunheim byl rozvrácený a zranitelný.“

„Opovrhoval jsi Jotuny celý život,“ přerušil ho Loki, a tolik by si přál, aby mohl znít znechuceně a chladně, ale hlas ho zradil, stejně jako jeho oči. Cítil, jak ho štípou, a přísahal si, že pokud mu ukápne jediná slza, na místě si obě oči vypíchne a celý palác srovná se zemí. „A přesto jsi s jednou z nich nejenže měl poměr, ale i dítě. Proč jsi místo něj přijal do rodiny mě? Byl to náhlý sentimentální záchvat?“

Ani nevěděl, jak blízko vlastně byl.

„Fárbauti byla velice laskavá žena. Dovedl jsem si představit, že pod mou střechou bude žít její syn. Kdybych pro tebe měl pořád stejné plány jako na začátku, řekl bych ti o nich v den, kdy jsi dosáhl dospělosti. Neřekl jsem ti to.“

„Protože jsi zatracený zbabělec!“ Ach, tady to bylo. Snad ještě zapomene na slova o zmenšujícím se počtu rodičů a toho starého mizeru svrhne z nejbližšího balkonu.

„Protože už to můj plán nebyl. Ano, chtěl jsem ti jen poskytnout přístřeší. Chtěl jsem tě zachránit a pak vrátit zpět Laufeyovi. Ale nakonec jsi dostal domov, rodinu, a já tě miloval jako vlastního, Loki. Přestal jsem tě vidět jako jeho syna.“

„A myslel sis, že bylo v pořádku mě vést k nenávisti k Jotunům? Protože tě ujišťuji, že s nenávistí vůči specifické rase se člověk nerodí!“

„Byla to chyba, kterou si nikdy neodpustím.“ Odin sám sebe překvapoval. Obával se, že nebude schopný skrz svou prokletou pýchu dostat pravdivá slova, ale bylo to snazší, než čekal. Nevěděl, jestli je to stáří, osamělost nebo provinilost, ale něco z toho s ním dělalo divy. „Víc a víc jsem se zamotával do své vlastní lži. Bál jsem se, že by ses o ně mohl začít zajímat, nebo že by tě Laufey poznal. Už tehdy bylo pozdě na to, abych řekl pravdu.“

„Snad by se dalo zvládnout, že jsem se nenáviděl, když jsem se dozvěděl pravdu,“ pokračoval Loki, hlas zastřený a oči upřené kamsi za Odinovo rameno, dlaně pevně sevřené v pěst. Zrychleně dýchal a ztrácel kontrolu. Chuť zničit celý Asgard včetně sebe se vracela. „Ale já se bál. Začal jsem se bát o svůj život. Protože jsem to nebyl jen já, kdo Jotuny celý život považoval za monstra a nepřátele, kdo si myslel, že je naším cílem je vyhladit do posledního. Bál jsem se, že až to zjistí, tak mě zabije. Já se zabít dokázal. Proč by to neudělal on?“

Nemusel jmenovat. Odin se odmlčel. Pohlédl na Lokiho, vzpomněl si na úsměv Friggy, když mu ho po válce vzala z náruče. Tady před ní bude v bezpečí, řekla tehdy a bez dalších otázek ho přijala za svého. Stejně jako on mu docela propadla. Nevěděla ještě, že Laufey je naživu, nevěděla ani, že svého prvorozeného syna chránil, že věřil, že v jeden den přišel nejen o nezávislost své země a svou hrdost, ale i o svou milovanou ženu a jejich dítě.

„Je mi to tak líto.“

Zavládlo ticho.

„Jsi nějak podezřele dlouho vzhůru,“ rýpl si Loki nakonec. Začínal se nervózně ošívat, pohlédl na dvě mrtvá těla nedaleko něj. Stavěl další pevnost, zahazoval střípky zranitelnosti a křivdy. Nebylo řečeno vše, ani zdaleka, ale víc na jeden zátah by stejně nezvládl. Potřeboval se zase dostat do své role. Měl před sebou ještě příliš mnoho nepříjemností na to, aby si mohl dát nohy nahoru a říct si, že je po všem. „Co bude oficiální verze? Obávám se, že mě během boje zahlédlo hodně lidí. Můj návrat budeš muset zakomponovat.“ Král naklonil hlavu na stranu.

„Nechceš, aby znali pravdu?“ zeptal se. Loki si odfrkl.

„Kdyby zjistili, kdo jim celých dvacet let tak dobře vládl, uvědomili by si, že ty jsi dávno za zenitem a Thor mi nesahá ani po kotníky,“ odvětil. „To přece nechceme,“ dodal a vykouzlil co možná nejfalešnější medový úsměv.

Ještě zbýval úklid. Potřeboval si promluvit s Thorem, vykopnout odsud Avengers a dohlédnout, nejlépe z postele, aby se tohle fiasko co nejdůmyslněji zametlo pod koberec. Udělal si poznámku, aby se postaral o Aerise, vyjednal mu podmínky, které mu budou vyhovovat a Odina rozčilovat, a aby se vyhýbal Sif.

-----

předchozí - pokračování

Share: