Velvyslanec, 48. kapitola

Svazuju pomyslné uzlíčky. Dokončím to letos, co myslíte? Tolik kapitol jim už slibuju tu postel.

-----

Seděli zády opření o strom, za kterým se ještě před nedávnem choulili a přemýšleli, jestli ti dva strážní u brány jsou naživu, nebo jsou to jen nastrčené mrtvoly, zatímco jim za zády kolaboval bůh lstí a strážce Asgardu je zasvěcoval do Odinovy milostné historie. Bylo to tak absurdní, až se Natasha musela zasmát. Clint jí jenom stiskl dlaň, protože už neměl co víc říct. Mezi nimi v trávě ležel artefakt, bez hnutí a bez svých obvyklých barev, jako by držel smutek za svého stvořitele.

Natasha věděla, že pokud se začne vinit za všechnu hrůzu, přes kterou musela s artefaktem v náruči přeběhnout, tak už nebude cesty zpět. Ale nebyla vůči tomu imunní, a od toho tady byl Clint. Od toho tady pro sebe vždycky byli. Jednou tiskl ruku on, podruhé ona. Nebe bylo zašedlé, občas spadla kapka deště, jako by se Thor nemohl rozhodnout, jestli má truchlit nebo vydržet ještě chvíli, ještě na chvíli být silný pro ty ostatní.

Všechno je bolelo a byli v úplně cizím světě. Clint nekomentoval občasnou zbloudilou slzu, která jí unikla, a ona přešla jeho šrámy z boje, ať už na těle nebo na duši. Nevyčítal jí, že tam pro něj nebyla. Věděl, že si procházela něčím mnohem horším, a že kdyby mohla, stokrát raději se ponoří do boje s obživlými skalisky a hmyzoidními stvořeními.

Nohy měli natažené před sebou, zhluboka dýchali, a byli vděční za trochu klidu.

O nějakých pár domů a trosek dál na místě přešlapoval Tony a svou nejistotu zakrýval pošklebky na adresu Bruce a jeho dočasného oděvu, který mu do náruče vecpal Asgardský voják, když se rozdýchal z šoku z toho, že se to zelené monstrum najednou zmenšilo na normálního muže. Polonahého muže. A nikdo na to nereagoval ani nadzvednutým obočím, natož menším infarktem jako on.

„Nemůžu Hulkovi zazlívat, že se rozhodl zmizet,“ zabručel si Bruce pod nos, když si uvědomil, že je jediným důvodem, proč se Tony ještě nekaje a Steve nerozčiluje. Stark byl o to nejistější, že mu chyběl kryt masky. Kapitán vypadal, že by neodmítl koupel a týdenní dovolenou, ale oči měl ocelově chladné a vypadal jako voják víc než kdykoli jindy předtím. „Taky bych rád…“ a zasněně zíral do dáli.

„Tohle ale není jenom mezi námi dvěma,“ vyhrkl Tony. Na Steva vedle se ani nepodíval. Bez masky to bylo o tolik těžší; čelit ranám nepřátel, ostrému vichru, zklamání svých přátel, otravnému slunci... „Zradil jsem důvěru vás všech a měl bych… si to taky vyžrat od vás všech.“ Doufal, že mu vynadá Bruce a Clint s Natashou ho počastují pár krásnými slovy, které si šetřili extra pro něj. Nechtěl se otočit a zírat do tváře toho, jehož důvěru získal tvrdou prací a to ještě relativně nedávno. Kdyby věděl, že to všechno vyřeší a Stevovi se uleví, tak i nastaví tvář. Tuhle nekrytou zranitelnou tvář jako stvořenou pro ránu nebo šest.

Tony ale věděl, že nemusí čekat, až budou přítomní všichni. Věděl, že oba agenti jsou svým způsobem samostatná jednotka, a Bruce vždycky vyměkl, když došlo na nějaké výčitky. Byli na něj naštvaní, ano. Ale nebudou to proti němu držet déle, než bude nezbytně nutné. A nejspíš se nepovznesou nad příležitost mu to občas předhodit, aby ho zahnali do kouta.

Taky věděl, že ani Steve jeho zradu nebral jako útok na tým. Bylo to osobní, a proto ani Tony nezazlíval svému vědeckému kolegovi, že se zabalil do pláště Asgardského vojáka a odkráčel od nich pryč tím směrem, kde se nepovalovalo tolik mrtvol. Možná by mohl najít ošetřovnu a pokusit se pomoci, říkal si v duchu, aby se nemusel otáčet a vidět Tonyho hrůzu.

„Už jsem ti říkal, že na to nemám slov,“ ozval se Steve konečně. Začínal mluvit, nebo ukončoval rozhovor dřív, než k němu vůbec došli – to zatím těžko říct. „A že i kdybych ti řekl cokoli, nebude to pro tebe nic nového, nebude to nic, co bys dávno nevěděl. Horší je, že jsi to udělal navzdory tomu vědomí.“

A měl pravdu, uznal Tony pochmurně. Dobře si pamatoval, jaké dilema měl, když artefakt ukrýval: jak nervózně poskakoval na jakékoli oslovení nebo nečekaný zvuk, jak od sebe pozornost odlákal vždycky tak, že se snažil vzbudit podezření na Lokiho úmysly a vinu tím pádem házel na někoho, kdo byl snad poprvé v životě v něčem nevinně.

Nejkomičtější mu na tom přišlo, že právě Loki, kterému Tonyho tajemství zavařilo nejvíce, pro něj měl zároveň největší pochopení. Tony z něj dokázal vyčíst jednak nemalé pobavení – protože to byl nepřejícný zloduch a těšil se jakýmkoli konfliktem – ale taky jakousi solidární zúčastněnost, kolegiální soucit, v očích neměl nic, co by naznačovalo, že Tonyho odsuzuje. Pravda, nebyla to žádná útěcha, ale navzdory tomu byl i za tuhle miniaturní podporu rád. Nebyl si s Lokim blízký, ale byli si až k vzteku podobní. Oba tolik ochotní obětovat vše dobré v jejich životě pro tu malou zlostnou částečku jejich osobností, pro toho ďábla na rameni, pro tu neodbytnou zvědavost, co by se stalo, kdyby…? Věděli, že v konečném důsledku to za to ukojení zvědavosti nestojí, a přesto se neudrželi. Oba se kymáceli na hraně dobra a zla, jeden z nich s nálepkou hrdiny a ten druhý zloducha, a přitom když se Tony ohlédl za celým tímto fiaskem, byl si jistý, že si minimálně v tomto příběhu svoje nálepky vyměnili. A soudě podle Tonyho ohryzaného svědomí a Lokiho očividné touhy po svatém klidu se to ani jednomu nelíbilo. Tony se chtěl zase starat o jiné, Loki se chtěl zase na chvíli starat jenom sám o sebe.

Tony samozřejmě věděl, že dělá hloupost, i když se na čas dokázal přesvědčit, že tomu tak není. Kdyby LNT nesebral on, sebral by ho Fury, no ne? A kdyby ne Fury, tak Steve, a to je snad ještě horší. Kdyby ne Steve, tak Loki – a nebylo by tohle ze všeho úplně nejhorší? Teď ho pravděpodobně bude mít Asgard a… snad přijdou na způsob, jak ho zničit. Něco takového by asi nebylo moudré uschovávat v samém srdci říše. Nechtěl nad tím přemýšlet. Už to nebyla jeho věc.

„Dokázal jsem sám sebe přesvědčit, že dělám dobrou věc, Steve,“ povzdychl si Tony a promnul si nechráněnou tvář. „Nechtěl jsem to tam nechat, nechtěl jsem, aby to měl někdo jiný, a já si ve výčtu lidí, kteří by tu věc neměli mít u sebe, připadal jako to nejmenší zlo. Chtěl jsem se v tom samozřejmě i pohrabat, to nepopírám, ale když jsem viděl, jak je to riskantní, dal jsem od toho ruce pryč. A teprve pak mi došlo, že si hraju s ohněm a že jsme lecčemu mohli předejít, kdybych dal ruce pryč o něco dřív. Čím déle to trvalo, tím zbabělejší jsem byl. Nejsem na to pyšný.“

Steve si na ta slova jenom odfrkl, ale na Tonyho se nedíval. Což bylo podle dosavadních zkušeností dobré znamení. Nebo alespoň příjemné, protože tu pověstnou ocel, kterou Steve uměl udělat z letního nebe, Tony nerad zakoušel z téhle strany barikády. I když to nebylo nezasloužené. Viděl už tolik lidí se pod tím uhrančivým pohledem kroutit a jen zřídkakdy se ubránil škodolibé spokojenosti.

„Neudělal jsem to, abych celou tu práci na našem týmu zahodil. Jaký to bude mít dopad, to mi došlo až moc pozdě, a já doufal, že se toho do té doby stihnu potají zbavit. Což byl kámen úrazu.“

Nechtěl přemýšlet nad tím, co všechno by bylo jinak. Bylo by mrtvých méně, byli by teď vůbec na Asgardu, našel by Loki Bragiho, kdyby nebylo agenta, který byl vyslán, aby od Tonyho artefakt získal? Došlo by vůbec k celé téhle tragédii, kdyby jednoduše řekl, že ten stroj má, a místo plýtvání energií na žárlivé střežení pro pozdější pokusy by ji využil pro zabezpečení celé věže, dokud by nebylo po všem? Přece by bylo tolik lepších věcí, co s tou věcičkou udělat, až by byla hrozba zažehnána. Mohl by ji zkoumat na odlehlém místě a ujistit se, že za případnou nehodu zaplatí životem jenom on. Mohl by ji odevzdat Asgardu jako důkaz dobré vůle, se kterou si Fury vůbec nelámal hlavu. Mohl by ji do toho oceánu hodit až potom, co by byl Bragi mimo hru. Jenže Loki se bál, že jeho ďábel na rameni bude silnější než ten Tonyho, a že LNT sebere a použije ho dřív než Bragi. Možná se bál i právem, to se naštěstí neměli jak dozvědět.

Steve byl pořád uzavřený, pořád napjatý jako struna, ale jeho oči už nepřipomínaly rampouchy. Byl ochotný o tom alespoň přemýšlet. Dokázal si přiznat, že mu nevadilo celé tohle ukořistění tehdy potenciální zbraně hromadného ničení, jako spíše fakt, že nebyl zasvěcen. Ani on už Furymu nevěřil, a potom, co se dozvěděl, jak dlouho SHIELD věděl o uvěznění Thora, pochyboval, že by mu někdy ještě věřit dokázal. Avengers už dávno nebyli pod jejich záštitou. Nehájili Furyho zájmy, neřídili se jeho plány a Steve jeho příkazy ignoroval s bezmála stejným zalíbením jako Tony.

„Jsem rád, že jste oba v pořádku,“ řekl nakonec. „Jak dopadlo hnízdo bilgesnipů?“ Tony se na tu vzpomínku ke svému vlastnímu překvapení rozesmál.

„Jednomu se povedlo spolknout Hulka,“ přiznal hned na okraj. „Bylo to pravda dočasné, ale za to pár vteřinové ticho, které tam zavládlo, to prostě stálo.“ Cestu k paláci strávil vyprávěním příběhu, který pak Bruce později bezpochyby popře, a za jehož šíření se Hulk nejspíš pomstí.

***

Minimálně přehnané starosti o to, jak Lokiho vládu dodatečně přijme rada starších, kupodivu nebyly na místě. Velitel Ulfrik se rozkřičel, jako to míval ve zvyku, ale zároveň si neodpustil úlevné odplivnutí do strany, když mu došlo, že se tím pádem jedním šmahem vysvětlila jeho nebývalá neužitečnost při poradách a řešeních problémů. Loki byl vždycky spíš na straně zvědmistra Israna, málomluvného, ale velice úskočného tichošlápka, který se raději tucetkrát ujistil, že nemůže jinak, než aby se vrhl na válečné tažení. Isran byl však v boji vážně raněn, a vypadalo to, že se pravdu o posledních letech na Asgardu v nejbližší době nedozví. Ambasador Vidar jen cosi zahučel a podotkl, že „to nebylo vůbec špatné, princi Loki, opravdu vůbec špatné“. Dvorní mág Torgunn útok Bragiho nepřežil. Lokiho překvapilo, jak moc ho ta informace rozhodila. Respekt k jeho magii sice neměl, ale byl to skvělý průzkumník.

Nikdo neměl problém na svou smrt odpřisáhnout, že se nic z toho nestalo. Pro ně tohle bylo první a poslední překvapení dne. Odin byl celou dobu v hlubokém spánku, nebezpečně blízkém smrti, a Loki to vzal za něj.

Oba dva, Odin i Loki, se shodli na tom, že tuhle část příběhu zjednoduší co možná nejvíce. Navíc tak vše dávalo větší smysl. Odin jednoduše zkolaboval, jeho nezdárný syn ve snaze se vykoupit převzal jeho povinnosti, na vše dohlížel Heimdall, Thor se věnoval vztahům s Midgardem, nikomu nic nehrozilo a vlastně se nic nestalo. Loki se málem rozesmál, když si uvědomil, že se na něj rádci dívají vesměs smířlivě. Možná za to mohl fakt, že ho všichni znali od dob, co se ještě batolil. Taky se neštítil toho využít a na jejich původně rozhořčené a nedůvěřivé pohledy sklopil zrak a pokorně je žádal o prominutí, protože si navzdory dobrým úmyslům nebyl jist, jak by byl „po tom všem“ přijat. Drásalo mu to sice nervy, hrát si na vykoupeného nešťastníka, ztracenou ovečku navrácenou tyranskému pastýři, ale v průběhu celé této pohromy si tolikrát sáhl na dno, že už neměl sílu se rozčilovat. Slíbil si, že to je naposledy.

Z Gunnlod a Bragiho byli dva bezejmenní šílenci, kterým se zachtělo slávy Asgardu. Neměli minulost, neměli důvody ani motivaci, měli jen zlé úmysly, touhu po svrhnutí hrdého národa. Neorganizovanost celé armády poukazovala na amatérství, nad kterým velitel Ulfrik jenom kroutil hlavou. Zajatci byli postupně vyhoštěni zpět na Sakaar nebo popraveni za spáchané bezpráví. Nikdo se na nic neptal. Nebylo to poprvé a určitě ani naposledy, co nepřítel zasáhl Asgard. Dokonce to bylo podruhé během relativně krátké doby, což jenom více hrálo do karet příběhu, že jsou tyto dvě věci spojené. Země oslabená útokem Malekitha, smrtí královny a – odpusťte, princi Loki – jednoho následníka trůnu, a zmizením toho druhého, to byla donebevolající příležitost pro krvežíznivé vetřelce.

Všeotec měl dva syny.

Za život miloval a důvěrně znal jednu ženu.

Thor spatřil své chyby a přiznal, že spolupráce s ostatními světy je nesnadná práce, kterou by měl raději přenechat odborníkům. Diplomat Vidar se pyšně usmíval, rád, že je jeho úsilí alespoň rozpoznáno, když už ne chváleno.

Loki byl oficiálně vzdorný až do chvíle, kdy mu Malekith zavraždil milovanou matku. Pak podle všeho prozřel, pomohl bratrovi v boji proti nepříteli, uchránil Asgard a v nejtěžší hodině se o něj postaral. Vykoupení zbloudilé duše jako z učebnice.

Thor jistě dostal rozum a nebude se zdráhat přijmout své královské povinnosti.

V tom všem snadno zaniklo, že je teď Aeris cenným spojencem, Asgard je jeho dlužníkem (jmenovitě Odin) a Ljósálfheim je tím pádem pod jejich ochranou. Odin na Lokiho v průběhu vyjednávání (oznamování) mhouřil zbylé oko a tak celkově působil dost nespokojeně na to, aby to Lokiho plnilo dětinskou radostí. Elfský panovník úlevou skoro omdlel.

Byl to delikátní koncert, hrálo se na slabůstky všech přítomných. Ulfrik byl tak potěšen představou, že panovníkem bude někdo blízký jeho řemeslu, až přestal hladovět po krvi ljósálfheimského krále. Loki plnil svou část dohody, a Odin zase tu svou. Thor stál uprostřed toho všeho a zatínal pěsti, aby se neutrhl a nevyklouzlo mu něco nevhodného. Nemohl pochopit, jak mohou být lháři tak důslední a vytrvalí. Komu by se chtělo pamatovat si všechny lži a vědět, komu kdy co řekli?

„Praxe,“ odvětil Loki. V očích se mu pobaveně zablesklo a Thora ten pohled zahřál u srdce. Když navrhl, aby byly veškeré vroubky na záznamech jeho přátel smazány s ohledem na jejich skvělý výkon v boji, věnoval mu podrážděný pohled jak Odin, tak Loki. Když se tomu zatracenému elfovi promine útok na Asgard, proč by se Válečníkům a Sif nemohla odpustit jedna velezrada?

„Kdyby byla jenom jedna,“ zabrblal jeho bratr nespokojeně, neochotný se osvobodit od dávných křivd. Teď už se dospěle chovat nemusel, přemítal, zatímco prsty klepal do stolu a hlavou se mu honily myšlenky na pomstu.

Midgard byl oproštěn od jakýchkoli podezření. Thor byl na Zemi zraněn v boji, nikdo ho neunesl. SHIELD se však po delší úvaze neukázal být vhodným spojencem; podle všeho měl tendence hrát na více stran zároveň, což by se Asgardu mohlo jednou vymstít. Když tohle Thor klidným hlasem vykládal, věnoval mu Loki jakýsi zvláštní pohled, napůl překvapený a napůl pobavený, jako by rád vyjádřil hrdost nad tím, jak rychle se Thor učí. Ani proti této informaci nikdo nic nenamítal. Loki k Zemi žádnou lásku nechoval, lhostejně pokrčil rameny, zatímco Odin tuto zprávu přijal velice rád. A zbylí Asgarďané u stolu mohli jedině souhlasit. Stačí, že jim Loki vnutil pod ochranu slaboučký Ljósálfheim. Budou teď mít co dělat, aby se postarali sami o sebe, další ubohou říši na svých bedrech nepotřebují.

Avengers byli pro Thora samostatná kapitola, kterou se mu nechtělo řešit. Možná až bude po všem, opravdu po všem, a on zatouží spatřit krásy Midgardu, možná se pak s nimi sejde. A přestože v nich stále viděl přátele, on se svým pobytem na Zemi cítil podivně chladný vůči jejich citům, vůči jejich společné minulosti. Možná, až se mu to všechno rozloží v hlavě, zalituje zpřetrhání oficiálních vazeb mezi Asgardem a Midgardem, ale pochyboval, že se to stane někdy v dohledné době. Protože jistě měli důvody pro své lži, stejně jako je mají všichni lháři.

Heimdall se necítil ani trochu nevhodně, když bez vyzvání vstoupil do síně, kde se všichni radili, jen aby se připomněl, že on má ten vroubek velezrady taky, a že by se nerad vnucoval, ale spalo by se mu lépe, kdyby se i jeho služby přičetly k dobru, když už Asgard začíná s novým štítem.

***

Loki nemohl usnout. Byl tak vyčerpaný a tak roztřesený, že prostě nemohl usnout. Navíc každá další vteřina strávená počítáním úderů srdce ho budila víc a víc, jelikož každá tahle vteřina strávená vzhůru ho o to víc rozčilovala. Bloudil v začarovaném kruhu, v hlavě mu hučelo, oči ho štípaly, svaly nebyly schopné se uvolnit. Netušil, kolik dní vlastně uplynulo od chvíle, co se dozvěděl, že jeho bratr zmizel. Střídavě mu to přišlo jako věčnost i jako okamžik. Stihl za tu dobu prožít tolik bolesti, přejít tolik ponížení, překousnout tolik křivd, přemoct svou vlastní přirozenost, spolupracovat s hrdiny Midgardu, zvyknout si na svůj jotunský původ, podvědomě se vyfackovat za svou pomalost a pitomost a neprozíravost, postesknout si po zmatku, který by způsobil on a byl by tedy i v jeho plné kontrole, a slíbit si, že se tomu všemu jednou zasměje.

Dlaní si překryl jizvu. Od chvíle, co do boje povolal Muspelheimské ďábly, se neozvala ani náznakem, ani neštípla. V hlavě mu vířily obavy a hypotézy, hrdlo měl stažené a všechny svaly v těle napjaté, až měl pocit, že praskne.

Když se ozvalo jemné zaklepání na dveře, bral to jako vysvobození. Měl sice v plánu spát dalších třicet let, ale společnosti, obzvlášť jedné tak dlouho postrádané, se nechtěl a ani nemohl bránit. Postel byla se dvěma lidmi o něco hřejivější a jeho mysl klidnější.

-----

předchozí - pokračování

Share: