Velvyslanec, 35. kapitola

Na!

Je víc jak třikrát delší.

Packu.

-----

Cesta do Francouzské Guyany se ukázala být tím nejmenším problémem. Potom se celá nesourodá skupinka postavila do jednoho velmi sourodého a velmi bezradného kruhu a čekala, co bude dál.

Loki je tiše vedl po pláži, a nebylo člověka, který by se po nich neohlédl. Kapitán ve své typické modré a štítem na zádech, Tony se zbaběle schoval do obleku v ten moment, kdy vystrčil nos z Quinjetu, Clint a Natasha ve vyztužených černých zbrojích, které jim stále nechaly dost volnosti pro pohyb a v nutných případech i jejich oblíbenou a ostatními nepochopenou akrobacii, za nimi se ploužil Bruce v béžové košili a po celou dobu chůze si nervózně mnul zápěstí a ohlížel se po lidech okolo, jako by je němě žádal o únos. Vepředu celého průvodu kráčeli dva bohové, oba dva jejich pláště dramaticky vlající a pletoucí se Clintovi pod nohy. Fakt, že se ani nepokusil na jeden z nich (popřípadě oba zaráz) stoupnout a strhnout tak bratry k zemi, ostatním jasně napověděl, jak nervózní ve skutečnosti je.

Najednou se Loki zarazil a otočil se ke svým – nemohl tomu uvěřit – společníkům, ať už více či méně dočasným.

„Jak jste na tom s potápěním?“ zeptal se. Divže mu oba lidští agenti neutrhli hlavu. Když se pak všichni shodli na tom, že se společnými silami dostanou do hloubky potřebné k aktivaci portálu, otočil se k nim Loki zase zády a Thor si všiml, že se mu v očích škodolibě blýská. Sám si dovolil si ten dlouho nevídaný pohled užít, překvapený, jak moc mu tahle očividná předzvěst katastrofy chyběla.

Loki nakráčel do vody jako by mu nic na světě nepřipadalo přirozenější než si jít v plné zbroji zaplavat. Kapitán se do ní vrhl s větší vervou než by jeden očekával, vzhledem k jeho vztahu k oceánu celkově, ale Natasha v tom gestu rozpoznala tu uspěchanou naléhavost, která člověka žene do nepříjemné situace se zoufalou nadějí, že čím dřív se tomu poddá, tím rychleji to bude za ním. Těžko by mu to mohl kdokoli vyčítat. Tony se ujal Bruce, šli jako třetí. Tony se v obleku málem zalkl zlostí, když spatřil Lokiho, jak si klidně a nenuceně kráčí po dně, jako by se procházel po normální ulici. Bůh neplechy jako by ho slyšel, otočil se, vyhledal jeho pohled a zazubil se.

Clint s Natashou následovali, jako jediní měli problémy se dostat na dno, ale drželi se obstojně a všichni věděli, že bez svých schopností či vychytávek by na jejich místě do vody strčili maximálně palec.

Jako poslední plaval Thor, zjevně bez blažené magie, ale s dostatečně vyvinutými plícemi, aby pod vodou zůstal, jak dlouho bude chtít. To samozřejmě nikdo z nich jistě nevěděl, jelikož to při svém soužití do bezpečných konverzačních témat nezařadili, ale tak nějak se na tom všichni shodli. Thor se minimálně tvářil, že mu dlouhý pobyt pod vodou nedělá problém. Ve skutečnosti se tak spokojeně tvářil proto, že si byl moc dobře vědom, že Loki mohl aplikovat svoje malé kouzlo na všechny z nich, nebo jim alespoň vytvořit vzduchové kapsy, popřípadě jim nechat narůst žábry. Neměl mu to za zlé. Vracel se do starých dobrých let a bavil se společně s ním. Jednak už se nemohl dočkat, až to na něj řekne, a jednak stejně neměl náladu svým přátelům cokoli ulehčovat.

***

„Vypadá to jako chlupatý kraken,“ poznamenal Clint tichým, zastřeným hlasem, jako by v duchu počítal, kolik šípů bude potřebovat.

„Proboha, Clinte,“ povzdychla si Natasha, zatímco se Tony v obleku rozchechtal.

„Fakt!“ přisvědčoval nadšeně.

Zatímco se všichni blázni bavili, Bruce si zděšeně uvědomoval, že se Hulk nějak nemá k nástupu na scénu, a to přestože mu srdce bilo jako splašené a na celou jejich skupinku právě hladově zírala celá tlupa monster, obrovských napůl osrstěných a napůl šupinatých, rohatých… zvířat. Snad Hulka nenaštval tím, že ho záměrně navnadil a pak zase zahnal zpátky? Hulk přece nemohl být tak malicherný. Urážlivý a dětinský, ano, ale snad viděl, že Brucovi hrozí nebezpečí…

„Tak jsem zase tady,“ pozdravil Loki své staré známé, a sice nebylo možno říct, jestli to byla náhoda nebo jeho plán, ale sotva domluvil, strhlo se peklo samotné. Největší bilgesnipe se rozeřval, jako by ho někdo zaživa stahoval z kůže, a k němu se přidali i ostatní. K Lokiho pobavení ve všem tom křiku rozeznal i ten Thorův.

A – samozřejmě, že ho nikdo neposlechl. Jakmile se dotkl prvního idiota, kterého měl po ruce – to byl Steve, který ho do vody následoval jako první – zjistil, že kapitán se místo po svém kolegovi natahuje po svém štítu. Trhl s ním, aby mu nějak bez pomoci slov, která by stejně zanikla v řevu, dal najevo svou nespokojenost. K Lokiho nemalému údivu kapitán pochopil, vytřeštil oči leknutím, když si uvědomil, co se po něm chce, a rozhlédl se. Rychle sáhl po Clintovi, toho se chytila Natasha, která je všechny bedlivě sledovala a rozhodně neměla v plánu zůstat v hnízdě takových příšer. Byla mokrá až na kost a navíc to tady smrdělo mršinou a ona vyloženě cítila, jak se jí ten pach usazuje ve vlasech – bože…

Bleskově se ohnala a zachytila Thora, což sice nebyl člověk, ke kterému původně mířila, ale pořád to byl úspěch, jelikož Loki zrovna uhnul jedné gigantické tlapě, která se ho pokusila zarazit do země, a společně s ním musela uhnout i celá řada ostatních. Thor jí ruku málem rozdrtil.

Tentokrát musel uhnout Clint, nadskočil, strhl stranou Natashu i kapitána, zatímco Loki byl donucen se pustit, pokud nechtěl, aby mu dráp rozpůlil lebku. Odrazil bilgyho od sebe, dočasně ho oslepil a znovu se chopil Steva. Ve tmě jeskyně se zablesklo a on se přes pár hlav ohlédl po bratrovi.

„Neblbni!“ zařval. „Všechny nás tu zabiješ, ty troubo!“

„Já vím, já vím!“ bránil se Thor, v hlase nepřeslechnutelnou hysterii.

Tony už ho málem měl, když si uvědomil, že nikde nevidí povědomou zelenou. Zaklel a udělal ve vzduchu piruetu, a tak tak se vyhnul jedné obrovské uslintané tlamě. Pak ho viděl, malého a roztřeseného, špinavého, ale nezraněného.

„Bruci!“ natáhl ruce a nepříliš ladně přistál, jen aby ho další bilgesnipe odmrštil do kamenné stěny. Stihl se odrazit a střelil stvůru přímo do oka. Což ji tak maximálně rozčílilo ještě víc. To už ale nebyl Tonyho problém, jelikož do druhého oka se trefil Clint, který se pro ten úkol pustil obou přátel a doufal, že za tento hrdinský čin nebude po zásluze potrestán. Tak jako tak to mělo pramalý účinek.

„Kde to má slabiny!“ zařval směrem k Lokimu. Ten se vyklonil z řady a upřel na něj pohled.

„Myslíš, že se mi to někdy chtělo zjišťovat?“ křikl zpátky.

„To je fér,“ uznal Clint argument a se zatajeným dechem sledoval, jak se Tony natahuje po doktorovi, konečně ho pevně chytá a poněkud nemotorně a kolísavě s ním letí k jejich řadě. Thor natáhl volnou ruku a druhou ještě více sevřel Natashu. Jenom spolkla výkřik a čekala.

Mohl to být centimetr, možná dva.

Dráp se zachytil Brucovi o košili, a pak už byl Tony najednou sám a bilgesnipe měl na hlavě rozzuřeného Hulka. Loki zaklel tak šťavnatě, až se na něj Steve vedle pohoršeně podíval.

Nad hlavami se jim vytvořila smaragdová clona, nádherná a jiskřivá, sem tam se v ní mihl jakýsi blesk, který připomínal zkrat v elektrických obvodech. Odrazila další tři útoky monster, než se v ní objevila první trhlina. Thor se natáhl až k cloně, položil na ni dlaň a všichni najednou pocítili na kůži brnění, jako by do nich proudil slaboučký proud. Celá clona se zatřepetala, zapraskala a odmrštila zbylé bilgesnipy dál. Jeden z nich, ten, co se chtěl do clony zakousnout, zakňučel jako nakopnutý pes, což byl zvuk pro tak velké zvíře přinejmenším nepatřičný.

Thor se po ostatních ohlédl, aby se ujistil, že to nepřehnal a nikdo se na zemi nesvíjí v křečích. Jak Loki očekával, malé nakopnutí bilgesnipy odradilo od malých jednohubek a jejich pozornost se přemístila na Hulka, který se evidentně velice dobře bavil.

Tony byl rozpolcen. Na jedné straně se k němu natahoval Thor a volal, ať se už konečně chytne, nebo ať ho nebesa ochraňují – což byla dvojnásobná výhrůžka od někoho, kdo měl na nebesa docela podstatný vliv – a na straně druhé zuřil Hulk a uvnitř něj byl pouhý člověk, který jakmile se přemění, bude zranitelný jako novorozeně a copak on si tohle může vzít na svědomí? Kdyby byl jen o trochu rychlejší…

„Ne!“ křikl Steve a jenom Lokiho nadlidská síla ho donutila zůstat na místě a nepouštět se do žádných zbrklostí. „Hulk to zvládne, Starku, pojď k nám!“ v hlase měl vztek, v očích hrůzu.

Clona nalákala menší bilgesnipy, kteří se do mely s Hulkem už nevlezli. Lokimu se podlomily nohy, když do trhliny narazila další pracka.

„Takhle nás zabiješ všechny!“ pokračoval Steve ještě vztekleji. Chtěl se pustit a dotáhnout sem Tonyho osobně, ale Loki věděl, proč ho nepouštět. Když se pustí kapitán, pustí se i všichni ostatní.

„Hulk se možná postará,“ odsekl Tony, zatímco spíš omylem než schválně ustřelil bilgymu kus rohu a letícímu kusu, který by ho prošpikoval naskrz, uhnul na poslední chvíli. „Ale Bruce ne. Běžte sami!“

Loki chtěl znovu začít nadávat, ale místo vulgarit ze sebe vyrazil bolestný výkřik. To opravdu nechtěl. Clona se natrhla potřetí a útočící bilgesnipe, pravděpodobně ještě mládě, když vycítil slábnoucí obranu své kořisti, na útocích ještě přidal. Lokimu se před očima dělaly mžitky a on si matně uvědomil, že to mladého bilgyho baví – vrtěl ocasem, jako by si jenom kutálel s míčem. Vlastně mu docela rozuměl.

¨

„Dost!“ zařval Thor, starost o bratra přehlušila strach z příšer i frustraci z Tonyho sabotérství. „Musíme jít!“ Byl k Tonymu nejblíž. „Držte se řeky,“ křikl na něj nesmlouvavě, jako válečník, který za sebou nechává spolubojovníka a doufá, že si neříkají sbohem. Pak ještě přikývl – respektuji tvé rozhodnutí, pokus se neumřít. Kolikrát už to musel udělat, a přestože tohle bylo jiné, reagovat musel stejně. „Loki!“ křikl přes hlavy svých přátel.

„Ne, ne!“ křičel Steve, ale nikdo na něj nebral ohled. Lokiho stisk už nebyl vědomé sevření jako spíš neovladatelná křeč, ale stejně nebylo úniku.

„Vezmi nás pryč!“ rozhodl Thor a kapitánovi se zvedl žaludek.

A mladý bilgy se zakousl do hlíny.

***

Dopadli do měkoučké trávy, vlhké a voňavé. Vánek zašustil listím v korunách stromů, kdesi žbluňkla voda. Když se Steve odvážil otevřít oči, nevěděl, čemu se věnovat dřív. Tomu, jak se mu svírají všechny vnitřnosti, úzkostí a strachem a provinilostí? Nebo se znovu mohl poddat vzteku, který ho při vzpomínce na Tonyho stále neopouštěl? Pohrdání nad vlastním pokrytectvím, protože kdyby byl na Tonyho místě, copak by se rozhodl jinak?

Na nic z toho nebyl čas. Opodál se Clint divoce rozhlížel a rukama šátral v trávě, panicky šeptal „Kde mám šípy!“, zatímco se Natasha se zamračením posadila a zjistila, že na nich sedí a taky že ještě pár minut posedí.

Thor mezitím na zemi podpíral zhrouceného boha neplechy, který se bránil jen velice slabě. Celou horní polovinou ležel na bratrovi, Thorova kolena mučila jeho ledviny a on se pomalu vracel zpět do světa živých a relativně příčetných.

„Děláš si z těch kolapsů zvyk?“ rýpl si starší z bratrů, a jen hluchý by přeslechl úlevu v jeho hlase.

„Aspoň nepištím jak malá holka,“ odvětil Loki zlomyslně. Thor pokýval hlavou.

„Bylo mi dvanáct,“ připomněl mu. „Od té doby se vždy ujistím, že křičím mužně.“ Hned nato zvážněl a ztišil hlas. „Můžeš pokračovat? Do města je to jen kousek, a jakmile tam jednou budeme…“

Loki využil toho, že mu nikdo jiný nevěnuje pozornost – Clintovo „zatraceně, ženská, co bych si bez nich počal?“ toho bylo důkazem – a o Thora se opřel. Stejně tiše pak odvětil: „Dej mi chvilku a můžeme pokračovat.“

„Dobře,“ souhlasil Thor. Steve se mezitím vyškrábal na nohy.

„Co to má znamenat? To je tam jako necháme?“ zeptal se nevěřícně. Natasha podávala Clintovi šípy, Loki zavřel oči a zhluboka dýchal a Thor vypadal, jako by ještě před pár minutami neřval na celé kolo, jen protože ho jeden z bilgesnipů poslintal.

„Bylo to jejich rozhodnutí,“ odvětil klidně, a bylo by to znělo chladnokrevně, kdyby se zároveň netvářil tak zmateně. „Co jiného jsme měli dělat?“

„Tak se pro ně můžeme vrátit teď! Jak je to daleko? Kde jsme?“

Loki otevřel oči a povzdechl si. „Daleko,“ odsekl. „Chtěl jsem nás dostat najednou co nejdál, abych to nemusel podstupovat víckrát. Kdybyste si vy pitomci pamatovali, co jsem vám říkal, nic z toho by se nestalo. Nikdo se nikam vracet nebude.“ Kdyby neležel, Steve by ho nejspíš praštil. Na paži ucítil něčí dlaň.

„Nerada to říkám, ale má pravdu,“ promluvila Natasha měkce. „Hulk se tam o to postará a Tony nás najde.“

„Jsou v divočině!“ rozkřikl se Steve znovu, ale jeho hlas už dávno postrádal naléhavost a vztek. Byl z toho všeho k smrti unavený, a to se ještě nic nedělo.

„Když se budou držet řeky, dojdou až k zadním branám města, ke královské zahradě. A kdyby měli i tak problémy, Heimdall uvidí, kde jsou,“ pokračoval Thor klidně.

„Heimdall je v první řadě hlavní důvod, proč jsme vůbec chodili přes to hnízdo,“ neodolal Loki. Pak se pomalu zvedl na nohy a rozhlédl se.

„Proč mu nepošleš zprávu?“ zeptal se Thor náhle, jako by si teprve teď vzpomněl, jak vlastně našel tehdy bezejmenného Bragiho, pohřešovanou Jane a prchajícího Lokiho. „Prý už jsi to jednou udělal. On mi to pak… předal… a já tě našel. Tedy, on mi to vysvětloval, ale já to moc…“ odmlčel se a omluvně pokrčil rameny.

„To jsem nebyl zcela při smyslech,“ přiznal se Loki na rovinu. „Navíc se mi nechce riskovat, že by tak Bragi zjistil, že už jsme tady. Sám jsi to říkal: Heimdall musí mít důvod, proč nás o ničem neinformoval. Jestli není mrtvý, pak ho nejspíš hlídají.“

***

V tom měl Loki pravdu. Heimdall se neodvažoval dívat příliš daleko a příliš dlouho, aby se náhodou nemusel zodpovídat. Za zády mu stáli dva jotunští obři, jeden z nich mág, který zavrčel, kdykoli se strážce Asgardu byť jen pohnul.

Jejich město se během pár hodin stalo metropolí; z lesů a pustin se scházely nesourodé skupinky lidí, temných i světlých elfů, trpaslíků, obrů, Kronanů, trolů, Vánů, a Heimdall mezi nimi rozpoznal i takzvaný odpad společnosti i všech říší, obyvatele Sakaaru. Jotuni byli jenom dva, a ti stáli zrovna za ním.

Cesta z hlavní síně paláce do observatoře trvala pomalou chůzí asi hodinu. On ji po svém odchodu z dosahu Gunnlod stihl za čtyřicet minut, a jeho dva ledoví přátelé na něj v té době už dávno čekali. Ostatní cizinci se procházeli jako turisti: někteří posedávali na mostě, jiní na trávě před branami města, další se rozešli po ulicích a zahradách, pár jich dokonce zavítalo do krčem. Jakoby nic.

Heimdall mezitím svíral meč a čekal na povel.

Vyloženě ho svědily oči, jak prahnul po tom se jen malinko pootočit a mrknout se, jestli někde nezachytí prince, jednoho nebo druhého. Ale každé neuposlechnutí ho mohlo stát život nevinného Asgarďana. Bylo to nejklidnější přepadení za celý jeho život. Elitní válečníci jejich planety jen zírali, jak se jim po ulicích promenádují mírumilovní nepřátelé, zatímco Heimdall tiše stojí u Bifrostu a král nereaguje. Ke kapitánům a generálům se sbíhali řadoví vojáci, udýchaní a vyděšení, že snad zanedbali svou povinnost a nechali vetřelce proniknout, ale s každým dalším takovým nadřízení jenom krčili rameny a nervózně pokukovali jeden po druhém.

Co tohle mělo znamenat? Lidé byli ještě příliš zmatení na to, aby se dokázali bouřit, ale všichni věděli, že je to jen otázka času. Čistokrevní Ásové nesnesli přítomnost cizích ras, podřadných jejich mocnému národu. Nestačilo jim, že je Asgard chrání, že jsou pod jeho ochranou? Všichni z nich, od děvečky v hostinci až po královské rádce, si mezinárodní vztahy vykládali velmi osobně. Měli pocit, že jim ostatní planety něco dluží. Jejich král se staral o to, aby mezi nimi panoval mír, byl soudce a popravčí v jednom. Byly to problematické planety, které bojovaly mezi sebou, to se na Asgardu stát nemohlo.

Učeň platnéře upustil helmu, když mu dlážděnou cestu zastoupil světlý elf. Vyděsil se, jelikož ještě nedávno na něj jeden takový poněkud nemotorně zaútočil. Nebyl tehdy zraněn; elf minul a kopí se mu zabodlo do zdi, zatímco on sám se skácel k zemi. Bryn stihl utéct a varovat mistra, který býval za svých mladých let zdatným bojovníkem.

Tenhle elf ale neútočil. Jen si ho prohlédl, nakrčil nos, a k Brynovu nemalému překvapení se zohnul a zdvihl spadlou helmu. Potěžkal ji, pak se pousmál a podal mu ji. A aby svému malému představení nasadil korunu, ještě se omluvil a ustoupil učni z cesty, aby mohl pokračovat v cestě za zákazníkem.

Když Bryn zahnul za první roh, stále vyděšený z toho nemilého setkání, čekalo ho ještě větší překvapení. Celá ulice, jak široká tak dlouhá, byla plná k prasknutí. V dálce dokonce spatřil obrovskou kamennou siluetu, která kráčela velmi pomalu a opatrně, snad aby pod ní nepopraskal chodník. Cedule na domech a obchodech se otřásaly a kočky na střechách se krčily, mrskaly ocasy, řezníkův pes ztichl a stáhl uši dozadu.

Žena s košíkem bylinek pro svou nemocnou dceru ztuhla uprostřed pohybu, její soused, který nesl dva demižony, je oba málem upustil.

Něco takového viděli poprvé. Jistěže slyšeli příběhy o kamenných lidech, o ohnivých obrech, světlých a temných elfech, někteří sečtělí narazili i na jméno Sakaar, ale jen málokdo z civilistů byl takový smolař, aby se všem těm stvořením musel kdy podívat do očí. Od toho byli válečníci a diplomaté.

A přestože se jejich vlastní malý svět zastavil a čas přestal plynout, panika nepropukla. Kronan vepředu totiž bezmála chodil po špičkách, temný elf šťouchl do hmyzoidní postavy vedle a uchechtl se, když kolem něj procupitala vyděšená měšťanka. Vánové byli od obyvatelů Asgardu k nerozpoznání, ale tihle byli očividní cizinci; rozhlíželi se, v očích dětskou zvědavost, tváře špinavé a oblečení potrhané, jako by si dali záležet, aby svým nedobrovolným hostitelům ukázali ten nejstereotypnější pohled na svou domovinu.

Pro pokrokové Asgarďany, válečníky a ochránce devíti světů, byli obyvatelé Vanaheimu něco jako domorodci; divocí a necivilizovaní, žili ve slaměných chatkách nebo dokonce stanech, po celé zemi stavěli totemy a sochy bohů, které vyprávěly příběhy známé jenom místním, a po celé planetě se rozprostíraly lesy, jehličnaté a listnaté, husté i řídké, mírumilovné i smrtící.

Všechno probíhalo v klidu a lidé nevěděli, jak na tuhle nečekanou návštěvu reagovat. Poplach se nespustil, vojáci měli ve tvářích stejné překvapení jako oni, palác se neotřásal v základech, zbraně neřinčely jedna o druhou, vánek šustil listy na stromech a ze zahrad u obytných domů se ozývaly tlumené hlasy žen v domácnosti a jejich služek.

Jakoby nic.

Stejně tak by se dal popsat i Bragiho příchod. Heimdallovi na rameni přistála ledová tlapa obra, který ji stihl dát pryč dřív, než se jeho dotek propálil až na strážcovu kůži. Heimdall pochopil, že je čas, a otevřel Bifrost, který k jeho zlosti zamířil do zhruba stejné části, kterou obývali i oba princové. Jenže místo princů se před ním objevil jiný muž, sice blonďatý a urostlý, ale s vítězstvím a jakousi poťouchlou radostí ve tváři. Rozhlédl se, kývl na dva ledové obry, pak se lehounce uklonil.

„Dobrý den,“ pozdravila ho zdvořilost samotná. Heimdall přimhouřil oči. Jako by se před ním zhmotnil mladinký Loki, ještě kluk, ale už dávno schopný mág, který své triky rád zkouší na zkušeném bojovníkovi. Míval tehdy stejně drzý úsměv, stejně jistý postoj, stejné přesvědčení o své výhře. Nebyla v tom divokost ani agrese, která by volala do nebe. Byla to potenciální katastrofa skrytá v malém zablesknutí očí, pobaveném nadzvednutí koutků. Byla to skrytá nebezpečí tiché vody a Heimdall věděl, že je třeba se mít mnohem více na pozoru před tím zdánlivě způsobným mužem, než před dvěma obry za jeho zády. Pod jeho dohledem po dobu tisíce let rostl a dospíval jeden postrach; poznal dalšího takového, když ho viděl. „Jsem očekáván v paláci,“ oznámil mu Bragi důležitě, načež se rozešel pryč. „Pánové,“ řekl ještě na odchodu, zatímco míjel své ledové spojence, „až sem zavítají princové, eskortujte je prosím za námi, ano? Tady… eh, pan…“ zamával prsty k Heimdallovi, „je teď přivede sem. Dávejte velký pozor,“ mrkl na ně.

Jotunský mág se na Heimdalla zadíval tak upřeně, až ho z té pozornosti začala bolet hlava. Co když jsou oba princové jinde, co když už jsou na cestě sem? Možná jsou na Asgardu, možná mají plán. Kdyby měl přivést jenom Thora, neměl by takové obavy. Ale s Lokiho schopností cestování mezi světy, jeho vědomostmi o alternativních cestách, se oba dva klidně mohli nepozorovaně dostat na Asgard.

Teď je musel vyhledat a riskovat, že je spatří i mág za ním. Mohl by je prozradit, mohl by je nechtěně…

Snad se Loki schoval, než se do něčeho pustil. Snad dokázal zamaskovat i Thora.

***

Loki by přísahal, že brzy začne vykašlávat vlastní krev. Vnitřnosti ho pálily a měl pocit, jako by se mu žíly snažily vylézt skrz kůži z těla. Vážně by potřeboval menší přestávku. Už dávno neležel na zemi, už dávno přestal zhluboka dýchat a soustředit se jenom na měkkost trávy pod ním, už dávno přestal ignorovat otravné smrtelníky a soustředit se jen na bratrovu neobvykle uklidňující přítomnost.

Teď šli pomalu dál, blížili se k městu, a přestože už nemusel skrývat Bannera ani Starka, pořád to bylo moc. Krycí kouzlo na něm sedělo, jako by bylo stvořeno jen pro něj, vklouzl pod něj jako pod neviditelný plášť, byl jako doma. Thor ani ostatní svou neviditelnost pro všechny šmíráky (tedy Heimdalla) nevnímali, ale na Lokiho to začínalo být příliš. Jeho poslední teleportace ho stála hodně sil, více, než by čekal. Dokonce na chvilku přemýšlel nad tím, jestli by jí vůbec byl schopen, kdyby se opravdu povedla, jak měla, tedy se všemi Avengery najednou. Tedy, představa rozpůlených těl a různých končetin poházených po celém Asgardu mu nevadila, dokud to byly končetiny lidské a nikoli nadlidské, ale jen ta představa, že by mág jeho kalibru zahynul tak ostudným a trapným způsobem, mu naháněla husí kůži.

Štípala ho jizva a on si ji promnul, vztekle a příliš silně. Teď nebyl čas na nějakou imaginární bolest, vážně si nemohl dovolit jenom kolabovat. Teprve před pár dny předával Odinovu vládu do rukou roztřesené Sif, teprve nedávno utekl z ošetřovny na Ljósalfheimu, a teď tady stál, úplný opak toho, kdo odsud odcházel.

„Jsme velmi blízko,“ poznamenal Thor poněkud zbytečně, vzhledem k tomu, že ho nikdo z jeho smrtelných přátel nemohl slyšet, jak byli pozadu. „Nevidím kouř, neslyším žádný boj… myslíš…“ polkl a Loki se na něj otočil.

„Myslel jsem si, že tě budu muset chytnout za plášť, abys nevletěl do nějakého maléru, a ty jdeš čím dál pomaleji,“ odvětil tiše. Thor sebou trhl, jako by ho Loki obzvlášť urážlivě napadl.

„Nebyl jsem u Bragiho na dovolené, bratře,“ zasyčel. „Vím, čeho je schopný, pak mi tedy odpusť, že si při pohledu na klidné město nepředstavím mír, ale pohřebiště. Bojím se, že jsme přišli pozdě, že nás sem chtěl nalákat, jen abychom viděli, co napáchal.“

Loki se na okamžik zamyslel. Mračil se na mohutnou bránu do města, kde s trochou soustředění dokázal rozpoznat dvě postavy, stráže. Aniž by uhnul pohledem, zeptal se: „Řekl ti vůbec, proč?“

Spíš slyšel než viděl, jak Thor zakroutil hlavou.

„Neřekl mi vůbec nic, co by mi dávalo smysl. Někdy jsem slyšel křivdu, někdy pomstychtivost, a drtivou většinu času jsem měl pocit, že jde o zlomyslnost, že mi chce jenom ublížit a nic jiného. Nebyl by jediný. Laufey chtěl taky…“ odmlčel se. „Nebyl by první, kdo se snaží svrhnout Asgard z čela Devíti říší. Možná mu jde jenom o trůn? Možná mu jde jenom o to, aby se zbavil nás, snad nechce…“ znovu zmlkl. „To jsou vojáci?“ zamžoural dopředu.

„Skvělý postřeh,“ poznamenal Loki suše, jako by on je spatřil už dávno.

„Jsi si jistý, že nepotřebuješ více času? Jsi bledší než obvykle. Myslel jsem, že když magii nepoužíváš, tak se postupně obnovuje?“

Trvalo mu docela dlouho si všimnout, pomyslel si Loki hořce. Ze všech případů, kdy to jako děcko přehnal s výdaji magie a pak mu bylo zle a doufal, že si ho bratr všimne a diskrétně ho doprovodí domů, aby nemusel kolabovat před Sif a Třemi válečníky, ze všech případů, kdy se styděl požádat o pomoc a proklínal Thora za jeho slepotu a nevšímavost, se to muselo změnit zrovna teď. Teď, když toho Thora, toho bezohledného a divokého a agresivního, potřeboval zpátky. Bylo by to vtipné, kdyby to zároveň nebylo k pláči.

Teď nepotřeboval, aby si ho všímal. Ale copak on někdy dostal to, co chtěl nebo potřeboval? Přísahal na svou smrt, že jakmile (a pokud) bude po všem, někdo mu za celé tohle fiasko zaplatí.

„Kryju nás před Heimdallem,“ přiznal se navzdory lepšímu mínění. Thor zalapal po dechu.

„Co?“ sykl na něj rozčileně. „Proto se nelepšíš! A proto nás nemůže najít a dát nám vědět!“

„Teď jsme o tom mluvili,“ přerušil ho Loki netrpělivě. „Je tady možnost, že ho hlídají! Je stejně tak možné, že jakmile nás spatří, tak nás spatří i Bragi, což bych byl vážně nerad. To mě vůbec neposloucháš?!“ Ignoroval Clintův otrávený povzdech a pokračoval: „Jakmile přestanu, můžeme očekávat návštěvu a celý tenhle výlet byl úplně k ničemu! Taky jsme mohli počkat na Bifrost a vystoupit přímo Bragimu pod nosem. V tom případě nevím, o co se tady celou dobu snažíme a proč jsme zbytečně přišli o Hulka.“ A Tonyho, zaslechl, přestože nikdo nepromluvil, a ani nemusel. Kapitán s nimi od poslední hádky nemluvil. Evidentně byl s Asgardským válečnickým kodexem nadmíru nespokojen, ale Thor to nechápal a Lokimu to bylo jedno. Věděl, že do Tonyho zasel výčitky a ten teď byl zbrklejší než jindy. Bude to jeho vina, jestli už se odtamtud nevrátí.

„To projdeme bránou jen tak?“ pronesl Clint nevěřícně. Po chvíli: „Máte tu MHD?“

Loki pomalu mrkal. Thor se zamračil, a aniž by kolegovi odpověděl, otočil se zpátky k bratrovi.

„Ještě nás neviděli. Myslíš, že jsou to Bragiho lidi nebo naši?“ Pořád se schovával v křoviskách a Loki mu věnoval zamyšlený pohled. Vážně čekal, že se Thor vrhne do města a všechnu snahu o nenápadný přístup zhatí, tudíž nevěděl, co si s jeho spoluprací počít.

„Můžeme tam poslat někoho z tvých přátel, můžu se přeměnit a zjistit to sám, nebo to můžeme risknout,“ sladce se na něj usmál. „Kdyby došlo na nejhorší, nebutou to první ztráty na životech. A někde se začít musí.“

„Šetři síly,“ odvětil Thor klidně a mžoural do dálky. Nevšiml si Lokiho zklamání nad nedostatkem pohoršení nad jeho necitlivými slovy. „Budeš je potřebovat, pokud se bude vyjednávat.“ A nevšiml si ani jeho překvapení. Kdo jsi a co jsi udělal s Thorem, zeptal se Loki v duchu.

Najednou zalapal po dechu a zlomil se v pase. Jizva se rozhodla ho potrápit.

Skvělé načasování!

Cítil, že jestli okamžitě neuvolní čelist, polámou se mu všechny zuby. Thor mu cosi rozčileně šeptal, zatímco ho svíral v náruči a pomalu s ním klesal k zemi. Byly to tyhle chvíle, kdy Loki v deliriu pochyboval o správnosti svého rozhodnutí. Možná kdyby věděl, jak moc to bude bolet, jak věrně jizva napodobí dojem sadistického kata, který viníkům po jednom vytrhává vnitřnosti z těla, možná kdyby měl jenom malé tušení, co ho v těchto chvílích bude čekat, byl by si raději vybral smrt na Svartelfheimských pláních. Jeho smrt by nebyla rychlá, ale jakmile by bylo po všem, měl by klid. Písek by se postaral o pohřeb a on by možná za svou oběť mohl jít do Valhally, nikoli do jakéhosi… očistce. Nicoty. Nekonečné tmy.

Jestli se něčeho bál víc než smrti a šílenství, byla to nicota, a on si ji vědomě vybral. I Helheim pro zbabělce a zatracence by byl laskavější volba.

Hystericky se rozchechtal a Thor mu dlaní přikryl ústa, aby si jich strážní u brány nevšimli dřív, než byli na něčí pozornost připraveni.

Na maličký moment nad sebou zcela ztratil kontrolu, přemožen bolestí a panikou.

V ten samý moment je spatřil Heimdall.

A společně s ním i Jotunheimský mág.

-----

 předchozí - pokračování

Share: