Velvyslanec, 36. kapitola

Tohle má spíš víc odstavců než textu, ale každý máme svoje slabůstky.

Zítra začíná škola.

Haha.

HAHAHAHAHAHAHA-

-----

Heimdallova prvotní reakce byla sice nesmyslná a zbytečná, ale pochopitelná: pevně zavřel oči. Když se totiž rozhlížel a zběžně prohledával Midgard, udeřila ho najednou do spánku neviditelná pěst a jemu se až zatočila hlava, bylo to jako magnet, kterému se nedokázal ubránit, nebylo možné se tam nepodívat. Jenže společně s ním, i když to trvalo jen pár setin vteřiny, viděl skupinku Avengers i dva prince ledový obr za ním. Prudce se nadechl a zubatě se na strážce usmál. Druhý Jotun cítil, že se něco stalo, a dle výrazu svého společníka poznal, že v jejich prospěch. Nestihl však tasit; Heimdall během vteřiny vyvážil možnost zajetí dvou členů královské rodiny s potenciálním nebezpečím pro nevinné civilisty, a sice to nebylo snadné rozhodování, ale nebyl nikdo jiný, kdo ho mohl udělat.

To s tím přitom od samého začátku nechtěl nic mít.

Vytrhl meč z podstavce a Bifrost na protest tak hrubému zacházení zaskřípal. V příští vteřině se meč zabodl Jotunovi mezi žebra a on se bezhlesně svezl na zem. Mág vedle něj na strážce vystřelil ledový proud tak drobných jehliček, že kdyby se mu kterákoli z nich dostala pod kůži, neměl by šanci na přežití, z jeho vnitřností by bylo řešeto a z jeho operativního plánu smutné selhání.

Odvalil se do strany, zatímco obr vsadil na jinou kartu. Zneviditelnil se. Heimdall nad tím rozhodnutím málem protočil panenky.

Skočil po neviditelném obrovi, který se pod svým kouzlem svižně rozběhl do paláce podat zprávu. Útok ho překvapil, přestože byla Heimdallova schopnost mezinárodně známou informací.

„Denně spatřím tři biliony duší,“ zavrčel mu rozlícený strážce Asgardu do ucha, zatímco mu seděl na zádech a lámal jeho ruku. „Myslíš, že si na mě přijdeš s tak laciným trikem?“ a s těmi slovy obra chladnokrevně dekapitoval. S mágy se mnohdy nedalo jinak.

Na tomto pomyslném listu jeho náhlého a docela dobře možně i nedomyšleného plánu by teď jako další položka stálo „vypořádat se s následky svého jednání“, všeobecně velmi neoblíbená část jakéhokoli plánu. Bragi nedisponoval jeho vědomostmi ani jeho zrakem, ale dřív nebo později mu dojde, že eskort dvou princů trvá déle, než by měl, a půjde se po svých služebnících shánět. Zjistí, co se stalo a samozřejmě mu dojde i důvod. Může v ten okamžik začít dělat cokoli. Může se pokusit zabít krále, může vyhodit město do vzduchu, může dělat opravdu cokoli, protože se nacházel v samém srdci říše a nikdo netušil, že by se mělo brojit.

Věděl, že se vůbec neměl z Bifrostu hnout.

Vztekle obě těla zkopl do nicoty pod sebou, meč si připevnil na záda a rozběhl se po mostě k branám města. U prvních obývaných domů zabočí a podél zdi poběží až k zadním branám. Nějakou chvíli mu to zabere, ale jestli dobře vycítil, čím si Loki v momentu slabosti procházel, nejspíš se jejich skupina ještě nějakou chvilku nebude moct pohnout z místa. Dokonce v to i doufal, navzdory utrpení, které to způsobilo.

***

Bolest pomalu ustupovala, barvy se vracely do svých tvarů a hučení se pozvolna měnilo v jednotlivá slova. Nebyl to tedy jeden z těch záchvatů, které přetrvávaly desítky dnů a obtěžovaly ho vytrvalou a tupou bolestí, která mu nedávala spát. Tohle byla vražedná kombinace obávaného rychle, nečekaně a bolestivě. Jedinou výhodou bylo, že to nemívalo dlouhého trvání.

Stejně by dal přednost tomu druhému záchvatu, který už se naučil beze změny ve tváři ustát. Teď na něj shlíželo několik obličejů najednou a jemu dalo menší práci si je oddělit a přiřadit ke jménům. Bolest odezněla a jizva přestala pálit.

„Už je to dobré?“ zeptal se ho hluboký hlas zleva, příliš blízko, příliš hlasitě. Vlastně to bylo spíš zadunění v levém uchu než hlas. Uvědomil si, že je opět v bratrově náruči. Kdyby si byl jistý, že se to nikdy nikdo nedozví, nejspíš by nad tou vlnou vzteku, která ho najednou popadla, nechal i slzu ukápnout. Barton nervózně pohlížel na stráže u brány. Byli hodně daleko, nejspíš by si jich nevšimli, ani kdyby si tu Loki vykřičel plíce, ale důvod k nervozitě a opatrnosti to stejně byl. Natasha a Steve byli oba zmatení, nechápali, co měl tenhle kolaps znamenat.

Natasha si oba bratry podezíravě prohlížela, ale nevytvářela si domněnky. Thor měl po tom všem právo si nechat některé věci pro sebe.

Steve si domněnky vytvářel. Lokiho bolest si okamžitě přiřadil k jeho naléhání, aby se všichni spojili a nechali ho přenést je najednou, aby tak šetřil síly, kterých stále neměl mnoho. Pak si vzpomněl, jak on sám ještě před pár minutami dorážel, aby se vrátili pro Tonyho a Bruce. Všechno se spojilo dohromady v jedno obrovské provinilé zašmodrchané klubko a on odvrátil zrak. Zradil Thorovu důvěru, trval na další teleportaci i přes zjevné známky Lokiho vyčerpání, Tony zůstal někde v hnízdě hladových nestvůr a možná už ani nebyl naživu, a Hulk se nejspíš nepromění zpátky v Bruce a bude zmateně bloudit po Asgardské divočině navěky, dokud nepozabíjí vše, co bylo nebezpečné, nebo dokud něco nezabije jeho.

Kdyby se ho kdokoli zeptal, proč si myslí, že je to všechno jeho vina, nejspíš by jen nešťastně pokrčil rameny, ale jeho pohled na věc by to nezměnilo.

Tento úděl hrdinů byl Lokimu cizí. On si spíš nemohl vybrat, koho by měl vinit jako první. Vždycky tvrdil, že on za nic nemůže, ale nic ho nedokázalo rozzuřit víc, než když tomu tak skutečně bylo.

Pak se mu málem zastavilo srdce a hněv vystřídal strach, když si uvědomil, že jejich neviditelný plášť opadl. Muselo uběhnout už dost času na to, aby to stačilo na něčí reakci.

„Ti strážní u brány, dělají něco?“ zeptal se tiše.

Thor nakoukl přes keř. Soustředil se. „Já vážně nevím, vůbec se nehýbají.“ Vyvalil oči. „Co když jsou to jenom nastrčené mrtvoly?“

„Kulový,“ odsekl Clint. „Vždyť se baví, vidím je.“

Všichni na něj pohlédli, až na Natashu, která věděla, že přezdívka Hawkeye nevznikla jen tak pro nic za nic.

„Bavit se můžou i nastrčení vojáci!“ odsekl Thor.

„Mrtvoly taky,“ dodal Loki, aby od sebe odpoutal pozornost všech přítomných. Všichni se znovu zadívali na bránu.

„Tohle nemá cenu, musíme jít. Nevím kam ani co tam, ale tohle postávání je k ničemu. Navíc tady marod vypadá o dost líp, ne?“ Clint na sebe převzal úlohu roztleskávačky týmu, vzhledem k tomu, že kapitán vypadal, že se chce propadnout do země a udusit se hlínou. Lokiho vražedný pohled zdárně přešel bez povšimnutí. „Poserové, vždyť jste jejich šéfové,“ zamrmlal si pod nos a vykročil k bráně.

Šel klidně, jako pocestný, jako nevinný poustevník bez nejmenšího důvodu k nervozitě. Srdce mu tlouklo až v krku. Nejspíš nemělo cenu to tak prožívat, ale on vážně čekal, že někdo řekne „ne, Clinte!“ a chytne ho za ruku a nepustí a on se sice chvilku bude naoko cukat, ale nakonec zůstane na místě a nechá někoho jiného, aby se o první kontakt postaral.

Svěřil by své parťačce život, ale svěřit jí důstojnost byl prostě risk.

Když byl na doslech a oba vojáci se po sobě podívali, znervózněl ještě víc.

„Ahoj!“ zvolal. Málem se kousl do jazyka. Neměl říct něco vznešeného nebo archaického? Thor už se jim sice přizpůsobil, ale pořád měl chvíle, kdy mluvil jako zatracený Shakespeare.

Muž napravo se přestal opírat o kopí. Narovnal se a kývl na něj.

„Vítej, poutníče,“ pronesl hlubokým hlasem. Lukostřelec se málem propadl do země. Takže měl říct něco květnatého. Proč sem nedokopal Lokiho, nikdo nedokázal mluvit tak nabubřele jako on. Možná jen Tony by mu dokázal konkurovat.

Druhý muž si povzdychl. Nejspíš tady oba stáli od rána.

„Důvod vaší návštěvy?“ zeptal se tak neuvěřitelně znuděně, až to Clinta skoro urazilo. Nečekal, že se dostane tak daleko, na případné odpovědi se nedomlouvali a on vážně neměl tušení, že musel mít důvod k tomu, aby vešel do města. Kde byl, ve středověku? Jejich přilby říkaly ano.

„Král mě očekává,“ vyhrkl. A vážně, on vyloženě slyšel, jak si Loki celý ten půlkilometr za ním útrpně povzdychl.

„Aha, aha,“ přikývl zase ten první, ten s hlubokým hlasem. „A poslal vás zadem, abyste vyzkoušel naši bdělost.“ Clint mlčel. Buď byli tak naivní a jemu to opravdu projde…

„To je na žebříčku nesmyslných výmluv první nejpoužívanější,“ odvětil zase ten druhý. První stále přikyvoval, tvář smrtelně vážnou.

„Všichni si povinně vedeme deníky. Taky děláme čárečky tady na bránu.“

Clint měl chuť jim oběma narvat šíp do oka.

„Pán je tu skutečně za králem,“ ozvalo se za nimi. Oba strážní málem upustili kopí a sklapli podpatky. Znehybněli, zatímco se voják vlevo začal omlouvat za svou neomalenost. Clint nevěděl, jestli je požádat, aby ho před tím děsivým cizincem ochránili, nebo děkovat děsivému cizinci, že ho ochránil před nimi.

„Stojíte tu osmnáct hodin,“ pokračoval muž přísně. „Už dávno jste se měli střídat. Zmizte.“

„Ale pane, někdo tady musí…“

„Jsem tady.“

„My vás nechceme… než někdo přijde, může to trvat, nevíme, proč se opozdili, ale nechceme vás obtěžovat, pane,“ koktal pořád ten vlevo, a to aniž by se na muže za svými zády vůbec podíval.

„Myslíte si, pánové, že nezvládnu pohlídat zadní bránu?“ Znělo to jako urážka. Zadní brána byla asi pro ňoumy, pomyslel si Clint maně.

Oba vojáci zasalutovali a odklusali směrem do města. Clint ztěžka polkl.

„Zdravím,“ mávl rukou. „Vy jste?“ Muž k němu přistoupil a- paneboženanebesích, mohl by ho zašlápnout, kdyby chtěl.

Vyzývavě vystrčil bradu a přimhouřil oči, když mu do nich začalo svítit slunce.

Heimdall se usmál. Přišel akorát.

-----

předchozí - pokračování

Share: