Velvyslanec, 34. kapitola

Nechala jsem tuhle dávno dokončenou kapitolu ležet na skladě s tím, že si zatím všechny ty úryvky, které se s trochou snahy stanou smysluplnými texty příštích kapitol, srovnám dohromady, ale nestalo se, má pozornost utkvěla jinde. Jinými slovy jsem se dohnala a budu potřebovat motivaci.

Situace se vyhrotí, zjistíme něco víc o Asgardském mapování terénu, vrátíme se do minulosti dvou bratrů a tak celkově trošičku odlehčíme situaci, abychom ji pak zase mohli poslat expresně do pekla. 

Packu.

-----

Oba agenti odskočili z bezprostředního dosahu, Steve postavil Tonyho na zem a k všeobecnému překvapení se před něj ochranitelsky postavil, velká pevná skála, která měla plné právo ho vzít a hodit Hulkovi pod nohy.

I Thora ten zvuk vrátil na zem. Rozkročil se, Loki za jeho zády stál nehybně a napjatě čekal. Věděl, že jestli se Banner přemění, bude jeho prvním cílem. Neubrání se, ale může zmizet. Okna bičoval déšť, v kuchyni byla tma, jako by vůbec nebylo ráno, jako by už nikdy nemělo být světlo.

Pak se doktor narovnal a odkašlal si.

„Mám vaši pozornost?“ zeptal se klidně. Tváře a ruce za tu chvilku trošku zezelenaly, ale už se zase vracely k původní barvě. Kdykoli jindy by se těm výrazům smál, dokud by mu netekly slzy, zčásti proto, že byly identické, zčásti protože sám netušil, jestli se mu Hulka povede zadržet dřív, než se vydere na povrch.

Viděl, že se Natasha jemně usmála, a v hrudi se mu rozlila úleva a hrdost.

„Nerad to pořád používám jako příklad, ale tehdy při invazi jsme málem skončili na lopatkách, protože jsme byli rozhádaní. Všichni jsme měli důvody, všichni je máme i teď, ale potřebujeme se soustředit. Dokud je tady hrozba, musíme si zachovat chladnou hlavu, a pak se klidně můžeme pozabíjet navzájem. Jenže to, co děláme teď, ohrožuje stovky nevinných životů. Těch samých životů, které máme chránit.“

Nepotřeboval být konkrétní, každý si jeho slova přenesl na svou vlastní hlavu. Thorovo podezření, že SHIELD opravdu měl v jeho únosu prsty, nebo o něm alespoň měl vědomí, se potvrdilo. Jeho důvěra k přátelům byla téměř na nule.

Steve od Tonyho odstoupil. Zatímco u Thora nepochybovali, že téma zdaleka neopouští a že se bude dožadovat vysvětlení, jakmile bude příležitost, u Steva už si nikdo jistý být nemohl. Ten jeden rázný krok, který udělal, mohl symbolizovat zdravý odstup, usmíření, nebo naprostý konec. Z očí mu zmizel vztek, pohled zjemněl, a přestože dosud patřil titul „nakopnutého labradora“ Thorovi, Clint si v duchu udělal poznámku, aby pro kapitána vymyslel něco ještě žalostnějšího.

Tony se pohyboval pomalu. Opatrně si narovnal tričko, ve kterém měl stále otisky prstů. Na jednu stranu byl rád, že se konfrontace odkládala, na druhou stranu by uvítal, kdyby už to měl za sebou. Tentokrát to nebyla další z dětinských hádek mezi ním a dokonalým Kapitánem Amerikou, neházeli po sobě urážky a nadávky, zatímco ostatní jen bezradně přihlíželi. Teď zradil důvěru všech, úplně všech. Jestli Steve nesnášel něco víc než Tonyho sprosté pokusy o vyvolání konfliktu, pak to byla zrada vůči týmu. Byl vůdcem tělem i duší a každé sólo mu bylo proti srsti.

Za léta od jejich prvního nepřátelského setkání se toho změnilo hodně, v tom měl Loki pravdu. Urážky už nebyly tak pichlavé, oba si dali záležet, aby si navzájem nesypali sůl do těch nejbolestivějších ran. Tony se vyvaroval poznámek o posedlosti svého otce, o séru a pokusných králících, o patriotismu. Steve nenarážel na to, že je v brnění slavného hrdiny alkoholik a sobec, člověk zkažený a namyšlený.

Jen si občas museli vyslechnout, že se jeden neumí chovat a druhý že je předpotopní, ale v boji si kryli záda a jeden druhému svěřili vlastní život. Bruce byl v boji samostatná jednotka, která přílišné spolupráce nebyla při vší snaze schopna, ale kdykoli byl Thor k dispozici, držel se Hulka blízko, i kdyby jen kvůli soutěživosti a malichernosti.

Clint s Natashou na sebe byli zvyklí, dovedli si nahrávat jako nikdo jiný, nikdy se nezklamali. Bylo tedy nutné, aby si Steve našel cestu k Tonymu, jinak by jejich tým nefungoval tak dobře jako dosud. Což se jim víceméně povedlo. Byli přátelé, s komplikovanou minulostí, ale přátelé. Dokonce ani Tony nebyl k vývoji jejich vztahu tak lhostejný, jako předstíral. Vycházel kapitánovi vstříc a sám se snažil, aby jeho snahu omylem ani schválně nehodil do koše. Sám viděl, že je klidnější, když má Steva při boji na dohled, a že se ani on sám nevrací domů tolik potlučený. Jejich spolupráce byla pro tým nejdůležitější; oni dva byli ti, kteří měli nejlepší dispozice k záchraně lidských životů a evakuaci. Dokázali se rychle dostat z jednoho místa na druhé, dokázali unést zraněné nebo vysvobodit uvězněné lidi, navíc byli nejznámějšími tvářemi, a ty samotné měly na psychiku vyděšených civilistů kouzelný účinek.

Nebylo to něco, o čem se potřebovali dohadovat dlouho; pokud byl v téhle roli Thor, chyběl jinde. Hromovládce nebojoval s jedním nepřítelem za druhým, jedna rána pro něj znamenala desítky poražených, a pokud se věnoval jiné práci, všichni jeho kolegové to pocítili na vlastní kůži. Oba agenti byli jenom lidé a jako takoví měli lidské cíle. A Hulk… zkrátka nepřipadal v úvahu. Navíc, i kdyby si dal říct, nejspíš by se hodně brzy začal nudit, což by se mohlo šeredně vymknout z rukou.

To vše, ten tvrdě vydřený balanc jejich týmu, jako by se teď vypařil. A byla to jeho vina.

***

Loki by se sice rád v téhle scéně rochnil, dokud by se nezbláznil samým blahem, ale nemohl – zatraceně, nemohl! Za tohle neustálé odříkání někdo zaplatí, to byla jediná myšlenka, která ho udržovala na nohou.

„Thore,“ znovu ztišil hlas, aby ho donutil se soustředit jenom na něj. „Čekali jsme už dlouho, dokážu nás tam přenést. Zvládnu to. Přebereme jeho výhodu, nejspíš netuší, že k cestování mezi světy nepotřebujeme Bifrost.“

„Ale my ho potřebujeme,“ otočil se Thor zády ke všem ostatním. „Málem jsi umřel!“ zasyčel vztekle.

Bylo to neuvěřitelně otravné, mít tu kvočnu zase zpátky, ale zároveň ho ta slova zahřála a Loki stěží potlačil spokojený úsměv.

„Jak jsem řekl, zvládnu to,“ zopakoval rázně. „Jsme jenom dva. A možná nám zbude trochu času i na Asgardu, seberu se,“ naléhal. Loki na začátku doufal, že když na celé tohle fiasko nebude sám, bude to jednodušší, ale zatím se to prokazovalo jen jako nekonečný zdroj frustrace a nečinnosti. Thor si zvykl mu ve všem odporovat a navíc byl teď psychicky asi stejně stabilní jako Loki, tedy skoro vůbec.

„Co když tam má nějakou armádu? Ani nevíme, do čeho jdeme, nevíme, jak teď vypadá Asgard, Heimdall by nás takhle v nevědomosti nenechal, kdyby mohl jinak.“

„Věděl jsi někdy dříve, do čeho jdeš?“ namítl Loki netrpělivě. „Na uvážené rozhodování sis vybral opravdu nevhodnou chvíli. Asgard tě potřebuje teď,“ dodal a netušil, jestli apeluje na bratrovo ego nebo svědomí.

„Asgard se beze mne obešel,“ usmál se Thor nevesele, hořce. Loki nevěřil vlastním uším. U Yggdrasilu a všech bohů na nebesích, jako by se tady hádal sám se sebou! Tohle musel dělat schválně. Schválně mu dával vlastní medicínu, a jestli to tak půjde dál, začne si tady rvát vlasy.

„Nemůžu uvěřit, že to říkám zrovna já, ale na sebelítost teď opravdu není čas.“

„Není tady jiná možnost, jak se dostat na Asgard?“ přerušil je jiný hlas. Zapomněli, že je v místnosti dalších pět lidí, oba sebou cukli a nevrle se ohlédli. Clint nehnul brvou. „Protože i když máš teď plné právo nám nedůvěřovat, Thore, jsme pořád tým,“ řekl, hlas mu trochu zakolísal, ale Steve vděčně převzal štafetu. Zastyděl se, že nenabídl pomoc okamžitě, že se nechal zaslepit vlastním zklamáním, že dovolil, aby se Thor musel chovat jako někdo… bez přátel. Jako by tam pro něj nebyli.

„To je pravda,“ řekl klidně. „Chceme pomoct. Chápu, jestli nám už nevěříš tolik, co dřív, ale prosím, přijmi naši pomoc. Můžeme být užiteční, LNT na nás nepůsobí a to by mohlo být rozhodující.“

Thor vypadal, že by rád přijal. K podivu všech dovedl prozatím spolknout hrdost a urážku, což bylo i navzdory jisté krátkodobosti dobré znamení. Teď ho ale drželo něco jiného.

„Jenže tolik lidí už nezvládneš,“ otočil se k Lokimu s jakousi vítězoslavnou výčitkou. Ten mezitím počítal.

„Uznávám, že by to bylo problematičtější, ale nebude to moje smrt,“ odvětil suše.

„A co jiná cesta?“ zamumlal Thor zamyšleně. „Přece neexistuje jenom jedna z Asgardu na Svartalfheim, to je jenom jedna z desítek, o které vím. Musí jich být víc a já vím, že o nich víš. To tě přece nic nestojí, ne?“

Ne, tahle cesta ho nevysaje zaživa jako ta Ljósalfheimská, to je pravda.

„Stejně bych ji nedoporučoval,“ vykrucoval se.

„Proč ne?“ naléhal Thor, zatímco se všichni Avengers semkli blíž a napjatě poslouchali. Loki vypadal, že by byl raději kdekoli jinde.

„Protože bychom teď museli do Francouzské Guyany,“ začal pomalu jako by doufal, že se toho všichni chytnou.

„Není problém,“ řekl Stark, nafoukaný mameluk.

„A dál?“ ponoukal ho Thor, i když už měl sám špatný pocit.

„Bilgy,“ zamumlal bůh neplechy. Všichni se naklonili ještě blíž.

„Jeden?“ zašeptal Thor. Loki zakroutil hlavou a nasadil pohřební tón.

„Hnízdo,“ přiznal. Thor zbledl.

„Jak jsi na to vůbec…! Zatraceně, Loki!“ rozkřikl se. „Jak ses dostal mezi bilgesnipy?!“

„Četl jsem, že když předstíráš mrtvého, tak tě nechají být, a na útěk už bylo pozdě!“ bránil se Loki, současný problém zcela zapomenut. „Nenechali. Odtáhli mě do svého hnízda a asi si mě šetřili na večeři,“ pokrčil rameny, zatímco se Thor chytal za hlavu.

„Proč ses neteleportoval!“

„Ještě jsem to neuměl.“

„Ještě jsi to-… kolik ti bylo?! Vždyť se teleportuješ už od doby, co nám bylo deset!“

„Byla to první alternativní cesta, kterou jsem kdy našel,“ řekl Loki jakoby na vysvětlenou, v hlase pýchu. Dokonce se tam vkradlo i cosi, co připomínalo nostalgii.

„Myslel-mysleli jsme, že jenom chodíš po okolí a kreslíš mapy!“ rozčiloval se Thor. Měl pocit, že teď, když už nemají matku, která by se mohla strachovat, musí veškerou hysterii zastat on.

„Taky že jo,“ urazil se mladší bůh. „To hnízdo je na mapě.“

„Co když tam to hnízdo už není?“ skočila do toho Natasha ke smůle všech ostatních, jelikož se královsky bavili. „Mohli bychom to vyzkoušet. Tedy předpokládám, že mluvíš o nějaké… nějakém zvířeti.“

„Už jsem vám o něm říkal,“ odbyl ji Thor, „obrovské hnusné šupinaté zvíře, má to rohy…“

„Je to interaktivní a aktuální mapa, agentko,“ ozval se Loki ještě podrážděněji. „Nevím, jak tady mapujete terén vy,“ pohlédl na ni tak pohrdavě, až se málem rozesmála, „ale magické mapy se udržují aktuální, stačí je jednou zaznamenat.“ Mávl rukou a na stůl se rozprostřela zářivá deka plná různých výběžků, stromů, pohybujících se zvířátek a maličkých jezírek. Tony na to všechno zíral s otevřenou pusou a divže nestrčil prst do malé tůňky v lesích. Loki ho pleskl přes ruku a sám ukázal kamsi do hlubokého lesa; stromy se rozestoupily a v temných skaliskách tak spatřili obrovský vchod do jeskyně, před ní stopy v blátě a kousek od nich tři maličké bilgesnipy, lidově řečeno bilgy.

„Město tam nemáš?“ zeptal se Clint suše. „Lecčemu by to pomohlo.“

„Na zalidněné oblasti není tenhle způsob mapování dovolen pro ochranu soukromí,“ odvětil Loki mechanicky, jako by to byla naučená slova, která kdysi musel psát stokrát na tabuli. Na lukostřelcovo pochybovačně nadzdvižené obočí dodal: „Nebyl jsem vždycky zločinec, Bartone, některé zákony jsem dodržovat musel.“

„Takže co z toho všeho plyne?“ zeptal se Steve s očima stále upřenýma na pohyblivou mapu. Bylo to svým způsobem roztomilé. Thor znovu pohlédl na Lokiho, oči měl zase živější a Starkova věž už se nekymácela. Minimálně pro odlehčení atmosféry tahle výprava do minulosti posloužila velmi dobře.

„Mohli bychom se odtamtud teleportovat o něco dál,“ uznal mladší bůh po chvíli. „Nebude to tak náročné, ale budu potřebovat, abyste byli všichni v kontaktu, i kdyby jen konečky prstů.“ Když už musel vyvádět takové kousky, hodlal si je co nejvíc ulehčit. A možná i trochu užít, jestli bude mít možnost. „Nemyslete si, že se nic nemůže stát,“ dodal zlomyslně a všechny si změřil pohledem hladové šelmy, „jsou to silné bestie, které se mohou rovnat s Hulkem – a Thor se jich k smrti bojí.“

Hromovládce se na něj dotčeně podíval, v očích zrada.

***

„Nemusíš jít taky,“ uslyšel Tony za zády. Byl právě v dílně, snažil se připravit na možnost, že jeho oblek zůstane v Asgardské divočině bez signálu i bez Jarvise. Neotočil se.

„Chci jít,“ řekl jenom.

„Z pocitu viny?“

„I z pocitu viny,“ přiznal po chvíli. „Taky protože jsem pořád v týmu Avengers a Thor potřebuje naši pomoc,“ dodal a zjistil, že slova, nad kterými by se jindy ušklíbal, teď myslí smrtelně vážně. Odpověď nedostal, takže se rychle otočil. Steve zrovna odcházel. Nejspíš jenom přikývl a považoval rozhovor za ukončený. Tonyho se zmocnila panika. Nemotorně si odkašlal.

„Steve,“ vyhrkl. „Hodláš si to se mnou potom vyřídit, že jo?“ Steve se ohlédl přes rameno, v očích měl zklamání a pesimismus, pohled zahořklého idealisty. Tonymu se sevřelo hrdlo.

„Nemyslím si, že tím něco vyřeším. Nemám už, co bych ti řekl. Všechno dávno víš.“ I jeho slova zněla dutě a rezignovaně, a nebyl to snad důkaz vlastní bezcennosti, když nad vámi zlomil hůl někdo jako Steve Rogers? Nedokázal odpovědět dost rychle a kapitán mezitím odešel. Sám se ještě musel připravit na cestu.

-----

předchozí - pokračování

Share: